Opera v džungli

Od dopisovatele Probuďte se! v Brazílii

KDYŽ se díváme z okénka letadla, vidíme dvě řeky, které směřují k sobě — pískově žlutý Solimões a Rio Negro, které má barvu koly. Vody obou těchto řek se smíchají až deset kilometrů za soutokem. Přistáváme v blízkém Manausu, hlavním městě brazilského státu Amazonas.

„Máme zde dvě období,“ říkají obyvatelé Manausu. „Buď prší každý den, nebo prší celý den.“ Ale obyvatelům města, jichž je 1,5 milionu, déšť nebrání, aby v tomto městě kontrastů čile nepobíhali. Na širokých třídách míjíme továrny s vyspělou technologií, po ulicích ve svahu projíždíme kolem vil a obytných domů a brzy se ocitáme v dopravní zácpě v centru města, kde poutají pozornost mrakodrapy a honosné památníky. Teď vidíme, proč byl Manaus kdysi nazván Paříží džungle. Jedna nádherná budova je však obzvlášť nápadná. Je to opera.

„Opery jsou na mnoha místech,“ říká ředitelka divadla Inês Lima Daouová, „ale Teatro Amazonas je jiná. Je uprostřed ničeho.“ Jak se taková elegance dostala doprostřed největšího deštného pralesa na světě?

Souvislost s kaučukem

V roce 1669 založil portugalský kapitán Francisco da Mota Falcão pralesní pevnost pojmenovanou Fortaleza de São José do Rio Negro. Její jméno se několikrát změnilo a nakonec byla v roce 1856 pojmenována Manaus po místním indiánském kmeni Manáů. Do roku 1900 bylo v Manausu 50 000 lidí. Co je sem přivedlo? Hevea brasiliensis neboli kaučukovník, který je v Amazonské nížině doma.

Portugalští kolonisté si povšimli, že si Indiáni hrají s těžkými míči vyrobenými z mléka těchto stromů. Časem viděli jiné použití této mléčné tekutiny. V roce 1750 si portugalský král Dom José poslal do Brazílie boty, aby zde dostaly nepropustnou úpravu. V roce 1800 už Brazílie vyvážela gumové boty do Nové Anglie v Severní Americe. Avšak když Charles Goodyear vynalezl v roce 1839 vulkanizaci kaučuku a když si John Dunlop nechal v roce 1888 patentovat pneumatiku, vypukla ‚kaučuková horečka‘. Svět si žádal kaučuk.

Netrvalo dlouho, a téměř dvě stě tisíc Brazilců pracovalo jako seringueiros neboli nařezávači kaučukovníků. Sbírali latex z 80 milionů kaučukovníků roztroušených v deštném pralese kolem Manausu.

Tato opojná léta bohatství přinesla do města elektřinu, telefon, a dokonce tramvaj — první v Jižní Americe. Kaučukoví baroni si stavěli sídla a večeřeli na ubrusech z irského lnu. Členové jejich rodin často jezdili do Evropy, aby si užili evropské kultury, mimo jiné i opery. Zanedlouho chtěli také takovou operu, jaké byly v Evropě.

Transplantace kousků Evropy

Sen se začal plnit v roce 1881, kdy město vybralo pro divadlo pozemek na pahorku mezi dvěma přítoky, poblíž kostela a uprostřed pralesa. Potom se plavily lodě se stavebním materiálem přes Atlantik a dalších 1 300 kilometrů proti proudu Amazonky do Manausu.

Ale počkat! Proč na této neoklasicistní stavbě sedí kupole? Pravda, součástí původního projektu nebyla, ale jeden z inženýrů jel do Francie na veletrh, kupoli viděl, líbila se mu, a tak ji koupil. Kupoli zdobilo 36 000 zelených a žlutých německých tašek.

Hlediště má tvar podkovy. V přízemí bylo sedm set křesel s vyplétanými opěradly, dvanáct jich bylo v oficiální lóži a pět v každé z devadesáti soukromých lóží na horních třech balkónech. Bohaté rodiny si chtěly zajistit soukromé lóže, a tak darovaly 22 řeckých masek. Ty byly umístěny nad sloupy jako pocta evropským skladatelům, hudebníkům a dramatikům.

Osvětlení dělá z opery mistrovské dílo. Uprostřed hlediště visí ohromný bronzový lustr z Francie, ozdobený italským křišťálem. Když je potřeba vyměnit žárovky nebo lustr vyčistit, je možné spustit jej dolů. Sto šedesát šest bronzových lamp s 1 630 skleněnými stínidly ve tvaru tulipánů krášlí stěny a osvěcuje malby.

Strop vyzdobil Crispim do Amaral, brazilský malíř 19. století, který žil v Paříži a učil se v Itálii. Na stropě namaloval čtyři scény — operu, tanec, hudbu a tragédii. Malíř úspěšně vytvořil iluzi, jako kdybyste stáli pod Eiffelovkou. Na plátěné oponě vymaloval exotické téma — soutok dvou řek, které tvoří Amazonku. Tato stoletá opona se neroluje, ale zvedá se přímo nahoru do kupole, aby se malba příliš nepoškodila.

Na druhém podlaží je taneční sál, na jehož obou koncích visí velké zrcadlo z francouzského křišťálu, jež odráží 32 italských lustrů. Jejich světlo osvěcuje malby, které zobrazují amazonskou faunu a flóru, od italského malíře Domenica de Angelise. Litinové sloupy byly osádrovány a namalovány tak, aby vypadaly jako mramor a získaly vznešený vzhled. Poklepejte na „mramorové“ zábradlí balkónu; je ze dřeva. Naleštěná podlaha byla pokládána francouzskou metodou — 12 000 kousků dřeva zapadlo do sebe bez pomoci hřebíku nebo lepidla. Jediné, co je v opeře brazilské, je dřevo na podlahách a stolech. Umíme si představit, že se tu každý cítil jako doma — a nebylo mu horko. Proč ne?

V ulicích kolem divadla položili zedníci dlažební kostky do látky tvořené z velké části latexem. To bylo chytré, protože když přijížděli opozdilci, tato látka tlumila rachot ekvipáží. Také bylo možné nechat otevřené dveře, takže vyplétanými opěradly křesel mohl vanout větřík a trochu mírnit horko.

Od perlivého šampaňského po hrozivá mračna

V roce 1896 se při slavnostním otevření opery rozlétly dveře a z fontán před operou začalo tryskat šampaňské. Opera se stavěla patnáct let a stála deset milionů dolarů. Byl to skvělý dům pro skvělé hlasy. Během let přijížděli sólisté i sbory z Itálie, Francie, Portugalska a Španělska a účinkovali v Pucciniho Bohémě a ve Verdiho Rigolettovi a Trubadúrovi. Některé umělce odradily tropické choroby jako cholera, malárie a žlutá zimnice, ale vyvstala jiná hrozba — konec kaučukové konjunktury. Nad Manausem se stahovala hrozivá mračna. (Viz rámeček „Únos, který zničil kaučukovou konjunkturu a zastavil operu“.)

V roce 1923 brazilský monopol na kaučuk skončil. Magnáti, spekulanti, obchodníci i prostitutky se rychle sbalili a odešli z města, a z Manausu byl najednou jen zapadákov. A opera? Boční křídla se stala skladištěm kaučuku a na jevišti se hrával fotbal!

Znovu období slávy

Potom se Manaus změnil ve východiště ekoturistů, kteří přicházeli zkoumat tajemství deštného pralesa. Další lidé zase přicházeli na několik dní, aby si sáhli na hada, nakrmili papouška nebo pohladili lenochoda. Kdyby se opera obnovila, hned by byl Manaus velkou atrakcí jiného druhu!

Proto v roce 1974 divadlo prošlo nákladnou rekonstrukcí, která měla zachovat původní styl a provést jistá technická vylepšení. Byla vyčištěna světla, zrcadla a nábytek. Technici instalovali hydraulický systém, který umožňoval zdvihat a snižovat orchestřiště. Jeviště dostalo novou podlahu a zákulisí nové ozvučení, osvětlení a videozařízení. V přízemí pod křesly byla instalována klimatizace.

Pak přijel symfonický orchestr z Ria de Janeiro, aby do divadla vrátil kulturu. Později poctila zdejší jeviště slavná balerina Margot Fonteynová svým vystoupením v Labutím jezeře, a v muzeu divadla nechala své baletní střevíčky.

Pro větší pohodlí, krásu a bezpečnost byly nutné další úpravy. Po náročném průzkumu a pečlivém plánování se v divadle čtyři roky hemžilo šest set dělníků a třicet techniků. Pod osmi vrstvami malby našli tu původní, růžovou. Opravu potřebovala i kupole. Staré tašky byly odstraněny a byly nahrazeny podobnými novými taškami, které byly vyrobeny v Brazílii. Křesla byla přečalouněna červeným francouzským sametem. Choulostivé umělecké předměty a malby se opravovaly skalpelem a štětečkem. Žel, vlhkost poškodila umělecká díla na chodbách, a tak byl vybrán čínský brokát jadeitově zelené barvy, a výplně jím byly překryty. Kromě toho se v dřevěných sloupech a balkónových zábradlích usadili termiti. K jejich vypuzení bylo potřeba nastříkat do dřeva 16 526 litrů insekticidu.

V roce 1990 znovu ve skvělém domě zazněly skvělé hlasy. Divadlo povznesly árie brazilské sopranistky Celine Imbertové a klavírní recitály Nelsona Freira.

To bylo zvonění? Ano, upozornění, že za pět minut začne představení.

„U příležitosti stého výročí Teatro Amazonas,“ říká ředitelka divadla paní Daouová, „jsme pozvali slavného tenora Josého Carrerase. Ten vyzkoušel akustiku. (‚Je dokonalá.‘)“ Večer byl zakončen tancem v tanečním sále. Oslavy pokračovaly návštěvou dirigenta Zubina Mehty, tenora Luciana Pavarottiho a argentinského souboru, který vystoupil s nastudováním barvité opery Carmen.

Další zvonění; představení začíná za tři minuty. Měli bychom se jít posadit.

Šedesát zaměstnanců celý den pracovalo v zákulisí a dělalo přípravy na vystoupení. A ta budou přibývat — budou se tu konat i jazzové a folkové koncerty a divadelní hry. Ale dnes večer je balet.

Další zvonění — už jen minuta. Tiše!

Nu, kdy přijedete do opery v džungli?

[Rámeček a obrázek na straně 17]

Únos, který zničil kaučukovou konjunkturu a zastavil operu

V roce 1876 se mladý anglický dobrodruh Henry Wickham dopustil podvodu, který zničil brazilskou kaučukovou konjunkturu. S pomocí Indiánů „unesl“ 70 000 prvotřídních semenáčků kaučukovníku Hevea brasiliensis, jež byly nasbírány v amazonském deštném pralese, naložil je na parník a propašoval je přes brazilskou celnici pod záminkou, že to jsou „vzorky vzácných rostlin pro královnu Viktorii“. Pečoval o ně při plavbě přes Atlantik a zvlášť najatým vlakem je spěšně přepravil do skleníků Královské botanické zahrady v Kew v Anglii, kde za několik týdnů semenáčky začaly růst. Odtud byly poslány do Asie a byly vysazeny do vlhké půdy na Cejlonu a na Malajském poloostrově. Do roku 1912 vyrostly z unesených semenáčků zdravé kaučukové plantáže, a když tyto stromy začaly produkovat latex, „brazilská kaučuková konjunktura natrvalo minula,“ uvádí jeden pramen.

[Mapa na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Manaus

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1995 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 15]

Ty dvě řeky se nechtějí smíchat

[Obrázek na straně 15]

Kupole divadla — praktický orientační bod

[Obrázek na straně 16]

Elegance v deštném pralese

[Obrázek na straně 17]

Opět skvělý dům