Už nejsem skála ani ostrov

V JEDNÉ písni z šedesátých let se zpívá: ‚Jsem skála/Jsem ostrov/A skála necítí bolest/A ostrov nikdy nepláče.‘ Byla to má oblíbená píseň, protože se v ní zpívalo o tom, co jsem sám prožíval. Nevzpomínám si, že bych někdy pociťoval to, co údajně cítili druzí — lásku, soucit a lítost. Takové pocity jsem předstíral a myslel si, že druzí dělají totéž. Nevzpomínám si, že bych jako dospělý člověk někdy plakal. Teď je mi padesát let a jsem starším v jednom křesťanském sboru. Jsem sám doma a čtu knihu, nad níž usedavě vzlykám. Jak se to jen mohlo stát mně — „skále“ a „ostrovu“?

Narodil jsem se v roce 1936 na předměstí Bostonu jako čtvrté z osmi dětí. Můj otec i má matka byli alkoholici. Co si vzpomínám, nikdy jsme nemluvili o pocitech, nikdy jsme se neobjímali ani jsme si nijak nevyjadřovali lásku. Když mi bylo šest měsíců, někdo mě položil do vany, vanu utěsnil zátkou, pustil vodu a odešel. Našla mě uklízečka a zachránila mi život. Jediné, co jsem jako dítě cítil, byla hrůza, vztek a fyzická bolest.

To mě naučil můj otec. Míval záchvaty zuřivosti, kterou téměř bez výjimky projevoval svými pěstmi a svýma nohama na mém malém těle. Dnes, o půl století později, mě stále ještě pronásleduje výraz jeho obličeje z té doby. Většinu svého života jsem si myslel, že mě bil proto, že jsem byl tak zlobivé dítě. Nyní však vím, že vztek, který vůči mě projevoval, neměl nic společného s tím, zda jsem byl hodný nebo zlobivý.

Když mi bylo pět a šest let, pohlavně mě zneužíval rodinný lékař. V době, kdy jsem začal chodit do školy, jsme bydleli ve městě, ve kterém žilo asi 250 000 WASPů (bílých anglo-saských protestantů). Byl jsem malý židovský chlapec a moji spolužáci mě honili a mučili. Když mě tyto tlupy deseti nebo dvanácti dětí chytily, svlékly mě, zbily mě a mé oblečení naházeli do korun stromů. Nahý jsem musel vylézt na stromy, abych své oblečení získal zpět.

Abych se dostal pryč z domu, měsíc před svými osmnáctými narozeninami jsem vstoupil do armády. Do té doby jsem se nikdy nedotkl alkoholu. Ale pak jsem téměř okamžitě začal pít a právě tak okamžitě jsem alkoholu propadl. U armády jsem zůstal dvacet let. Býval jsem opilý, kdykoli se mi nějak podařilo na pití sehnat peníze. Když mi bylo 24 let, oženil jsem se a narodil se mi syn. Moje žena a můj syn však žili v domě, kterému jsem vládl já — alkoholik. Na oba jsem se díval jako na břemeno a zdroj zbytečných výdajů.

V roce 1974 jsem z armády odešel do výslužby a krátký čas jsem se pokoušel obchodovat. Brzy jsem toho však nechal. Nepil jsem už, protože mé tělo žádný další alkohol nesneslo. Už po jednom nebo dvou pivech se mi vyrazila kopřivka. Teď jsem byl závislý na drogách — většinou na marihuaně, ale i na jiných drogách, když se daly sehnat. Tato závislost mi znemožňovala udržet si nějaké zaměstnání, a proto jsem zůstal doma a staral se o domácnost, zatímco moje manželka Donna pracovala.

Přicházejí k nám svědkové Jehovovi

Jednou ráno odcházela moje manželka do práce. Bylo půl osmé a já už jsem byl zfetovaný. Rozčililo ji to. Když vycházela hlavním vchodem ven, hodila po mně jednou cedulkou. Zakřičela: „Doufám, že tě budou otravovat tak dlouho, až umřeš.“ Byla to cedulka, kterou manželka vždycky nechávala v okně. Velkými písmeny na ní bylo napsáno: „ŽÁDNÉ JEHOVISTY.“ Cedulku jsem hodil mezi odpadky. Druhý den ráno přišly k našim dveřím dvě ženy. Byly to svědkyně Jehovovy.

V této době jsem už jako své náboženství přijal buddhismus. Dávno jsem zavrhl Bibli kvůli pokrytectví svých rodičů, z nichž jeden byl Žid a druhý katolík. Nějaký čas jsem hledal Boha, ale vzdal jsem to, protože jsem se domníval, že žádný Bůh není. Věřil jsem v evoluci a myslel si, že jsem dokázal, že Bůh neexistuje. V období monzunových bouřek jsem totiž jednou stál venku pod širým nebem, díval se nahoru a nazýval Boha všemi oplzlými jmény, která jsem dokázal vymyslet. Říkal jsem: „Jestli existuješ, tak mě zabij!“ Kdybych byl Bohem, udělal bych to. Bůh to ale neudělal, a proto jsem dospěl k závěru, že žádný Bůh existovat nemůže. Domníval jsem se, že lidé nejsou schopni zastavit ničení země, a proto je svět odsouzen k zániku. Doufal jsem, že všechno, co se stane, budu moci sledovat v televizi a přitom budu pořád zfetovaný.

Náhodou tedy ke mně druhý den ráno přišly ty dvě ženy. Byl jsem zfetovaný a hledal jsem nějaké povyražení. Asi dvacet minut jsme vedli nesmyslný rozhovor, který skončil tím, že mi ty ženy nabídly za 25 centů nějakou modrou knížku. Spočítal jsem si, že dvacet minut povyražení za 25 centů stojí, a tak jsem si knihu vzal. Bez zájmu jsem ji pohodil na stůl.

Další den ráno jsem hledal něco na čtení, abych o chvilku oddálil kouření marihuany. Spatřil jsem tu modrou knížku, vzal ji do ruky a doufal, že mě tak na hodinku zabaví. Za čtyři hodiny jsem ji celou přečetl. Byl jsem zcela přesvědčen, že ta kniha je přesně tím, co říká její název: Pravda, která vede k věčnému životu. Drogy jsem měl doma a věděl jsem, že jakmile knihu odložím, zfetuju se a přestanu myslet na všechno, co jsem četl. Na poslední stránce byla za pouhý jeden dolar nabízena Bible. Vložil jsem tedy do obálky jeden dolar a odeslal. Nikdy v životě jsem se nemodlil, ale přesto jsem řekl Bohu: „Bože, to je všechno, co mohu udělat. Zbytek budeš muset udělat ty.“ Obálku jsem odeslal, zfetoval se a přestal myslet na všechno, co na mě právě tak hluboce zapůsobilo.

Bibli jsem dostal poštou, ale odložil jsem ji. Brzy nato přišli dva svědkové a nabídli mi, že se mnou budou Bibli studovat. Souhlasil jsem. Studium se mi líbilo, ale nedělal jsem žádné pokroky. Většinou jsem se totiž snažil zapůsobit na ty dva svědky svými znalostmi filozofie. Navíc jakmile odešli, hned jsem si vzal drogy, a tak jsem zmařil veškerý pokrok, který jsem toho dne udělal.

Nakonec, asi po roce, za mnou přišel Jim, jeden z těch svědků, a požádal mě, abych přečetl Ezekiela 33:9. Četl jsem tam: „Ale pokud jde o tebe, v případě, že budeš skutečně varovat někoho ničemného před jeho cestou, aby se od ní obrátil zpět, ale od své cesty se opravdu neobrátí zpět, zemře ve svém vlastním provinění, kdežto ty svou vlastní duši jistě osvobodíš.“ Pak se mě zeptal, co to podle mě znamená. Odpověděl jsem: „Znamená to, že už nepřijdeš a já zemřu.“ Řekl mi: „Máš pravdu,“ a odešel.

Svědek se vrací

Jsem rád, že mohu říci, že jsem v sobě ještě objevil nějaké svědomí. Myslel jsem si totiž, že jsem své svědomí už dávno zabil. Cítil jsem však určitou touhu po budoucnosti, o níž jsem se dočetl v Bibli, a tak jsem se rozhodl, že zkusím s drogami skončit. Týdny jsem se o to sám neúspěšně pokoušel. Jednou večer mi manželka navrhla, abych zavolal „tomu příteli“ — tím myslela Jima, onoho svědka. Odpověděl jsem jí, že mi řekl, že už nepřijde, a taky že nemám jeho telefonní číslo. Měl jsem pocit naprosté beznaděje.

Den nato jsme v našich hlavních dveřích našli zastrčenou Strážnou věž, na níž bylo napsáno Jimovo telefonní číslo. Nechala ji tam jeho manželka, i když pro to neměla „žádný zvláštní důvod“. Zavolal jsem Jimovi a přiznal se mu ke svému problému s alkoholem a drogami. Zeptal jsem se ho, zda by mi mohl pomoci. Řekl mi, že pokud přestanu brát drogy, přijde a bude se mnou každý den studovat.

Tak začalo období intenzívního studia, kterým jsem trávil celé dny a noci. Jim se mnou nejen každý den studoval, ale také mě zásobil knihami založenými na Bibli a články ze Strážných věží. V noci jsem spával jenom čtyři hodiny, což je běžný problém alkoholiků, a veškerý zbytek svého času jsem věnoval studiu Bible. Když jsem přestal brát drogy, okamžitě jsem začal chápat všechno, co jsem se dozvěděl za uplynulý rok, a také všechno, co jsem se dozvídal při svém studiu, kterým jsem denně trávil 18 až 20 hodin.

Kromě toho jsem začal navštěvovat všechna shromáždění svědků Jehovových. Za pouhých několik týdnů jsem udělal takový pokrok, že jsem se poprvé v životě doopravdy pomodlil. V této modlitbě jsem se také zasvětil Bohu. Začal jsem chodit dům od domu a kázat každému, koho jsem znal. Bylo zahájeno sedm studií a pět z nich skončilo křtem, mezi nimi i studium mé manželky a mého syna. Byl jsem pokřtěn 23. května 1976 na krajském sjezdu — přesně tři měsíce poté, co jsem zavolal „tomu příteli“. Začal jsem sloužit jako průkopník (kázat plným časem) a v této službě jsem pokračoval 13 let.

Tím se vracím zpět tam, kde jsem tento příběh začal — je mi 50 let, jsem sám doma a pláču nad jednou knihou. V osmdesátých letech se velké oblibě těšily knihy, které ukazovaly, jak si člověk může v určitých problémech sám pomoci. Jednu z nich jsem četl. Abych řekl pravdu, část, která pojednávala o tom, jak si člověk může sám pomoci, mi nepomohla. Neměl jsem chuť řídit se světskými názory, které se v ní předkládaly. Tato kniha mi však poprvé ukázala, jak mě léta mého dětství poznamenala a jak moje potlačovaná potřeba cítit lásku ze mě v citové oblasti udělala mrzáka. Slzy, které mi tekly, byly slzy radosti, protože jsem nyní pochopil, proč mi vždycky chyběla schopnost vnímat city. Byly to také slzy zármutku nad tím, o co jsem byl ochuzen. Celých 50 let jsem byl lidskou bytostí, jež nebyla schopna emocionálně reagovat. Tím se vysvětlilo mnoho záchvatů deprese, jimiž jsem po celý život trpěl.

Citové vjemy se začaly postupně dostavovat, když jsem v Bibli četl o Jehovovi a o jeho lásce — dokonce i o jeho lásce ke mně, což jsem nikdy předtím osobně nepocítil. Četl jsem také o Jehovově lásce k mé manželce a k mému synovi, k bratrům a sestrám v Božím sboru, a také k lidem, kterým káži dobrou zprávu o Božím Království, dobrou zprávu o tom, že i oni mohou žít navždy zde na zemi v novém světě spravedlnosti, který zaslíbil Jehova.

Jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni

Byli jsme stvořeni tak, abychom milovali a byli milováni. Když se narodí dítě, potřebuje cítit tuto lásku a také to, že je uznáváno. Jestliže lásku a uznání svých rodičů nedostává, dítě se cítí nemilované a bezcenné. Když jsem byl hodně malý, toužil jsem po tom, aby mě někdo vzal na ruku, nosil mě a mazlil se se mnou. Dokonce i teď si vzpomínám, že když k nám domů přišel někdo na návštěvu a díval se na mě, jak stojím ve své dětské ohrádce, doufal jsem, že přijde a vezme mě do náruče. Nikdy se to nestalo, a já jsem kvůli tomu vždycky začal plakat.

Takovéto šrámy z dětství způsobily, že jsem byl coby manžel a hlava rodiny jako mrzák. Způsobily také, že jsem nebyl schopen uvěřit tomu, že by mě Jehova, nebeský Otec, mohl milovat. Pravda o Jehovovi mě postupně měnila, a můj náhled na něho se přesouval z mé mysli do mého srdce. Nyní vím, že mě Jehova miluje bez výhrad. Vím také, že si tuto lásku nemůžeme ničím zasloužit. Od Jehovy, Boha lásky, je to laskavost, kterou si nezasloužíme.

Nejdůležitější na to všem je to, že nyní díky Jehovovu požehnání žijeme s manželkou šťastně. V současné době sloužíme tam, kde je větší potřeba kazatelů Království — v malém sboru naplněném láskou v malebném městečku v horách Arizony. Sloužím jako předsedající dozorce sboru, vedu sborové studium knihy a také mě velmi těší, že vedu školu teokratické služby. Mám malou firmu na mytí oken; příjem z ní doplňuje můj důchod tak, že v hmotném ohledu máme všechno, co potřebujeme. Máme také dost času na službu a na další věci, které s naší službou láskyplnému nebeskému Otci souvisejí.

Když se ohlédnu zpět do doby, kdy na mě tehdy ráno má manželka hodila cedulku „ŽÁDNÉ JEHOVISTY“, jsem naplněn vděčností za to, co pro mě můj nebeský Otec udělal. Z narkomana, který nebyl schopen chodit do zaměstnání a jehož jedinou nadějí bylo, že spolu s ním budou všichni zabiti, se stal člen Jehovovy viditelné organizace na zemi. Nyní se zaměřuji na to, abych co možná největšímu počtu lidí oznámil dobrou zprávu o Božím Království, jediné naději pro svět. Jehova mě také obklopil lidmi, kteří mi dávají to, po čem jsem vždycky toužil: lásku, důvěru a uznání.

Už se nesnažím být „skálou“, která necítí žádnou bolest, ani „ostrovem“, který nikdy nepláče. — Vyprávěl Larry Rubin.

[Obrázek na straně 23]

Larry Rubin a jeho manželka Donna