2. část

Věda — Neutuchající pátrání lidstva po pravdě

Hledání začíná

„NIKDO neví, kdo první objevil oheň, vynalezl kolo, vyrobil luk a šíp nebo se pokusil vysvětlit východ a západ slunce,“ uvádí The World Book Encyclopedia. To vše ale bylo objeveno, vynalezeno, vyvinuto a vysvětleno, a svět již nebyl jako dříve.

Tyto úspěchy byly počátečními kroky na cestě hledání pravdy, na cestě, která už trvá kolem šesti tisíc let. Lidé byli vždy zvídaví, chtěli rozumět tomu, co žije, a neživým věcem ve světě kolem sebe. Měli také zájem uplatnit to, co poznali, prakticky to využít ke svému prospěchu. Tato vrozená žízeň po poznání a touha ho použít byly hybnými silami neutuchajícího pátrání lidstva po vědecké pravdě.

Prvním pokusům o zavedení vědeckých poznatků do praktického používání se samozřejmě neříkalo technologie v tom smyslu, jak ji známe dnes. Z toho důvodu lidé, kteří se o to pokoušeli, také nebyli označováni jako vědci. Věda v dnešním smyslu slova dokonce po dlouhou dobu trvání lidstva vůbec neexistovala. Když teprve ve 14. století anglický básník Chaucer použil slova „věda“, myslel tím jednoduše nejrůznější druhy poznání. Bylo to v souladu s etymologií anglického slova science (věda), jež pochází z latinského výrazu, který znamená „vědění, znalost“.

První zoolog udává směr

Ať už se tomu říkalo jakkoli, počátek vědy byl v zahradě Eden, jakmile lidé začali zkoumat svět kolem sebe. Ještě před stvořením Evy měl Adam za úkol pojmenovat zvířata. Dát jim odpovídající jména vyžadovalo od Adama, aby důkladně prostudoval jejich vlastnosti a zvyky. Dnes tomuto oboru říkáme zoologie. — 1. Mojžíšova 2:19.

Kain, první dítě Adama a Evy, se „zabýval stavbou města“, takže musel mít dostatek odborných znalostí potřebných k tomu, aby vyvinul nezbytné pracovní nástroje. Později byl Tubal–Kain, jeden z jeho potomků, označen jako „kovář všech druhů měděných a železných nástrojů“. Mezitím samozřejmě vědecké znalosti a jejich praktické využití rostly. — 1. Mojžíšova 4:17–22.

V době, kdy se stal Egypt světovou velmocí — první, o které se Bible zmiňuje —, vědecké poznání postoupilo tak daleko, že Egypťané byli schopni stavět obrovské pyramidy. Tvaru těchto pyramid, říká The New Encyclopædia Britannica, „bylo možné úspěšně dosáhnout pouze mnoha pokusy, ve kterých se řešily obrovské technické problémy“. K řešení těchto problémů bylo zapotřebí značných znalostí matematiky a ukazuje to, že musely existovat jisté odpovídající odborné schopnosti.

Vědecká zvídavost se samozřejmě neomezovala pouze na Egypťany. Babylóňané kromě toho, že vytvořili kalendář, zavedli také číselnou soustavu a soustavu měr. Čínská civilizace na Dálném východě přispěla hodnotnými vědeckými poznatky. A v Americe dávní předkové Inků a Mayů vytvořili vyspělou civilizaci, která pak překvapila evropské badatele, kteří sotva očekávali takové výkony od „zaostalých domorodců“.

To, co starověcí lidé pokládali za vědeckou pravdu, se samozřejmě ne vždy ukázalo jako vědecky správné. The World Book Encyclopedia nám říká, že spolu s užitečnými prostředky, které Babylóňané vytvořili pro vědecký výzkum, „rozvinuli také pseudovědu astrologii“.a

Všudypřítomný Babylón

Pro lidi, kteří se zajímají o Bibli, je Babylón synonymem pro falešné uctívání. Podle astrologie, jež se tam provozovala, měl nad každou částí nebe vládu jiný bůh. Bible, která učí, že je pouze jediný pravý Bůh, je vědecky přesná, když odmítá pseudovědu známou jako astrologie. — 5. Mojžíšova 18:10–12; 1. Korinťanům 8:6; 12:6; Efezanům 4:6.

Náboženství bylo neoddělitelnou součástí života prvních lidí. Je proto pochopitelné, že vědecké poznání se nevyvíjelo nezávisle na náboženských naukách a představách. To je zvláště patrné v oblasti lékařské vědy.

„Starověké dokumenty, které zobrazují egyptskou společnost a lékařství v době Staré říše,“ podle The New Encyclopædia Britannica, „ukazují, že magie a náboženství byly neoddělitelně spojeny s racionalisticko–empirickými lékařskými zvyklostmi a že hlavní kouzelník na faraonově dvoře také často sloužil jako hlavní lékař národa.“

Za třetí egyptské dynastie získal významný architekt jménem Imenhotep přední postavení jako velmi obratný lékař. Necelých sto let po tom, co zemřel, byl uctíván jako egyptský bůh lékařství. Ke konci šestého století př. n. l. byl vyvýšen do postavení významného božstva. Britannica říká, že chrámy, které mu byly zasvěceny, „byly často přeplněny nemocnými. Tito lidé se zde modlili a přespávali zde v přesvědčení, že bůh jim ve snu zjeví léčebný prostředek.“

Egyptští a babylónští léčitelé byli značně ovlivněni náboženskými představami. „V té době a v následujících generacích převládalo přesvědčení,“ říká The Book of Popular Science, „že horečka, infekce a různé bolesti jsou způsobeny zlými duchy neboli démony, kteří napadli tělo.“ Proto k lékařskému ošetření zpravidla patřily náboženské oběti, zaříkávání a zaklínání.

Časem řecký lékař jménem Hippokrates ve čtvrtém a pátém století př. n. l. takový pohled zpochybnil. Tento lékař je zvlášť proslulý díky ‚Hippokratově přísaze‘, která se obecně pokládá za vyjádření soustavy přijatých hodnot chování v medicíně. Kniha Moments of Discovery—The Origins of Science (Okamžiky objevů — Zrození vědy) uvádí, že Hippokrates patřil také „mezi první, kdo se při vysvětlování lidských nemocí střetl s kněžími“. Hledal přirozenou příčinu nemocí tak, že používal v medicíně vědecké metody. Rozum a zkušenost začaly vytlačovat náboženské pověry a dohady.

Tím, že oddělil medicínu od náboženského dogmatu, se Hippokrates vydal správným směrem. Přesto máme ještě dnes připomínku náboženského pozadí medicíny. Samotný její symbol, had ovinutý kolem hole Asklépia, řeckého boha lékařství, má původ ve starověkých chrámech, ve kterých se uzdravovalo a kde se chovali posvátní hadi. Podle díla The Encyclopedia of Religion ztělesňovali tito hadi „schopnost prodloužit život a obnovit zdraví“.

Později se Hippokrates stal známým jako otec lékařství. To ho ale nechránilo před tím, že občas byly jeho závěry vědecky nesprávné. The Book of Popular Science vypráví, že některé z jeho nesprávných představ „se nám dnes zdají značně fantastické“, avšak varuje před lékařskou domýšlivostí slovy: „Některé lékařské představy, jež jsou dnes velmi spolehlivě prokázány, se možná budou zdát lidem příští generace zrovna tak fantastické.“

Postupný pokrok

Dosahování vědecké pravdy byl tedy postupný proces, který vyžadoval, aby se po celá staletí oddělovala fakta od mylných teorií. Ale aby to bylo možné, musely se výsledky zkoumání předávat z jedné generace na druhou přesně. Jeden způsob, jak to dělat, bylo obvykle ústní podání, protože lidé byli stvořeni se schopností mluvit. — Srovnej 1. Mojžíšovu 2:23.

Tento způsob předávání informací nicméně nebyl nikdy dostatečně spolehlivý, aby zajistil přesnost, kterou vědecký a technologický postup vyžaduje. Bylo zřejmé, že je zapotřebí uchovávat informace v psané formě.

Není přesně známo, kdy lidstvo začalo psát. Získalo tím však úžasný způsob, jak předávat informace, na nichž mohli druzí stavět. Než byl vynalezen papír — pravděpodobně v Číně kolem roku 105 n. l. —, psalo se na takové věci jako hliněné destičky, papyrus a pergamen.

Zásadní vědecký pokrok by nebyl možný bez číselné soustavy a soustavy měr. Těžko lze dost zdůraznit, jak bylo jejich rozvíjení důležité. The Book of Popular Science považuje použití matematiky za „univerzální co do rozsahu“ a připomíná nám, že „matematické rozbory vedly k mnoha nanejvýš důležitým vědeckým pokrokům“. Matematika také slouží „jako neocenitelná pomůcka pro chemiky, fyziky, astronomy, techniky a jiné odborníky“.

Během staletí to byly další faktory, jež podněcovaly ke hledání vědecké pravdy. Bylo to například cestování. The Book of Popular Science vysvětluje: „Člověk, který si vyjede do cizí země, pravděpodobně zjistí, že jeho zvídavost byla povzbuzena novými pozoruhodnostmi, zvuky, vůněmi a chutěmi. Bude ho to lákat, aby kladl otázky, proč je to v jiné zemi tak odlišné, a ve snaze uspokojit svou zvědavost získá moudrost. Tak to bylo u starověkých Řeků.“

Ano, ti všudypřítomní Řekové

Čtete-li o dějinách náboženství, politiky nebo obchodu, najdete více než jen zběžnou zmínku o Řecích. Kdo by neslyšel o jejich slavných filozofech? Pojem filozof je odvozen od řeckého slova philosophia, které znamená „lásku k moudrosti“. Láska Řeků k moudrosti a jejich žízeň po poznání byly dobře známy v prvním století, kdy tuto zemi navštívil apoštol Pavel. Zmiňoval se o epikurejských a stoických filozofech; ti, podobně jako „všichni Athéňané a cizinci, kteří se tam zdržovali, opravdu netrávili svůj volný čas ničím jiným, než že něco vyprávěli nebo naslouchali něčemu novému“. — Skutky apoštolů 17:18–21.

Nijak proto nepřekvapuje, že ze všech starověkých národů zanechali Řekové vědě největší dědictví. The New Encyclopædia Britannica to rozebírá: „Snaha řecké filozofie vytvořit teorii o přirozené podstatě a vzniku vesmíru a nahradit tím kosmologické mýty vedla nakonec k praktickým vědeckým objevům.“

Někteří řečtí filozofové významným způsobem přispěli k hledání vědecké pravdy. Snažili se odstranit mylné představy a teorie svých předchůdců a současně stavět na základě, o kterém se přesvědčili, že je správný. (Pro příklady viz rámeček.) Svým způsobem myšlení se řečtí filozofové přiblížili dnešnímu vědeckému uvažování nejvíce ze všech národů minulosti. Mimochodem, do doby ještě poměrně nedávné byl pojem „přírodní filozofie“ používán pro označení různých odvětví vědy.

Řecko milující filozofii bylo časem politicky zastíněno nově vzniklým římským impériem. Mělo to nějaký vliv na vědecký pokrok? Změní se něco příchodem křesťanství? Třetí část v našem příštím čísle poskytne odpověď.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 22]

Předkřesťanští řečtí „vědci“

THALES z Milétu (šesté století), známý především svým působením v oblasti matematiky a svým přesvědčením, že voda tvoří podstatu veškeré hmoty; podrobně se zabýval kosmickou soustavou, o které The New Encyclopædia Britannica říká, že „měla klíčový vliv na vývoj vědeckého myšlení“.

Sokrates (páté století) je v knize The Book of Popular Science nazván „tvůrcem metody bádání — dialektiky —, která se těsně přibližuje k samé podstatě pravé vědecké metody“.

Démokritos z Abdéry (páté až čtvrté století) pomohl položit základ atomové teorie vesmíru a rovněž teorie o nezničitelnosti hmoty a zachování energie.

Platón (páté až čtvrté století) založil v Aténách Akademii, instituci, která měla sloužit k systematickému provádění filozofického a vědeckého výzkumu.

Aristoteles (čtvrté století), znalec v oboru biologie, založil Lyceum, vědeckou instituci, kde se prováděl výzkum v mnoha oborech. Více než 1 500 let převládaly jeho názory ve vědeckém myšlení a byl pokládán za nejvyšší vědeckou autoritu.

Euklides (čtvrté století), jeden z nejvýznačnějších matematiků starověku, který se nejvíce proslavil tím, že shrnul poznatky o „geometrii“. Geometrie je slovo pocházející z řeckého slova, jehož význam je „měření země“.

Hipparchos z Niceje (druhé století), vynikající astronom a zakladatel trigonometrie, roztřídil hvězdy do velikostí podle jasu, což je systém, který se v zásadě používá dodnes. Byl předchůdcem Ptolemaia, vynikajícího zeměpisce a astronoma z druhého století n. l., který rozpracoval Hipparchovy závěry a učil, že země je středem vesmíru.

[Obrázek na straně 23]

Asklépiova hůl s obtočeným hadem, připomínka toho, že se věda nevyvíjela nezávisle na náboženských vlivech