Den na největším asijském trhu zvířat

Od dopisovatele Probuďte se! v Indii

MAHÁRÁDŽOVÉ na krásně ozdobených slonech nebo prostý farmář, který jede s párem dlouhorohých volů — takové výjevy se zde v Indii často fotografují. Ale kde se dají taková velká a cenná zvířata získat?

Abyste to zjistili, pojeďte s námi do Sonepuru ve státě Bihár v severovýchodní Indii. Tam můžeme navštívit trh, který se pravděpodobně nepodobá žádnému, jaký jste až dosud viděli. Je to prý největší trh zvířat v Asii, možná i na celém světě. Koná se během října a listopadu a trvá asi dva týdny.

Vzrušující událost

Tolik lidí! Ženy jsou vyparáděné v zářivých sárí a jsou ozdobené množstvím šperků. Obzvlášť nápadné jsou vdané ženy, které si vetřely do pěšinky ve vlasech červený prášek. Většinou nesou na ruce malé dítě, a zatímco spěchají, aby stačily svým manželům, další jedno nebo dvě děti se drží jejich sárí.

Rádi bychom věděli, jak to děti dokážou, že se v tak velkém davu neztratí. Pravdou je, že mnohé to nedokážou. Dozvěděli jsme se, že se jen za jediný týden ztratilo padesát dětí a pouze sedmnáct se jich opět našlo. Běhá nám mráz po zádech při pomyšlení, co se asi stalo s těmi pohřešovanými. Slyšeli jsme totiž, že se jich často zmocní lidé, kteří nemají žádné zábrany, a nutí je, aby žebraly nebo aby se podílely na nemorálním jednání.

K tlačenici přispívají stánky podél cest, ale je zajímavé si je prohlédnout. U jednoho stánku stačí zaplatit minci a z klece vyjde ptáček a vytáhne kartu. Stánkař z ní vykládá zákazníkovi budoucnost. Potřebujete se rychle oholit? Tak se jednoduše posaďte na bobek před holiče, a jeho dlouhá ostrá břitva vám bude rovnoměrně klouzat po namydleném obličeji. Už za tři minuty budete oholeni tak hladce, jak to snad nesvede žádný moderní holicí strojek.

Stánky nabízejí široký sortiment ozdobných náramků. Indické ženy je rády nosí na obou pažích, v barvě, která ladí s jejich sárí. Zkušený obchodník zákaznici navléká náramek za náramkem, dokud nenajde tu pravou velikost a provedení. Typická Indka nosí na každé paži asi tucet náramků ze skla, kovu nebo umělé hmoty.

Ve stáncích se také prodávají cetky pro zvířata. Vždyť je to přece zvířecí trh. Obchody tu jdou rychle, protože vesničané svá zvířata rádi zdobí. K ozdobám patří korále, které se dávají zvířatům na krk, a také barevné zvonky různých velikostí.

Kdo to tam tak vykřikuje? Vždyť je to žebrák! Seschlý a pokrytý prachem se vleče po cestě a postrkuje před sebou svou žebráckou misku. Vzhledem k tomu, jaký je tu nával, je div, že ho lidé neušlapou. Během konání trhu jsou lidé k žebrákům štědří, a tak je miska tohoto muže už zpola plná mincí. V blízkosti chrámu jsou stovky žebráků prosících o almužnu — chromých, slepých a malomocných. Někdo proklíná osud, další vzývá jména bohů a jiný žehná těm, kdo dávají.

Na trh také míří zvířata mnoha druhů. Sloni jsou pomalováni a pestře ozdobení. Každý nese jezdce, který vydává stručné povely k pohybu nebo ke zpomalení a občas slona šťouchne hůlkou za uši.

Buvolové indičtí se vztyčenými hlavami se pohybují pomalu a je jim zcela lhostejné, že se za nimi tvoří dopravní zácpa.

Cestou také vidíme mnoho krav a několik velbloudů. Je tu spousta opic, které většinou patří mezi hulmany. Mají husté obočí a bradku. Opeřenců je tu rovněž hodně, od vyšňořených pávů až po malé dlouhoocasé papoušky a holuby. Všichni přišli na trh, zblízka i zdaleka.

Obzvlášť přitažlivé věci

Mezi zvláštní atrakce patří vynikající krávy, které pocházejí z Paňdžábu. Některé dávají dvakrát denně až 25 litrů mléka. Jsou to opravdu nádherná zvířata. Mnoho lidí přijde jen proto, aby se na ně podívali, zatímco jiní se vážně zajímají o koupi. Kdykoli se uzavře obchod, vlastník vykřikne „Bolo Háriharnath Ki“, čímž zdraví místní božstvo, a zástup mu souhlasně odpoví „Džei“. Průměrná cena indické krávy se může pohybovat od tří do pěti tisíc rupií, ale tyto vynikající krávy cizího plemene se prodávají za dvacet až čtyřicet tisíc rupií.a

Letos je na trhu na prodej jen patnáct velbloudů. Tyto „koráby pouště“ se prodávají po pěti tisících rupií. Mohou pracovat dlouhé hodiny a dobře snášejí horko, zimu, hlad i žízeň. Dají se použít k tahání dvoukoláků a pluhů a také mohou otáčet vodními koly, což obvykle dělají voli, vykleštění býci.

Voli jsou nejoblíbenějšími zvířaty. Je téměř nemožné cestovat po indických cestách, a nespatřit vždy spolehlivé voly, zapřažené do dvoukoláku, jak vlečou farmářovo zboží a rodinu do města. Jeden podnikavý obchodník vyvěsil tabuli, na níž je napsáno „Voli superhvězdy“. A opravdu jako superhvězdy vypadají! Aby nikoho ani nenapadlo obchodníka podvést nebo oloupit, má po ruce dvě zdobené pušky. Superhvězdy prodává za pětatřicet tisíc rupií.

Dále naši pozornost upoutali řehtající koně, a jaká jsou to úžasná zvířata! Někteří slouží jako jezdečtí koně u policie nebo u armády, zatímco jiní jsou určeni pro dostihy. Lze získat i jezdecké poníky nebo poníky k tahání káry. V jedné stáji hraje dechovka k velké radosti cvičeného koně, který v rytmu hudby tančí.

Jdeme dále za zvukem hlasitého troubení. Tam mezi mangrovníky jsou sloni, všech dvě stě padesát. Jak majestátní tvorové to jsou! Přišli ze všech koutů Indie a Nepálu. Zdá se, že jsou neklidní, možná kvůli velkému davu, a snad je také zneklidňuje přítomnost tolika jedinců stejného druhu.

Zde se setkáváme s Hárihárem Prasádem, pětadvacetiletým slonem, který divoce troubí. Jeho majitel Gangabux Singh ho právě prodal za sedmdesát tisíc rupií. Vezmeme-li v úvahu současnou tržní cenu dobrého slona — 130 000 rupií —, prodal ho docela levně. Ale Hárihár je trochu hůře ovladatelný.

Hárihár putoval dvaadvacet dní, než došel na trh, a jeho majitel je teď smutný, že se s ním musí rozloučit. Ale obchod je obchod a citové svazky se musí přetrhnout. Rádi bychom věděli, jestli i Hárihár lituje, že musí opustit svého mahauta (cvičitele). Když se ho jeho nový mahaut snažil ovládat, Hárihár přerval lana, a tak je teď v řetězech.

Jeho bývalý mahaut s ním pocestuje do nového domova, aby ho uklidnil a zajistil hladký přechod. Tam s ním budou pracovat oba, dokud si ten nový na Hárihára a jeho nálady nezvykne. Dozvěděli jsme se, že nový majitel nemá v úmyslu nechat si Hárihára dlouho. Možná ho tedy příští rok přivede zpátky do Sonepuru a znovu ho prodá.

Je možné, že ho koupí lidé z Rádžasthánu, aby se někde daleko odtud stal chrámovým slonem. Pak by byl samá ozdoba a tahal by chrámový vůz. Nebo by mohl skončit u stahování dřeva ve vzdálených džunglích Andamanských a Nikobarských ostrovů, daleko v Bengálském zálivu.

Trh s dlouhou historií

Ačkoli se zdá, že si nikdo není jistý, kdy a jak zvířecí trh v Sonepuru vlastně začal, patrně nabyl na důležitosti za vlády mughalského vládce Alamgíra (1658–1707). Rádžešvar Prasád Singh, místní statkář, říká, že jeho rodina pronajímá pozemek pro koňský trh od roku 1887. Od devatenáctého století se zde během trhu scházeli majitelé indigovníkových plantáží z území pod britskou vládou v Indii, aby zde hráli pólo, závodili na koních a tančili.

Mahárádžové, kteří přijížděli na trh s velkým doprovodem a bydleli ve zvláštních stanech, dodávali kdysi trhu lesk. Nicméně dokud bude trvat poptávka po zvířatech, budou se dál konat trhy v Sonepuru. Byli jsme rádi, že jsme strávili nějaký čas na tomto nekonečně rozmanitém trhu, kde mají zvířata přitažlivost filmových hvězd.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Ozdobený oř je předváděn divákům

[Obrázek na straně 24]

Hárihár Prasád po prodeji