Dodržel jsem slib

NARODIL jsem se v Rio de Janeiru (Brazílie) o masopustní neděli v roce 1930 během jednoho večírku. Přítomni byli příslušníci vyšší společnosti z Ria — lékaři, armádní důstojníci a bohatí obchodníci. Všichni pověrčivě vhazovali do mé první koupele zlaté prsteny a diamanty. Věřili, že to malému chlapečkovi dopomůže k bohatství a slávě. Asi o půldruhého roku později jsem v soutěži, kterou sponzoroval jeden časopis, vyhrál cenu jako nejhezčí dítě v Riu.

Krátce nato maminka těžce onemocněla. Když se už lékaři vzdali veškerých nadějí, otec od ní i od dětí odešel. Klidně mě použil jako splátku jakéhosi dluhu, a tak jsem začal žít v bohaté rodině v Guarujá na ostrově Santo Amaro ve státě São Paulo. Tam jsem vyrůstal a na původní rodinu jsem se nepamatoval. Avšak jednou o prázdninách, které jsem trávil v Rio de Janeiru — asi 450 kilometrů od mého bydliště v Guarujá —, došlo k něčemu, co změnilo můj život.

Náhodné setkání

V Riu jsem si hrával s chlapci mého věku ve čtvrti Jardim Da Glória. Moji nevlastní rodiče mi dávali hodně peněz. Kupoval jsem tedy celé partě zmrzlinu, a byl jsem docela oblíbený. Alberto, jeden z chlapců, se mě jednou zeptal, odkud jsem. Když jsem odpověděl, řekl: „Mám bratra, který také žije ve státě São Paulo, ale nikdy jsem ho nepoznal. Jmenuje se Cézar. Otec ho tam dal jedné rodině, a maminka teď každý den pláče. Už nemá naději, že by ho ještě někdy uviděla.“

Dodal: „Kdybys někdy potkal v São Paulu asi desetiletého kluka, který se jmenuje Cézar, řekni mu, že jsi potkal jeho bratra a že by ho chtěla vidět jeho matka.“

„Nezapomenu,“ slíbil jsem. „Nakonec, máme stejné jméno.“

Změna okolností

Alberto pověděl své matce o našem rozhovoru a ona si přála mě vidět. Když jsme se následující neděli s Albertem znovu sešli v Jardimu da Glória, řekl: „Maminka by tě ráda viděla. Myslím, že chce po tobě poslat vzkaz mému bratrovi do São Paula.“

Alberto mě hned dovedl ke své matce. Seděla na lavičce v parku. Pozorně si mě odshora dolů prohlédla. Pak mě objala a rozplakala se. „Kdo jsou tvoji rodiče?“ zeptala se.

„Garibaldi a Nair Benziovi,“ odpověděl jsem. „A já se jmenuji Cézar Benzi.“

Přála si sejít se s mou matkou. Když jsem matce řekl, co se stalo, málem omdlela. Později se obě ženy sešly a dlouho si o mně povídaly. Alberto mi potom řekl: „Moje maminka je tvoje pravá maminka a ty jsi můj bratr.“

Maminka se z nemoci uzdravila a sama vychovávala mého staršího bratra a sestru. Když jsem se ujistil, že jsem našel svou pravou rodinu, vyslovil jsem přání žít s nimi. Pro mou nevlastní matku to bylo velké zklamání. Silně jsem však toužil být se svými vlastními sourozenci. Také mi bylo líto maminky, která si tolik vytrpěla, když nevěděla, jestli vůbec žiji. Byl jsem tedy pevně rozhodnut, ačkoli to znamenalo přestěhovat se z luxusního domu v Guarujá do chudé čtvrti Rio de Janeira. Byla to veliká změna. Nyní jsem musel po vyučování chodit pracovat, protože rodina byla závislá na mém výdělku.

Dávám slib

Když jsem povyrostl, naučil jsem se vyrábět a později navrhovat šperky. Spolupracoval jsem se skupinou lidí, která se zabývala mimo jiné dovezenými — mnohdy pašovanými — předměty, což, jak se ukázalo, bylo velmi výnosné. Bylo snadné přijít k penězům, a tak jsem se zaplétal s ženami a začal se účastnit večírků a orgií. Později, když mi bylo 22 let, jsem se oženil s Dalvou, dívkou, s níž jsem měl známost ještě ve škole. Vůbec jsem si ji nezasloužil. Byla ideální manželkou a matkou, byla vzdělaná, zdvořilá a měla pěkné vystupování.

Byli jsme spolu asi sedm let, když jsem se jednou v noci vracel domů z dalšího divokého večírku. Tehdy jsem se vážně zamyslel. Uvažoval jsem, že při takovém životě, jaký vedu, nebudu nikdy moci naše tři děti naučit dobře se chovat. Rozhodl jsem se, že se změním. Když jsem přijel domů, vzbudil jsem Dalvu, abych jí pověděl o svém rozhodnutí.

„Chceš mi tvrdit, žes mě probudil ve dvě hodiny ráno, jen abys mi oznámil takový nesmysl?“ Měla řadu důvodů mi nedůvěřovat. Já jsem jí však slíbil: „Tentokrát to myslím vážně. A začnu tím, že přestěhuji dílnu přímo k bytu, abychom mohli trávit jako rodina více času společně.“ Dalva mi stále nedůvěřovala, a tak jsme šli spát.

Následujícího dne jsem objevil jistý dvoupodlažní dům. Rozhodl jsem se zařídit v patře byt a z přízemí udělat dílnu. Pak jsem zašel za svými bývalými společníky a rozloučil se s nimi. Byl jsem rozhodnutý svůj slib dodržet. Tehdy jsme se s Dalvou poprvé začali těšit ze společného života s dětmi.

Pomoc k dodržení slibu

Asi o tři měsíce později mě navštívil Fabiano Lisowski. Znali jsme se už dlouho, a když jsem mu tedy řekl, že ho chci seznámit s manželkou, zeptal se: „Myslíš s tou zákonnou?“

Když vešla do místnosti Dalva, představil jsem Fabiana jako „kněze jakéhosi biblického náboženství“. Smál se a vysvětlil, že je svědek Jehovův. Já se o náboženství nezajímal, ale Dalva měla Bibli ráda. Začal si s Dalvou povídat a já jsem mlčel, protože z toho, o čem hovořili, jsem nic nechápal.

Fabiano nás pozval, abychom přišli následující neděli na shromáždění. Překvapil jsem ho slibem, že přijdu. Dalva byla radostí bez sebe. Věděla, že držím slovo, a když řeknu, že na shromáždění přijdu, může s tím počítat. Při obchodování s pašovaným zbožím jsem se naučil dvěma věcem: dodržet slovo a nikdy nepřijít pozdě na schůzku.

Vždy jsem nosil za opaskem revolver, ale když jsem šel na shromáždění, nechal jsem jej doma. Lidé tam byli pohostinní a měli dobré vystupování. Slíbil jsem proto, že příští neděli zase přijdu. Od té doby chodíme na shromáždění v sále Království pravidelně a revolver jsem si už s sebou nikdy nikam nevzal.

Fabiano zařídil, abychom se scházeli spolu s jeho manželkou a tchyní každou středu večer. Věděl, že jsem ateista, a proto hovořil ponejvíce s Dalvou. Cítil jsem se odstrkovaný, a tak jsem se s ním dal do řeči o jiných věcech a on mi zdvořile začal věnovat víc pozornosti. Zahlédl jsem u něho knihu „Bůh budiž pravdivý“, ale Fabiano se zdráhal nabídnout mi ji. Konečně jsem se zeptal: „K čemu je ta kniha?“

Překvapen odpověděl: „Ke studování.“

„Když je ke studování,“ řekl jsem, „tak se do ní podívejme.“

Všichni z toho byli překvapeni a já jsem nevěděl, co vlastně mám čekat. Nicméně studium bylo zahájeno a já bedlivě naslouchal. Dalva zářila radostí a Fabianovy odpovědi se líbily dokonce i našim třem dětem.

Během studia si Fabianova manželka všimla, že jsem silný kuřák, a poznamenala: „Zdá se, že hodně kouříte.“

„Kouřím už od školních let,“ vysvětlil jsem. „A když vymýšlím návrhy šperků, kouřím bez ustání.“

Nato mi taktně řekla: „Mnoho lidí se snaží přestat kouřit, ale nedaří se jim to.“

„Já mohu přestat, kdykoli se mi zachce,“ odsekl jsem.

„To si jen myslíte,“ odpověděla.

„Tak abyste věděli, dneškem přestávám kouřit.“ A přestal jsem a od té doby jsem už nikdy nekouřil.

Několik prvních měsíců našeho studia to nebylo lehké. Vyhledávali mě moji bývalí přátelé a nabízeli podezřelé obchody. Přicházely za mnou domů také ženy, s nimiž jsem kdysi chodíval na večírky. Ale já byl rozhodnut svůj život změnit, a s Jehovovou nezaslouženou laskavostí se mi to podařilo. Zpočátku jsem měl málo obchodů, a museli jsme snížit svou životní úroveň. Ale Dalva byla pro mě naštěstí neustálým zdrojem povzbuzení.

Po pěti měsících studia Bible se všechny mé pochybnosti rozplynuly. Byl jsem přesvědčen, že Jehova je pravý Bůh a že Bible je jeho psané Slovo. A tak jsme 12. ledna 1962 byli s Dalvou mezi 1 269 lidmi, kteří byli pokřtěni na prvním velkém sjezdu v São Paulu, konaném v parku Ibirapuera. To byl pohled na těch asi 48 000 účastníků!

Vyučujeme děti

Tento sjezd přispěl k tomu, že jsem si uvědomil odpovědnost za vyučování a výchovu dětí. Ihned jsme si zavedli každou středu večer rodinné studium Bible. Středa je až dodnes dnem, kdy máme večer rodinné studium. Nyní už ovšem s Dalvou studujeme sami, protože všechny děti již vstoupily do manželství.

Naše studium s dětmi zahrnovalo rozhovory o problémech, které jsou dnešní mládeži společné, například o oblékání, účesu a vhodném chování k osobám opačného pohlaví. Také když mělo některé dítě úkol ve škole teokratické služby, konala se ve středu večer zkouška.

Kromě toho jsme děti vodili do zoo nebo na jiná místa a upozorňovali jsme je na krásu Jehovových stvořitelských děl. Pomáhali jsme jim oceňovat, že Jehova stvořil zvířata a ptáky k potěšení člověka a že se brzy budeme radovat z toho, že je místo v zamřížovaných klecích uvidíme ve volné přírodě a budeme je moci pohladit a mazlit se nimi.

Ještě když byly děti velmi malé, vyvěsili jsme v komoře na stěnu program čtení časopisů Strážná věž a Probuďte se! a také dalších publikací Společnosti Strážná věž. Všechny děti se ze všech sil snažily držet s tímto programem krok, aby nám mohly povědět, co se naučily. Můžeme opravdu říci, že taková výchova dětí nám přinesla bohatou odměnu. Všechny tři děti byly pokřtěné, ještě než jim bylo 13 let.

Cézar, náš nejmladší, byl z dětí první, který si přál vstoupit do služby plným časem. Když mu bylo devět let, pozval si jej cestující dozorce bez předchozího upozornění na pódium a položil mu otázku, čím by chtěl být, až vyroste. „Betelitou, krajským dozorcem nebo misionářem,“ byla Cézarova odpověď.

V sedmnácti letech se Cézar stal průkopníkem, služebníkem plným časem. Mezitím absolvoval polygrafický kurs, kterým se připravoval na práci v brazilské kanceláři odbočky Společnosti Strážná věž. Krátce nato dostal pozvání do betelu a čtyři roky tam sloužil. Potom se oženil a spolu s manželkou vstoupil do zvláštní průkopnické služby, v níž pokračovali, dokud se jim nenarodil syn. Nyní Cézar slouží jako křesťanský starší a jeho manželka je pravidelnou průkopnicí. Jejich syn byl pokřtěn v roce 1990 ve věku 11 let.

Sandra, jedna z našich dvojčat, vstoupila do průkopnické služby v roce 1981. O rok později se vdala za Sílvia Chagase, člena rodiny betel. Společně sloužili osm let jako zvláštní průkopníci a nyní jsou v krajské službě a navštěvují sbory svědků Jehovových. Solange, Sandřina stejně stará sestra, sloužila se svým manželem tři roky jako zvláštní průkopnice. Nedávno byl pokřtěn jejich syn Hornan. Manžel Solange slouží jako křesťanský starší.

Dalva a já si myslíme, že duchovní vývoj našich dětí je velkou měrou důsledkem našeho pravidelného středečního rodinného studia, které jsme zahájili zhruba před třiceti lety. Další pomocí při výchově bylo to, že jsme doma pravidelně hostili cestující dozorce a jiné celodobé služebníky. Tito křesťanští bratři a sestry pomohli našim dětem, aby si zvolili jako cíl službu plným časem.

Osobní požehnání

Dalva a já jsme míjeli v životě mnoho milníků od toho hlavního v roce 1962, kdy jsme byli pokřtěni. Po určitou dobu jsem sloužil jako zástupce krajského dozorce a s manželkou jsme se těšili z přednosti navštěvovat sbory svědků Jehovových. Podílel jsem se také na více než pětiletém projektu výstavby sjezdového sálu v Duque de Caxias. Často jsem stál před státními, lékařskými i vojenskými autoritami, včetně zástupce guvernéra státu. Účelem těchto setkání byl pronájem stadiónů pro naše sjezdy, vysvětlování našeho neutrálního postoje nebo předložení důvodů, proč svědkové Jehovovi nepřijímají transfúze krve.

Když se podívám zpět a pomyslím na všechna podivuhodná požehnání, která jsem dostal od oné rozhodující noci, kdy jsem Dalvu probudil, abych jí pověděl o svém slibu, mohu popravdě říci, že největším požehnáním bylo zvěstovat dobré poselství o Božím Království. Dalva a já jsme přesvědčeni, že způsob, jakým nás Jehova Bůh vede prostřednictvím své organizace, je skutečně „ta Cesta“, která vede dnes k šťastnému životu a posléze i k věčnému životu v Božím novém světě. (Skutky 9:2; 19:9) — Vyprávěl Cézar A. Guimarães.

[Obrázek na straně 23]

Cézar Guimarães s rodinou dnes