Jehova je má pevnost

Vypráví Albert Olih

BYLA dusná listopadová noc. Naštěstí vanul slabý větřík, a já jsem konečně usnul. Náhle mne probudil drsný hlas „Co tu děláš?“ O půlnoci mě našel policista, který byl na obchůzce.

Zděšen jsem vyskočil a nesouvisle jsem mu vysvětlil, jak k tomu došlo, že spím pod mangovníkem blízko školního dvora. Nato řekl: „Dobrá, ale dojde-li v těchto místech k nějakému neklidu, vyhledám tě.“ Když odešel, opět jsem se položil a přemýšlel jsem o tom jak se stalo, že jsem zde.

JIŽ OD MLÁDÍ JSEM SE ZAJÍMAL O NÁBOŽENSTVÍ

Začalo to na sídlišti, kde žil můj bratr. Tehdy v roce 1946 mi bylo 15 let. Opustil jsem naši vesnici na břehu Nigeru a ubytoval jsem se u svého bratra v Lagosu, protože jsem se chtěl dále vzdělávat. Povšiml jsem si jednoho obyvatele sídliště, který se jmenoval Young Umoh. Často jej navštěvovali lidé, kteří se oslovovali výrazem „bratr“ a „sestra“. Chtěl jsem vědět jací to jsou lidé. Navštívil jsem pana Umoha a zeptal jsem se ho. Brzy se mezi námi rozvinul velmi zajímavý rozhovor.

Když řekl, že jsou svědkové Jehovovi, můj zájem ještě vzrostl. Jeden chlapec a jeho sestra, kteří se mnou chodili do školy, byli také označováni jako svědkové Jehovovi. Jejich chování bylo tak dobré, že jsem si často kladl otázku, jaké asi je to jejich náboženství. Nyní jsem se chtěl tím spíše dovědět víc o těchto lidech.

Pan Umoh se mne zeptal, zda věřím v Bibli. Vysvětlil jsem mu, že jsem ve škole měl z náboženství vždy dobrou známku. Myslel jsem si, že asi Bibli znám. Když mi však vyprávěl o Božím království a o požehnání, které toto království přinese lidstvu, připadalo mi, že Bibli vůbec neznám.

Vysvětlil mi, že pod panstvím Božího království bude země přeměněna v ráj, že se v tomto ráji bude dít Boží vůle a že mírní lidé dosáhnou věčného života. Pozorně jsem poslouchal. (Mat. 6:9, 10; Luk. 23:43; Zjev. 20:5) To vše mě velmi obšťastnilo a rozhodl jsem se, že pana Umoha opět navštívím, abych se od něj dověděl víc.

Z počátku jsem přirozeně nepřijímal všechno, co říkal. Obával jsem se, zda snad není jedním z těch falešných učedníků, před nimiž jsme byli varováni v kostele. Proto jsem vyjadřoval různé námitky, ale přitom jsem si vážil mnoha věcí, o nichž mě poučoval z Bible.

Jednoho dne se zmínil o tom, že nevěří v trojici. Byl jsem tak otřesen, že jsem chtěl ihned odejít. Ale on řekl: „Ty ses mne ještě nezeptal, proč nevěřím v trojici.“ Proto jsem se zeptal a jeho odpověď způsobila, že jsem v náboženském směru úplně změnil svůj život.

Začal své vysvětlení otázkou: „Jsi ve všem totožný se svým otcem, i pokud jde o datum narození?“ Potom otevřel Bibli a ukázal mi tam Ježíšův výrok o tom, že jej poslal Otec a že Otec je větší než on. Jan 14:24, 28) Kromě toho mi na základě zprávy o Ježíšově křtu vysvětlil, jak je nerozumné věřit, že Ježíš je Bůh, když bylo možné slyšet z nebe Boží hlas, který říkal, že uznává Ježíše jako svého Syna. (Mat. 3:16, 17) Pan Umoh také poukázal na to, že slovo „trojice“ vůbec není v Bibli: Tato vysvětlení mi byla jasná, protože biblické důkazy, které předkládal, byly rozumné.

Oné noci jsem poklekl a chtěl jsem se modlit, ale nemohl jsem. Od nejranějšího dětství jsem se naučil začínat modlitbu slovy: „Ve jménu Otce i syna a svatého ducha.“ Nyní jsem však byl přesvědčen , že trojice neexistuje, a proto jsem nevěděl, jak mám modlitbu začít.

Druhý den jsem byl velmi nešťastný a rozhodl jsem se, že budu číst Bibli. Začal jsem Matoušem. Četl jsem několik dnů, až do konce Zjevení. Čím více jsem četl, tím mi bylo jasnější, že to, co mě učil pan Umoh, odpovídá Bibli. Je to pravda.

Opět jsem vyhledal svého přítele a vyprávěl jsem mu, co se stalo. Pak jsem jej poprosil, aby mě naučil modlit se. Měl velkou radost, že jsem přečetl Křesťanská řecká písma, a půjčil mi několik knih a brožur, o nichž řekl, že mi pomohou. Tyto publikace měly skutečně natrvalo zapůsobit na můj budoucí náboženský život.

POMOC OD MISIONÁŘE

Začátkem roku 1947 jsem se přestěhoval k jednomu ze svých nevlastních bratrů. Bylo mi tehdy 16 let a právě jsem vyšel ze školy. Neměl jsem peníze na další vzdělávání a bylo obtížné najít práci.

Jednou při večeři někdo zaklepal na dveře. K našemu překvapení vstoupil do místnosti bílý muž. Bylo neobvyklé, aby k Afričanovi, a ještě chudému, přišel na návštěvu běloch. Začal slovy: „Jsem pan Moreton z Kanady. Jako svědek Jehovův vám přináším dobré poselství o panství, které bude panovat nad zemí.“

Když můj bratr překonal své překvapení, řekl: „Pojďte a pojezte s námi.“ Byl velice udiven, když pan Moren vzal z talíře kousek kořene yamu, namočil jej do černé omáčky a snědl. Přitom řekl: „Je to dobré, je to jídlo, které dal Bůh lidem.“ Potom nám vysvětlil své poselství.

Bratr si od něj koupil tři knihy a jednu mi dal. Jmenovala se „Bůh budiž pravdivý“. Můj bratr a jeho manželka však neměli zájem o biblické studium. Ale já jsem poprosil pana Moretona, aby mě navštívil a poučil mě.

Časem jsem zjistil, že náš krejčí má stejnou knihu jako já, ale nikdo s ním nevede biblické studium. Po každém studiu s panem Moretonem jsem tedy šel do krejčovské dílny a s krejčím jsem studoval tutéž kapitolu. To přispívalo k mému pokroku a brzy jsem byl schopen hájit pravdu na základě Bible. Jednoho dne jsem vyprávěl panu Moretonovi, že bych rád byl misionářem jako on. Zasmál se a řekl: „Staneš se jím. Ale setkáš se s mnoha těžkostmi, na které se musíš připravit.“ Ukázal mi na základě Bible, že musím počítat s pronásledováním, a to dokonce i ze strany svých příbuzných. (Mat. 10:34–38) „Jehova tě však neopustí,“ pokračoval, „zůstaneš-li mu věrný.“ Nevěděl jsem ovšem, že brzy pocítím pravdivost jeho slov na vlastní kůži.

PRVNÍ ZKOUŠKA VÍRY

Jedné noci — bylo to v říjnu 1947 — mě můj bratr probudil a položil mi ultimatum: „Buď zanecháš studium se svědky Jehovovými a vrátíš se k anglikánské církvi, nebo se odstěhuješ.“ Díval jsem se na něj udiveně. Neměl jsem práci a neměl jsem kde bydlet. Moje vesnice bylo asi 500 kilometrů daleko. To všechno přece můj bratr věděl. Co si tedy myslel kam mám v noci jít? Mé rozhodnutí však bylo jasné: V žádném případě se nevzdám služby pro Jehovu.

Bratr se rozzuřil a tloukl mě vším, co mohl najít. Jeho žena mu při tom pomáhala. Vyhnal mě z domu a ještě chvíli mě pronásledoval. Vyhledal jsem některé příbuzné ve městě, ale ti mě nepřijali ani na jednu noc. Jeden příbuzný řekl: „Netvrdil jsi, že Jehova je tvůj otec a jeho organizace je tvá matka, Jdi tedy k Jehovovi, ať tě vezme k sobě!“

Tehdy jsem došel k rozhodnutí, jemuž jsem zůstal věrný až dodnes. Chtěl jsem se spolehnout na Jehovu a učinit jej svou pevností, ať se stane cokoli. — Žalm 27:1, 10.

Neměl jsem kde bydlet, a proto jsem vyhledal pozemek blízko mé bývalé školy a spal jsem tam pod mangovníkem. Strávil jsem tam již několik nocí, a potom mě našel policista, o němž jsem mluvil v úvodu.

Během dne jsem chodil do buše a sbíral jsem palivové dříví. Prodával jsem je a za výdělek jsem si opatřoval něco k jídlu. Za několik dnů mě našel pan Moreton. Když slyšel, co se mi stalo, povzbudil mě a připomněl mi, co mi tehdy řekl, že se totiž setkám s těžkostmi, budu-li chtít sloužit Jehovovi. Pozval mě, abych ho navštívil.

Tak jsem dostal příležitost ke společenství se skupinou misionářů, s rodinou bétel. Mohl jsem pomáhat při práci v misionářském domově. Směl jsem dokonce s rodinou jíst, a velmi jsem se z toho radoval. Ano měl jsem pocit, jako bych již patřil k této rodině, a brzy jsem je oslovoval „bratře“ nebo „sestro“.

KAZATELSKÁ SLUŽBA

Jednoho dne mě bratr Moreton neočekávaně pozval, abych jej doprovázel v kazatelské službě. U prvních dveří se krátce zmínil o biblickém tématu a nabídl Bibli jako pomůcku k biblickému studiu.

Potom mi dal svou aktovku a řekl: „Vidíš toho muže tam na rohu? Jdi k němu a promluv s ním o Bibli.“ Srdce mi bušilo strachem. Tiše jsem se však pomodlil a šel jsem k tomu muži. Snažil jsem si připomenout si, co řekl bratr Moreton u prvních dveří, protože to bylo celkem jednoduché. Citoval jsem stejný biblický text a ten muž reagoval příznivě. Tak jsem byl zaveden do kazatelské služby a věděl jsem, že mě od ní již nic neodvrátí.

KŘEST A PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA

Poznal jsem, že se musím dát pokřtít jako Ježíš, když jsem se oddal Jehovovi. To jsem také učinil, a to v prosinci 1947 při prvním sjezdu svědků Jehovových, který jsem navštívil. Všichni členové tohoto rostoucího množství svědků byli nyní skutečně mými duchovními bratry a sestrami.

O několik měsíců později jsem požádal o to, abych mohl konat průkopnickou službu (kazatelskou službu celým časem). V kazatelském díle se mi tak naskytlo mnoho možností a v krátké době jsem získal mnoho zkušeností.

Jeden z prvních skutečně obtížných rozhovorů jsem měl s pastorem adventistů sedmého dne. Brzy zavedl řeč na sabat a přednesl mi o tom kázání. Tvrdil, že sabat je nutné dodržovat každý týden. Přešel k útoku. Tento majitel bytu kázal mně, místo abych kázal já jemu; citoval texty, které jsem pak četl nahlas; vysvětloval, a já jsem poslouchal. Řekl jsem, že o sabatu vím velmi málo, ale slíbil jsem, že to téma prozkoumám a že později opět přijdu.

Když jsem jej opět navštívil, byli u něj ještě jiní příslušníci jeho církve. Doufal, že při této příležitosti zapůsobí na ty, kteří se u něj shromáždili. Představil mi slovy: „To je mladý svědek Jehovův, který byl sveden na nesprávnou cestu falešnými kazateli. Těší mě, že mi naslouchal a že by teď chtěl slyšet další výklad.“ Požádal jsem, zda bych směl nejdříve něco říci. Vyšel jsem z téhož textu, který on citoval z mojžíšského Zákona, přešel jsem na Křesťanská řecká písma a vysvětlil jsem, proč křesťané nejsou povinni zachovávat sabat. — Řím. 10:4; Gal. 4:9–11; Kol. 2:16, 17.

Pastor byl překvapen mými rozšířenými poznatky. Řekl velmi dobře jsi vysvětlil tato biblická místa. Příslušníci mé církve by to také měli umět. Měli by chodit kázat jako ty a měli by umět hájit svou víru.“ V ten si vzal on a členové jeho církve 29 knih, jež vysvětlují Bibli.

JEHOVA JE MÁ PEVNOST

Přijal jsem práci u nigerijské železnice, protože jsem musel plnit některé finanční závazky. Bydlel jsem u jednoho ze svých nevlastních bratrů. A opět jsem musel prožít zkoušku, v níž se měla ověřit má důvěra k Jehovovi.

Přijal jsem účast na programu při oblastním sjezdu svědků Jehovových, který se měl konat začátkem roku 1950 ve východní Nigérii. Bylo to poprvé, kdy jsem se měl účastnit programu na sjezdu, a rozhodně jsem tam chtěl být. Požádal jsem proto svého představeného, aby mi dal čtyři dny neplacené dovolené, ale on odmítl. Byl jsem tak, že jsem nemohl ani jíst. Celý den jsem nic nejedl, ale prosil jsem Jehovu, zda by mi ukázal nějaké východisko.

Druhý den jsem šel přímo k vedoucímu oddělení, ačkoli mladí pracovníci k tomu neměli oprávnění. Vysvětlil jsem mu, že jsem svědek Jehovův. Na to řekl: „Měl jsem to vlastně vědět. Pozoroval jsem, jak svědomitě pracujete. Připomínáte mi mého bratra v Anglii, který je mezi mými příbuznými jediný svědek Jehovův. V našich očích je to fanatik, protože nevykonává vojenskou službu a nejde do války. Je však mezi mými příbuznými jediný, jemuž můžeme důvěřovat. Je dobře, že u nás pracuje svědek Jehovův.“

Potom jsem řekl, že bych rád navštívil sjezd a že bych chtěl požádat o čtyři dny neplacené dovolené. Odpověděl: „Samozřejmě že můžete jet na sjezd. Potřebujete však víc než čtyři dny, musíte tam přece také cestovat. Dostanete celý týden volno. Pojďte!“ Šel se mnou k mému představenému a řekl: „Jistě vás potěší, když se dozvíte, že u nás pracuje svědek Jehovův. Svědkové Jehovovi jsou velmi upřímní, čestní a pilní. Dejte tedy panu Olihovi na jeho kongres sedm dnů volna — s platem.“

Později jsem dostal pozvání, abych sloužil v odbočce Biblické a traktátní společnosti Strážná věž v Lagosu. Tato společnost je zapsaná korporance, které používají svědkové Jehovovi. V dubnu 1951 jsem se pak stal členem rodiny bétel v Lagosu.

Můj bratr vyjádřil svou nelibost: „Ty ses tedy rozhodl, že se vzdáš svého zaměstnání a budeš sloužit svému Jehovovi. Jestli se ti v budoucnosti něco stane, pak ke mně nechoď zpátky, protože jedno je jisté — nepomohu ti.“ Uklidnil jsem ho a řekl jsem, že budu spoléhat na Jehovovu péči. Jehova o mne opravdu pečoval v těch minulých třiceti letech, kdy jsem sloužil v bételu. V těchto letech jsem také zažil mnoho radosti a těšil jsem se z mnoha předností.

Pohlédnu-li zpět na uplynulá léta, shledávám, že Jehova byl mou pevností a vždy se staral o mé potřeby, a to posiluje víru. V roce 1953 jsem na jednom z našich sjezdů poznal Francisku, mladou setru z Toga. Tři roky jsme si dopisovali, a pak jsme se vzali. Sloužila se mnou bok po boku i přes zdravotní problémy a vždy mi byla povzbuzením. Ve spojitosti s mou službou jsme procestovali celou Nigérii. Měl jsem možnost mluvit na našich sjezdech před početným posluchačstvem a také vyučovat při zvláštních kursech pro cestující kazatele (krajské a oblastní dozorce).

Ano, ještě si mohu dobře vzpomenout, jak jsme s Franciskou poprvé cestovali do zámoří. V roce 1969 jsme navštívili mezinárodní sjezd v Londýně. Považoval jsem to za odměnu od Jehovovi organizace. Mohl bych vůbec někdy cestovat do Londýna, kdyby mi k tomu nedala příležitost Jehovova organizace? Od té doby jsme navštívili sjezdy v mnoha zemích v Evropě, v Severní a Jižní Americe a v Africe. Jaká to byla pro nás radost, když jsme v letech 1976 a 1978 mohli dočasně žít s brooklynskou rodinou bétel v hlavní kanceláři Biblické a traktátní společnosti Strážná věž v New Yorku! Byl jsem pozván spolu s jinými členy výboru odboček v celém světě, abych se účastnil zvláštních shromáždění a školení programu, který probíhal pod dohledem vedoucího sboru svědků Jehovových. Oč jiného ještě mohu prosit, než abych zůstal věrný našemu laskavému Bohu, Jehovovi?

Má služba nebyla vždy lehká. Musel jsem překonávat těžkosti, zkoušky a nemoci a prožil jsem hrozné nehody. Byly to zkoušky mé víry. Velmi však také vyrostlo mé křesťanské poznání a má duchovní síla. Služba pro Jehovu a pro mé bratry mi přinesla nepopsatelnou radost.

Skutečně se na mně splnil Ježíšův slib: „Nikdo neopustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mne a pro dobré poselství, aby v tomto časovém období nedostal stonásobně domů, bratrů a sester, matek a dětí a polí s pronásledováními a v přicházejícím systému věcí věčný život.“ Cítím podobně jako žalmista, který pravil: „Řeknu Jehovovi: ‚Ty jsi mé útočiště a má pevnost, můj Bůh, kterému budu důvěřovat.‘“ — Žalm 91:2; Mar. 10:29, 30.