Upřímná prosba

V PROBUĎTE SE! z 8. května 1996 vyšla série článků na téma adopce. Byli jsme příjemně překvapeni, když jsme viděli odezvu čtenářů, která přicházela z celého světa. Zvlášť na nás zapůsobil tento dopis:

„Cítím povinnost poukázat na to, že mnohé z nás, které jsme se vzdaly svých dětí, jsme si je opravdu chtěly nechat. Byla jsem mladá a neprovdaná, ještě jsem chodila do školy. Jakmile se rodiče dověděli, že jsem těhotná, řekli mi, že bych měla před své vlastní zájmy postavit zájmy dítěte, a dát ho k adopci. Řekli mi, že ‚dítě potřebuje matku i otce‘ a to mu nemohu zajistit. Rodiče nechtěli, abych si dítě nechala — kdybych to udělala, nemohla bych u nich zůstat. Co jsem mohla dělat? Argumentovali takto: ‚Nebudeš mít to dítě ráda, protože tě připravilo o svobodu.‘

Jakmile na mně těhotenství začalo být vidět, rodiče mě vzali ze školy a poslali mě k jedné příbuzné. Když jsem odjížděla z domova, věděla jsem, že tam nebudu vítána, dokud neporodím a dítěte se nevzdám.

Dostala jsem se do domova pro neprovdané matky. Když se mě sociální pracovnice zeptala, zda jsem si jista, že skutečně chci dát dítě k adopci, viděla jsem, že si neuvědomuje, že nemám na vybranou. JÁ JSEM SVÉ DÍTĚ CHTĚLA! Vždy jsem toužila vidět, jak se směje a je šťastné. Je třeba, aby Vaši čtenáři věděli, že mnoho vlastních matek to cítí stejně jako já.

Nedostala jsem žádnou jinou možnost. Udělala jsem tedy to, o čem mi bylo řečeno, že to je v ‚nejlepším zájmu‘ dítěte. A od té doby žiji s hlubokou ránou. Trápí mě, že můj syn si možná myslí, že mi na něm nikdy nezáleželo a že jsem ho nechtěla.

Nyní jako křesťanka stále oceňuji rady Bible, jež se týkají obtížnějších situací, do kterých se dostáváme tím, že ve svém životě neuplatňujeme Boží slovo. Je na tom vidět, jak bolestné a dalekosáhlé jsou účinky světského uvažování. Avšak skutečnost, že někdo je adoptovaný, ještě neznamená, že byl nechtěný, a to adoptovaní lidé musí vědět. Prosím, sdělte jim to!“