Proč se nebáli mluvit

PŘI pohledu zpět lze říci, že konflikt mezi svědky Jehovovými a nacismem neboli nacionálním socialismem, byl téměř nevyhnutelný. Proč? Pro neústupné nároky nacistů, které byly v rozporu se třemi základními biblickými naukami svědků. Jednalo se o tyto nauky: 1. Jehova Bůh je nejvyšší Svrchovaný Panovník. 2. Praví křesťané jsou politicky neutrální. 3. Bůh vzkřísí lidi, kteří mu byli věrní až do smrti.

Tyto biblické nauky byly základem neoblomného postoje svědků Jehovových proti bezbožným požadavkům nacistů. Proto o nacismu s odvahou otevřeně mluvili a odhalovali ho jako to zlo, kterým skutečně bylo.

Svědkové Jehovovi odmítali zdravit Hitlera vztyčenou paží. Odmítali to proto, že svou záchranu připisovali Bohu a jenom jemu zasvětili svůj život. Bible o Jehovovi říká: „Ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ (Žalm 83:18)

Pozdrav „Heil Hitler“ v podstatě znamená, že záchrana přichází skrze Hitlera. Svědkové však nemohou být věrní Bohu a současně vzdávat stejnou poctu nějakému člověku. Jejich život a rovněž jejich věrnost a oddanost patří Bohu.

Jako základ pro odmítnutí Hitlerových neoprávněných požadavků měli svědkové Jehovovi konkrétní příklady. V prvním století bylo například apoštolům přikázáno, aby přestali kázat dobrou zprávu o Kristu, ale oni odmítli poslechnout. Řekli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ Bible říká, že pro jejich rozhodný postoj je představitelé vrchnosti „zmrskali a nařídili jim, aby přestali mluvit na základě Ježíšova jména“. Apoštolové však odmítli uposlechnout toto nařízení, které odporovalo Božím požadavkům. „A každý den bez přestání dále vyučovali . . . a oznamovali dobrou zprávu.“ (Skutky 5:29, 40–42)

První křesťané poslouchali Boha spíše než lidi, a mnozí z nich proto zemřeli. V římských arénách jich desítky zahynuly vlastně proto, že odmítli ‚hajlovat‘ césarovi, čímž by mu prokázali akt uctívání. Pro tyto lidi bylo poctou a vítězstvím to, že se prokázali Bohu věrní až do smrti, podobně jako byli hrdinní vojáci ochotni zemřít za svou zemi.

Svědkové Jehovovi se zastávají pouze jediné vlády — Božího Království —, a to někteří lidé pokládají za podvratnictví. Nic však není tak vzdáleno pravdě. Svědkové napodobují Ježíšovy apoštoly v tom, že „nejsou částí světa“. (Jan 17:16) Jsou politicky neutrální. Jsou věrní Bohu, a proto poslouchají zákony země, ve které žijí. Ano, jsou ve své ‚podřízenosti nadřazeným autoritám‘ příkladní. (Římanům 13:1) Nikdy nepodporovali vzpouru proti jakékoli lidské vládě!

Existuje však hranice, kterou za žádných okolností nelze překročit. Je to hranice mezi poslušností člověka a poslušností Boha. Svědkové Jehovovi splácejí césarovi neboli vládním autoritám, co jim náleží, ale Bohu to, co patří jemu. (Matouš 22:21) Snaží-li se od nich někdo vymáhat to, co patří Bohu, jsou takové pokusy neúspěšné.

A co když odpůrci nějakému svědkovi hrozí smrtí? Svědkové Jehovovi mají neotřesitelnou víru v to, že Bůh je schopen přivést je k životu. (Skutky 24:15) Mají tedy stejný postoj, jaký měli tři mladí Hebrejci ve starověkém Babylóně. Když jim král Nebukadnecar hrozil smrtí v ohnivé peci, řekli mu: „Jestliže to má být, náš Bůh, kterému sloužíme, je schopen nás vyprostit . . . Ať je ti známo, králi, že tvým bohům, těm nesloužíme, a zlatý obraz, který jsi postavil, uctívat nechceme.“ (Daniel 3:17, 18)

Jak již bylo uvedeno, když Hitler začal vystupovat na piedestal jako samozvaný bůh, byl názorový boj nevyhnutelný. S vytaseným mečem stála Třetí říše proti nepatrné skupině svědků Jehovových, kteří přísahali věrnost pravému Bohu, Všemohoucímu Bohu Jehovovi. Avšak ještě dříve než bitva začala, bylo o výsledku rozhodnuto.

[Rámeček a obrázek na straně 5]

Věrní až do smrti

WOLFGANG KUSSEROW byl jedním z těch, kdo byli popraveni, protože zůstali věrní Bohu a odmítli podporovat nacismus. Krátce předtím, než byl 28. března 1942 sťat, napsal svým rodičům a sourozencům: „Nyní já, váš třetí syn a bratr, Vás budu muset zítra ráno opustit. Nebuďte smutní, protože přijde doba, kdy budeme zase spolu . . . Jaká to bude potom radost, až se shledáme! . . . Teď jsme jeden od druhého odtrženi, a každý z nás musí projít zkouškou; pak budeme odměněni.“

Dne 8. ledna 1941, krátce před svou popravou, napsal Johannes Harms poslední dopis svému otci: „Rozsudek smrti již byl oznámen a já jsem ve dne v noci spoután — skvrny (na papíře) jsou od pout . . . Milý tatínku, naléhavě tě v duchu prosím, zůstaň věrný, stejně jako jsem se já snažil zůstat věrný; pak znovu jeden druhého uvidíme. Až do poslední chvíle budu na vás myslet.“