Sklo — Je to už hodně, hodně dávno, co žili jeho první výrobci

ROZSIVKY, mikroskopické jednobuněčné organismy, plují na mořské hladině a tvoří šest desetin z celkového množství organismů, z nichž se skládá plankton oceánů. Slovo „plankton“ znamená „to, co má cestovat,“ a plankton je prý „příliš malý a slabý na to, aby dělal cokoli jiného, než se nechal unášet libovůlí proudů“.

Možná je malý, ale rozhodně není slabý. Když se při bouři dostanou k hladině živiny z mořských hlubin, tyto jednobuněčné řasy známé jako rozsivky se jimi začnou překotně krmit a během dvou dnů mohou zdvojnásobit svůj počet. A když se zdvojnásobí, zdvojnásobí také svou produkci skla. Kniha Jak vznikl život? — Evolucí, nebo stvořením? se o tom rozepisuje:

„Rozsivky, jednobuněčné organismy, přijímají z mořské vody křemík a kyslík, vytvářejí kyselinu křemičitou a staví z ní nepatrné ‚krabičky‘, v nichž uchovávají svůj zelený chlorofyl. Jeden vědec zdůrazňuje jejich důležitost i krásu: ‚Tyto zelené lístečky, uzavřené v ozdobných schránkách, jsou potravou pro devět desetin všech mořských živočichů.‘ Značný podíl na jejich výživné hodnotě má olej, který rozsivky vyrábějí. Ten jim také pomáhá vznášet se blízko vodní hladiny, kde může být jejich chlorofyl vystaven slunečnímu světlu.

Týž vědec vysvětluje, že jejich nádherné sklovité schránky se vyskytují v ‚udivující rozmanitosti tvarů — jako kruhy, čtverce, štítky, trojúhelníky, ovály, čtyřúhelníky —, vždy bohatě ozdobené geometrickými lepty. Filigránské vzory jsou tak jemně vyryté do průhledné skloviny, že lidský vlas by se vešel do mezer jen tehdy, kdyby byl rozdělen na čtyři sta proužků.‘“ (strany 143–144)a

Další skupinou drobných uměleckých děl, kterým se dobře daří v oceánském planktonu, jsou mřížovci. Tito drobní prvoci — na špičku špendíku se jich vejde více než dvacet, aniž se dotýkají jeden druhého — také vyrábějí sklo z křemíku a kyslíku v oceánech. Složitá krása a úžasné konstrukce, které tito tvorové vytvářejí, se nedají popsat, protože mřížovci překonávají i rozsivky. Pečlivě si prohlédněte doprovodný obrázek, který ukazuje jednoho mřížovce se třemi koulemi zasazenými do sebe jako ruské matrjošky a s jehlicemi protoplazmy, které procházejí skrz otvory ve skleněné kostře, aby chytily a strávily svou kořist. Jeden vědec to komentoval takto: „Jedna geodetická kopule tomuto superarchitektovi nestačí, musejí být tři sklovité kopule krajkovitě mřížkované, jedna ve druhé.“

Jsou houby, které stavějí skelety ze skla — nejúžasnější z takových hub je Venušin koš. Když byl začátkem devatenáctého století poprvé přivezen do Evropy, jeho vzhled byl tak působivý, že se stal drahocenným pokladem zoologických sbírek — než se přišlo na to, že tyto houby vůbec nejsou vzácné, ale že „v blízkosti Cebu, Filipín a podél japonského pobřeží tvoří v hloubce 200–300 metrů koberec na mořském dně“.

Na jednoho vědce Venušin koš tak zapůsobil a tak ho okouzlil, že řekl: „Pozorujeme-li tak složitý útvar z křemičitých jehlic, známý jako [Venušin koš], jsme zmateni. Jak mohou buňky, které jsou mikroskopicky malé a zdánlivě samostatné, spolupracovat tak, že vyloučí milión sklovitých jehlic a vytvoří tak složité a krásné mřížkování? To nevíme.“

Ani ta houba to neví. Nemá žádný mozek. Dělá to, protože je tak naprogramována. Kdo byl jejím programátorem? Člověk ne. Ten tu ještě nebyl.

Úloha člověka v dějinách skla

Ale teď tu člověk je a ve výrobě a užívání skla zjevně zaujímá přední místo. Sklo je všude; obklopuje nás. Máte je v oknech, v brýlích, v obrazovce počítače, mezi nádobím a v tisíci dalších výrobků.

Díky své všestrannosti a kráse zůstalo sklo v oblibě. I když se celkem snadno rozbije, má své přednosti. Je stále oblíbeno — zvláště k uchovávání potravin. Na rozdíl od kovu nedodává potravinám žádnou příchuť. Některé skleněné nádoby se dají použít na vaření. Jistě byste si těžko dokázali představit, že by ve vaší oblíbené restauraci podávali výběrové víno v pohárcích z umělé hmoty.

Job přirovnával cenu skla ke zlatu. (Job 28:17) V jeho době sklo jistě nebylo tak rozšířeno jako dnes, ale používalo se možná už déle než tisíc let.

Umění vyrábět sklo se nakonec dostalo do Egypta. Egypťané používali metodu nazývanou tvarování na jádro. Jádro bylo vytvarováno z hlíny a hnoje, a roztavené sklo se na ně nabalilo a tvarovalo se tím, že se válelo po nějakém hladkém povrchu. Pak se po povrchu skla táhla vlákna ze skla zářivých barev a ta vytvářela rozmanité vzory. Jakmile sklo zchladlo, jádro se ostrým předmětem odstranilo. Vzhledem k tomu, jak primitivní metodu Egypťané používali, je překvapivé, jak krásné jsou některé skleněné předměty, které vytvořili.

Nová metoda, foukání skla, vedla ve výrobě skla k převratu mnohem později. Tato metoda byla vyvinuta pravděpodobně na východním pobřeží Středozemního moře a dodnes je hlavní metodou ruční výroby skla. Zkušený foukač skla nabere roztavené sklo na konec trubice a pak foukáním do trubice vytvoří složité a symetrické tvary. Také může sklo vyfouknout do formy. Když po zemi chodil Ježíš, bylo foukání skla teprve v plenkách.

Inovace výroby skla foukáním a podpora mocné Římské říše způsobily, že se výrobky ze skla staly dostupnějšími pro běžné lidi a skleněné předměty již nebyly vlastnictvím jen urozených a bohatých. Jak vliv Říma rostl, výroba skla se rozšiřovala do mnoha zemí.

Koncem patnáctého století se největším výrobcem skleněného zboží staly Benátky, které byly důležitým obchodním střediskem Evropy. Výroba benátského skla měla centrum na Muranu. Benátští skláři byli vysoce hodnoceni, ale bylo jim zakázáno opouštět ostrov Murano, aby své vzácné výrobní tajemství neprozradili.

Krásné benátské sklo k oblíbenosti skla velmi přispělo, ale sklářství rozhodně nebylo snadné. Kniha A Short History of Glass (Krátká historie skla) se odvolává na jistou publikaci z roku 1713, která popisuje, jaké to bylo. „I za tuhé zimy muži trvale stáli polonazí u velmi rozpálených pecí . . . Scvrkávali se, protože celá jejich podstata byla spálena a zničena nadměrným žárem.“ Později brusiči leštili sklo za použití rotujícího kruhu a abrasivních prášků.

Pozdější vylepšení

Anglie si v souvislosti s historií skla zaslouží zvláštní zmínku. Jeden anglický sklář zhotovil v roce 1676 recept na olovnaté sklo. Přidáním oxidu olovnatého vzniklo těžké sklo, které bylo silné, čiré a jiskrné.

Během viktoriánské éry byla Británie na svém vrcholu a byla v té době také významným výrobcem skla. Zvlášť pozoruhodná byla světová výstava v Crystal Palace v roce 1851 — byl to první světový veletrh a přilákal vystavovatele průmyslových a řemeslných výrobků téměř z devadesáti zemí. Vystavované sklo sice mělo významné místo, ale v centru pozornosti byl samotný Crystal Palace se svou skleněnou fontánou vysokou 8,2 metru. Na masivní konstrukci Crystal Palace, která se skládala ze 300 000 ručně vyrobených tabulí, bylo použito asi čtyři sta tun tabulového skla.

Další velká změna ve výrobě skla však nastala ve Spojených státech. Tou změnou bylo ve dvacátých letech minulého století zavedení lisu. Kniha A Short History of Glass k tomu říká: „U lisu mohli dva muži s minimální zkušeností vyrobit čtyřikrát více skla než tým tří nebo čtyř zkušených foukačů.“

Začátkem dvacátého století byl ve Spojených státech zdokonalen stroj na automatickou výrobu lahví. V roce 1926 jedna továrna v Pensylvánii použila automatické zařízení, které vyrábělo dva tisíce žárovek za minutu.

Mnoho umělců a výtvarníků bylo přitahováno možnostmi uměleckého zpracování skla. Tak se stalo, že skleněné výrobky dostaly nové ztvárnění a ze skla bylo vytvořeno více uměleckých předmětů.

Sklo je opravdu podivuhodné. Kromě toho, že se dá všestranně využít v domácnosti, je použitelné i v mnoha jiných oblastech — vezměme například Hubblův kosmický teleskop, čočky fotoaparátu, optické komunikační systémy a chemické laboratoře. Sklo je sice křehké, ale všestranně použitelné a krásné.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 25]

Nahoře a dole: Muzeum skla společnosti Corning

[Podpisek obrázku na straně 26]

Muzeum skla společnosti Corning