Tři hodiny, které změnily můj život
V DESETI letech jsem dostal k vánocům vzduchovku. Střílel jsem na láhve a plechovky, ale brzy jsem pokročil k zajímavější lovné zvěři — ptákům, hadům, všemu, co se hýbalo. Za každého zabitého ptáka jsem si dělal zářez na pažbě. Brzy mou loveckou zdatnost dokazovalo osmnáct zářezů.
Potom se stalo něco, co to všechno změnilo. Jednou jsem na zadním dvorku číhal na ptáky. Uviděl jsem na vrcholku našeho topolu vrabce. Pečlivě jsem zamířil, pomalu stiskl spoušť. Přímý zásah! Rovnou do černého!
Pták spadl na zem. Šel jsem k němu, podíval jsem se, kde ležel, a viděl jsem krev na jeho peříčkách. Pohnul se. Zdálo se, že ke mně vzhlíží, jako by chtěl říci: ‚Kdo ti dal právo vzít mi život?‘ Když umíral, hlavička mu pomalu klesla na zem. Ranilo mě to do srdce. Rozplakal jsem se. Běžel jsem k mamince a pověděl jsem jí, co se stalo a co mi umírající pták — jak jsem byl přesvědčen — řekl. Už nikdy jsem nezastřelil ptáka, nikdy jsem neudělal další zářez na své pušce. Dodnes vidím ten chumáček zkrvaveného peří. Trvalý dojem z této dětské zkušenosti mi pomohl uvědomit si drahocennost života, ať vrabčího, nebo lidského.
V časném dětství mi vštěpovali i jiné hodnoty — poctivost, úctu ke starším, mravní smysl, oddanost pravdě. Narodil jsem se v Memphisu v Tennessee, ale vyrostl jsem na chicagském předměstí, které se jmenovalo Robbins, v Illinois. Celé dětství jsem chodil do kostela, ale během let soustava hodnot, které jsem tam získal, vybledla. Neviděl jsem, že by se tyto hodnoty zrcadlily ve sboru ani na diákonech nebo farářích; místo toho jsem viděl pokrytectví. I ve společnosti všeobecně byly takové hodnoty odbývány jako nepraktické a byly přehlíženy. Ale lekce o drahocennosti života, kterou mi dala smrt vrabce, ta nikdy nevybledla.
Když jsem chodil na střední školu, přestal jsem k velké lítosti rodičů chodit do kostela. Mé svědomí otupělo, ale přece si vzpomínám, že když jsem začal používat sprostá slova — dělal to každý —, svědomí mě bodalo. Jak se horšila má společnost, dal jsem se zlákat k drogám a nemravnému chování. Bible říkala, že se to stane, a já splnil její předpověď: „Nedejte se svést. Špatná společenství kazí užitečné zvyky.“ — 1. Korinťanům 15:33.
I tak mě trochu brzdil smysl pro to, co je správné a nesprávné. Například ve třetím ročníku střední školy jsem měl dva kamarády, se kterými jsem běhal, hrál košíkovou a dělal všechno možné — až do jedné noci, kdy jsme potkali mladou ženu. Moji dva přátelé se rozhodli, že ji znásilní. Prosila je, aby to nedělali, ale když si nedali říci, začala hystericky křičet, ať ji raději zabijí. Přestože zápasila, znásilnili ji. Chtěli, abych se k nim připojil v této hanebnosti; zhnuseně jsem odmítl podílet se na jejich zbabělém násilí. Velmi se na mě rozzlobili a nakonec mi začali sprostě nadávat. Tím naše přátelství skončilo.
Po létech jsem si uvědomil, že ta zkušenost byla dalším příkladem toho, co říkala Bible, že se stane: „Protože s nimi tím směrem dále neběžíte ke stejnému hlubokému bahnu prostopášnosti, jsou zmateni a stále o vás mluví utrhačně.“ — 1. Petra 4:4.
V roce 1965, když jsem byl posledním rokem na střední škole, vystupňovala se vietnamská válka a já stál před problémem, co po škole. Nechtěl jsem narukovat a být nucen zabíjet. Stále jsem byl silně proti zabíjení — vrabců i lidí. Měl jsem snadné východisko: atletické stipendium, abych hrál košíkovou za univerzitu. Místo toho jsem šel k letectvu, ozbrojené složce, kde nebudu muset bojovat v džungli a zabíjet.
Byl jsem přidělen k jednotce MAC (velitelství leteckého zásobování) jako letecký mechanik, abych si tam odbyl své čtyři roky služby. Po základním výcviku mě poslali na leteckou základnu na Tajvanu. To bylo v lednu 1968. Většina kamarádů v eskadře létala do Vietnamu, Thajska, Japonska a na Filipíny. Mohli sehnat, co se jim zachtělo — i tvrdé drogy jako heroin a kokain. Na střední škole jsem užíval drogy, teď jsem je začal prodávat. Za osm měsíců byla celá naše eskadra převelena na japonskou Okinawu, která byla tehdy pod správou USA. Náš obchod s drogami vzkvétal.
Velitel eskadry mě osobně pozval, abych letěl do Vietnamu, podívat se na vlastní oči. Kvůli penězům a vzrušení jsem se na tu příležitost jen vrhl. Zjistil jsem, že Vietnam je krásná země s bujnou zelení a bílými písčitými plážemi. Vietnamci byli přirozeně vlídní a pohostinní. Stačilo zaklepat na dveře a vzali vás dovnitř a dali vám najíst. Často jsem se ptal: ‚Proč se vede tahle válka? Proč jsou tihle lidé zabíjeni jako zvěř?‘ Ale v Saigonu jsem viděl spoustu zločinů, mnoho nekalé činnosti, nesmírnou zkaženost a svévolné násilí. Život byl laciný. Začal jsem vážně pochybovat, že je lidstvo schopné a ochotné někdy spolu žít v míru a štěstí.
Když jsem byl koncem července 1970 se ctí propuštěn z letectva, vrátil jsem se domů do Robbinsu. Našel jsem si zaměstnání a snažil jsem se usadit, ale všechno bylo jiné. Lidé i místa se změnili. I já jsem se změnil. Už jsem se necítil doma. Myslel jsem na Dálný východ, prodléval u vzpomínek, které se mi vryly do mysli. Měl jsem nepřekonatelnou touhu vrátit se do Orientu. Osm měsíců po propuštění z armády jsem si koupil letenku zpátky na Okinawu.
Hned první večer jsem šel do jednoho ze svých starých lokálů, divokého klubu, který se jmenoval Tinin bar a salón. K mému velkému překvapení u baru seděl jeden můj starý kamarád z obchodu s drogami. Měli jsme radost a hned jsme vymysleli plán, jak pašovat drogy z Thajska. Abychom se do Thajska dostali, převlékli jsme se za vojenské činitele, protože jsem měli falešné průkazy, dovolenky, uniformy, a tak dále. Tak jsme se dostali z letiště do Bangkoku.
Tam jsme navázali spojení se svým předem objednaným průvodcem a ten nás odvezl vydlabanou kánoí temnými vodními cestami a bažinami v džungli na osamělý ostrov. Přivítal nás jeden z hlavních pašeráků drog v Thajsku. Byl tak vlídným a pozorným hostitelem, že nás ani nenapadlo, že by o naší činnosti informoval úřady. Udělal to. Tím si zajistil, že přehlédnou některé jeho nelegální machinace.
Na autobusovém nádraží na nás čekali úředníci — a já měl v kufru 29 kilogramů drog! Když jsem vešel do dveří autobusového nádraží, ucítil jsem na zátylku chlad studené oceli. Plukovník thajské policie mi držel u hlavy revolver, osmatřicítku, a velmi klidně řekl: „Prosím, nepokoušejte se o odpor.“ Byli jsme zatčeni a odvedeni na policejní ředitelství.
Na Okinawě jsme se měli sejít s komplicem, který měl mít tři krabice od bot plné heroinu. Představovali jsme si, že dáme zásoby dohromady a ovládneme obchod s drogami na Okinawě. Komplic s heroinem dorazil, a když se krabice objevily na zavazadlovém pásu, policie byla na místě se psem, který heroin vyčenichal. Komplic přišel o heroin, já o kufr plný marihuany a metamfetaminu a náš obchod skončil dřív, než začal. Octli jsme se ve věznici Klung Primm. Podmínky byly primitivní, jídla málo. Naše každodenní strava se skládala ze dvou malých porcí solené ryby a rýže. Za dva měsíce jsem tam shodil 45 kilogramů.
Během vazby za námi chodil vysoký, vybraně vyhlížející pán a tvrdil, že je z amerického konzulátu. Říkal, že nám chce pomoci, ale potřebuje více informací. Nedůvěřovali jsme mu. Když nějaký čas přicházel a odcházel, nakonec nám vyjevil, že je vrchní vyšetřovatel v oblasti narkotik pro celou jihovýchodní Asii a snaží se prokázat, že pašujeme drogy ze země. Druhý den si se mnou přišel soukromě promluvit.
„Vyklopte to,“ řekl vyšetřovatel. „Jinak vám slibuju, že v tomhle vězení shnijete.“ A tak jsem to vyklopil. Řekl jsem pravdu. Potom se zeptal: „Jak by se vám líbilo pracovat pro mě jako zvláštní agent?“ Zastihlo mě to úplně nepřipraveného, ale nakonec jsem souhlasil, že s ním budu spolupracovat na těchto špinavých akcích.
Časem mě pustili z vězení a já jsem se vrátil na Okinawu jako zvláštní protidrogový agent. Měl jsem za úkol nabízet obchody s drogami se záměrem zatknout dodavatele. Pracoval jsem tak asi půl druhého roku a pak jsem nechal.
Po čase jsme s kolegou vedli hospodu U táty Joea. Pracovaly pro nás barové slečny jako hostesky a měly za úkol lákat vojáky, aby kupovali co nejvíc alkoholu. Jednou večer se mě zeptal muž sedící u baru: „Ty jsi Jimmy-san, ne?“
„Ano.“
„Máš tu dobré kšefty, co?“
„Ale jo. Proč se ptáte?“
„Radím ti, nevycházej na ulici. Zkusíš to, a my tě chytnem a půjdeš k ledu.“
Tu jsem si uvědomil, že je to agent od narkotik a že mě sledují. Věděl jsem příliš mnoho a varovali mě, abych se neobjevoval na ulicích. Nevadilo mi to. Už jsem stejně na ulicích neprodával. Omezil jsem už pokleslý životní styl, který jsem předtím pěstoval.
Také jsem se v té době pokoušel najít smysl života tím, že jsem zkoumal východní náboženství. Brzy jsem si uvědomil, že jsou stejně záhadná a matoucí jako nauka o trojici v křesťanstvu. Také nedávala smysl.
Pak jednou, když jsem byl doma sám, zaklepal někdo na dveře. Stála tam starší Japonka s vřelým úsměvem na tváři. Ale zvlášť mě upoutaly její oči. Zdálo se, že září. Jako bych jí na očích poznal, že je přímá a čistá, že mi nepřišla nic prodávat. Měl jsem silné nutkání ji vyslechnout. Nedovedl jsem si to vysvětlit, ale nebyl jsem ani schopen to přehlédnout. Pozval jsem ji tedy dovnitř.
Až když jsme se posadili ke kuchyňskému stolu, začal jsem skutečně vnímat, co říká. V mládí jsem se hodně nachodil do kostela, ale nikdy jsem neslyšel nic přímo z Bible jako teď. Ukázala mi, proč je tolik zla, že je satan bohem tohoto světa a že to všechno je znamení posledních dnů. Bůh brzy povstane a skoncuje se zlem a zavede nový čistý svět spravedlnosti. Často jsem se ptával, proč jsme tady, jestli má život nějaký smysl, jestli má tato krásná Země nějaký účel. Odpovědi byly v Bibli, byly tam po celou dobu. — Žalm 92:7; 92:8, KB; Kazatel 1:4; Izajáš 45:18; Daniel 2:44; 2. Korinťanům 4:4; 2. Timoteovi 3:1–5, 13; 2. Petra 3:13.
Jak mluvila, kousky této skládačky zapadaly do sebe. Jako semínka, která léta leží a spí, ale když přijde vláha, vyraší, tak náhle ožily myšlenky o Bohu, které spaly v mé mysli, jakmile je zalily vody pravdy z Bible. — Efezanům 5:26; Zjevení 7:17.
Žít navždy, ne někde daleko v nebi, ale přímo tady na rajské zemi. Celá země jako zahrada Eden. Vzkříšení, které přivede zpátky nesčíslné milióny mrtvých, aby měly možnost žít navždy v tomto edenském pozemském ráji. Žádná bolest, žádné slzy, žádné utrpení, žádné zločiny, žádné nemoci, žádná smrt — mnoho textů oznamujících tato budoucí požehnání Jehovova Království v rukou Krista malovalo v mé mysli zářivé obrazy toho, co Bůh připravil poslušnému lidstvu. — Žalm 37:10, 11, 29; Přísloví 2:21, 22; Jan 5:28, 29; 17:3; Zjevení 21:1, 4, 5.
Je to příliš krásné na to, aby to byla pravda? Každý svůj výrok mi dokazovala Biblí. Jak mluvila, Bible pro mě poprvé začala být křišťálově jasná, dávala smysl, ožívala. Uvědomil jsem si dvě věci: zaprvé, že je to čistá pravda z Božího slova, nenakažená falešnými naukami a vyznáními náboženství křesťanstva, a zadruhé, že musím v životě udělat změny, abych se přizpůsobil Božím zákonům a normám. — Žalm 119:105; Římanům 12:1, 2; 1. Korinťanům 6:9–11; Kolosanům 3:9, 10.
Hovořili jsme tři hodiny, tři hodiny, které změnily můj život. Než Haruko Isegawa — tak se jmenovala — odešla, řekla mi, kam mohu přijít na shromáždění svědků Jehovových. Začala také se mnou každý týden studovat Bibli. Příští týden jsem šel poprvé na shromáždění svědků Jehovových. To, co jsem se učil, mělo hluboké účinky na mé smýšlení a chování. Dělal jsem rychlé změny, takřka přes noc. Na mnoho mých přátel to bylo příliš rychlé a radikální, a rozešli jsme se. Některé staré přátele jsem ztratil, ale získal jsem mnohem víc nových, právě jak slíbil Ježíš. (Matouš 19:29) Deset měsíců po první návštěvě sestry Isegawy, 30. srpna 1974, jsem byl pokřtěn jako svědek Jehovův.
Příští měsíc jsem se vrátil do Spojených států a začal se scházet s robbinským sborem v domovském městě. Příští rok jsem navštívil světové ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku, kterému se říká bétel, což znamená „Boží dům“. Dnes tam jsou tři tisíce dobrovolných pracovníků, další tisíc pracuje na farmách Strážné věže ve státě New York a tisknou biblickou literaturu, která se rozšiřuje po celé zeměkouli. Návštěva posílila mou silnou touhu tam pracovat a Jehova mi v září 1979 opravdu dopřál tu znamenitou přednost.
Několik měsíců po mém příchodu byl do oddělení, kde jsem pracoval, přidělen jiný bratr. Bylo mi na něm něco povědomého, ale nemohl jsem si to vybavit. Když jsme se líp seznámili, zjistili jsme, že jsme byli současně na Okinawě, bydleli na stejném sídlišti a oba obchodovali s drogami. Bylo to radostné shledání. Oba s manželkou teď slouží jako zvláštní služebníci plným časem na ostrovech Mikronézie.
V roce 1981 mi Jehova požehnal milující manželkou Bonnií a těšíme se z mnoha bohatých požehnání, zatímco spolu sloužíme tady v bételu. Cítím se jako žalmista, král David, jak to vyjádřil ve 23. žalmu, 6. verši: „Dobrota a milující laskavost mě jistě budou stíhat po všechny dny mého života; a budu bydlit v Jehovově domě do délky dnů.“
Jednoho dne jsem si četl Matouše 10:29, 31. Připomněl mi dětství: „Což se neprodávají dva vrabci za minci malé hodnoty? A přece ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce.“ Věděl Jehova o vrabci, kterého jsem zabil? Ulevilo se mi, když jsem dále četl: „Nemějte strach. Máte větší cenu než mnoho vrabců.“ — Vyprávěl James Dyson.
[Praporek na straně 19]
‚Proč se ti lidé zabíjejí jako zvěř?‘
[Praporek na straně 20]
Ucítil jsem na zátylku chlad studené oceli
[Praporek na straně 21]
Policie byla na místě se psem, který heroin vyčenichal
[Praporek na straně 22]
Měl jsem silný pocit, že bych ji měl vyslechnout
[Obrázek na straně 23]
S manželkou Bonnií