Večer v japonské domácnosti

Od dopisovatele Probuďte se! v Japonsku.

MÁTE zájem setkat se s různými lidmi, seznámit se s jejich zvyky a vidět, jak žijí? Pojďte tedy se mnou, protože jsme byli pozváni na večeři do japonské rodiny. Cestou se vám pokusím trochu vysvětlit, co můžete očekávat.

Nejprve však koupíme malý dárek. Očekává se to od nás. Krabička wagaši (japonského cukroví) nebo senbei (rýžových sušenek) postačí. Protože však je léto, vyberme pěkný košíček ovoce. Dostaneme jej v ovocnářském stánku už hotový — proutěný košíček, papír na zabalení i stuhu — zvláště pro tento účel.

Když přijdeme

U dveří nás vítá celá rodina. Vzrušení dětí prozrazuje, že je to pro rodinu zvláštní událost. Podívejme se — na prahu jsou úhledně nachystány pantofle, je to typické japonské uvítací gesto. Japonci doma nenosí boty, v nichž chodí na ulici. Nejenže si tak udržují čisto v domě, ale zabraňují tak úhoně, kterou by mohly boty způsobit snadno poškoditelným silným slaměným rohožím (tatami), jež se používají ve většině japonských domácností.

Necháváme tedy boty zde v genkanu neboli na verandě, a pak vstupujeme do domu. Vida, babička již naše boty otáčí a rovná je pro nás, až budeme odcházet. Jestliže vaše boty potřebují trochu vyleštit nebo oprášit, není neobvyklé, že pro vás před odchodem udělají i to.

„Začíná se dezertem?“

To je typická reakce většiny cizinců, když vidí před večeří předkládaný čaj a sladkosti. Ty hnědé rosolovité pochutiny, které vypadají jako čokoládové karamely, se dělají ze slazených fazolí a říká se jim jókan. Dobře chutnají k zelenému čaji.

Ale než budete jíst jókan a pít čaj, osvěžte se chlazeným vlhkým ručníkem, který vám podává hostitelka. Říká se mu o–šibori, doslova „vyždímaný“. V zimě se hostům podávají napařené horké ručníky.

Všimněte si krásné zahrady a rybníčku za posuvnými skleněnými okny. Téměř každá japonská domácnost má nějakou zahradu bez ohledu na to, zda jsou to lidé bohatí nebo chudí. Mnozí Japonci vynaloží na zahradu až polovinu obnosu, který již dali za nový dům.

To, jak jsou uspořádány kameny, zakrslé borovice a jiné rostliny, připomíná zdrobnělinu přirozené horské krajiny. Vodopád a klidné jezírko plné velkých barevných kaprů jsou projektovány tak, aby vám pomohly se uvolnit a zvýšily váš požitek z večera. Později hostitel zpravidla ukáže hostům zbytek zahrady.

Pokoj, ve kterém jsme, je zvláštní. Je to o–kjakuma neboli pokoj pro hosty. Vidíte ten mírně vyvýšený výklenek? Říká se mu tokonoma. V dřívějších dobách se tam nalézalo třeba brnění samuraje (japonského bojovníka) a rodinný buddhistický oltář. Dnes je to dekorativní prostor, kde jsou vystaveny vzácné vázy, závěsné svitky a jiné rodové dědičné předměty.

Protože jste ctěný host, budete bezpochyby posazen co nejblíže k tokonoma. Všimněte si zručně vyřezávaného sloupku po straně tokonoma. Říká se mu tokobašira. Je z ebenového nebo santalového dřeva, které je naleštěno a nalakováno tak, aby vynikla jeho přirozená struktura a krása. Jeden sloupek může stát tisíc dolarů i více!

Večeře je připravena

Hostitelka právě ohlásila, že večeře bude za pár minut hotova. Zajímalo by ji však, budete-li se chtít nejdříve vykoupat. Ne že by si myslela, že to potřebujete, ale Japonci pokládají horkou koupel před večeří za velmi osvěžující. Host je obvykle pozván, aby šel první. Nemáte chuť se před večeří vykoupat? Nevadí, ale aspoň se na o–furo neboli lázeň podívejte.

Přestože dosud existují veřejné lázně, většina japonských domácností má dnes vlastní o–furo. Je to hluboká vana ze dřeva, dlaždic nebo umělé hmoty zařízená tak, aby se v ní voda vyhřívala asi na 40°C.

Japonská koupel se od západní liší tím, že se člověk umyje mýdlem a spláchne dříve, než vstoupí do vany, aby se máčel v horké vodě. Tak celá rodina použije tutéž vodu na koupání a pokaždé ji jen trochu přihřejí. Vana je tak hluboká, že když si člověk sedne, horká voda mu sahá až ke krku. Je to velmi osvěžující, a za studeného zimního večera nezbytné, než si jde člověk lehnout.

Pravá hostina

Hostitel nás volá a říká, že je čas k jídlu, nebo bych spíše měl říci k hostině. Jen se podívejte na všechno to jídlo rozložené po stole! Je pestré a s citem naaranžované. V Japonsku je jídlo umělecké dílo, při němž je přitažlivost pro oko téměř stejně důležitá jako vůně a chuť. Ta kytice pestrých soust na černém lakovém podnose je japonské oblíbené suši. Každý kousek je pečlivě tvarovaná hrudka rýže s trochou cukru a octa a na ní červený nebo bílý kousek syrového tuňáka nebo jiné mořské lahůdky.

Jiné jídlo, které se podává, je opékaný tai, červená okounovitá ryba dovedně urovnaná na talíři do půlměsíce, s nepoškozenou hlavou a ocasem. Polévka je vařící vývar z mořských řas s měkkým tofu, nakrájeným na kostičky. A samozřejmě je tu pro každého hojnost rýže. Na stole je také čerstvý zelený salát a menu doplňuje ovoce upravené po japonsku. Opravdové hody!

Zdvořilá konverzace

Po jídle přichází o–ča neboli zelený čaj jako doplněk k rozhovoru. Ale o čem mluvit? Japonci se živě zajímají o vás a o vaši zemi. Chtějí také vědět, co si myslíte o nich a o jejich zemi, o pohoštění a o japonské stravě vůbec. Velmi je potěší, jestliže se zajímáte o japonské věci a naučíte se několik slov v jejich řeči.

Nyní snad hostitelka řekne: „O–kuči ni awanakute gomen nasai,“ což znamená: „Mrzí mě, že vám jídlo nebylo po chuti.“ Tím pouze žádá o ujištění, že vám chutnalo. Řekněte jí tedy: „Oišikatta desu!“ (Bylo to moc chutné!) Jiný host snad dodá poklonu: „Gočiso samadešita,“ což doslova znamená: „Děkujeme vám za rychlé pobíhání (mezi kuchyní a jídelnou), abyste nás obsloužila.“

Zjistíte, že člověku ze Západu se Japonci možná budou zdát vyhýbaví, když mluví o sobě, a o některých námětech se zdráhají vyjádřit. Kdybyste se například zeptal manželky, jak se seznámila se svým manželem, mohla by vám odpovědět rozpačitým chichotem. Nebo budete obdivovat krásnou vázu a zeptáte se na cenu. Odpovědí asi bude: „Čotto takakatta desu.“ (Byla trochu drahá.) Vyhýbavé? Snad. Ale taková je zdvořilá japonská konverzace. Budeme se tedy muset učit nebýt příliš důvěrní ani zvědaví v tom, co říkáme a nač se ptáme.

Nádherný večer

Až příliš brzy je čas rozloučit se s našimi vlídnými hostiteli. Zatímco se na verandě obouváme, hostitelka a její matka se nám hluboce klanějí na kolenou a na rukou, s hlavou na podlaze. Trvají také na tom, abychom si s sebou domů vzali trochu zbylého jídla ve velkém, jasně barevném furošiki neboli šátku. Je tam také malý dáreček pro každého z nás.

Když celá rodina vyjde k závěrečnému sajonara, myslíte si snad totéž co já: ‚To byl ale příjemný večer!‘ Pomyslete, kolik času a práce zabrala příprava jídla. Jako hosté jsme se cítili opravdu vítaní, dokonce vzácní. Bylo to od nich velmi pozorné. Jejich uspokojení jistě vyplývá z vědomí, že nás velmi obšťastnili.

Nejste rádi, že jste šli se mnou na návštěvu? Snad máte pocit, že teď znáte Japonce o něco lépe. Ale budete muset brzy přijít znovu a poučit se trochu více o této jedinečné zemi a jejím pohostinném lidu.