Proutkařství — Věda, nebo okultismus?

„ÚŽASNÉ!“ zvolal majitel jedné mléčné farmy na americkém středozápadě. Větévka broskvoně, kterou držel v rukou, se kroutila a prudce sebou škubala. Zaťal nehty do kůry, aby větev udržel v rovině, ale síla, která ji táhla dolů, byla velká. „V dlaních mi dokonce zůstaly kusy kůry,“ řekl ohromeně. Čekalo jej ještě větší překvapení, když přesně v místě, které mu větev označila, narazil na vodu. Co se tu vlastně odehrálo?

Tento farmář se zabýval činností, které se často říká proutkařství. Proutkař obvykle pracuje s větévkou ve tvaru vidlice, prochází určitou oblast a soustředí se na hledání vody. Větévka se najednou začne chovat zvláštně. Některé proutky najednou trhavě ukazují k zemi, jiné se vymrští směrem nahoru — někdy dokonce udeří proutkaře do obličeje nebo do hrudi — zatímco jiné se hýbou jen sotva znatelně. Pokaždé však proutkař cítí, že na tom místě je pod zemí voda. Proutkařství je rozšířeno na celém světě. Jen ve Spojených státech provozuje toto řemeslo podle jednoho odhadu na 25 000 osob.

Je vědecké?

Je proutkařství založené na vědeckém principu? Tato otázka vyvolává již dlouhou dobu spory. Před více než sedmdesáti lety vyšla v časopise Strážná věž úvaha: „Nechtěli bychom zaujmout postoj, který by ignoroval přírodní zákony. Avšak zdá se být nanejvýš podivné, že by malý pramínek vody, pět či šest metrů pod zemí, působil magnetismem tak silným, že by dokázal ohnout vrbový prut, když potok plný vody rozhodně nic podobného nezpůsobí. . . Musí zde proto jít ještě o něco jiného, než o pouhé působení přírodních zákonů.“

Mnozí proutkaři nicméně trvají na tom, že proutkařství je samo o sobě vědou. Americká proutkařská společnost se dokonce označuje za „nevýdělečnou, vzdělávací a vědeckou společnost“. Nemálo vědců v průběhu staletí vystupovalo s obhajobou proutkařství a odvolávali se při tom na nějaký nový vědní obor. V osmnáctém století se kupříkladu proutkařství vysvětlovalo „vyzařováním“ atomárních částic. V devatenáctém století byla vysvětlením elektřina. A v našem století to bylo všechno možné od radioaktivity přes elektromagnetismus až po lidskou psychiku.

V nedávné době, v roce 1979, otiskl renomovaný časopis New Scientist zdánlivě hodnověrné teorie o proutkařství. Jeden geolog spolu s jedním energetikem rozváděli své domněnky, že lidské tělo může být velmi citlivé na nepatrné změny elektrického, magnetického nebo elektromagnetického pole, jehož zdrojem je podzemní voda nebo kovy.a

Ale takové teorie se nedočkaly širokého přijetí mezi vědci. V publikaci The Encyclopedia Americana je dokonce následující výrok vědců E. Z. Vogta a L. K. Barreta z Harvardovy univerzity, kteří proutkařství odmítají: „Vědeckost proutkařství nepotvrdily ani kontrolované zkoušky v terénu ani laboratorní testy. Soudíme-li podle vědeckých měřítek, je jen stěží možné podložit proutkařství fakty.“ V listopadu 1990 bylo v německém Kasselu s proutkaři provedeno 720 pokusů. Ačkoli byli proutkaři s podmínkami spokojeni a byli si jisti úspěchem, selhali. Podzemní vodu nebo ložiska rudy se jim dařilo odhalovat jen zcela nahodile. Měsíčník Naturwissenschaftliche Rundschau tudíž usoudil, že z vědeckého hlediska je proutkařství „stejně spolehlivé jako hodit si mincí“. Podobně dopadly i jiné pokusy tohoto druhu.

Proutkaři nalézají pro takový neúspěch podivná vysvětlení. Někteří si například stěžují, že je testy nutí, aby zapochybovali o svých schopnostech, nebo aby proutkařili z pohnutek, které jsou nesprávné nebo neseriózní. Tvrdí, že proto dočasně ztrácejí své schopnosti. Řada proutkařů dokonce zjistila, že se jejich schopnosti nenadále vytratí nebo vedou k mylným závěrům právě ve chvíli, kdy je mají prokázat — a to navzdory celoživotním úspěchům. Někteří se proto domnívají, že síla, která stojí v pozadí proutkařství, má zvrácený smysl pro humor.

Zní vám to vědecky? Vždyť přírodní síly (které věda dokáže známými metodami měřit) žádný smysl pro humor nemají — tím méně pak zvrácený; a nejsou ani vrtošivé. Jsou neměnné. Nekolísají v závislosti na náladě či pohnutkách osob, které je testují nebo měří. Pro mnoho vědců tedy proutkařství není nic víc než pověra. Dokonce i přední proutkaři souhlasí s tím, že se tato činnost nedá vysvětlit žádnou silou, kterou věda zná.

Je to podvod?

Dá se tedy z toho, že chybí vědecké vysvětlení, vyvozovat, že všechny zaznamenané úspěchy proutkařů jsou buď neuvěřitelné náhody, nebo vyložený podvod? A co například zkušenost onoho farmáře popsaná v úvodu — byla to jen náhoda, ojedinělý případ?

Proutkaření se ve skutečnosti může prokázat bezpočtem potvrzených případů. Například jedna žena ve Vermontu si zavolala proutkaře, když jí v domě přestala téct voda. Bylo zřejmé, že dlouhé vodovodní potrubí, které přivádělo do domu vodu ze vzdáleného pramene, někde prasklo. Ta žena ani nevěděla, kudy potrubí vede — bylo položeno do země před třiceti lety —, tím méně, kde by mohla být prasklina. Proutkař se však v duchu zeptal své virgule, a ta začala sebou nad jedním místem trhat. Patnáct centimetrů od označeného místa nalezli poškozenou část vodovodního potrubí.

Zřejmě nejznámější je příběh věhlasného amerického proutkaře Henryho Grosse. Geologové byli přesvědčeni, že na Bermudách není jediný zdroj sladké vody. Časopis The Saturday Evening Post uvedl: „V domě [romanopisce Kennetha] Robertse v Kennebunkportu ve státě Maine si Gross rozložil mapu Bermudských ostrovů. Pak nad ní přejel virgulí a vyznačil tři sladkovodní zdroje. . . K ověření tohoto zjištění odletěl Gross s Robertsem na Bermudy, přemluvil vládu, aby mu opatřila vrtací soupravu, a pustil se do práce. O několik měsíců později, v dubnu roku 1950, tekla ze všech tří vrtů voda, přesně tam, kde to Gross předpověděl.“

Proutkaři tvrdí, že nalezli tisíce zdrojů vody pro budoucí studny. Reportéři, kteří proutkaře doprovázeli, viděli, že některé virgule sebou škubaly tak prudce, že se proutkařům udělaly na dlaních puchýře. Slyšeli dokonce proutkaře předpovídat, v jaké hloubce se voda nachází. Viděli, jak se při hloubení studní tyto předpovědi splňují. Věda sice nedokáže tento jev hodnověrně vysvětlit, je však zřejmé, že proutkařství skutečně funguje — alespoň někdy a někomu. Proč?

Co odhalují dějiny proutkařství

Dějiny proutkařství nám mohou v tomto ohledu odhalit poměrně mnoho. Je pravděpodobné, že se lidé touto činností zabývají již po celá tisíciletí. Ovšem poprvé bylo proutkařství zevrubně popsáno teprve v roce 1556 v pamětihodném díle lékaře Georgia Agricoly De Re Mettalica, které se zabývalo hornictvím. Němečtí horníci využívali proutkařství při hledání rudných žil. Avšak již tehdy se vedly spory, zda jde o jev přirozený, či okultní. Agricola poznamenal, že někteří měli vůči proutkařství výhrady, jelikož „ne každému se ratolesti [proutky] hýbaly, ale jen těm, kteří používali zaříkadla a čáry“. Proutkařství se šířilo Evropou a spolu s ním se šířily i spory o jeho podstatě. Martin Luther je odsoudil a podobně se zachovaly i jiné vůdčí církevní osobnosti. Někteří proutkaři si k uchlácholení duchovních dávali své proutky křtít a při proutkaření vzývali trojjediného Boha.

Mnozí proutkaři se nespokojili s pouhým hledáním vody a ložisek minerálů. Našli pro své proutky nové způsoby použití. V 17. století začal ve Francii Jacques Aymar vyhledávat za pomoci proutku zločince. Jednoho dne prý hledal vodu, když vtom se jeho proutek začal prudce pohybovat nad hrobem jedné zavražděné ženy. Pak se náhle odklonil a ukázal na jejího manžela, který se dal hbitě na útěk. Aymar — i mnozí jeho napodobitelé — používal proutky k odhalování zločinců po celé Evropě. Katoličtí fanatici dokonce získali Aymara i s jeho proutkem pro spolupráci při dopadení a masakrování protestantů.

Spojitost s okultismem

Není divu, že i ve dnech Aymara se našli „odborníci“, kteří se domnívali, že mohou takové výkony vědecky vysvětlit. Teoretizovali, že Aymarův proutek zřejmě zachytával jakési záhadné „záření“, typické pro vrahy. Říkali tomu „vražedná matérie“. Je však patrné, že Aymarovy kousky měly s vědou jen málo společného. Síla, která stála v pozadí toho, co Aymar dělal, byla inteligentní. Dokázala rozpoznat zločince, odlišit katolíka od protestanta a mimoto nalézat vodu i minerály.

Podobné je to i s proutkařstvím za použití mapy. Co jiného než inteligentní síla by dokázalo proutkem označit zdroje vody na nějaké vzdálené lokalitě jen s pomocí mapy? Někteří proutkaři našli ztracené peněženky, cestovní pasy, šperky, a dokonce osoby pomocí mapy a kyvadla. Jsou proutkaři, kteří svému nástroji kladou otázky a sledují, zda bude reagovat kladně, nebo záporně. Americká námořní pěchota využívala v šedesátých letech ve Vietnamu virgule při vyhledávání tunelů, pozemních min a jiných nastražených pastí. Dnes roste popularita proutku jakožto nástroje využívaného při činnostech, které nelze vědecky vysvětlit. Proutky slouží k určování budoucnosti, k hledání ‚duchů‘ a ke zkoumání ‚minulých životů‘.

Ben G. Hester byl původně přesvědčen, že proutkařství je prostě „dosud nevysvětlený fyzikální jev“. Avšak po osmi letech studia této problematiky napsal knihu nazvanou Dowsing—an Exposé of Hidden Occult Forces (Proutkařství — odhalení skrytých okultních sil). V této knize klade proutkařské nástroje naroveň takovým věcem, jako jsou například spiritistické tabulky. Zjistil, že někteří proutkaři o sobě tvrdí, že mohou uzdravovat lidi — nebo přivolat nemoci — pomocí svého proutku! V podobném duchu proutkař Robert H. Leftwich ve své knize Dowsing—The Ancient Art of Rhabdomancy (Proutkařství — starobylé umění rabdomancie) napsal: „Energie, na kterou se [proutkaři] napojují, pravděpodobně pochází od sil, jež. . . jsou blízce spřízněné se silami, kterých se využívá v čarodějnictví. Neopatrné experimentování by tedy mohlo být nebezpečné.“

Výše uvedené skutečnosti znějí pravým křesťanům varovně. Nehledě na to, zda jsou takové případy proutkařství podvodem či nikoli, očividně nejde o vědu. Spíše se zdá, že jde o okultismus. Vědci Evon Z. Vogt a Ray Hyman v knize Water Witching U.S.A. (Proutkařství v USA) shrnují: „Dospěli jsme tedy k závěru, že v případě proutkařství jde nesporně o magii.“

Může si křesťan zahrávat s proutkařstvím?

Je-li proutkařství skutečně magií, pravý křesťan nebude chtít mít s ním nic společného. V Bibli v 5. Mojžíšově 18:10 čteme, jaký příkaz Boží lid obdržel: „Neměl by se v tobě najít. . . nikdo, kdo používá věštění, kdo provozuje magii, ani nikdo, kdo hledá znamení, ani kouzelník.“ Prorok Ozeáš oplakával Izraelity, kteří selhali v zachovávání tohoto příkazu, a napsal: „Můj lid se doptává svého dřeva, jeho hůlka mu předpovídá.“ — Ozeáš 4:12, Ekumenický překlad.

Někteří však mohou namítat, že provozují pouze nejjednodušší podobu proutkařství: hledání vody. Je však hledání vody za pomoci proutku opravdu čisté s ohledem na spojení s okultismem? Je zajímavé povšimnout si, že učitelé proutkařství radí běžně svým žákům, aby proutku přímo řekli, co hledají, jako by šlo o inteligentní bytost. Jeden takový učitel dokonce radí, aby si žáci svůj proutek pojmenovali a pak ho tímto jménem oslovovali! Proutkaři se svých proutků často ptají, v jaké hloubce se zdroj vody nalézá. Proutkař pak počítá, kolikrát se proutek zvedne a opět klesne. Konečný počet ukazuje, kolik metrů pod zemí se nalézá zdroj vody. Nenaznačuje to snad, že se na tom podílí nějaká skrytá inteligentní síla?

Proutkařství je kromě toho spojeno s jinou činností, které se svědkové Jehovovi již dlouhou dobu důsledně straní — MSV (mimosmyslové vnímání). Strážná věž si povšimla této spojitosti již v roce 1962. Krátce nato reagovala Americká proutkařská společnost dopisem: „Souhlasíme s teorií, že proutkařství je určitá forma MSV a že provozování MSV v jakékoli podobě může vést k ‚posedlosti‘ nebo k tomu, že se člověk zaplete se ‚zlými duchovními silami‘, pokud neučiní patřičná protiopatření. Musíme však vyjádřit protest proti vaší dogmatické radě, aby se lidé zcela vyvarovali proutkařství.“b

Co o tom soudíte vy? Když i nejhorlivější zastánci proutkařství připouštějí riziko, že se člověk zaplete se zlými duchovními silami, a že může dokonce dojít k posedlosti, neměl by se křesťan rozhodnout, že se takové činnosti vyvaruje?

‚Ale copak proutkařství nepřináší mnoho dobrého?‘ mohl by někdo namítnout. ‚Nedokazuje to snad, že síla, která stojí za proutkařstvím, je dobrá?‘ Není to tak. Vzpomeňte: „Satan se stále proměňuje v anděla světla.“ (2. Korinťanům 11:14) Dokonce i v biblických dobách se démoni občas pokoušeli získat si přízeň lidí a vliv tím, že řekli něco pravdivého. — Skutky 16:16–18.

Nemůžeme ovšem dogmaticky tvrdit, že každý jednotlivý případ proutkařství (a rovněž MSV) je z vědeckého hlediska nevysvětlitelný a že musí být nutně vyvolán démony. Je nepochybné, že věda dosud nepostihla mnoho stránek lidské mysli a mnoho projevů přírodních sil. A mnohé z proutkařských výkonů a případů MSV lze bezpochyby považovat za obyčejné všední podvody. Ovšem vzhledem k tomu, že dějiny i současné praktiky proutkařství jsou tak nerozlučně spjaté s okultismem, MSV a spiritismem, jde zcela zřetelně o něco natolik nebezpečného, že to nelze pominout jako neškodný podvod.

Ne, co se týká proutkařství, zdá se, že vhodná rada zní: „Přestaňte se dotýkat nečistého.“ — 2. Korinťanům 6:17.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 15]

Je to proutkařský nástroj?

PROUTKAŘSKÉ nástroje mají různé podoby, nejsou to jen větévky vidlicovitého tvaru. Někteří proutkaři používají pár kovových prutů, které se při „zjištění“ hledané látky zkříží. Jiní používají proutek, který drží v rukou ohnutý do tvaru luku. Opět jiní používají kovová ramínka na šaty. A někteří nepoužívají žádný nástroj; jednoduše čekají, až se jim udělá mdlo, nebo až pocítí mravenčení v rukou. Na trhu lze dostat i mnoho technicky důmyslných proutkařských pomůcek, které mají rukojeti a komůrku pro umístění vzorku hledané látky. Samozřejmě, existují i zcela legitimní detektory kovů. Potřebují zdroj energie, například baterie, a snadno se tudíž dají rozpoznat od nástrojů proutkařů.

[Podpisek obrázku na straně 12]

Proutkař. Dřevoryt z knihy De Re Metallica od Georgia Agricoly