Úleva od břemen způsobených smrtí
POHŘEBNÍ obřady a způsoby pohřbívání se liší podle země a podle kultury daného prostředí. Je možné, že vládní nařízení stanovují určité postupy, které je třeba dodržet. Rozhodujícím faktorem však obvykle bývá náboženské přesvědčení rodiny a příslušné komunity. „Studium pohřebních rituálů a zvyklostí působivě vykresluje vztah mezi náboženským přesvědčením a zavedenými obřady, které se konají v přítomnosti zesnulého,“ sděluje The New Encyclopædia Britannica.
Vezměme si například hinduistický pohřeb v Indii. V souladu s rituálem příslušné sekty je tělo připraveno ke kremaci. Zem je pokropena „svatou vodou“, pokud možno z řeky Gangy. Na to místo se rozprostře pruh bílé látky a na něj se položí tělo. Pálí se sladce vonící kadidlo ve víře, že sem přiláká čisté duchy. Na tvář mrtvého se nanáší pasta ze santalového dřeva a červený prášek. Pak tělo omyjí, přikryjí bílou látkou a posypou květy. Na bambusových nosítkách je potom nesou hlavou napřed ke ghátu (spalovišti). Tam se nosítka otočí, aby nohy mířily vpřed směrem ke ghátu, což má naznačovat, že tělo zesnulého vzhlíží kupředu do budoucího života. Hranici zapaluje nejstarší syn, neboť hinduisté věří, že pouze tak nalezne „duše“ zemřelého pokoj. Popel se potom vybere a odevzdá některé „posvátné“ indické řece.
Na Papui-Nové Guineji je zvykem, že pozůstalí udržují s tělem mrtvého úzký kontakt. Líbají je, pláčí nad ním, skládají mu sliby a prosí je o odpuštění hříchů, kterých se na zemřelé osobě dopustili. Truchlení je velmi intenzívní a ke smutku přispívají i naříkavé pohřební zpěvy. Dojde-li k úmrtí, tradice velí uspořádat alespoň dvě bohaté hostiny k uctění „ducha“ zesnulého a k odvrácení jeho případné pomsty.
V Africe zdůrazňují pohřební zvyky a tradice víru v nesmrtelnost duše. Má se za to, že je třeba mrtvého usmířit, aby na příbuzné nesesílal svou zlobu. Lidé utrácejí mnoho peněz a přinášejí množství obětí v naději, že mrtvý projeví živým přízeň. Rozšířená je víra v převtělování, tedy víra, že se zesnulý vrátí buď v podobě zvířete, jemuž je pak projevována posvátná úcta, nebo v podobě dalšího člena rodiny, kterého porodí žena, jež je tou dobou těhotná. Jedna zpráva z Nigérie uvádí: „Zvláštní péče je proto věnována odívání mrtvoly. Je nutné zajistit, aby bylo vše ve správné poloze. Panuje totiž domněnka, že pokud například ruka zemřelého není v rakvi narovnaná, projeví se to po převtělení u novorozeněte jako tělesný defekt. Není-li mrtvý člověk správně oděn, bude po převtělení duševně chorý.“ Chování při afrických pohřbech je často ovlivněno strachem z mrtvých a jejich předpokládanou mocí ovládat živé.
Na řeckém venkově mnohde následují po úmrtí dlouhé a složité ceremonie. „Po dobu pěti let zařizují a organizují ženy z příbuzenstva množství vzpomínkových obřadů,“ zaznamenal časopis Science. „Manželky, matky a dcery mají úlohu projevovat zármutek. Večer co večer navštěvují hrob, zapalují svíce, čistí náhrobní kámen, promlouvají k mrtvému, zpívají žalozpěvy a pláčí. Věří, že dokonalé provádění těchto rituálů pomůže duši drahého zesnulého, aby se dostala do nebe.“ Nakonec jsou kosti vykopány a uloženy do společné vesnické hrobky.
V Japonsku se většina pohřbů řídí buddhistickými rituály. Tělo po smrti omyjí, oblečou a přikryjí bílým prostěradlem. Na hruď se položí nůž, aby zaháněl zlé duchy. Hoří svíce, pálí se kadidlo a kněz odříkává u lůžka mrtvého sútry (úseky z buddhistické kanonické literatury). Mrtvý dostává posmrtné buddhistické jméno. Podle toho, kolik znaků toto jméno obsahuje, je určen vysoký obnos, který je třeba zaplatit. Tělo je pak uloženo do nenabarvené dřevěné rakve. Truchlící lidé drží v modlitbách za pokoj duše zemřelého celé nebo poloviční noční hlídky. Zatímco kněz odříkává sútry, truchlící se střídají v pálení malých kousků kadidla. Podobné rituály probíhají i následujícího dne během pohřební bohoslužby před oltářem, na němž je umístěna rakev, obrázek zesnulého a jiné buddhistické rituální předměty. Pak proběhne zákonem předepsaná kremace. Po určitou dobu po kremaci se bude ještě pálit v jistých časových intervalech kadidlo a kněz bude odříkávat sútry, dokud lidé nenabudou přesvědčení, že duše ztratila své schopnosti ovlivňovat lidské záležitosti a splynula s prapůvodní duší univerzálního bytí.
Vyjádřete předem svá přání
Místo aby takové pohřební zvyky zmírnily pozůstalým stres způsobený úmrtím milovaného člověka, přidávají k němu ještě větší břemena. Jedním z nich jsou finanční náklady. Impozantní pohřby nejsou levné. Kněží obvykle za své služby očekávají velké dary nebo poplatky. Značně nákladné bývají i honosné hostiny a obřady. Někdo může být dokonce vystaven tlaku jít nad to, co si přál zesnulý, nebo se podílet na rituálech, které nejsou v souladu s tím, čemu věřil. Rodina nebo přátelé si snad budou důrazně stěžovat, že podle měřítek komunity není zesnulému vystrojen správný a důstojný pohřeb. Pokud máte nějaká zvláštní přání ohledně průběhu svého vlastního pohřbu, bude moudré, když je sepíšete a dokument necháte svědecky potvrdit.
V Japonsku se jedna žena v domácnosti poučila, když jí zemřel pětaosmdesátiletý otec. Přál si mít prostý pohřeb jen za účasti rodiny. To ovšem vyvolalo silnou kritiku ze strany těch, kteří dávali přednost obvyklému pohřebnímu postupu. Jeho dcera posléze napsala do tokijských novin Asahi Shimbun: „Chce-li mít člověk pohřeb, který se liší od jiných, je nejlepší, když si o tom v klidu promluví se svou rodinou a získá její souhlas — ať se mu to zdá jakkoli zbytečné. Je také důležité zanechat toto přání písemně, aby mohla truchlící rodina čelit kritice.“
Ještě důležitější je to v případě, máte-li pevné náboženské přesvědčení, které je v rozporu s místním obyčejem. Křesťan v Japonsku se kupříkladu může obávat, že jeho příbuzní, kteří nejsou křesťany, se budou při pohřbu ve zbožné uctivosti klanět před rakví nebo před jeho obrazem stejným způsobem, jako by se klaněli před buddhistickým oltářem. Mohl by tedy již předem ve svých písemných pokynech uvést, že by po rozloučení v jeho domě mělo být tělo spáleno a potom že by se měl konat na jeho památku jen jednoduchý vzpomínkový obřad bez přítomnosti rakve nebo obrazu. Aby se předešlo problémům, mohou být o tomto postupu příbuzní informováni předem.
Jak jednat s pohřební službou
Ještě asi před sto lety lidé většinou umírali doma, obklopeni svými přáteli a rodinou. U smrtelné postele byly přítomny i děti, a tak se poučily, co je to smrt. Ale ve vyspělých průmyslových zemích se toto vše změnilo. Mnoho umírajících lidí bývá bleskurychle dopraveno do nemocnic a tam se vyvíjí snaha, aby jim byl život prodloužen. „Místo aby lékaři považovali smrt za něco přirozeného, pohlížejí na ni dnes jako na cosi nesprávného, cizorodého, jako na prohru ve svém lékařském úsilí, a někdy téměř jako na osobní prohru,“ sděluje The New Encyclopædia Britannica. „Proti nemocem se bojuje všemi dostupnými zbraněmi, často aniž se v dostatečné míře bere ohled na nemocnou osobu — v některých případech se dokonce ani neuvažuje, zda vůbec ještě lze mluvit o ‚osobě‘.“
Průměrný pohřeb dnes ve Spojených státech stojí přes 3 000 dolarů — nepočítaje v to poplatek za místo na hřbitově. Když člověk jedná se soucitným majitelem pohřebního ústavu, má sklon zapomenout, že tu jde o výdělečný obchod. „Silným motivem v podnikání s posledními věcmi člověka je zisk,“ uvádí časopis Changing Times. „A podobně jako v kterékoli jiné oblasti obchodu je zákazník vystaven riziku, že neetický podnikatel jej přiměje k zbytečné útratě, podvede, nadsadí cenu nebo ho okrade. Riziko je vlastně ještě větší, neboť většina lidí se takového jednání účastní poprvé v životě, prožívají velkou bolest, a přitom se musí rychle rozhodovat.“
Jsou však i jiné možnosti, například dát stranou peníze potřebné na vlastní pohřeb. To je možné pomocí zvláštního bankovního účtu vedeného na naše jméno, který však v případě úmrtí může být vyplacen osobě, kterou si sami určíme. Podle amerických bankovních zákonů může taková určená osoba vybrat peníze z účtu (zvaného Totten trust), když prokázala svou totožnost a předložila doklad o úmrtí. Do té doby nám jsou tyto peněžní prostředky k dispozici. Další možností je životní pojištění u některé spolehlivé, renomované pojišťovny. Žijeme-li v manželství, ujistěme se, že náš manželský druh je patřičně informován, zvláště pokud jde o finanční záležitosti. Velmi výhodné je také sepsat poslední vůli. Není pravděpodobné, že by oba manželé zemřeli najednou. Ženy ve většině případů své manžely přežijí. Manželky často nejsou s těmito věcmi obeznámeny, což přispívá ještě více k jejich žalu. Smrt může přijít nečekaně, a proto je dobré rozhovor s rodinou neodkládat.
Jak se vyrovnat se zármutkem
Člověk, který ztratil někoho milovaného, si protrpěl velkou bolest. Dokud se s úmrtím nevyrovná, neustále je mu do pláče a nosí v sobě velký zármutek. Doba, po kterou lidé truchlí, je u každého jednotlivce jiná. Někdo se s takovou ztrátou vyrovnává poměrně rychle, jinému to trvá i déle než rok. Jsou takoví lidé, kteří nepřestanou truchlit nikdy. Jak se může člověk naučit se s tím vyrovnávat?
Je důležité neuchylovat se do ústraní a nevyhýbat se společnosti. Pro překonání zármutku je nezbytné dostat se zpátky do kolejí všedního života a být v kontaktu s přáteli a příbuznými — telefonicky nebo vzájemnými návštěvami. Jsou sice chvíle, kdy člověk potřebuje být sám, ale neměl by si na to zvyknout. Pomozme lidem přiblížit se k nám tím, že se přiblížíme my k nim.
Jeden muž během pouhých tří let ztratil pět blízkých příbuzných. Byla mezi nimi jeho matka a také jednačtyřicetiletá manželka, která zemřela po dlouhém zápase s rakovinou. Tento muž dává dobrou radu: „Rozhodně jsem si vytrpěl své. Byly chvíle, kdy jsem i plakal. Ale člověk se musí na život dívat realisticky. Je třeba brát život takový, jaký je, ne jaký bychom ho chtěli mít. S neštěstím je nutné se vyrovnat a se smrtí se smířit. Člověk nesmí truchlit donekonečna.“
Je nezbytné, aby se truchlícím osobám dostalo povzbuzení a podpory. Většina z nás se k tomu naneštěstí necítí být dostatečně způsobilá a jsme bezradní, pokud jde o to, co říci. Projevy citů nás možná dokonce uvádějí do rozpaků. Máme proto sklon ostýchavě se vyhýbat truchlící osobě — právě v době, kdy nás nejvíce potřebuje. Někteří lidé byli dokonce obviněni, že přešli na druhou stranu ulice, aby se vyhnuli rozhovoru s truchlícím. Jedna vdova říká: „Zůstala jsem sama se svým žalem. Zoufale jsem se potřebovala vypovídat, ale nikdo mi nenaslouchal.“
Pak jsou lidé, kteří přispěchají na pomoc, když dojde k úmrtí, ale jejich snahy uhasnou tak rychle, jak rychle vzplanuly. Patricia Minnesová, profesorka psychologie, podotýká: „Někdy to trvá týdny i měsíce, než pozůstalý vstřebá bezprostřední šok z úmrtí. Zejména v té době je pomoc nejpotřebnější, a přitom se jí právě tehdy dostává nejméně.“ Bylo by chybné učinit závěr, že lidé, na nichž není patrný hluboký zármutek, jsou chladní, bez lásky, že si ztrátu nepřipouštějí nebo že se s tím již vyrovnali. Možná, že mají prostě více vnitřní síly, aby žal unesli. Útěchu a pomoc však potřebují.
Je tedy velmi pěkné, když se do věci vloží přátelé a vypomohou s vyřizováním záležitostí a obstaráním potřebných dokladů. Při zařizování pohřbu je velkou duševní posilou mít nablízku oporu v podobě něčí pevné ruky a jasné hlavy. Člověk je velmi vděčný, když má někoho, kdo mu pomůže s péčí o děti a věnuje se potřebám příbuzných a přátel, kteří jej přijíždějí navštívit. Je velmi ohleduplné, když den co den přinášejí přátelé a sousedé jídlo a nabízejí se, že sami pomohou s úklidem nebo zavezou pozůstalé, kam potřebují. Je vynikající mít někoho, komu může truchlící osoba vylíčit své pocity. Slyšet slova útěchy a cítit láskyplný dotyk něčí ruky je velmi upokojující. Je velice laskavé, když se někdo ještě i po měsících zajímá o ty, kteří utrpěli takovou ztrátu a promluví s nimi láskyplné slovo.
Největší pomocí je však naděje do budoucnosti. Je vůbec taková naděje?
[Praporek na straně 5]
‚Je třeba brát život takový, jaký je, ne jaký bychom ho chtěli mít‘
[Rámeček a obrázek na straně 7]
Co řekneme dětem?
Řekněte jim pravdu, a to úměrně k úrovni jejich chápání. Hovořte s nimi o smrti a umírání v plném slova smyslu, vyhněte se dvojznačným výrokům. Řeknete-li „dědeček od nás odešel“ nebo „ztratili jsme dědečka“, mohlo by si dítě myslet, že se dědeček vrátí nebo že je možné jej „najít“. Pomozte dětem pochopit realitu smrti a na otázky odpovídejte na základě Bible. Smrt by mohla být dítěti přiblížena prostřednictvím věcí v přírodě. Vysvětlili byste například, jak umírají zvířata, ptáci nebo brouci. Buďte trpěliví a opravujte případné nesprávné představy, kterých dítě nabylo v kině nebo televizi. Budete-li před dítětem realitu smrti utajovat, mohlo by to v něm vyvolat hněv nebo strach z neznáma.
Malé dítě by se mohlo cítit odpovědné za něčí smrt, zvláště pokud se na zesnulou osobu zlobilo. Pomozte dítěti pochopit, že za to nemůže, a uchráníte je tak před pocity provi- nění.
U dětí, které ztratily jednoho z rodičů, je strach z opuštěnosti velmi intenzívní. Upokojte je, jak je to jen možné, dejte jim poznat, že budou nadále milovány a že o ně bude postaráno. Dítě by také mohlo pociťovat hněv. Když mu někdo řekne, že si Bůh jeho otce nebo matku vzal, bude možná Boha nenávidět. V těchto věcech pomáhá znalost biblické pravdy. Dodejte dítěti pocit jistoty, který ztratilo, poskytněte mu lásku a oporu.
[Obrázek na straně 8]
Poskytněme truchlícím oporu a povzbuzení