‚Dokonce i jazyk koktavých bude mluvit‘

BYL odpolední program zvláštního sjezdového dne svědků Jehovových v bývalém Československu, kde se sešly stovky lidí, aby dostávali biblické poučování. Stál jsem za pódiem a připravoval se na vystoupení. Nebylo to nic velikého. Dva mladí svědkové měli vyprávět své zkušenosti a já jsem měl této části pouze předsedat. Dopoledne jsem cítil určité vnitřní napětí, a nyní se to vystupňovalo. Byl jsem doslova ochromen, vyděšen a neschopen mluvit.

Možná si pomyslíte, že v takové situaci by byl nervózní skoro každý. Bylo to však něco víc než pouhá nervozita. Dovolte mi, abych vám vysvětlil proč.

Moje porucha řeči

Ve dvanácti letech jsem spadl a zranil jsem si hlavu, krk a páteř. Od té doby jsem občas koktal nebo jsem měl potíže s vyslovováním slov, která začínala na písmena p, k, t, d a m. Někdy jsem dokonce nemohl mluvit vůbec.

Tento problém mě v té době příliš netrápil; připadalo mi to jako bezvýznamná nesnáz. Během let se však u mě vyvinul skutečný strach z jakéhokoli mluvení na veřejnosti. Jednou jsem při ústním referátu ve škole omdlel. A někdy se mi stávalo, že když se mě při nakupování prodavačka zeptala, co chci, nemohl jsem jí odpovědět. Jak jsem tam stál a snažil se promluvit, její podráždění rostlo: „Pospěšte si. Nemůžu čekat celý den. Jsou tady další zákazníci.“ Výsledkem bylo, že jsem nebyl schopen koupit věci, které jsem potřeboval.

Školní léta byla těžká. Při ústních referátech si spolužáci z mého koktání někdy dělali legraci. Když jsem však ukončil střední školu, začal jsem v roce 1979 studovat na univerzitě v Praze. Bavil mě sport, a tak jsem chtěl být tělocvikářem. Jak ale budu moct uskutečnit svůj cíl? Přes určité pochybnosti jsem byl rozhodnutý pokračovat.

Vyhledávám pomoc

Musí být přece nějaký způsob, jak se vady řeči zbavit. A tak jsem se po ukončení univerzity rozhodl, že si obstarám odbornou pomoc. Vyhledal jsem v Praze kliniku, která se specializovala na léčení poruch řeči. Při úvodním vyšetření se sestra neudržela a vyhrkla: „Vy ale máte neurózu!“ Dotklo se mě pomyšlení, že mě pokládá za neurotika, a to i přesto, že se odborníci shodují v tom, že koktání není neurotický stav. Brzy jsem poznal, že stojím před zvláštní zkouškou — bylo mi dvacet čtyři let a většina ostatních pacientů byly děti.

Zanedlouho se na mém léčení podílel celý personál včetně psychologa. Zkoušeli všechno. Jednou jsem pět týdnů nesměl s nikým mluvit. Jindy mi dovolili mluvit pouze monotónně a v-e-l-m-i pomalu. Tento přístup byl sice účinný, ale protože při mých projevech mnozí usínali, vysloužil jsem si tím také přezdívku „uspávač hadů“.

Setkání se svědky Jehovovými

Když jsem jednoho letního dne procházel centrem města, oslovili mě dva mladí muži. Ohromil mě ne jejich vnější vzhled, ale to, co říkali. Řekli mi, že Bůh má vládu, Království, které skoncuje se všemi problémy lidstva. Dali mi své telefonní číslo a já jsem jim později zavolal.

Svědkové Jehovovi v té době nebyli v Československu právně uznáni jako náboženská společnost. Můj zájem však zanedlouho vzrostl do té míry, že jsem začal navštěvovat jejich shromáždění. Mohl jsem tak pocítit lásku a zájem, které jeden ke druhému měli.

Cesta k získání důvěry

Pomoc v mých problémech řeči se objevila v podobě školy teokratické služby — jak se říká škole, která probíhá jednou týdně v každém sboru svědků Jehovových. Vybídli mě, abych se přihlásil, a tak jsem to udělal. Na základě doporučení uvedených v jedné učebnici této školy, Příručce pro školu teokratické služby, jsem pracoval na takových řečnických znacích jako je plynulost, výslovnost, zdůraznění podle smyslu a modulace.a

Můj první proslov — čtení Bible — byl fiasko. Byl jsem tak rozrušený, že jsem sotva došel domů. Byl jsem vděčný za to, že jsem se díky horké koupeli dokázal uvolnit!

Po mém prvním proslovu mi dozorce školy laskavě věnoval osobní péči. Dával mi nejen konstruktivní rady, ale také mě chválil. To mi dodávalo odvahy, abych se nevzdával. Krátce potom jsem byl v roce 1987 pokřtěn. Za několik měsíců jsem se z Prahy odstěhoval do tichého malého města Žďár nad Sázavou. Malá místní skupina svědků mě vřele přivítala. Přijali také moje zadrhávání a to pozvedlo mou sebeúctu.

Časem jsem začal vést malou studijní skupinu knihy a potom jsem měl první veřejnou biblickou přednášku. Po změně vlády v Československu jsem nakonec začal mít takové přednášky i v sousedních sborech. Moje problémy řeči se v neznámém prostředí objevily znovu. Nevzdal jsem se však.

Vyrovnávám se s náročnými úkoly

Jistý křesťanský starší mě jednou pozval do své pracovny. Řekl mi: „Petře, mám pro tebe dobrou zprávu! Byli bychom rádi, kdyby ses podílel na programu krajského sjezdu.“ Podlomila se mi kolena a musel jsem si sednout. Ke zklamání svého přítele jsem nabídku odmítl.

Toto odmítnutí mě pronásledovalo. Musel jsem na to stále myslet. Když se na shromáždění mluvilo o spoléhání na Boha, vždy jsem si to bolestně připomněl. Někdy se na shromáždění mluvilo o Gideonovi, který se pod Božím vedením postavil celé midianské armádě s pouhými třemi sty muži. (Soudci 7:1–25) To byl muž, který plně důvěřoval svému Bohu, Jehovovi! Jednal jsem podle Gideonova příkladu, když jsem úkol na sjezdu odmítl? Poctivě jsem musel uznat, že ne. Cítil jsem se zahanben.

Nicméně, moji křesťanští bratři se nevzdali. Nabídli mi další možnost. Dostal jsem pozvání, abych se podílel na zvláštním sjezdovém dnu. Tentokrát jsem souhlasil. Byl jsem za tuto výsadu vděčný, ale upřímně řečeno, pomyšlení na to, že budu mluvit k sálu, který je plný lidí, ve mně vyvolávalo třesavku. Musel jsem opravdu pracovat na tom, abych Jehovovi více důvěřoval. Ale jak?

Důkladně jsem uvažoval o tom, jakou víru a důvěru v něj měli jiní svědkové. Posilovalo mě to. Pěkným příkladem byl pro mě dokonce i dopis od Verunky, šestileté dcery mého přítele. Napsala mi: „V září půjdu do školy. Nevím ale, jak to dopadne s hymnou. Věřím, že za mne bude Jehova bojovat jako za Izrael.“

Tak to bylo pouze několik událostí, které předcházely odpolednímu programu zvláštního sjezdového dne, o němž jsem mluvil na začátku. Úpěnlivě jsem se modlil. Nesoustředil jsem se nyní tolik na plynulost své řeči jako na to, abych před tolika posluchači chválil Jehovovo velké jméno.

Tak jsem tedy stál u mikrofonu před stovkami lidí. Potom — s vědomím, že poselství je důležitější, než ten, kdo jej nese — jsem se zhluboka nadechl a začal. Po skončení programu jsem o tom všem přemýšlel. Byl jsem nervózní? Určitě, a dokonce jsem se několikrát zajíkl. Nicméně jsem věděl, že bez Boží pomoci bych nemohl mluvit vůbec.

O něco později jsem začal uvažovat o tom, co mi jednou řekl jistý křesťanský bratr: „Buď rád, že máš takový problém!“ Jeho výrok mě tehdy skutečně překvapil. Jak může říct něco takového? Když se nyní dívám zpátky, chápu, co tím myslel. Problém s řečí, který mám, mi pomohl spoléhat se na Boha, a ne na sebe.

Od toho odpoledního vystoupení na zvláštním sjezdovém dnu uplynulo několik let. Během těch let jsem měl další výsady, jejichž součástí je přednes před mnoha posluchači. Byl jsem jmenován jako křesťanský starší ve Žďáru nad Sázavou a také jako průkopník, jak se říká celodobým služebníkům svědků Jehovových. Představte si to! Každý měsíc jsem tehdy strávil více než sto hodin tím, že jsem mluvil s druhými lidmi o Božím Království, a to nepočítám čas při vyučování na našich každotýdenních křesťanských shromážděních. Nyní sloužím jako krajský dozorce a každý týden mám přednášku v jiném sboru.

Mé srdce přetéká vděčností, kdykoli čtu v Izajášově knize toto proroctví: „Dokonce i jazyk koktavých bude rychle mluvit jasné věci.“ (Izajáš 32:4; 2. Mojžíšova 4:12) Jehova skutečně prokázal, že je se mnou, a pomohl mi „mluvit jasné věci“ ke své poctě, chvále a slávě. Jsem velmi spokojený a šťastný, že jsem schopný chválit našeho velmi milosrdného Boha. (Vyprávěl Petr Kunc.)

[Poznámka pod čarou]