Rodina, která mě skutečně milovala

PRO každé dítě je rodina velmi důležitá. Srdečná, láskyplná rodina dítěti pomáhá uspokojovat tělesné i citové potřeby. Hraje důležitou roli v jeho výchově, vzdělávání a vývoji a dodává dítěti pocit bezpečí. Když někoho rodina zavrhne, jako zavrhla mě, je to velká rána.

Narodil jsem se ve velké rodině, která žila ve východní Nigérii. Můj otec byl náčelník. Měl sedm manželek a byl otcem třiceti dětí. Já jsem byl devětadvacátý.

Když jsem jednoho dne roku 1965 — bylo mi tehdy deset let — přišel ze školy domů, tatínek seděl na verandě. Do dvora vešli dva muži s aktovkami, srdečně pozdravili a představili se jako svědkové Jehovovi. Otec jim pozorně naslouchal. Když mu nabídli dva časopisy, tatínek se na mě podíval a zeptal se mě, zda je chci. Přikývl jsem, a tak je pro mě vzal.

Svědkové slíbili, že se opět zastaví, a také to udělali. Dva roky k nám chodili a studovali se mnou Bibli. Jejich návštěvy však nebyly pravidelné, protože místo, kde bydleli, bylo od naší vesnice vzdálené deset kilometrů.

Rodina mě odmítá

Když mi bylo dvanáct let, otec onemocněl a zemřel. Osm dní po pohřbu svolal můj nejstarší bratr rodinné shromáždění. Bylo tam asi dvacet lidí. Všichni jsme si mysleli, že bratr bude mluvit o výdajích na pohřeb. K mému ohromení však řekl, že shromáždění svolal proto, aby rokovalo o jeho mladším bratrovi — o mně! Řekl, že jevím zájem o navštěvování domácností a „žebrání“ o čtyři pence, jako by rodina neměla dost peněz na to, aby mě uživila. Dodal, že chodit za lidmi a rozdávat časopisy za čtyři pence znamená vláčet jméno rodiny blátem. Řekl, že si musím vybrat, ke komu chci patřit — buď ke svědkům, nebo k vlastní rodině.

Moje maminka už byla mrtvá, ale jedna z mých nevlastních matek plakala a prosila za mě. Naléhala, ať této věci nevyužívají jako záminky, aby mě připravili o podíl na dědictví. Ale pro ně názor ženy nic neznamenal. Rodina se postavila na stranu mého bratra a vyžadovala ode mě rozhodnutí.

Požádal jsem o čas, abych si to mohl promyslet. Souhlasili a dali mi lhůtu do příštího večera. Byl jsem sám ve svém pokoji a začal jsem plakat. Cítil jsem se slabý a odmítnutý, a bál jsem se. Říkal jsem si, co se mnou asi bude.

Až do té doby jsem nikdy nebyl v sále Království a ve službě se svědky jsem také nebyl. Biblické nauky jsem znal jen povrchně a v naší vesnici nebyli žádní svědkové, abych si s nimi promluvil.

Modlil jsem se k Jehovovi a poprvé v životě jsem ho volal jménem. Řekl jsem mu, že se o něm učím jako o pravém Bohu. Prosil jsem, aby stál při mně a pomohl mi rozhodnout se správně — tak, abych ho nezarmoutil.

Další večer se rodina sešla znovu a chtěla slyšet, jak jsem se rozhodl. Vysvětlil jsem jim, že jsem začal studovat Bibli se svědky na popud svého otce, který mi dal život. To on mi zaplatil časopisy a Bibli. Když jeho neuráželo, že studuji se svědky, nechápu, proč by to proti mně měl použít můj starší bratr. Pak jsem řekl, že je mi jedno, co se mnou udělají, ale že musím sloužit Jehovovi.

S tím, co jsem řekl, nebyli spokojeni. Jeden z nich prohlásil: „Kdo je ta malá krysa, že s námi takhle mluví?“ Můj bratr ihned vtrhl do mého pokoje, popadl mé oblečení, knihy a malou lepenkovou aktovku a vyhodil to ven na zem.

Našel jsem útočiště u svého spolužáka, který bydlel v téže vesnici, a zůstal jsem s jeho rodinou asi pět měsíců. Mezitím jsem napsal svému strýci do Lagosu, a on mě pozval, abych přijel a bydlel u něho.

Několik měsíců jsem si šetřil peníze. Sbíral jsem palmová jádra a prodával je. Nějaké peníze mi dala také moje nevlastní matka, která se za mě přimlouvala. Když jich bylo dost, vydal jsem se do Lagosu. Část cesty jsem jel na korbě nákladního auta, které vezlo písek.

Vyhnán podruhé

Když jsem přijel do Lagosu, měl jsem velkou radost. Dozvěděl jsem se totiž, že můj strýc studuje se svědky. Ihned jsem začal chodit na sborová shromáždění do sálu Království. Avšak zájem mého strýce o službu Jehovovi rychle opadl, když přijel na návštěvu můj starší bratr. Ten mému strýci řekl o tom, jaké je rozhodnutí rodiny — že mě nebude živit a nedovolí mi chodit do školy, protože jsem nepřerušil styky se svědky Jehovovými. Bratr strýci pohrozil a odejel domů.

Týden po bratrově odjezdu mě strýc o půlnoci vzbudil a strčil přede mě nějaký popsaný papír. Dal mi do ruky pero a chtěl na mně, abych se na ten papír podepsal. Když jsem viděl, jak se mračí, poznal jsem, že jde o něco vážného. Řekl jsem: „Strýčku, proč to nemohu podepsat až ráno?“

Odpověděl, ať mu neříkám „strýčku“ a ať ten papír ihned podepíšu. Řekl jsem, že i vrah má právo vědět, z čeho je obviněn. Jistě mám právo na to, abych si ten papír, než ho podepíšu, přečetl.

Jen nerad na to přistoupil a nechal mě, abych si to přečetl. Začínalo to asi takto: „Já, U. U. Udoh, jsem přísahal, že nebudu svědkem Jehovovým. Slíbil jsem, že spálím své tašky a knihy a že už nikdy nebudu mít se svědky Jehovovými nic společného . . .“ Když jsem přečetl několik prvních řádků, začal jsem se smát. Rychle jsem strýčkovi vysvětlil, že k němu nechci být neuctivý, ale že takový dokument rozhodně podepsat nemohu.

Strýc se velmi rozzlobil a přikázal mi, abych opustil jeho byt. Tiše jsem si sbalil knihy a oblečení do tašky, šel na chodbu před strýcovým bytem a lehl jsem si tam na podlahu. Když to strýc viděl, řekl, že platí nájem i za chodbu, a tak jsem musel jít ven z domu.

Lákavá nabídka

Byl jsem v Lagosu jen dva týdny a neměl jsem kam jít. Kde bydlí ten bratr, který mě s sebou brával do sálu Království, jsem nevěděl. Když začalo svítat, vydal jsem se, kam mě nohy nesly, a modlil jsem se k Jehovovi, aby mi pomohl.

Když se schylovalo k večeru, ocitl jsem se u benzínové čerpací stanice. Zašel jsem k majiteli a poprosil jsem ho, aby mi přes noc zamkl aktovku do kanceláře, jinak by mi ji zloději mohli ukrást. Tato prosba vzbudila jeho zvědavost. Zeptal se mě, proč nejdu domů. A tak jsem mu vyprávěl, co se mi stalo.

Ten muž byl soucitný a nabídl mi, že mě zaměstná jako domácího sluhu. Dokonce řekl, že kdybych mu pomáhal v domě, posílal by mě do školy. Byla to lákavá nabídka, ale věděl jsem, že být domácím sluhou znamená pracovat od časného rána do pozdního večera. Zaměstnavatelé svým sluhům často bránili stýkat se s lidmi mimo domácnost, protože se báli, že by se sluha mohl spřáhnout se zloději, kteří by chtěli domácnost vyloupit. V nejlepším případě bych měl volno jednu neděli v měsíci. Tak jsem upřímně poděkoval za jeho zájem, ale nabídku jsem odmítl. Řekl jsem, že kdybych u něj pracoval jako sluha, těžko bych mohl chodit na shromáždění do sálu Království.

Muž odpověděl: „Jak můžeš mluvit o shromáždění, když nemáš ani střechu nad hlavou?“ Řekl jsem mu, že kdybych byl ochoten na shromáždění nechodit, mohl jsem bydlet v domě svého otce. Vyhnali mě právě kvůli mému náboženství. Vše, co jsem od něho potřeboval, bylo místo pro tašku. Souhlasil tedy a tašku mi uschoval.

Nacházím novou rodinu

Spal jsem u benzínového čerpadla tři dny. Neměl jsem peníze na jídlo, a tak jsem celou tu dobu vůbec nic nejedl. Když jsem se tak potuloval čtvrtý den, viděl jsem mladého muže, který lidem na ulici nabízel časopisy Strážná věž a Probuďte se! S radostí jsem k němu běžel a zeptal se ho, zda zná bratra Godwina Ideha. Chtěl vědět, proč se ptám, a tak jsem mu vysvětlil, co se mi stalo.

Když jsem domluvil, ihned dal časopisy do tašky a zeptal se: „Proč bys měl tak trpět, když jsou tady v Lagosu tisíce svědků Jehovových?“ Zastavil taxi a odvezl mě k benzínovému čerpadlu, abych si vyzvedl svou aktovku. Pak mě vzal k sobě do bytu a udělal mi něco k jídlu. Potom poslal pro bratra Ideha, který bydlel nedaleko.

Když bratr Ideh přišel, dohadovali se o tom, u koho z nich budu bydlet. Chtěli mě oba! Nakonec se dohodli, že se o mě podělí — nějakou dobu budu bydlet u jednoho z nich a pak zase u druhého.

Krátce nato jsem sehnal práci jako poslíček. Když jsem dostal první výplatu, mluvil jsem s bratry a ptal se jich, kolik jim mám přispívat na jídlo a nájem. Smáli se a řekli, že jim nemusím platit nic.

Brzy jsem se přihlásil do večerní školy a chodil jsem také na soukromé hodiny. Nakonec jsem dokončil základní vzdělání a také se zlepšila moje finanční situace. Dostal jsem lepší práci, pracoval jsem jako tajemník a časem jsem si našel vlastní byt.

V dubnu 1972 jsem se dal pokřtít. Bylo mi sedmnáct. Chtěl jsem vstoupit do průkopnické služby, abych ukázal, jak jsem Jehovovi vděčný za všechno, co pro mě udělal, zvlášť v tom obtížném období. Kdykoli to bylo možné, přihlásil jsem se do dočasné průkopnické služby; trvalo několik let, než jsem ji mohl vykonávat stále. Nakonec jsem v roce 1983 začal sloužit jako pravidelný průkopník.

V té době jsem si již plně uvědomoval, jakou hodnotu má pro mě moje duchovní rodina. Jistě se v mém případě prokázala jako pravdivá tato Ježíšova slova: „Vpravdě vám říkám: Není nikdo, kdo opustil dům nebo manželku nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, kdo nedostane v tomto časovém období nějakým způsobem mnohonásobně víc a v budoucím systému věcí věčný život.“ (Lukáš 18:29, 30)

Svědkové mi skutečně projevili lásku a starali se o mě. Přijali mě k sobě, když jsem byl úplně bez peněz. S jejich pomocí a s pomocí svého nebeského Otce jsem duchovně rostl. Nejenže jsem získal světské vzdělání, ale také jsem poznal Jehovovy cesty.

Moje rodina chtěla, abych se právě těchto lidí zřekl. Když jsem to odmítl udělat, rodina se zřekla mě. Budou mi teď moji duchovní bratři a sestry doporučovat, abych se své původní rodiny také zřekl? Vůbec ne. Bible učí: „Právě jak chcete, aby lidé činili vám, stejně čiňte jim.“ (Lukáš 6:31)

Pomáhám rodině, která se mě zřekla

Brzy poté, co jsem odešel z domu, vypukla v Nigérii občanská válka. Moje rodná vesnice byla zničena. Mnoho mých přátel a příbuzných přišlo o život, mezi nimi i moje nevlastní matka, která za mě prosila. Hospodářství bylo v troskách.

Když bylo po válce, jel jsem domů a navštívil jsem jednoho svého bratra, který mě jako chlapce také vyháněl z domu. Jeho manželka a dvě dcery byly nemocné a ležely v nemocnici. Bylo mi ho líto, a tak jsem se ho zeptal, jak bych mu mohl pomoci.

Možná se cítil provinile, a proto mi řekl, že nic nepotřebuje. Řekl jsem mu, aby si nemyslel, že jsem se snad přišel pomstít za to, co mi rodina udělala. Vysvětlil jsem mu, že vím, že jednali z nevědomosti a že mu opravdu chci pomoci.

Nato se rozplakal a svěřil se mi, že nemá peníze a že jeho děti trpí. Dal jsem mu peníze v hodnotě tří set dolarů a zeptal se ho, zda by chtěl pracovat v Lagosu. Když jsem se do Lagosu vrátil, našel jsem mu práci a pozval jsem ho, aby přijel a bydlel u mě. Zůstal se mnou dva roky a vydělával peníze, které posílal manželce a dětem. Během té doby jsem mu s radostí platil stravu a bydlení.

Řekl, že ví, že náboženství svědků Jehovových je to pravé. Také řekl, že kdyby nezašel tak daleko do světa, také by se stal svědkem. Slíbil však, že zařídí biblické studium pro svou manželku a děti.

V roce 1987 jsem byl pozván, abych začal sloužit jako krajský dozorce. V dubnu 1991 jsem se oženil se Sarah Ukpongovou a v roce 1993 jsme byli vybídnuti, abychom se vzdali krajské služby a přišli sloužit do nigerijské odbočky. Pozvání jsme přijali a sloužili jsme tam, dokud manželka neotěhotněla.

Moje vlastní rodina se mě sice zřekla, ale přijala mě rodina duchovní — rodiče, bratři, sestry a děti. Je to velká radost, patřit k této jedinečné celosvětové rodině — rodině, kterou skutečně miluji a která skutečně miluje mě! (Vyprávěl Udom Udoh.)

[Obrázek na straně 23]

Udom a Sarah Udohovi