Jak jsem měla užitek z Boží péče

RÁNO 18. května 1963 jsem se probudila mnohem šťastnější než obvykle. Začínal krásný, teplý, slunečný den. Ale dříve než vysvětlím, proč pro mě byl ten den tak zvláštní, dovolte mi, abych vám řekla něco o sobě.

Narodila jsem se 20. května 1932 v pensylvánské Filadelfii (USA). Byly jsme čtyři sestry a já jsem byla nejmladší. Když mi byly dva roky, maminka zemřela, a když mi bylo pět let, tatínek se znovu oženil. Časem do naší rodiny přibylo šest mladších bratrů a sester. Byli jsme baptisté a jednu dobu jsem dokonce uvažovala, že se stanu učitelkou v nedělní škole.

Narodila jsem se s revmatickou artritidou, která přispěla k tomu, že moje dětství bylo velmi těžké. Když mi bylo devět let, lékař mi řekl, že můj stav bude rok od roku horší. Žel, jeho předpověď se ukázala pravdivá. Ve čtrnácti letech jsem už nemohla chodit. Nakonec mi ruce i nohy úplně zchromly a kyčle mi ztuhly. Prsty se mi tak zdeformovaly, že jsem stěží mohla něco napsat nebo sebrat nějakou věc. Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem se nemohla vrátit do státní školy.

Když jsem byla ve čtrnácti letech přijata do nemocnice, byla jsem šťastná, protože mi sestřičky dovolily, abych jim pomáhala s nějakými drobnostmi. Ta práce se mi moc líbila. Časem jsem se dostala do stavu, kdy jsem se nemohla sama posadit. Lékaři rodičům řekli, že pro mě nemohou nic udělat, a tak mě po třech měsících strávených v nemocnici poslali domů.

Další dva roky, až do šestnácti let, jsem vlastně jen ležela v posteli. Bylo mi poskytnuto nějaké domácí vyučování, ale pak se můj zdravotní stav zhoršil. Na pravém kotníku se mi udělal vřed a také jsem onemocněla revmatickou horečkou, takže jsem se musela vrátit do nemocnice. Tam jsem dosáhla sedmnácti let. V nemocnici jsem zase zůstala tři měsíce. Když jsem se vrátila domů, nebyla jsem už schopna absolvovat domácí vyučování.

Když mi bylo dvacet, byla jsem na tom velmi špatně a spoustu času jsem proplakala. Věděla jsem, že Bůh existuje, a mnohokrát jsem se modlila, aby mi pomohl.

Naděje do budoucnosti

Když jsem byla kvůli kotníku ve Filadelfské všeobecné nemocnici, byla jsem na pokoji s mladou dívkou, která se jmenovala Miriam Kellumová. Spřátelily jsme se. Jednou za Miriam přišla na návštěvu její sestra Catherine Milesová a ta mi vyprávěla, co je napsáno v Bibli. Když jsem byla z nemocnice propuštěna, vždy se mi nějak podařilo, abych s Catherine, která patřila ke svědkům Jehovovým, byla ve styku.

Naneštěstí mě moje nevlastní matka neměla moc ráda. Když mi bylo pětadvacet let, přestěhovala jsem se k jedné z mých starších sester a Catherine se náhodou nastěhovala do jednoho domu za rohem. Zatelefonovala jsem jí a ona se mnou začala studovat Bibli pomocí knihy Bůh budiž pravdivý. Měla jsem ohromnou radost, když jsem se dozvěděla, že nejsem zmrzačená navždycky a že jednoho dne bude odstraněna všechna ničemnost! (Přísloví 2:21, 22; Izajáš 35:5, 6) Tyto pravdy spolu s nadějí na vzkříšení a vyhlídkou, že zase uvidím svou matku, na mě zapůsobily. (Skutky 24:15)

Ihned jsem začala chodit na shromáždění svědků Jehovových. Catherinin manžel mě vždy donesl do auta a pak mě dovezl do sálu Království. Pokaždé, když jsem šla na shromáždění, mě povzbudila láska, kterou mi tam lidé projevovali.

Překonávám překážky

Avšak moje sestra a její manžel se rozešli, a to pro mě znamenalo, že jsem zase musela žít se svým otcem a nevlastní matkou. Moje nevlastní matka byla vůči svědkům Jehovovým velmi nepřátelská, a proto jsem od roku 1958 do roku 1963 musela Bibli studovat tajně. Matka nikdy nedovolila, aby nějaký svědek překročil práh našeho domu. Studovala jsem s různými svědky telefonicky. Osobně jsem s nimi byla v kontaktu jen tehdy, když jsem byla v nemocnici.

Další překážkou bylo to, že mi nevlastní matka někdy odmítala dávat jíst a koupat mě. Jednou mi neumyla vlasy osm měsíců. Také mi nedovolila číst dopisy, které mi přišly, pokud je neschválila. Nicméně Jehovova péče byla zřejmá. Můj bratr mi totiž dovolil, abych si poštu nechala posílat k němu. To umožnilo Pat Smithové, křesťanské sestře, s níž jsem si dopisovala, aby se mnou byla ve spojení a poskytovala mi povzbuzení z Písma. Můj bratr mi pašoval její dopisy; odpověděla jsem na ně a on mé dopisy zase propašoval ven.

V roce 1963 jsem se musela vrátit do nemocnice a Pat Smithová tam se mnou pokračovala ve studiu. Jednoho dne se mě zeptala: „Chtěla by ses dát na našem krajském sjezdu pokřtít?“

„Ano!“ odpověděla jsem.

Byla jsem na rehabilitačním oddělení a mohla jsem dostat propustku na celý den. V den, kdy se krajský sjezd konal, mě Pat a další svědkové přišli vyzvednout. Abych mohla být ponořena do vody a pokřtěna, museli mě bratři přes okraj bazénu přenést. Nyní jsem se stala Jehovovou služebnicí! To bylo 18. května 1963, v den, na který nikdy nezapomenu.

Do pečovatelských domovů a zase zpátky

V listopadu jsem měla odejít z nemocnice. Nechtěla jsem se vrátit domů, protože jsem věděla, že tam by byla má služba Jehovovi omezena. A tak jsem si zařídila, abych mohla jít do pečovatelského domova. Tam jsem začala sloužit. Psala jsem dopisy lidem, ke kterým se svědkové ve službě dům od domu těžko dostávali. Také jsem četla v novinách sloupky s úmrtními oznámeními. Psala jsem příbuzným těch, kdo nedávno zemřeli, a přikládala jsem utěšující texty z Bible.

Potom jsem se v květnu 1964 přistěhovala do New Yorku ke své nejstarší sestře a jejímu manželovi. Ten mi koupil můj první invalidní vozík, a já jsem mohla začít navštěvovat na shromáždění. Měla jsem ohromnou radost, když jsem v New Yorku poprvé přednášela svůj úkol na škole teokratické služby!

Začátkem roku 1965 mě přátelé z Filadelfie požádali, abych s nimi strávila dva týdny. Během mého pobytu ve Filadelfii mi sestra napsala, že už mě nechce a ať zůstanu tam, kde jsem. Zařídila jsem si, aby mě znovu vzali do pečovatelského domova. Po dobu, kdy jsem tam žila, jsem dále navštěvovala shromáždění a vydávala jsem lidem svědectví pomocí dopisů. V té době jsem mohla rozšířit svou službu natolik, že jsem sloužila jako takzvaná pomocná průkopnice.

Dostává se mi láskyplné péče

Další známkou toho, že Jehova o mě pečuje, byla pomoc, kterou mi poskytl sbor svědků Jehovových Filadelfie-Západ. Kromě toho, že mě brali na shromáždění, mi také opatřili psací potřeby a jiné věci, které jsem potřebovala pro službu.

Další doklad o Jehovově péči se mi naskytl v roce 1970, kdy mi bylo umožněno, abych se nastěhovala k Maude Washingtonové, křesťanské sestře a bývalé ošetřovatelce. V té době se jí sice už blížila sedmdesátka, ale ochotně se o mě starala celé dva roky, dokud toho ještě byla schopna.

Když jsem byla u Maude, bratři ve sboru Filadelfie-Ridge pilně pracovali na tom, abych se mohla účastnit všech shromáždění. To vyžadovalo, aby mě třikrát týdně nosili po trojích schodech nahoru a dolů. Těm, kdo se tak namáhali a věrně mi pomáhali, abych se dostala na shromáždění, jsem velmi vděčná.

V roce 1972, když se sestra Washingtonová o mě již nemohla starat, jsem se rozhodla, že si pořídím vlastní byt. To by nebylo možné bez obětavé pomoci a lásky křesťanských sester ze sboru Ridge. Dávaly mi jíst, koupaly mě a staraly se o mé osobní potřeby. Druzí mi pomáhali s nákupy a jinými nezbytnými věcmi.

Sestry přicházely časně ráno, aby mě nakrmily a oblékly. Potom mi pomohly do invalidního vozíku a odvezly mě k psacímu stolu, který stál v jednom rohu poblíž okna. Tam jsem sedávala a věnovala jsem se službě po telefonu a psaní dopisů. Této části bytu jsem říkala rajský kout, protože jsem si jej vyzdobila mnoha teokratickými obrázky. Celý den jsem trávila službou, dokud někdo nepřišel a neuložil mě do postele.

V roce 1974 jsem kvůli zdraví musela opět do nemocnice. Tam na mě lékaři naléhali, abych přijala krev. Asi o týden později, když se můj stav zlepšil, mě dva lékaři přišli navštívit. „Na vás dva si pamatuji,“ řekla jsem jim, „zkoušeli jste mě přemluvit, abych přijala krev.“

„Ano,“ odpověděli, „ale věděli jsme, že je to marné.“ Měla jsem příležitost vydat těmto lékařům svědectví o tom, že Bible slibuje vzkříšení a rajskou zemi. (Žalm 37:29; Jan 5:28, 29)

Prvních deset let, kdy jsem žila sama, jsem mohla být na křesťanských shromážděních. Nikdy jsem nechyběla, ledaže jsem byla nemocná. Když bylo špatné počasí, přátelé mi zabalili nohy do deky a přikryli je, abych je měla v suchu. Čas od času mě přišel navštívit cestující dozorce. Při svých návštěvách mě „doprovázel“ při mém biblickém studiu, které jsem vedla po telefonu. To pro mě byly doby velké radosti.

Vyrovnávám se s horšícím se zdravotním stavem

V roce 1982 jsem na tom byla se zdravím tak, že jsem už nemohla vstát z postele. Nemohla jsem se účastnit shromáždění ani sloužit jako průkopnice, což jsem předtím dělala nepřetržitě sedmnáct let. Vlivem těchto okolností jsem byla velmi smutná a často jsem plakala. Avšak Jehovova péče byla opět zřejmá — křesťanští starší zařídili, aby se v mém malém bytě konalo sborové studium knihy. Stále jsem za toto opatření nesmírně vděčná!

Jelikož jsem byla celý den upoutána na lůžko a nemohla jsem se dostat k psacímu stolu, začala jsem cvičit psaní na kousek papíru, který jsem si položila na prsa. Zpočátku písmo nebylo čitelné, ale usilovným cvičením se čitelným stalo. Po nějakou dobu jsem zase byla schopná vydávat svědectví pomocí dopisů, a to mi přinášelo jistou míru radosti. Žel, můj zdravotní stav se opět zhoršil, a už nejsem schopna sloužit ani takto.

Přestože už od roku 1982 nejsem fyzicky schopna účastnit se oblastních sjezdů, v době jejich konání se snažím vnímat atmosféru těch událostí. Některá křesťanská sestra mi vždy přinese jmenovku a připne mi ji na župan. Také si v televizi pustím baseballový zápas na Veteran’s Stadium ve Filadelfii a myslím na to, kde jsem sedávala na našich sjezdech, které se tam konaly. Sjezdový program obvykle někdo nahraje, takže si jej mohu celý poslechnout.

Nevzdávám se

I když nemohu dělat ve službě tolik jako dříve, stále si uvědomuji, že mám o biblických pravdách mluvit s lidmi. To, že jsem mohla být průkopnicí a pomoci řadě zájemců ke studiu Bible, pro mě bylo zdrojem radosti. Posledních 22 let jsem žila sama, a to nebylo snadné. Těšila jsem se však z toho, že mohu svobodně, bez překážek sloužit Jehovovi. Kdybych zůstala s rodinou, nemohla bych to dělat.

Také vidím potřebu pilně pracovat na své osobnosti. Mé výroky občas nejsou ‚líbezné‘, když dávám pokyny těm, kdo mi dobrovolně pomáhají. (Kolosanům 4:6) Stále se k Jehovovi modlím, aby mi pomohl se v této oblasti zlepšit. Jsem opravdu vděčná za to, jakou trpělivost a shovívavost projevují ti, kdo mě celá léta s láskou snášejí. Jejich laskavá pomoc je pro mě požehnáním, za něž děkuji jim i Jehovovi.

Přestože už léta nejsem schopna účastnit se shromáždění — za celou tu dobu jsem se nedostala z bytu až na jednu výjimku, kdy jsem šla do nemocnice — stále mám radost a jsem spokojená. Je pravda, že jsem také občas sklíčená, ale Jehova mi pomáhá, abych se z deprese zase zotavila. Nyní se těším z toho, že mohu po telefonu poslouchat shromáždění v sále Království. Spoléhám se na Jehovu v modlitbách a důvěřuji mu, a tak se nikdy necítím sama. Ano, opravdu mohu říci, že jsem měla užitek z Boží péče. (Vyprávěla Celeste Jonesová.)

[Obrázek na straně 24]

Tomuto místu, kde jsem se věnovala službě, jsem říkala rajský kout