Pověry — Proč stále přetrvávají?

MOŽNÁ víte, že hodně lidí stále ještě pokládá za špatné znamení, když jim černá kočka přeběhne přes cestu. Jiní lidé se zase bojí projít pod žebříkem nebo jsou přesvědčeni, že pátek třináctého je nešťastný den a že třinácté poschodí budovy je nebezpečné. Přestože jsou tyto pověry nesmyslné, přetrvávají dodnes.

Uvažujte například: Proč někteří lidé nosí jako amulet králičí packu nebo klepou na dřevo, když mluví o něčem slibném? Není to snad proto, že bez jakéhokoli rozumného podkladu věří, že jim takové jednání zajistí štěstí? Kniha A Dictionary of Superstitions (Slovník pověr) uvádí: „Pověrčivý člověk věří, že určité předměty, místa, zvířata nebo činy přinášejí štěstí (jsou dobrým znamením nebo talismanem) a že jiné přinášejí neštěstí (jsou špatným znamením nebo příznakem neštěstí).“ (Viz Galaťanům 5:19, 20.)

Jak se Čína snažila odstranit pověry

Je jasné, že pověry odolaly novodobým pokusům odstranit je. Lidové shromáždění v Šanghaji například vydalo v roce 1995 oficiální vládní rozhodnutí, jímž byly pověry jako přežitek národní minulosti zakázány. Cílem bylo „vykořenit feudální pověry, reformovat pohřební zvyky a podpořit budování civilizovanějšího hlavního města“. K jakému výsledku to však vedlo?

Podle jedné zprávy zůstali lidé v Šanghaji svým pověrečným zvykům věrni. Jeden účastník čínského rituálu pálení falešných bankovek na hrobech předků — což se děje přes oficiální zákaz — se vyjádřil: „Spálili jsme devatenáct miliard padělaných jüanů (asi tři miliardy dolarů).“ A dodal: „Je to tradice. Bohy to potěší.“

Vlivné noviny Guangming Daily zdůraznily neúčinnost tohoto zákazu, když uvedly, že „v Číně může být až pět milionů profesionálních věštců, kdežto vědeckých a technických odborníků je dohromady jen deset milionů“. Noviny napsaly: „Zdá se, že všechno nahrává věštcům.“

Mezinárodní vydání díla The Encyclopedia Americana říká o přetrvávání pověr toto: „Nejenže si každá kultura některé staré zvyky ponechala, ale vyložila je novým způsobem a dala jim nový význam.“ A nové vydání díla The New Encyclopædia Britannica připouští: „Dokonce i v takzvané moderní době, kdy se vysoce oceňují objektivní doklady, by pod určitým nátlakem většina lidí připustila, že se tajně drží nejméně jedné či dvou nesmyslných domněnek nebo pověr.“

Dvojí měřítko

Mnoho lidí má zjevně dvojí měřítko, protože na veřejnosti by nikdy nepřiznali, co dělají v soukromí. Jeden autor říká, že to je z obavy, aby před druhými nevypadali pošetile. Proto své pověrečné zvyky raději nazývají rutinou nebo zvykem. Například sportovci mohou o svém chování před závodem mluvit jako o rituálu.

Nedávno se jeden novinář vyjádřil trochu ironicky o řetězových dopisech. Jsou to dopisy, které jsou zaslány několika osobám spolu s žádostí, aby kopii tohoto dopisu poslali mnoha dalším lidem. Často je tomu, kdo takový dopis předá, slibováno štěstí, kdežto přerušení řetězu má údajně špatné následky. A tak novinář, který byl do tohoto řetězu právě zapojen, řekl: „Chápejte, já to nedělám z pověrčivosti. Chci se jen vyhnout neštěstí.“

Antropologové a znalci lidových zvyků pokládají dokonce i označení „pověrčivý“ za příliš subjektivní a váhají, zda tam mají určité typy chování zařadit. Dávají přednost „obsažnějším“, ale eufemistickým pojmům „lidový zvyk a tradice“, „folklór“ nebo „soustava tradic“. Dick Hyman ve své knize Lest Ill Luck Befall Thee — Superstitions of the Great and Small poctivě přiznává: „S pověrami je to stejné jako s hříchem a s rýmou — veřejně se k nim hlásí jen málo lidí, ale mají je mnozí.“

Ať už se pověrám říká jakkoli, stále přetrvávají. Jak je to možné v dnešní vědecko-technicky pokročilé době?

Proč stále přetrvávají

Někteří lidé tvrdí, že pověrčivost je u lidí normální. Jsou dokonce i takoví lidé, podle kterých sklon k pověrám máme v genech. Existují však studie, které dokazují něco jiného. Je doloženo, že pověrčivými se lidé stávají díky tomu, co se naučí.

Profesor Stuart A. Vyse to vysvětluje: „Pověrečné zvyky, stejně jako většinu jiných zvyků, člověk získá během svého života. Nenarodíme se s tím, že klepeme na dřevo, ale naučíme se to.“ Říká se, že víru v magii lidé nabývají v dětství a sklon k pověrčivosti pak mají ještě dlouho potom, co „si osvojili chápání dospělých“. Kde získají tolik pověrečných názorů?

Mnoho pověr je úzce spojeno s oblíbenými náboženskými názory. Pověry byly například součástí náboženství obyvatel Kanaánu před příchodem Izraelitů. Bible říká, že Kananejci měli ve zvyku používat věštění, provozovat magii, spoléhat na znamení nebo kouzelnictví, spoutávat jiné zaklínáním, radit se se spiritistickými médii a s těmi, kdo z povolání předpovídají události, a dotazovat se mrtvých. (5. Mojžíšova 18:9–12)

Také náboženství starověkých Řeků bylo výrazně spojeno s pověrami. Stejně jako Kananejci, i oni věřili ve věštby, ve zjevení a v magii. Babylóňané se dívali do jater zvířat a věřili, že se tím ukáže, jak by měli postupovat. (Ezekiel 21:21) Byli rovněž známi hazardním hraním a vyhledávali pomoc toho, co Bible označuje jako „boha Štěstí“. (Izajáš 65:11) Hazardní hráči jsou až dodnes pověstní svou pověrčivostí.

Je zajímavé, že mnoho církví v podstatě podporuje nadšení pro hazardní hry. Jedním příkladem je katolická církev, která propaguje takovou činnost, jako je bingo. Ve stejném duchu jeden hazardní hráč uvedl: „Jsem si jist, že katolická církev si je toho vědoma [že hazardní hráči jsou velmi pověrčiví], protože jeptišky s pokladničkami byly vždy blízko dostihové dráhy. Jak by mohli katolíci — což jsou mnozí z nás — nepřispět ‚sestře‘, když chtějí mít úspěch v sázení na koně? Takže jsme přispěli. A pokud jsme ten den vyhráli, byli jsme obzvláště štědří a doufali jsme, že nám to zajistí další úspěch.“

Význačným příkladem úzkého spojení náboženství s pověrami jsou pověry související s Vánocemi, což je oslava podporovaná všemi církvemi křesťanstva. Týká se to například představy, že když je někdo políben pod jmelím, vstoupí do manželství, a mnoha pověr o Santa Clausovi.

Kniha Lest Ill Luck Befall Thee uvádí, že pověry vznikly ze snahy „slídit v budoucnosti“. Jak obyčejní lidé, tak i světoví představitelé se tedy dnes, stejně jako během celých dějin, chodí radit s věštci a jinými lidmi, kteří tvrdí, že používají magické síly. Kniha Don’t Sing Before Breakfast, Don’t Sleep in the Moonlight (Nezpívej před snídaní, nespi ve svitu měsíce) vysvětluje: „Lidé potřebují věřit, že existují určité talismany a zaříkadla, jež zaženou hrůzu ze známých i neznámých věcí.“

Pověrečnými zvyky se tedy lidé pokoušejí získat pocit, že to, čeho se obávají, mohou do určité míry ovlivnit. Kniha Cross Your Fingers, Spit in Your Hat (Překřiž si prsty, plivni si do klobouku) říká: „Důvody, proč [lidé] spoléhají na pověry, jsou stále stejné. V situaci, na kterou nemohou mít žádný vliv — která závisí na ‚štěstí‘ nebo ‚náhodě‘ —, se díky pověrám cítí bezpečněji.“

Zásluhou vědy se situace lidí v mnoha ohledech zlepšila, avšak pocity nejistoty jim zůstaly. Nejistota vlastně vzrostla, protože kvůli vědě určité problémy vznikly. Profesor Vyse říká: „Pověry a víra v paranormální jevy jsou nedílnou součástí naší kultury . . . , protože v našem současném světě pocit nejistoty vzrostl.“ Dílo The World Book Encyclopedia na závěr říká: „Je pravděpodobné, že pověry budou součástí lidského života tak dlouho, dokud lidé . . . budou vzhledem k budoucnosti cítit nejistotu.“

Stručně řečeno, pověry přetrvávají proto, že jsou hluboce zakořeněny ve strachu, jenž je u lidí běžný, a proto, že jsou podporovány řadou oblíbených náboženských názorů. Znamená to tedy, že pověry slouží prospěšnému účelu, protože lidem pomáhají vyrovnat se s nejistotou? Jsou neškodné? Nebo to je něco nebezpečného, čemu bychom se měli vyhnout?

[Obrázek na straně 5]

Jen v samotné Číně je možná až pět milionů profesionálních věštců

[Obrázek na straně 6]

Mnohé církve umožňují hrát bingo a tím podporují pověry

[Obrázek na straně 7]

Vánoční tradice jako líbání pod jmelím jsou založeny na pověrách