PÝCHA

Přehnaná sebeúcta; nerozumný pocit nadřazenosti kvůli nadání, kráse, bohatství, postavení apod.; pohrdavé jednání s druhými lidmi; nestoudnost nebo zpupnost; povýšené chování. Pýcha může mít — i když vzácněji — i kladný význam, jestliže se jedná o potěšení nebo radost z dosažení nějakého výkonu či nabytí nějakého vlastnictví. Synonyma pro pýchu jsou sobectví, nadutost a domýšlivost.

Hebrejské slovo ga·ʼahʹ doslova znamená „vyrůst do výše“ či „vystoupit vysoko“ a je kořenem několika hebrejských slov, která označují pýchu. Tyto odvozené tvary jsou překládány jako „domýšlivost“ a „sebevyvyšování“, a také jako „vznešenost“ a ‚nadřazenost‘ v dobrém i špatném smyslu. (Job 8:11; Ez 47:5; Iz 9:9; Př 8:13; Ža 68:34; Am 8:7)

Řecké slovo kau·chaʹo·mai, jež znamená „chlubit se“, „pyšnit se“ nebo „jásat“, bývá podobně používáno v kladném i záporném smyslu a příslušný význam se dá poznat z kontextu. (1Ko 1:29; Ří 2:17; 5:2)

Pýcha je klamná a ničivá. Je možné, že pyšný člověk si svou pýchu nepřiznává a že svému jednání připisuje jiné příčiny, jen aby nemusel uznat, že je pyšný. Každý člověk by měl důkladně zkoumat sám sebe i své pohnutky, aby zjistil, zda snad také nemá tuto špatnou vlastnost. Apoštol Pavel ukázal, že člověk musí mít správnou pohnutku, aby v tomto ohledu mohl sám sebe poznat, když napsal: „Jestliže dávám všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a jestliže vydávám své tělo, abych se chlubil [kau·cheʹso·mai], ale nemám lásku, vůbec mi to neprospívá.“ (1Ko 13:3)

Člověk by tedy měl ze své osobnosti vykořenit pýchu ve vlastním zájmu; ještě důležitější je to v případě, jestliže se chce líbit Bohu. Člověk dokonce musí pýchu nenávidět, protože Boží slovo říká: „Bázeň před Jehovou znamená nenávidět špatné. Sebevyvyšování a pýchu a špatnou cestu a zvrácená ústa nenávidím.“ (Př 8:13)

Kdo se své pýchy nezbaví, ten utrpí škodu. „Pýcha je před zřícením a domýšlivý duch před klopýtnutím“ (Př 16:18) a „Jehova strhne dům těch, kdo se sami vyvyšují.“ (Př 15:25) Je zaznamenána řada případů, kdy pyšní lidé, pyšné dynastie i národy utrpěli zkázu. (3Mo 26:18, 19; 2Pa 26:16; Iz 13:19; Jer 13:9; Ez 30:6, 18; 32:12; Da 5:22, 23, 30)

Pýcha je klamná. Apoštol Pavel radí: „Jestliže si totiž někdo myslí, že je něco, když není nic, klame svou vlastní mysl.“ (Ga 6:3) Pyšný člověk se vydává cestou, která se zdá, že je pro něho nejprospěšnější a nejvýnosnější, ale přitom nebere v úvahu Boha. (Srovnej Jer 49:16; Zj 3:17.) Bible říká: „Lepší je být ponížený v duchu s mírnými, než se dělit o kořist s těmi, kdo se sami vyvyšují.“ (Př 16:19)

Vychloubání. Řecké sloveso kau·chaʹo·mai (vychloubat se; chlubit se) je mnohdy použito ve smyslu sobecké pýchy. Bible ukazuje, že nikdo nemá důvod chlubit se sám sebou nebo svými výkony. Někteří členové křesťanského sboru v Korintu byli kvůli sobě nebo jiným nadutí pýchou, a to ve sboru vyvolávalo rozdělení. Měli tělesné smýšlení a vzhlíželi k lidem, a ne ke Kristu. (1Ko 1:10–13; 3:3, 4) Tito muži neměli zájem o duchovní prospěch sboru, ale chtěli se chlubit vnějším vzhledem a ve skutečnosti nechtěli spolukřesťanům pomáhat, aby si vypěstovali dobré srdce, které by se líbilo Bohu. (2Ko 5:12) Proto apoštol Pavel přísně káral členy korintského sboru a ukázal jim, že nemají žádný důvod chlubit se kýmkoli jiným než Jehovou Bohem a tím, co pro ně udělal. (1Ko 1:28, 29; 4:6, 7) Uvedl pravidlo: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Jehovovi.“ (1Ko 1:31; 2Ko 10:17)

Ježíšův nevlastní bratr Jakub dokonce ještě výrazněji odsuzoval ty, kdo se vychloubali nějakými svými světskými plány, když jim říkal: „Pyšníte [se] svým sebejistým vychloubáním. Všechno takové pyšnění je ničemné.“ (Jk 4:13–16; srovnej Př 27:1.)

V kladném smyslu. Hebrejské slovo ga·ʼahʹ, řecké slovo kau·chaʹo·mai a jejich odvozené tvary jsou používány také v kladném smyslu, když je jimi míněna pýcha nebo potěšení, jež přináší dosažení určitého výkonu nebo nabytí nějakého vlastnictví. Žalmista se vyjádřil o Izraeli jako o ‚pýše Jákoba, kterého si Jehova zamiloval‘. (Ža 47:4) Izajáš v proroctví o obnově řekl, že ovoce země bude „něco, nač lze být pyšný“. (Iz 4:2) Apoštol Pavel psal Tesaloničanům o jejich víře, lásce a vytrvalosti a na tomto základě se o nich vyjádřil: „Pyšníme [se] vámi mezi Božími sbory.“ (2Te 1:3, 4) Křesťané jsou pyšní na to, že Jehova je jejich Bohem, že ho poznali a že Bůh zná je. Řídí se zásadou: „Ten, kdo se chlubí, ať se chlubí právě proto, že má pochopení a že má poznání o mně, že já jsem Jehova, Ten, kdo projevuje milující laskavost, právo a spravedlnost na zemi.“ (Jer 9:24; srovnej Lk 10:20.)