3. část

Věda — Neutuchající pátrání lidstva po pravdě

Náboženství a věda — Ubohá směsice

ZDÁ se, že tisíce let hledání vědecké pravdy položily dobrý základ pro další výzkum. Dalšímu pokroku určitě nic nemohlo stát v cestě. A přece, jak říká publikace The Book of Popular Science, „ve třetím, čtvrtém a pátém století našeho letopočtu se vědě dařilo špatně“.

K této situaci významně přispěly dvě okolnosti. V prvním století začala příchodem Ježíše Krista nová náboženská éra. A o několik desetiletí dříve, v roce 31 př. n. l., se zrodila nová politická éra založením římské říše.

Římané, na rozdíl od řeckých filozofů, kteří jim předcházeli, „se více zabývali řešením každodenních životních problémů než hledáním abstraktní pravdy“, říká výše uvedená publikace. Je proto logické, že „jejich přínos pro základní výzkum byl nepatrný“.

Římané však byli nápomocni při předávání vědeckých poznatků, které se do té doby nashromáždily. V průběhu prvního století například Plínius Starší shromáždil vědecké poznatky do díla, které se nazývalo Přírodověda. Zachovaly se v něm — i když ne bez chyb — různé druhy vědeckých informací, které by jinak byly pro další generace ztraceny.

Pokud jde o náboženství, rychle se rozrůstající křesťanský sbor se na tehdejším vědeckém zkoumání nepodílel. Ne že by křesťané byli proti vědeckému zkoumání jako takovému, ale hlavním cílem křesťanství, jak to stanovil sám Ježíš, jednoduše bylo pochopení a šíření náboženské pravdy. — Matouš 6:33; 28:19, 20.

Před koncem prvního století již začali odpadlí křesťané překrucovat náboženskou pravdu, kterou měli podle příkazu šířit. To později vedlo k vytvoření odpadlé formy křesťanství, jak to bylo předpověděno. (Skutky 20:30; 2. Tesaloničanům 2:3; 1. Timoteovi 4:1) Další události ukázaly, že odmítnutí náboženské pravdy bylo spojeno s postojem lhostejnosti — někdy dokonce i odporu — vůči vědecké pravdě.

„Křesťanská“ Evropa ztrácí vůdčí postavení

The World Book Encyclopedia ukazuje, že ve středověku (od 5. do 15. století) „se evropští učenci zajímali více o teologii neboli studium náboženství než o studium přírody“. A skutečnost, že „zdůrazňovali více spásu než zkoumání přírody“, jak uvádí dílo Collier’s Encyclopedia, „bylo pro vědu spíše brzdou než podnětem“.

Kristovo učení ovšem nemělo sloužit jako taková zábrana. Spletitá změť falešných náboženských názorů křesťanstva, včetně nadměrně zdůrazňované záchrany domnělé nesmrtelné duše, však takový vývoj podpořila. Vzdělání bylo převážně pod kontrolou církve a pěstovalo se hlavně v klášterech. Tento náboženský postoj zpomalil hledání vědecké pravdy.

Od začátku našeho letopočtu byly vědecké otázky ve srovnání s teologií druhořadé. Prakticky jediný vědecký pokrok, který by stál za zmínku, byl dosažen v oblasti medicíny. Například Aulus Celsus, římský lékař prvního století, který byl nazýván „Hippokratem Římanů“, popsal to, co se dnes pokládá za klasickou medicínu. Řecký farmakolog Pedanios Dioskorides, vojenský lékař Neronových římských armád, vypracoval vynikající učebnici farmakologie, jež byla používána ve velkém měřítku po celá staletí. Řek Galén, který žil ve druhém století, položil základ experimentální fyziologie a ovlivnil tím lékařské názory a postupy nejen ve své době, ale po celý středověk.

Období vědecké stagnace pokračovalo dokonce ještě po 15. století. Je pravda, že evropští vědci udělali během té doby nějaké objevy, ale většinou tyto objevy nebyly původní. Časopis Time uvádí: „[Číňané] byli prvními odborníky přírodních věd na světě. Dlouho před Evropany uměli používat kompas, dělat papír a střelný prach [a] znali tisk pomocí ruční sazby.“

V „křesťanské“ Evropě vzniklo všeobecné vakuum vědeckých myšlenek, a do popředí se proto dostaly nekřesťanské kultury.

Vědecký pokrok

V devátém století se stali vůdčími osobnostmi v otázkách vědy arabští vědci. Zvláště v desátém a jedenáctém století — zatímco křesťanstvo přešlapovalo na místě — prožívali islámští vědci zlatý věk úspěchů. Přispěli cennými poznatky k medicíně, chemii, botanice, fyzice, astronomii, a především k matematice. (Viz rámeček na straně 20.) Maan Z. Madina, mimořádný profesor arabštiny na Kolumbijské univerzitě, řekl, že „moderní trigonometrie stejně jako algebra a geometrie byly v podstatě vytvořeny Araby“.

Většina jejich vědeckých poznatků byla původní. Některé z nich byly založeny na rozsáhlých základech řecké filozofie a kupodivu se jich dosáhlo vlivem náboženství.

Poměrně brzy na začátku našeho letopočtu se křesťanství rozšířilo do Persie a pak do Arábie a Indie. Během pátého století se Nestor, patriarcha konstantinopolský, dostal do sporu, který způsobil, že se Východní církev rozštěpila. To vedlo ke vzniku odštěpené skupiny nestoriánů.

Když se v sedmém století náhle objevilo na světové scéně nové náboženství islám a začalo se šířit, nestoriáni si pospíšili, aby své vědomosti předali svým arabským podrobitelům. Podle díla The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) „patřili nestoriáni k prvním, kteří prosazovali řeckou vědu a filozofii tím, že překládali řecké texty do syrštiny a pak do arabštiny“. Byli také vůbec prvními, kdo „zavedl v Bagdádu řeckou medicínu“. Arabští vědci začali stavět na tom, co se naučili od nestoriánů. Arabština nahradila syrštinu a stala se v arabské říši jazykem vědy. Ukázalo se, že arabština byla jazykem, který se velmi dobře hodil pro psaní vědeckých spisů.

Arabové nejenže znalosti přijímali, ale také se o ně dělili. Když se muslimové stěhovali přes Španělsko do Evropy — kde potom zůstali více než sedm set let —, přinesli s sebou osvícenou muslimskou kulturu. A během osmi takzvaných křížových výprav v letech 1096 až 1272 silně zapůsobila na křižáky ze západu pokročilá islámská civilizace, se kterou přišli do styku. Jeden autor napsal, že se vrátili se „spoustou nových dojmů“.

Arabské zjednodušení matematiky

Jedním z významných přínosů Arabů pro Evropu bylo, že používání římských číslic bylo nahrazeno číslicemi arabskými. Název „arabské číslice“ je vlastně nesprávný. Přesnější označení je snad „hindsko–arabské číslice“. Je pravda, že tento systém popsal al–Chórézmí, arabský matematik a astronom, jenž žil v devátém století. Odvodil jej však od hindských matematiků z Indie, kteří tento systém vypracovali o celých tisíc let dříve — ve třetím století před naším letopočtem.

V Evropě byl tento systém téměř neznámý, dokud jej vynikající matematik Leonardo Fibonacci (také známý jako Leonardo Pisánský) nepoužil v roce 1202 ve své knize Liber abaci (Kniha o abaku). Při dokazování výhod tohoto systému vysvětloval: „Devět indických symbolů je: 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1. Pomocí těchto symbolů a znaku 0. . . lze napsat jakékoli číslo.“ Evropané na to zpočátku reagovali pomalu. Do konce středověku byl přesto nový číselný systém přijat a jeho jednoduchost podpořila vědecký pokrok.

Pochybujete-li, že hindsko–arabské číslice jsou zjednodušením ve srovnání s dříve užívanými římskými číslicemi, zkuste od MCMXCIII odečíst LXXIX. Nevíte si rady? Snad 1 993 mínus 79 by bylo trochu snazší.

Plamen v Evropě se znovu roznítil

Počátkem dvanáctého století plamen poznání, který jasně plál v muslimském světě, začal hasnout. V Evropě byl však znovu roznícen, když skupiny učenců začaly tvořit instituce, jež byly předchůdci moderních univerzit. V polovině 12. století vznikly univerzity v Paříži a Oxfordu. Na začátku 13. století následovala univerzita v Cambridge a potom ve 14. století univerzity v Praze a Heidelbergu. V 19. století se univerzity staly hlavními středisky vědeckého výzkumu.

Původně byly tyto školy silně ovlivněny náboženstvím; studium se většinou soustředilo na teologii nebo s ní úzce souviselo. Současně však tyto školy přijímaly řeckou filozofii, zvláště Aristotelovy spisy. Podle díla The Encyclopedia of Religion „scholastické metody. . . během středověku. . . byly uspořádány podle Aristotelovy logiky pojmu, soudu a úsudku při výkladu textu a řešení obtíží v něm“.

Jedním ze středověkých učenců, který se snažil spojit Aristotelovo učení s křesťanskou teologií, byl Tomáš Akvinský, později nazývaný „křesťanský Aristoteles“. V některých ohledech se však s Aristotelem rozcházel. Tomáš Akvinský například odmítal teorii, která tvrdí, že svět existoval vždy, a souhlasil s Písmem, že svět byl stvořen. Protože byl „pevně přesvědčen, že náš vesmír je uspořádaný a můžeme jej pochopit ve světle rozumu“, říká The Book of Popular Science, „přispěl tím velmi výrazně k vývoji moderní vědy.“

Aristotelovy, Ptolemaiovy a Galénovy nauky byly většinou přijímány dokonce i církví jako svatá pravda. Dříve citovaná publikace vysvětluje: „Ve středověku, kdy byl zájem o vědecké pokusy a přímé pozorování minimální, platilo Aristotelovo slovo jako zákon. Ipse dixit (‚On sám to řekl‘) byl argument, který středověcí profesoři používali, aby dokázali pravdivost mnoha ‚vědeckých‘ pozorování. Za těchto okolností Aristotelovy omyly, zvláště ve fyzice a astronomii, bránily vědeckému pokroku po celá staletí.“

Jedním z těch, kdo měl námitky proti slepému lpění na dřívějších názorech, byl ve 13. století oxfordský mnich Roger Bacon. Byl nazván „největší osobností středověké vědy“ a byl téměř jediný, kdo se zastával experimentování jako prostředku k poznávání vědeckých pravd. Údajně již v roce 1269 předpovídal automobily, letadla a lodě poháněné motorem, a předešel tím svou dobu o celá staletí.

Je pravda, že Bacon měl nadhled a brilantní uvažování, ale jeho poznání skutečností bylo omezené. Pevně věřil astrologii, magii a alchymii. Na tom je vidět, že věda je skutečně neutuchající pátrání po pravdě a že také často podléhá změnám.

Ve 14. století se sice zdálo, že vědecké zkoumání jakoby usnulo, ale když se 15. století blížilo ke konci, pátrání lidstva po pravdě zdaleka neskončilo. Následujících 500 let v podstatě mělo zastínit všechno, co předcházelo. Svět stál na prahu vědecké revoluce. A jako každá revoluce, i tato měla své hrdiny, své ničemy, a především své oběti. Ve čtvrté části našeho seriálu „Věda — Neutuchající pátrání lidstva po pravdě“ se o tom dozvíte více.

[Rámeček na straně 20]

Zlatý věk arabské vědy

Al–Chórézmí (osmé až deváté století), irácký matematik a astronom; známý jako původce výrazu „algebra“ z al– –džebr, což v arabštině znamená „spojení oddělených částí“.

Abú Ma’šar Džabir ibn Hajján (osmé až deváté století), alchymista; nazývaný otec arabské chemie.

Al–Battani (deváté až desáté století), astronom a matematik; upřesnil Ptolemaiovy astronomické výpočty, určil s větší přesností délku roku a ročních období.

Rází (Rhazes) (deváté až desáté století), jeden z nejznámějších lékařů původem z Persie; jako první rozlišil neštovice od spalniček a roztřídil všechny látky na živočišné, rostlinné nebo nerostné.

Abú Ali al–Hasan (Alhazen) z Basry (desáté až jedenácté století), matematik a fyzik; výrazně přispěl k teorii optiky, včetně lomu, odrazu světla, binokulárního vidění, atmosférického lomu; jako první správně vysvětlil vidění jako působení světla, které se dostává z předmětu do oka.

Omar Chajjám (jedenácté až dvanácté století), významný perský matematik, fyzik, astronom, lékař a filozof; na západě nejvíce známý svou poezií.

[Obrázky na straně 18]

Vědecké myšlení bylo po celá staletí výrazně ovlivněno Aristotelem (nahoře) a Platónem (dole)

[Podpisek]

Národní archeologické muzeum v Aténách

Musei Capitolini, Řím