Listina práv — Proč byla zapotřebí?

AMERICKÁ Listina práv poutá takovou pozornost, že o ní bylo za posledních 50 let napsáno zhruba 700 knih — z toho více než 40 letos. Jelikož rok 1991 je rokem 200. výročí přijetí Listiny práv, začali se lidé o tento námět zajímat ještě více. Ovšem z průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že 59 procent americké veřejnosti neví, co to je Listina práv.

V roce 1788 byla přijata ústava Spojených států. Povolovala budoucí dodatky k ústavě, jež by vyjasňovaly případy, které nebyly v ústavě jasně formulovány. V roce 1791 byla ústava doplněna o prvních deset dodatků. Těchto deset dodatků se zabývalo svobodou a vstoupily do povědomí lidí jako Listina práv, neboť zaručují lidu Spojených států určité osobní svobody.

Proč byla zapotřebí?

K čemu potřebovaly Spojené státy Listinu práv? Vždyť již měly pevnou ústavu, která byla sestavena s úmyslem „zabezpečit požehnání svobody“ občanům. Takové dodatky byly třeba, protože ústava měla nedostatek, který přímo bil do očí: Nebyly v ní žádné výslovně stanovené záruky práv jednotlivce.

Většina Američanů se obávala tyranie vtíravé národní vlády, která by ovládala osobní svobody, zvláště svobodu uctívání. Historik Charles Warren poněkud osvětluje příčiny takových obav. Říká:

„Lidé na všech frontách tvrdili, že zatímco prvním účelem ústavy je zajistit funkci vlády, jejím druhým, stejně důležitým účelem musí být ochrana lidu před vládou. To je poučení, které plyne z dějin a všeobecně i z lidských zkušeností. . .

Prožili těžké roky. Viděli jak [britskou] královskou vládu, tak později [americký] stát, které pošlapávaly lidská práva, za jejichž zabezpečení usilovně bojovali oni i jejich předkové v koloniích a v Anglii. . . Věděli, že čeho se vláda dopustila v minulosti, toho se může dopustit i v budoucnosti, nehledě na to, zda bude vládní moc královská, státní, nebo národní. . . Byli rozhodnuti, že v Americe musí být vládnoucí moc od samého počátku definitivně držena na uzdě.“

Je pravda, že ústavy různých států v té době měly svou omezenou listinu práv. Výstražné svědectví dějin ovšem odhaluje, že ve skutečnosti byly osobní svobody v některých zemích běžně omezovány.

Kolonisté zaseli do Ameriky mnoho evropských zvyků. Pronásledovali menšiny a zvýhodňovali některé náboženské skupiny na úkor druhých. A tak, jakmile se proslechlo, že se připravuje ústava, zahájili svobodomilovní lidé hnutí za národní listinu práv. Chtěli, aby jim zaručila jejich svobody a aby odloučila církev od státu.

Když se tedy lidé tak obávali centralizované národní vlády, proč ji vytvořili? Poté, co bylo v roce 1776 podepsáno Vyhlášení nezávislosti, byl zapotřebí nový vládní systém. V jednotlivých koloniích skončila britská vláda. Tyto státy přijaly články konfederace, které je sjednocovaly v jeden národní celek — ovšem jen podle jména. Jeden historik o tom řekl: ‚Každý [stát] chtěl fungovat jako samostatná jednotka. Ve vzájemných jednáních států dominovala nedůvěra a sváry.‘

Byla tedy vytvořena národní vláda s nejvyšší zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí. Na ochranu před vznikem diktátorské vlády působilo toto trojí větvení v rámci kontrolního a vyrovnávacího systému. Soudní moc měla zejména chránit a vykládat ústavní práva. Nejvyšší soud měl stát na vrcholu soudního systému v zemi a stal se institucí vykládající zákon.

První kongres, svolaný v roce 1789, pilně pracoval na slíbené Listině práv. Konečný výsledek: deset doplňků neboli modifikací k ústavě. Tyto doplňky se před dvěma sty lety, 15. prosince 1791, staly součástí ústavy — jen přibližně tři roky na to, co byla ústava přijata.

Svoboda vyznání

Jedním z nejdůležitějších práv, která Listina práv zaručuje, je svoboda vyznání. V první části prvního doplňku k ústavě stojí: „Kongres nevydá žádný zákon, který by právně vymezoval činnost nějakého náboženství, zakazoval jeho svobodné provozování nebo omezoval svobodu projevu.“

Povšimněte si, že tento doplněk se obrací na Kongres, ne na státní zákonodárné orgány. Ale přijetím čtrnáctého doplňku v roce 1868 se první doplněk začal vztahovat také na stát. Poskytuje národní ústavní ochranu proti porušování osobní svobody ze strany státu.

První doplněk brání Kongresu, aby omezoval svobodu vyznání. Také mu brání v zakládání církví a ve vydávání zákonů o církvích. Klauzule ‚proti vydávání zákonů, které by právně vymezovaly náboženskou činnost‘ měla za účel, slovy Thomase Jeffersona, postavit „zeď oddělující církev od státu“.

První doplněk zaručuje svobodu názoru a projevu jak v náboženském, tak ve světském ohledu. Kolem tohoto doplňku se později vedly velké ústavní spory. ‚Zakladatelé republiky‘ věděli, že svoboda vyznání hluboce ovlivňuje občanské svobody a naopak.

Proč nejprve náboženství?

Stojí za povšimnutí, že tvůrci Listiny práv se rozhodli nejprve projednávat námět náboženství. Staleté náboženské nesváry v jejich mateřských zemích jim v mysli a v srdci zanechaly nesmazatelnou stopu. Byli rozhodnuti zabránit opakování těchto rozhořčených bojů.

Svoboda vyznání měla zásadní význam, protože tito muži pocházeli ze zemí, kde existovaly zákony proti odpadlictví od víry, proti kacířství, papežství a světskosti a dokonce zákony postihující zanedbávání finanční podpory církve. Nedodržování těchto zákonů se trestalo mučením, vězněním nebo smrtí. Thomas Jefferson a James Madison se zaníceně zasazovali za odluku církve od státu. Měl to být konec úslužnosti vlády vůči církevní hierarchii, konec pronásledování lidí s jiným smýšlením!

Některé z Madisonových myšlenek o oproštění náboženství od státního vlivu jsou zaznamenány v dokumentu, který se jmenuje „Vzpomínka a protest“. Madison v něm výmluvně argumentuje, že pravé náboženství nepotřebuje zákonnou podporu, že by neměla být na nikoho uvalena daň k podpoře náboženství a že pronásledování bylo nevyhnutelným následkem podpory náboženství státem. Madison také varoval, že státní podpora bude brzdou křesťanské evangelizační činnosti.

Jefferson s Madisonem souhlasil a řekl, že státní podpora oslabuje křesťanské náboženství: ‚Křesťanství vzkvétalo bez státní podpory tři sta let. Jakmile získalo za císaře Konstantina státní podporu, odklonilo se od své čistoty.‘ — Under God (Pod Božím vedením) od Garryho Willse.

Nejvyšší soud a náboženská svoboda

Od přijetí Listiny práv uplynulo 200 let. Její záruky odpovídaly sociálním a politickým zájmům 17. a 18. století. Odpovídala tato listina měnícím se potřebám občanů i během následujících dvou set let? Ano, má se za to, že jsou v ní zaneseny „trvalé zásady“, které mohou být „přizpůsobovány nejrůznějším krizovým situacím v lidských vztazích“.

Většina těchto důležitých zásad byla „přizpůsobena nejrůznějším krizovým situacím v lidských vztazích“ Nejvyšším soudem. Význačnou měrou k tomu přispělo fomulování občanských svobod. Nejvyšší soud formuloval svobody, do nichž vláda nesměla zasahovat. Jeden historik poukázal na to, že Nejvyšší soud vymezuje, v jaké rovnováze má být organizovaná společnost a práva jednotlivce.

V průběhu posledních padesáti let předložili svědkové Jehovovi Nejvyššímu soudu množství případů týkajících se svobody projevu a svobody vyznání. Většina těchto případů zahrnovala právo na šíření názorů.a

Pravda, Listina práv definuje svobodu, ovšem kniha The Supreme Court and Individual Rights (Nejvyšší soud a práva jednotlivce) od Eldera Witta obsahuje kapitolu s názvem „Svědkové Jehovovi: Lidé, kteří vytyčují svobodu“. Píše se tam: „Podle historika Roberta F. Cushmana, zabývajícího se zkoumáním dějin ústavy, předložili členové této sekty počínaje rokem 1938 Nejvyššímu soudu přibližně třicet závažných případů, které byly zatěžkávací zkouškou svobodě vyznání. Ve většině případů rozhodl Nejvyšší soud v jejich prospěch.“

Ovšem v roce 1940, v známém případu nazvaném Minersvillská školská správa proti Gobitisovým, vynesl Nejvyšší soud rozhodnutí v neprospěch svědků Jehovových v otázce zdravení vlajky.b Zastal se povinného obřadu zdravení vlajky. Soudce Frankfurter přednesl názor většiny poroty a řekl, že zatímco na straně rodiny Gobitasových je ‚svoboda, tolerance a zdravý rozum‘, soudci by se měli přiklonit k rozhodnutí volených představitelů lidu. Jinými slovy, politikům by mělo být dovoleno vydávat zákony omezující náboženskou svobodu. Ale přesně to Listina práv zakazuje.

Toto rozhodnutí bylo odsouzeno ve více než sto sedmdesáti novinách. Jen hrstka se postavila za něj. Právnické postřehy v tisku byly takřka jednomyslně proti. Není divu, že toto rozhodnutí bylo do tří let zrušeno. Později, v případu Školský výbor státu Západní Virginie proti Barnettovým, oslovil soud soudce Jackson: „Sám účel Listiny práv je vyjmout některé náměty z vlivu nestálých politických sporů, znemožnit jejich ovlivňování většinou hlasů nebo vládními úředníky a učinit z nich právní zásady, kterými by se soudy měly řídit. Právo na život, svobodu a majetek, svoboda projevu, svoboda tisku, svoboda vyznání, svoboda shromažďování a další základní práva nesmějí být předmětem hlasování; jsou nezávislé na výsledcích jakýchkoli voleb.“c

Výsledky voleb určuje většina hlasů. Ovšem základní svobody zaručené Listinou práv chrání menšinu před tyranií většiny a před mocí státu. Soudkyně Sandra Day O’Connorová nedávno napsala: „Domnívám se, že první doplněk k ústavě byl uzákoněn právě za tím účelem, aby ochraňoval práva lidí, jejichž náboženské praktiky nesdílí většina a na něž by se tudíž mohlo pohlížet s nevraživostí.“ Také to měli tvůrci ústavy a Listiny práv patrně na mysli.

Přijmou všechny státy takovou ústavu, která by obsahovala listinu práv? Většina z nich ji dosud nepřijala. A mohou-li nám dějiny sloužit jako ukazatel, pak můžeme říci, že mnoho států ji nepřijme. Naděje, že všechny národy budou mít dokumenty sestavené k tomu, aby odstranily útlak a zastaly se práv všech lidí, povedou jen ke zklamání.

Vláda, která nezklame

Znamená to tedy, že toužebné přání celého světa po svobodě, právu a rovnosti nebude nikdy splněno? Naopak, jsme ke splnění těchto tužeb blíže než kdykoli dosud. Jak je to možné? Je to možné proto, že žijeme v době, o které již dávno hovořila biblická proroctví. V době, kdy všechny utlačující vlády budou odstraněny a řízení lidských záležitostí převezme vláda, o kterou se měli modlit učedníci Ježíše Krista — Boží království. — Matouš 6:9, 10.

Katastrofální události, ke kterým došlo ve dvacátém století, jsou důkazem, že žijeme v posledních dnech současného systému věcí a že Boží nebeské království brzy převezme vládu nad zemí. (Matouš 24:3–13; 2. Timoteovi 3:1–5) Bible předpověděla: „Ve dnech těch králů [nyní existujících vlád] zřídí nebeský Bůh [nebeské] království, které. . . nebude přeneseno na žádný jiný lid. Rozdrtí a ukončí všechna tato království [která nyní existují], a samo bude stát na neurčité časy.“ — Daniel 2:44.

Co to bude znamenat pro lidi, kteří mají správný postoj srdce? Boží slovo slibuje: „Ještě chvilku, a ničemný již nebude. . . Ale mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ (Žalm 37:10, 11) Pod Božím nebeským královstvím přijde skutečný a trvalý mír a bezpečí. Tehdy a jen tehdy na celé zemi nastane pravá svoboda, právo, rovnost a mezinárodní bratrství.

[Poznámky pod čarou]