Addie našla odpověď pozdě, ale ne příliš pozdě

Je to příběh černošské ženy, která osmdesát sedm let hledala sociální spravedlnost. Sedí na kládě a loví ryby na kraji močálu. Má hladkou pleť, jasnou mysl a je v ní cosi důstojného. Je silná, zkušená a ví o životě své, ale z očí jí září vtip a humor, a navíc příjemná skromnost. Je skvělou vypravěčkou. Vychází najevo její africké dědictví smísené se vzpomínkami na nejjižnější část Spojených států. Poslouchejte, jak o svém životě vypráví.

„MOJE babička se narodila na otrokářské lodi cestou z Afriky do Georgie (USA). Byla velmi slaboučká, a proto nikdo nečekal, že bude žít. Proto když byla její matka prodána, obchodníci k ní zdarma přidali i neduživé dítě. To bylo asi v roce 1844. Dítě pojmenovali Rachel.

Dewitt Clinton vedl plantáž svého strýce. S Dewittem Rachel počala mého otce, Isaiaha Clintona, který se narodil v červnu 1866. Říkali mu Ike. Jako chlapec často jezdil s Dewittem na jednom koni a byl poučován o všem, co by měl vědět, aby mohl vést plantáž. Za několik let Dewitt řekl Ikeovi: ‚Nastal čas, aby ses postavil na vlastní nohy.‘ Potom si odepnul opasek s penězi a Ikeovi jej dal.

Po této události šel můj otec pracovat k panu Skinnerovi; dohlížel na jeho plantáž. Oženil se s Ellen Howardovou. Narodila jsem se 28. června 1892 v Burke County poblíž Waynesboro v Georgii. Měla jsem báječný život. Nikdy jsem se nemohla dočkat, až vyběhnu ze dveří. Maminka mě nepustila, dokud mi neuvázala pásek na šatech dozadu do mašle. Každý den jsem slyšela, jak říká: ‚Uvaž jí mašli, aby ji našli.‘ Vylézala jsem mezi rukojeti pluhu, abych mohla být s tatínkem.

Jednou za letní bouřky byl pan Skinner s koněm na otevřeném poli a udeřil do nich blesk. Oba zabil. Paní Skinnerová byla ze Severu a všichni lidé v Burke County ji nenáviděli za to, co udělal generál Sherman. Ten totiž vypálil Atlantu, a kvůli tomu nenáviděli paní Skinnerovou víc než černochy! Ale paní Skinnerová se jim pomstila. Po manželově smrti prodala plantáž mému otci, černochovi — jim navzdory. Představte si to — Georgia, konec minulého století, a černoch je vlastníkem plantáže!

Pan Neely a obchod se smíšeným zbožím

Když tatínek něco potřeboval, šel k panu Neelymu, který měl obchod se smíšeným zbožím. Měli tam všechno. Potřebujete doktora? Jděte do obchodu se smíšeným zbožím. Potřebujete rakev? Jděte do obchodu se smíšeným zbožím. Za nic neplatíte; až do sklizně bavlny se to připisuje na váš účet. Neely zjistil, že tatínek má v bance peníze, a tak nám nosil všechno; i zboží, které jsme nepotřebovali — chladicí skříňku, šicí stroj, zbraně, jízdní kola, dvě muly. ‚Nepotřebujeme to,‘ říkával tatínek. Neely odpovídal: ‚To je dárek. Připíšu vám to na účet.‘

Jednou Neely přijel k nám na farmu s velkým černým studebakerem. Tatínek řekl: ‚Pane Neely, my to nepotřebujeme! Nikdo to neumí řídit a každý se toho bojí!‘ Neely to nebral na vědomí. ‚Nechte si to, Ike. Připíšu vám to na účet a pošlu vám jednoho z mých chlapců, aby naučil vaše lidi, jak to řídit.‘ Neměli jsme pro to žádné využití. Jednou jsem poprosila tatínka, abych mohla jet s jedním z těch najatých chlapíků. Tatínek řekl: ‚Nesahej na to, já tě znám!‘ Jakmile jsme byli z dohledu, řekla jsem: ‚Nechte mě, ať to zkusím. Tatínek o tom ví.‘ Auto najednou vyrazilo a já jsem točila volantem doleva a doprava skrz keře a stromy. Přistála jsem v potoce.

Ptávala jsem se tatínka, proč všechno to zboží neodmítne, a on odpovídal: ‚To by byla velká chyba, urážka. Kromě toho, KKK [Ku-klux- -klan] nechává černochy pana Neelyho na pokoji.‘ Tak jsme platili za všechny ty věci, které jsme nepotřebovali. Myslela jsem na to, co tatínek vždycky říkával: ‚Nekupuj, co nepotřebuješ, nebo brzy budeš potřebovat to, co nemůžeš koupit.‘ Jak jsem pana Neelyho nenáviděla!

Když všichni slavili přelom století, 1. ledna 1900, moje maminka zemřela při porodu čtvrtého dítěte. Bylo mi teprve osm, ale u hrobu jsem tatínkovi slíbila, že se o něho budu starat.

Při naší výchově pomáhala tatínkovi maminčina matka. Jmenovala se Mary. Byla velmi zbožná, měla skvělou paměť, ale neuměla číst ani psát. Často jsem ji v kuchyni mořila otázkami: ‚Proč se bílí lidé nechtějí bavit s barevnými, když říkají, že v Božích očích jsou si všichni rovni? Když půjdeme do nebe my, budou tam i všichni ti bílí? Bude tam i pan Neely?‘ Mary odpovídala: ‚Nevím. Všichni se spolu budeme radovat.‘ Já jsem si tím tak jistá nebyla.

‚Babi, co budeme dělat v nebi?‘ ‚Jó, tam, tam budeme chodit po ulicích dlážděných zlatem! Nasadíme si křídla a budeme létat ze stromu na strom!‘ Pomyslela jsem si, že bych si raději hrála venku. Stejně jsem nikdy nechtěla jít do nebe; ale do pekla jsem také nechtěla. ‚Babi, a co budeme v nebi jíst?‘ Odpovídala: ‚Tam, tam budeme jíst mléko a med!‘ Vykřikla jsem: ‚Ale mně nechutná ani mléko, ani med! Babi, já umřu hladem! Já v nebi umřu hladem!‘

Začínám se vzdělávat

Tatínek chtěl, abych měla vzdělání. V roce 1909 mě poslal do Tuskegee Institute v Alabamě. Hlavou i srdcem školy byl Booker T. Washington. Studenti mu říkali Taťka. Hodně cestoval a sháněl pro školu peníze, většinou od bílých lidí. Když byl ve škole, vštěpoval nám: ‚Získejte vzdělání. Sežeňte si práci a peníze si šetřete. Pak si kupte vlastní kus půdy. Až jednou přijedu na návštěvu, ne abych viděl trávu neposečenou, dům neomítnutý, okna rozbitá a ucpaná hadry, aby netáhlo. Mějte v sobě nějakou hrdost. Pomáhejte svým lidem; pomáhejte jim, aby se pozvedli. Můžete být příkladem.‘

‚Pozvednout‘ jistě potřebovali. Byli to dobří lidé — bylo v nich mnoho dobrého. Když běloši uvažují o černoších, měli by si něco uvědomit. Černoši nedostali příležitost učit se. Učit černocha bylo v otroctví protizákonné. Jsme jediní, kdo přišel do této země proti své vůli. Ostatní sem chtěli; my ne. Přivlekli nás sem v řetězech. Tři sta let jsme pro ně pracovali zadarmo. Pracovali jsme tři sta let pro bělochy, a nedostávali jsme od nich ani dostatek jídla a oblečení. Museli jsme pracovat od rána do večera, bičovali nás jen tak z rozmaru. A když nás osvobodili, stále nám nedávali příležitost ke vzdělání. Chtěli, abychom pracovali na farmách a aby pracovaly i naše děti. Ty mohly chodit do školy jen tři měsíce v roce.

A víte, co to bylo za školu? Malý kostelík, protože pro černochy žádná škola nebyla. Lavice z neohoblovaných prken. Červen, červenec, srpen, nejteplejší měsíce v roce. Nezasklená okna. Děti sedící na podlaze. Sto tři dětí na jednoho učitele. Uvnitř spousta všemožného hmyzu. Co můžete dítě naučit za tři měsíce? Když jsem jednou odjela z Tuskegee na prázdniny, učila jsem sto osm dětí různého věku.

V roce 1913 jsem ukončila školu, a získala tak kvalifikaci zdravotní sestry. V roce 1914 jsem se provdala za Samuela Montgomeryho. Později odešel do první světové války a já jsem čekala své jediné dítě. Krátce po svém návratu Samuel zemřel. S malým synkem jsem jela vlakem do Illinois navštívit sestru a čekala jsem, že tam najdu práci jako ošetřovatelka. Všichni barevní byli posláni do vozu hned za uhlákem. Bylo horko, okna byla otevřená, a my jsme byli pokryti sazemi a popelem. Druhý den nám došlo jídlo a už jsem pro dítě neměla mléko. Snažila jsem se dostat do jídelního vozu, ale zastavil mě černý stevard. ‚Tam nesmíte vejít.‘ ‚Neprodali by mi jen trochu mléka pro dítě?‘ Odpověď byla ne. Prvním bezprávím, které mě pobouřilo, byl Neely. Toto bylo druhé.

V roce 1925 jsem se provdala za Johna Fewa, stevarda ve vlaku. Žil v St. Paulu v Minnesotě, a tak jsem se tam přestěhovala. To mě přivádí ke třetí věci, která souvisí se sociální spravedlností a která mě pobouřila. V St. Paulu jsem byla daleko na Severu, ale předsudky tam byly ještě horší než na Jihu. V tamní nemocnici mě za zdravotní sestru neuznali. Řekli, že v životě neslyšeli o černošské ošetřovatelce. V Tuskegee nás dobře vyškolili a nejdůležitější byl pro nás pacient, ale v St. Paulu byla rozhodujícím kritériem barva kůže. Prodala jsem tedy domek, který jsem stále ještě měla ve Waynesboro a peníze jsem použila jako zálohu na pozemek a stavbu. Najala jsem si čtyři mechaniky a otevřela autodílnu. Brzy jsem měla prosperující podnik.

Objevila jsem NAACP

Asi v roce 1925 jsem objevila NAACP [Národní sdružení pro rozvoj barevného obyvatelstva] a plně jsem se zapojila do jeho činnosti. Booker T. Washington přece říkal: ‚Pomáhejte svým lidem. Pomáhejte jim, aby se pozvedli.‘ První, co jsem udělala, bylo, že jsem s dlouhým seznamem černošských voličů, kteří vlastnili domy a platili daně, šla za guvernérem státu. Naslouchal, a jedné mladé černošské zdravotní sestře zajistil místo právě v té nemocnici, která mě odmítla. Bílé sestry se k ní však chovaly tak špatně — dokonce jí stejnokroj polévaly močí —, že odešla do Kalifornie a stala se lékařkou.

Pokud jde o mou autodílnu, prosperovala velmi dobře až do jednoho dne roku 1929. Právě jsem si u své banky uložila dva tisíce dolarů, a jak jsem šla dál, lidé začali křičet, že banky se zhroutily. Na autodílnu mi zbývaly ještě dvě splátky, a tak jsem o všechno přišla. O peníze, které jsem zachránila, jsem se rozdělila se svými mechaniky.

Nikdo neměl peníze. První dům jsem si koupila tak, že jsem zpeněžila svoji životní pojistku, za kterou jsem dostala tři sta dolarů. Za tři sta dolarů jsem získala dům. Prodávala jsem květiny, drůbež a vejce. Ubytovávala jsem lidi. Za peníze, které jsem ukládala stranou, jsem kupovala prázdné parcely, každou za deset dolarů. Nikdy jsem nehladověla a nikdy jsem nebyla odkázána na sociální podporu. Jedli jsme vejce, jedli jsme drůbež. Rozemletými drůbežími kostmi jsem krmila prasata.

Později jsem se spřátelila s Eleanor Rooseveltovou a stala jsem se blízkou přítelkyní Huberta Humphreye. Pan Humphrey mi pomohl koupit velký obytný dům v centru St. Paulu, kde bydleli jen bílí. Obchodník s nemovitostmi se bál o život, a tak jsem mu musela slíbit, že s tím domem nebudu dvanáct měsíců nic dělat.

Zlom v mém životě

V roce 1958 se stalo něco neobvyklého, na co nikdy nezapomenu. Přišli ke mně tři muži — dva bílí a jeden barevný — a řekli, že hledají místo, kde by mohli jednu noc přespat. Myslela jsem si, že je to léčka, že mě chtějí dostat do konfliktu se zákonem, a tak jsem je několik hodin zpovídala. Říkali, že jsou svědkové Jehovovi a že cestují napříč celou zemí do New Yorku na sjezd. Ukázali mi, co říká Bible o Božím předsevzetí — o rajské zemi, kde nebudou předsudky, o bratrství mezi lidmi. Pomyslela jsem si: ‚Je možné, že by měli to, co celá ta léta hledám?‘ Zdálo se, že skutečně jsou tím, co o sobě tvrdí — bratry. Nechtěli být na noc segregováni.

O pár let později jsem navštívila jednu svoji nájemnici, o níž jsem věděla, že umírá. Jmenovala se Minnie. Když jsem se jí ptala, co pro ni mohu udělat, řekla: ‚Prosím tě, čti mi z tamhleté malé modré knížky.‘ Byla to Pravda, která vede k věčnému životu, kniha, kterou nabízeli svědkové Jehovovi. Při každé návštěvě jsem jí tedy četla z té knížky dál a dál. Jednoho dne Minnie zemřela, a když jsem přišla do jejího bytu, setkala jsem se tam s bílou ženou, která se jmenovala Daisy Gerkenová. Byla téměř úplně slepá. Řekla mi, že s Minnie studovala tu malou modrou knížku. Daisy se mě zeptala, zda je v tomto bytě něco, co bych si chtěla nechat. Řekla jsem: ‚Jen její Bibli a tu malou modrou knížku.‘

Věděla jsem, že když se budu řídit tím, co je v té modré knížce, budu muset nechat všeho, co jsem dělala pro naše lidi. Nemohu popsat všechny ty věci, které jsem dělala proto, že jsem je považovala za užitečné. Organizovala jsem svaz železničních stevardů. U soudu jsem pro některé vybojovala občanská práva. Organizovala jsem demonstrace, někdy v několika částech města najednou. Musela jsem dohlížet na to, aby moji lidé neporušovali zákon, a když to udělali, musela jsem je dostat z vězení. Byla jsem členkou více než deseti klubů, ale jen takových, které dělaly nějakou veřejně prospěšnou práci.

Myslela jsem si tedy, že se nemohu starat o to, co bude potom. Moji lidé trpěli teď! V NAACP jsem měla velký štáb, včetně bílé sekretářky. Od roku 1937 do roku 1959 jsem zastávala funkci viceprezidenta NAACP v St. Paulu a od roku 1959 do roku 1962 funkci prezidenta. Zorganizovala jsem konferenci čtyř států a napomohla jsem k tomu, aby NAACP konečně v St. Paulu uspořádalo sjezd na federální úrovni. Proběhlo při tom mnoho zápasů a o každém z nich by se dalo dlouho vyprávět. Než jsem v roce 1962 odešla do důchodu — bylo mi sedmdesát let —, navštívila jsem prezidenta Johna F. Kennedyho. Lituji, že jsem tehdy byla tak zaujata svým způsobem, jak dosáhnout spravedlnosti, že jsem nevěnovala pozornost způsobu Božímu.

Konečně objevuji jedinou cestu k sociální spravedlnosti

S Daisy Gerkenovou jsem byla vždy v telefonickém kontaktu a ona mě každý rok navštěvovala. Zanedlouho po tom, co jsem odešla do Tucsonu v Arizoně, mi skončilo předplatné na Strážnou věž. V pohybu mě omezovalo bolavé koleno, a díky tomu jsem byla doma, když přišla Adele Semonianová, svědkyně Jehovova. Začali jsme společně studovat Bibli. Konečně mě pravda zasáhla plnou silou. Uvědomila jsem si, že nemohu vyřešit všechny problémy svého lidu a opravdu jej ‚pozvednout‘. Problém byl větší než ‚pan Neely‘. Větší než Jih a větší než Spojené státy. A vlastně větší než celý tenhle svět.

Je to otázka, která se týká celého vesmíru. Kdo má právo vládnout světu? Je to člověk? Je to Boží nepřítel Satan? Nebo je to právo Stvořitele? Samozřejmě, že jeho. Jakmile bude tato sporná otázka vyřešena, zmizí i příznaky sociální nespravedlnosti, proti níž jsem celý život bojovala. A bez ohledu na to, co jsem udělala — ať pro černé, nebo pro bílé —, stále stárneme a umíráme. Bůh učiní ze země ráj, kde bude sociální spravedlnost pro všechny. Nadchla mě vyhlídka, že budu žít navždy, starat se o rostliny a zvířata a milovat svého bližního jako sama sebe. Tím naplním původní předsevzetí, se kterým Bůh stvořil muže a ženu zde na zemi. (Žalm 37:9–11, 29; Izajáš 45:18) Také mě nadchlo, když jsem se dověděla, že nemusím jít do nebe a tam buď žít o mléku a medu, nebo zemřít hladem!

Přesto něčeho lituji — především toho, že většinu života jsem sociální spravedlnost hledala u špatného zdroje. Ráda bych Bohu dala energii svého mládí. Vlastně jsem si myslela, že to dělám, když pomáhám jiným lidem. A pomáhám jim stále, ale nyní tím, že jim ukazuji naději na Boží Království pod vládou Krista Ježíše. To je pod nebem jediné jméno, kterým můžeme být zachráněni. (Matouš 12:21; 24:14; Zjevení 21:3–5) Můj otec mi ukazoval pěst a říkal: ‚Když máš takhle zaťatou pěst, nic se nedostane dovnitř a nic se nedostane ven.‘ Chci ruku otevřít a ostatním lidem poskytovat pomoc.

Jako svědek Jehovův jsem byla pokřtěna, když mi bylo 87 let. Teď nemohu zpomalit, mám málo času. Jsem stále aktivní, i když už ne tak jako dřív. Za poslední dva roky jsem chyběla snad jen na dvou sborových shromážděních. Snažila jsem se poznat co nejvíc, abych mohla co nejvíc naučit členy své rodiny, až budou vzkříšeni. S pomocí Adele jsem ve službě dvacet až třicet hodin měsíčně.

Nu, to, o čem jsem vyprávěla, jsou jen význačné události v mém životě. Nemohu ti vyprávět všechno, to bychom si na této kládě povídali celé týdny.“

Najednou vidíme, že se po kládě plazí ploskolebec. Addie vykřikla: „Kde se tu ten had vzal?“ Chytila rybářský prut, šňůru s rybami, které ulovila, zvedla se a odešla. Rozhovor skončil. — Reportérovi Probuďte se! vyprávěla Addie Clinton-Fewová. Krátce po tomto rozhovoru Addie ve věku 97 let zemřela.