Slyšela jsem o mnoha bozích, než jsem našla toho pravého

NARODILA jsem se v roce 1921 v anglickém Croydonu. Byli jsme doma tři děvčata a dva chlapci. Z děvčat jsem byla nejstarší. Když mi byly tři roky, několik nás dostalo záškrt. Byla jsem v nemocnici. Můj bratr Johnnie zemřel, a protože nebyl pokřtěný, anglikánská církev nedovolila církevní pohřeb. Otce to rozzlobilo a požádal jednoho duchovního, aby se pomodlil, až budou Johnnieho rakev spouštět do hrobu. On to odmítl.

Maminka řekla, že to otce natrvalo odvrátilo od náboženství. Tolik se bála, že by se mně nebo mým sestřičkám mohlo něco stát, že nás bez otcova vědomí vzala do kostela a dala nás pokřtít. Otec se stal aktivním členem komunistické strany a povzbuzoval nás ke čtení publikací souvisejících s dialektickým materialismem, mimo jiné knihy od Huxleyho, Lenina a Marxe. O Bohu se u nás nikdy nemluvilo, leda když otec říkal, že žádný Bůh není.

V roce 1931 mi bylo deset let a v té době jsem chodívala k otcovým rodičům, kteří bydleli v naší ulici. Dědečka druzí často kritizovali, ale měl krásně modré, zářivé oči a byl vždycky spokojený. Když jsem šla domů, obvykle mi dal nějaké sladkosti a něco na čtení. Sladkosti jsem snědla a čtení vyhodila. Tehdy jsem nechápala, proč o něm druzí lidé mluví špatně.

Když jsem dospívala, vstoupila jsem do Ligy mladých komunistů a časem se stala její tajemnicí. Přednášela jsem na radnici a každému, kdo naslouchal, jsem na ulici nabízela list Challenge (Výzva). V té době působila fašistická skupina zvaná „černé košile“ a ta se silně stavěla proti komunismu. Vzpomínám si, že když jsem stávala na chodníku a nabízela Challenge, přicházeli ke mně členové „černých košil“ a mluvili se mnou. Dali mi přezdívku Sunshine. Starší členové komunistické strany, s nimiž jsem byla ve spojení, zjistili, že mě fašisté chtějí zbít boxery, a tak mě začali doprovázet.

Jednou jsme zjistili, že fašisté budou pochodovat londýnským East Endem (tehdy obývaným převážně Židy). Bylo nám řečeno, abychom se jim postavili a vzali s sebou pytlíky s kuličkami. Kuličky jsme měli házet pod kopyta policejních koní, až se policisté budou snažit obě strany od sebe oddělit. Mnoho lidí bylo v ten den uvězněno, ale já jsem mezi nimi naštěstí nebyla, protože jsem se rozhodla, že tam nepůjdu.

Moje svědomí začíná pracovat

Jednou mi bylo řečeno, abych na veřejném shromáždění řekla něco, o čem jsem věděla, že to není pravda. Odmítla jsem a dostala jsem otázku: „Co na tom záleží, jestliže budeme mít úspěch?“ To bylo poprvé v životě, kdy mě začalo trápit svědomí. Začala jsem si klást řadu otázek.

Ještě jako mladému děvčeti mi jednou maminka doporučila, abych šla na bohoslužbu — jen abych viděla, jak to vypadá. Vzpomínám si, že mi bylo řečeno, abych šla k oltáři a vyznala se z hříchů. Tam jsem si všimla výšivky na přehozu oltáře. Byly to tři propojené kruhy. Ptala jsem se, co to znamená, a řekli mi, že to představuje „Svatou Trojici — Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého“. Pomyslela jsem si: ‚To je divné; oni věří ve tři bohy, ale můj otec říká, že není ani jeden!‘ Když jsem se ptala dál, dostala jsem vysvětlení, že vejce má tři části, ale ve skutečnosti je to jen jedno vejce. To mě také neuspokojilo. Pak mi bylo řečeno, že se moc ptám. Šla jsem domů a mamince jsem řekla, že už do kostela nikdy nepůjdu, a také jsem nešla!

V době, kdy vypukla druhá světová válka, jsem už v Lize mladých komunistů nepůsobila. Provdala jsem se za Kanaďana, který sloužil v armádě, a měli jsme syna. Náš první domov v Londýně byl srovnán se zemí. Byla jsem se synem doma, když před náš dům dopadla střela V-1. Přišli jsme o všechen hmotný majetek. Byli jsme pohřbeni pod troskami, ale měli jsme tolik štěstí, že jsme vyvázli živí. Manžel byl v tu dobu v Normandii.

Pamatuji si, že asi v té době jsem mluvila se dvěma mladými ženami a ptala se jich: „Jestliže je Bůh, proč připouští všechno to utrpení?“ Řekli mi něco o tom, že bohem tohoto světa je Satan. „A jéje,“ pomyslela jsem si, „další bůh, o kterém nic nevím!“ Pak přišel nějaký mladý muž. Zahrnula jsem ho otázkami a on řekl, že hledá ovce, a ne kozly. Toto Ježíšovo podobenství jsem neznala, a tak jsem se ho zeptala, zda je kazatel, nebo farmář. Minulo několik dalších let a druhá světová válka skončila. Manžel se vrátil domů. Za války viděl, jak zahynulo 95 procent Saskatoonské lehké infanterie, u níž sloužil. Svůj další domov jsme našli v Croydonu.

Přicházejí svědkové

Jednu neděli u nás zazvonili dva svědkové Jehovovi. Manžel šel otevřít a dlouho s nimi mluvil. Byl vůči všem náboženstvím zatrpklý, protože za války byl svědkem jejich pokrytectví. To, že svědkové zastávali neutrální postoj, na něj zapůsobilo. Řekl mi, že je pozval, aby si opět přišli popovídat o Bibli. Velmi mě to znepokojilo a zeptala jsem se svého otce, co bych měla dělat. Řekl mi, že se do toho nemám zaplést, a jestliže můj manžel u toho bláznivého náboženství zůstane, bude lepší, když zažádám o rozvod.

Rozhodla jsem se, že se jednoho takového rozhovoru zúčastním, abych viděla, o co jde. Všichni jsme seděli kolem stolu, když ten svědek řekl: „Jednoho dne, už brzy, budete moci obejmout lva, tak jako můžete obejmout psa.“ „To jsou ale blázni,“ pomyslela jsem si. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na to, o čem se mluvilo ten večer. Potom jsem manželovi řekla, že nechci, aby zase přišli. Prolili jsme mnoho slz a mluvili jsme o rozvodu.

Krátce nato se u nás zastavil jiný svědek. Později jsme zjistili, že to byl krajský dozorce, který byl na návštěvě v místním sboru a slyšel o nás. Pamatuji si na něj velmi dobře. Měl modré oči a byl velmi laskavý a trpělivý. Připomínal mi mého dědečka. Vytáhla jsem seznam třiceti dvou otázek, které jsem si napsala. „Probereme je jednu po druhé,“ řekl a pustili jsme se do toho. Pomohl mi, abych si uvědomila, že chci-li plně pochopit, co Bible říká, musím ji číst a studovat. Navrhl mi, že k nám někdo bude pravidelně chodit a bude ji s námi studovat. Souhlasila jsem.

Když jsem postupně začala poznávat našeho Stvořitele Jehovu Boha, pohnulo mě to k slzám. Vzpomínám si, že jsem šla do ložnice a modlila se k Jehovovi, aby mi laskavě odpustil a pomohl mi, abych Bibli a jeho záměrům porozuměla. Manžel, syn i já jsme byli pokřtěni v roce 1951. Když to otec slyšel, velmi ho to rozčílilo a řekl, že by mě raději viděl mrtvou, než abych byla svědkem Jehovovým.

Sloužíme, kde je to více zapotřebí

Manžel se rozhodl vrátit se do Kanady, a tak jsme se v roce 1952 přestěhovali do Vancouveru v Britské Kolumbii. Otec se s námi odmítl rozloučit a už jsem ho nikdy neviděla ani jsem od něho nedostala žádnou zprávu. Ve Vancouveru jsme žili několik let, když přišla výzva, abychom šli tam, kde je větší potřeba, zvláště do oblastí jako Quebec. Tam měl premiér Duplessis ke svědkům Jehovovým podobný postoj jako Hitler.

V roce 1958 jsme naložili všechen svůj majetek do auta a jeli jsme na mezinárodní sjezd do New Yorku. Odtud jsme jeli do Montrealu v Quebeku, kde jsme byli přiděleni do francouzského sboru ve Ville de Jacques-Cartier. Při službě v Quebeku jsme měli mnoho zajímavých zážitků. Jednou nám převrátili auto, házeli po nás kamením a jedna žena otočila kohoutkem a postříkala nás hadicí. To místo se jmenovalo Magog.

Jindy jsme se svou společnicí šly kolem kostela, právě když lidé vycházeli ven. Někdo nás poznal a vykřikl: „Témoins de Jéhovah!“ („Svědkové Jehovovi!“) Vypukla honička, kterou vedl kněz, ale my jsme davu utekly. Mnohokrát jsme byli uvězněni. Měla jsem však to potěšení pomoci řadě lidí poznat Jehovu a mnoho z nich mu dodnes aktivně slouží.

Začátkem 60. let manželův zaměstnavatel přeložil manžela do Los Angeles a tam jsme v jednom sboru sloužili přes třicet let. Bylo pro nás velkým potěšením mluvit o pravdě s lidmi, kteří se do Los Angeles přistěhovali ze všech částí země! Měla jsem výsadu studovat s lidmi například z Libanonu, Egypta, Číny, Japonska, Francie a Itálie. Vzpomínám si na setkání s jednou mladou ženou, která vůbec neuměla anglicky — její manžel naštěstí ano. A tak jsme s mým manželem studovali s oběma společně, ale nakonec jsem s ní studovala zvlášť. Používala jsem knihu Bůh budiž pravdivý v angličtině a ona si vyhledávala texty ve své čínské Bibli a odpovídala na otázky čínsky. Pak jsem řekla odpověď anglicky a ona ji anglicky zopakovala. Nakonec se naučila mluvit plynně anglicky, ale mluví s britským přízvukem. S radostí mohu říci, že ona i její manžel jsou nyní Jehovovými oddanými služebníky.

Nedávno jsme se přestěhovali do Tucsonu v Arizoně. Máme další výsadu — vidět všechny členy naší rodiny, jak věrně slouží Jehovovi, i naše pravnoučata, která se učí o našem Velkém Stvořiteli Jehovovi.

Mimochodem, byla jsem nadšena, když jsem se od bratrů v Croydonu dozvěděla, že můj dědeček se zářivýma modrýma očima byl svědek Jehovův. (Vyprávěla Cassie Brightová.)