Rozpory mezi vědci?

„NÁZOR, že věda je hledání pravdy o světě, bychom sice neměli popírat, ale měli bychom vzít v úvahu psychologické a společenské faktory, které tomuto hledání často brání.“ To jsou slova Tonyho Mortona v pojednání „Rozpory mezi vědeckými směry — motivy a metody vědců“. Ano, zdá se, že vědecké objevy někdy ovlivnila sláva, finanční zisk, nebo dokonce politická náklonnost.

Již v roce 1873 vyjádřil lord Jessel znepokojení nad těmito vlivy u soudních případů, když řekl: „Doklad experta . . . je dokladem člověka, který se tím někdy živí, ale v každém případě za to dostane zaplaceno. . . . Je tedy přirozené, že mysl takového člověka — ať je sebevíc čestný — by mohla být ovlivněna ve prospěch toho, kdo ho zaměstnává, a tudíž se s takovými zaujatými názory můžeme setkat.“

Jako příklad si vezměme soudní lékařství. Jeden odvolací soud ukázal, že soudní znalci mohou být straničtí. Časopis Search uvádí: „Již samotná skutečnost, že policie se k soudním znalcům obrací o pomoc, může mezi policií a těmito znalci vytvářet určitý vztah. . . . Jako státní zaměstnanci mohou znalci v soudnictví pohlížet na svou funkci jako na pomoc policii.“ Tento časopis také uvádí příklad bombových útoků IRA (Irské republikánské armády) v Británii, za jejichž provedení byli obviněni pánové Maguire (1989) a Ward (1974). Tyto útoky byly „jasným svědectvím o tom, že velmi zkušení vědci s dobrou pověstí jsou ochotni opustit vědeckou nestrannost a pokládat za svůj úkol napomáhat při soudním stíhání“.

Dalším význačným příkladem je případ Lindy Chamberlainové v Austrálii (1981–1982), který byl později zfilmován. Doklady soudních znalců zjevně obrátily obvinění proti paní Chamberlainové, která byla podezřelá ze zabití své dcerky Azarie. Obviněná sice tvrdila, že dítě zabil dingo (divoký pes), ale byla usvědčena a uvězněna. Když se po letech našel špinavý a zakrvácený kabátek dítěte, předchozí doklady při bližším ohledání neobstály. V důsledku toho byla Lindy propuštěna z vězení, rozsudek byl zrušen a bylo jí vyplaceno odškodné za křivé obvinění.

Spory mezi jednotlivými vědci mohou být ostré. Před několika desetiletími se staly celosvětově známými výhrady dr. Williama McBrideho proti výrobcům léku talidomidu. Když dr. McBride oznámil, že tento lék, který se prodával na zmírnění ranní nevolnosti v těhotenství, způsobuje těžké malformace nenarozených dětí, stal se přes noc hrdinou. Nicméně, když po letech dr. McBride pracoval na dalším projektu, jeden lékař, který se stal novinářem, ho obvinil, že změnil výsledky. Doktor McBride byl shledán vinným z vědeckého podvodu a ze zneužití odbornosti. V Austrálii mu byl odebrán lékařský titul.

Vědecké spory

Současným sporem je to, zda elektromagnetické pole je, či není nebezpečné pro zdraví lidí a zvířat. Některé doklady ukazují, že naše prostředí je silně zatíženo elektromagnetismem pocházejícím od drátů vysokého napětí přes osobní počítače až po mikrovlnné trouby v domácnostech. Někteří lidé dokonce tvrdí, že jsou-li mobilní telefony používány několik let, mohou poškodit váš mozek. Další lidé poukazují na vědecké studie, které naznačují, že elektromagnetické záření může způsobovat rakovinu a smrt. Noviny The Australian jako příklad uvádějí: „Na jeden britský úřad pro elektrotechniku byla podána žaloba pro smrt chlapce, u něhož se údajně vyvinula rakovina proto, že spal blízko vedení vysokého napětí.“ Doktor Bruce Hocking, konzultant v oboru pracovního lékařství, zjistil, že „u dětí, které žijí v okruhu asi čtyř kilometrů od hlavní televizní věže v Sydney, je dvojnásobně vyšší výskyt leukémie než u dětí žijících mimo tento čtyřkilometrový okruh“.

Zatímco ochránci životního prostředí taková tvrzení prosazují, velkopodnikatelé a obchodníci mohou přijít o miliardy dolarů kvůli tomu, co nazývají „nepodložené panické kampaně“. A tak inscenují protiútoky a zajišťují si podporu jiných sektorů vědecké obce.

Dále je zde polemika o chemickém znečištění. Někteří lidé popisují dioxin jako „nejjedovatější chemickou látku, jakou člověk vytvořil“. Tuto chemickou látku, kterou Michael Fumento popsal jako „pouhý nezbytný vedlejší produkt při výrobě některých herbicidů“ (Science Under Siege, Věda v obležení), někteří nazvali „klíčovou složkou Agent Orange“.a Tato látka dosáhla největší publicity po válce ve Vietnamu. Mezi válečnými veterány a chemickými firmami probíhaly velké právní boje, v nichž měla každá skupina své vlastní vědecké experty.

Velkou pozornost věnuje veřejnost rovněž otázkám životního prostředí jako celosvětové oteplení, skleníkový efekt a ztenčení ozónové vrstvy. O ekologických obavách týkajících se Antarktidy noviny The Canberra Times uvádějí: „Vědecký výzkum provedený na stanici Palmer, americké výzkumné základně na ostrově Anvers, prokazuje, že vysoké ultrafialové záření poškozuje nižší formy života, jako jsou plankton a měkkýši, což by se mohlo promítnout do potravinového řetězce.“ Zdá se však, že mnoho jiných vědeckých studií tento názor popírá a rozptyluje obavy z narušení ozónové vrstvy a z celosvětového oteplení.

Kdo má pravdu? Vypadá to, že vědci mohou dokázat či vyloučit každé tvrzení nebo argument. „Vědecká pravda je přinejmenším stejně dobře určována společenským klimatem své doby jako základními principy rozumu a logiky,“ uvádí kniha Paradigms Lost (Ztráta vzorů). Michael Fumento shrnuje otázku dioxinu slovy: „Všichni jsme — v závislosti na tom, čí názor přijmeme — buď potenciálními oběťmi znečištění, nebo potenciálními oběťmi naprosté dezinformovanosti.“

Dobře známé vědecké katastrofy nicméně nelze bagatelizovat. Věda se z nich musí zodpovídat.

„Tragédie nanejvýš trýznivá“

V „Poselství vzdělancům“, které 29. srpna 1948 vydal Albert Einstein, reagoval na méně atraktivní stránky vědy, když prohlásil: „Bolestnými zkušenostmi jsme dospěli k poznání, že racionální myšlení k řešení problémů našeho společenského života nestačí. Usilovný výzkum a zanícená vědecká práce měly často pro lidstvo tragické důsledky. . . . Vytvořily prostředky k jeho masovému vyhlazování. A to je skutečně tragédie nanejvýš trýznivá!“

Agentura Associated Press nedávno uvedla: „Británie přiznává zkoušky radioaktivity na lidech.“ Britské ministerstvo obrany potvrdilo, že pokusy se zářením na lidech prováděla vláda skoro čtyřicet let. Při jednom z těchto pokusů se v polovině padesátých let zkoušela atomová bomba v Maralinga v jižní Austrálii.

Maralinga je název pocházející z austráleckého slova, které znamená „hrom“. Tato odloučená oblast představovala pro Británii ideální místo k provádění vědeckých pokusů. Po prvním výbuchu byla atmosféra euforie. Jedny noviny v Melbourne uvedly: „Když [radioaktivní] mrak zmizel, konvoje nákladních aut a džípů přivážely britské, kanadské, australské a novozélandské vojáky, kteří v zákopech pozorovali výbuch ze vzdálenosti pouhých pěti mil od místa exploze. Na všech tvářích byl úsměv. Byli tak šťastni, jako by se vraceli z pikniku.“

Chapman Pincher, vědecký korespondent britských novin Daily Express, dokonce složil píseň, která se jmenovala „Dojetí z atomového hřibu“. Ministr navíc řekl, že zkouška proběhla přesně podle plánu, a všechny ujistil, že v Austrálii nikdo není ohrožen zářením. Po létech však zmizely úsměvy z tváří těch, kdo byli vystaveni záření a umírali, a následovala lavina nároků na odškodnění. Žádné „dojetí z atomového hřibu“! Maralinga je kvůli záření dodnes zakázanou oblastí.

Zdá se, že americká zkušenost se zkoušením atomové bomby v Nevadě je úplně stejná. Někteří lidé se domnívají, že se jedná o politickou záležitost, a ne o vědecký přehmat. Robert Oppenheimer, který byl v Los Alamos v Novém Mexiku pověřen vytvořením první americké atomové bomby, řekl: „Není odpovědností vědce, aby rozhodoval o tom, zda by se vodíková bomba měla použít. Tato odpovědnost leží na americkém národu a reprezentantech, které si tento národ zvolil.“

Tragédie jiného druhu

Od druhé světové války se v medicíně stalo běžnou praxí používání krve. Věda vychvalovala krev jako zachránce života a prohlašovala, že její používání je bezpečné. Příchod AIDS však samolibostí vědy otřásl. Tekutina údajně zachraňující život se pro některé lidi náhle změnila ve vraha. Ředitel jedné velké nemocnice v Sydney v Austrálii řekl časopisu Probuďte se!: „Po desetiletí jsme transfundovali tekutinu, o níž jsme věděli jen málo. Některé z nemocí, jež se krví přenášejí, jsme dokonce ani neznali. Nevíme, co dalšího lidem ještě transfundujeme, protože nemůžeme dělat testy na něco, co neznáme.“

Zvlášť tragický případ se týká použití růstového hormonu při léčbě neplodných žen. Ženy, které toužily po větším naplnění svého života mateřstvím, pokládaly tuto léčbu za dobrodiní. Některé z těchto žen po letech záhadně zemřely na Creutzfeldt-Jakobovo degenerativní onemocnění mozku (CJD). Začaly umírat i děti, které byly stejným hormonem léčeny kvůli poruchám růstu. Výzkumní pracovníci zjistili, že vědci získali hormon z mozkového podvěsku mrtvých lidí. Mozkové podvěsky některých mrtvol zjevně obsahovaly virus CJD a tímto virem byly kontaminovány šarže hormonů. Ještě tragičtější je skutečnost, že ženy léčené tímto hormonem byly před propuknutím onemocnění dárkyněmi krve. Jsou obavy, že nyní může být virus v krevních konzervách, protože neexistuje žádný způsob, jak to zjistit.

Věda s sebou nese vždy určitou míru rizika. Nelze se tedy divit, že — jak uvádí kniha The Unnatural Nature of Science — na vědu „se pohlíží se směsí obdivu a obav, naděje a zoufalství, jako na původ mnoha neduhů průmyslové společnosti a zároveň jako na zdroj, který na všechny tyto neduhy poskytne léčbu“.

Jak ale můžeme osobní riziko zmenšit na minimum? Jak si můžeme zachovat vyrovnaný názor na vědu? Následující článek by pro vás měl být užitečný.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 6]

Ministr řekl, že nikdo není ohrožen zářením

[Praporek na straně 7]

Zkušební místo v Maralinga je znečištěno radiací

[Praporek na straně 8]

„Není odpovědností vědce, aby rozhodoval o tom, zda by se vodíková bomba měla použít.“ — Robert Oppenheimer, atomový vědec

[Podpisek]

Hulton-Deutsch Collection/Corbis

[Obrázek na straně 9]

„Bolestnými zkušenostmi jsme dospěli k poznání, že racionální myšlení k řešení problémů našeho společenského života nestačí.“ — (Albert Einstein, fyzik)

[Podpisek]

Foto U. S. National Archives

[Podpisek obrázku na straně 5]

Richard T. Nowitz/Corbis

[Podpisek obrázku na straně 8]

USAF foto