Maggyino utrpení a moje požehnání
Moje dcera se narodila v úterý 2. května 1995 a moje manželka ten den zemřela. Maggy žel nikdy neviděla tvář svého dítěte. Teď doufám, že jí Tamaru představím, až bude Maggy vzkříšena.
BYLI jsme s Maggy šestnáct let spolu, když jí lékař řekl, že má rakovinu prsu a zbývá jí jen několik měsíců života. To se stalo před pěti lety. Jsem vděčný za to, že Maggy v těchto posledních letech svého života dokázala vést úplně normální způsob života. Teprve ke konci začaly být bolesti téměř nesnesitelné.
Vzhledem k rozsahu zhoubného bujení jí lékaři řekli, že naděje na těhotenství je jen nepatrná. Umíte si tedy představit náš šok, když se při běžné ultrazvukové kontrole toho, jak rakovina postupuje, zjistilo, že v Maggyině děloze je dítě! Byla to holčička. Maggy byla v osmnáctém týdnu těhotenství. Vyhlídka na to, že poprvé v životě bude matkou, ji naplnila radostí.
Maggy udělala úplně všechno, co mohla, aby zajistila, že se naše dítě narodí zdravé. Dbala na svou stravu, a dokonce i když během posledních dvou týdnů jejího života byly bolesti nesnesitelné, brala analgetika pouze tehdy, když to již nemohla vydržet.
Máme zdravé dítě
V sobotu 29. dubna začala mít Maggy bušení srdce a řekla: „Myslím, že zemřu.“ Byl jsem u ní celý víkend. V pondělí jsme zavolali lékaře a ten ji okamžitě poslal do nemocnice v Montrealu (Kanada), nedaleko našeho bydliště v St. Jérôme.
Následující ráno asi v půl šesté šla sestřička kolem Maggyiných dveří a všimla si, že jí není dobře. Maggy zřejmě dostala infarkt. Okamžitě zavolala lékaře ze sousední místnosti. Maggy sice zemřela, ale lékařskému týmu se podařilo naše dítě zachránit. Tamara se narodila o dvaapůl měsíce dříve a vážila pouze 1 100 gramů.
Tamara měla špatný krevní obraz, proto jí lékaři chtěli dát transfúzi. Požádali jsme je však, aby místo toho použili syntetický hormon erytropoetin. Lékaři prosbě vyhověli, a když se ukázalo, že se Tamařin krevní obraz zlepšil, jedna sestřička řekla: „Proč ho nepoužívají u všech těchto dětí?“
Tamara měla v důsledku předčasného porodu i jiné problémy, ale všechny se vyřešily. Když ji později vyšetřoval neurolog dr. Watters, řekl sestřičce: „Nedali jste mi k vyšetření jiné dítě? Mně se zdá, že je naprosto v pořádku.“
Vyrovnávám se s úmrtím a s následky
Bylo pro mě nesnadné dívat se, jak Maggy umírá. Cítil jsem se úplně bezmocný. A mluvit o její smrti bylo nesmírně těžké. Ale když moji křesťanští bratři a sestry přišli do nemocnice, mluvil jsem o tom. Bolest pomalu ustupovala, čím víc jsem o tom mluvil. Kdykoli čtu ve Strážné věži a v Probuďte se! nějaký článek, který na mě zvlášť zapůsobí, dám ho stranou do malé osobní přihrádky ve své knihovně, a když to potřebuji, vyndám si ho a přečtu.
Dalším náročným úkolem byl návrat do prázdného domu. Vyrovnat se s osamělostí je těžké. Tento pocit se ještě vrací, i když mám mezi křesťany mnoho kvalitních přátel. S Maggy jsme dělávali všechno společně, a proto jsme mluvili o problému osamělosti, který bych mohl mít. Chtěla, abych se znovu oženil. Ale to není tak jednoduché.
Podpora křesťanských bratrů
Nevím, co bych dělal bez pomoci Výboru pro styk s nemocnicemi svědků Jehovových. To ráno, kdy Maggy zemřela, byli v nemocnici zkušení bratři z Výboru a poskytli mi potřebnou pomoc.
Podpora od bratrů z našeho křesťanského sboru v St. Jérôme a z dalších sborů v okolí na nemocniční personál velmi zapůsobila. V ten večer, kdy bylo na našem shromáždění oznámeno, že Maggy zemřela, mi asi dvacet přátel nabídlo svou pomoc. Bylo to skutečně velmi dojemné.
Přátelé mi uvařili jídlo; mrazicí box v ledničce byl celé měsíce plný. Moje rodina a křesťanští bratři i sestry se dokonce postarali také o oblečení pro mou dcerku. Přinesli mi tolik věcí, že jsem je ani neměl kam dát.
Současné radosti a vyhlídky do budoucnosti
Tamara mi pomáhá, abych nemyslel na to, co jsem ztratil. Úplně si získala mé srdce. Každý den, když jí vesele řeknu „dobré ráno“, odpoví širokým úsměvem, začne „mluvit“ a vzrušeně mává ručičkama a nožičkama.
Mým koníčkem je astronomie, a tak se těším, jak vezmu Tamaru do náručí a ukážu jí v dalekohledu nebeské zázraky našeho Velkého Tvůrce, Jehovy. Když člověk rozjímá o nekonečném životě na rajské zemi, je to skutečným zdrojem útěchy. A vědomí, že i Tamara má tuto vyhlídku, mou radost zvětšuje. (Žalm 37:9–11, 29)
Uvažuji-li o událostech posledních pěti let, nejvýstižněji bych je popsal jako bolestné, i radostné. Hodně jsem toho pochopil o sobě i o životě jako takovém. Toužebně čekám na budoucnost, kdy — jak to popisuje Bible — „smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“. (Zjevení 21:3, 4)
Maggy bude po vzkříšení zhluboka dýchat, aniž by ji to bolelo. Mou pevnou nadějí a touhou je především to, abych mohl Maggy představit Tamaru — aby mohla vidět tu holčičku, pro kterou tolik udělala. (Vyprávěl Lorne Wilkins.)
[Obrázek na straně 26]
S manželkou
[Obrázek na straně 26]
Naše dcera Tamara