Daň za pýchu může být vysoká

JEDNALI jste někdy s člověkem, který se úmyslně snažil působit na vás tak, abyste si připadali bezvýznamní? Je možné, že se na vás nějaký vedoucí, mistr, dozorce, či dokonce někdo z příbuzných díval svrchu a choval se k vám přezíravě? Co jste si o tom člověku mysleli? Přitahovala vás jeho osobnost? Určitě ne! Proč? Protože pýcha vytváří přehrady a potlačuje komunikaci.

Pyšný člověk všechny ostatní lidi snižuje, takže to vždycky vypadá, že on je ten nejlepší. Člověk, který zaujímá takový postoj, zřídkakdy říká o jiných lidech něco pěkného. Jeho hodnocení druhých vždy obsahuje něco negativního. Například o někom řekne: „Ano, možná má dobré vlastnosti, ale má tenhle problém, nebo tuhle vadu.“

V knize Thoughts of Gold in Words of Silver (Zlaté myšlenky v stříbrných slovech) je pýcha popisována jako „trvalý, zhoubný povahový kaz. Užírá člověka a nechává na něm velmi málo toho, co se dá obdivovat.“ Je tedy něco divného na tom, že se v přítomnosti pyšného člověka nikdo necítí dobře? Daní za pýchu totiž mnohdy bývá nedostatek dobrých přátel. „Naproti tomu,“ píše dále tatáž kniha, „lidé mají rádi pokorného člověka — ne toho, kdo se pyšní svou pokorou, ale opravdově pokorného.“ Bible vhodně říká: „Pýcha ponižuje člověka, ale pokorný se dočká cti.“ (Přísloví 29:23, Bogner)

Není však ještě důležitější to, jak pýcha ovlivňuje vztah člověka k Bohu, než to, jak ovlivňuje přátelství s lidmi či poctu od nich? Jak se Bůh dívá na pyšného, povýšeného a opovážlivého člověka? Co má u Boha význam — pýcha, nebo pokora?

Lekce pokory

Inspirovaný pisatel Přísloví uvádí: „Pýcha je před zřícením a domýšlivý duch před klopýtnutím. Lepší je být ponížený v duchu s mírnými, než se dělit o kořist s těmi, kdo se sami vyvyšují.“ (Přísloví 16:18, 19) Moudrost těchto slov se přesně potvrdila v případě syrského vojevůdce Naamana, který žil v době izraelského proroka Elišy.

Naaman byl malomocný. Když hledal způsob, jak se vyléčit, vydal se do Samaří, protože si myslel, že ho Eliša osobně přijme a bude se mu věnovat. Prorok však místo sebe poslal k Naamanovi svého sluhu s pokyny, aby se Naaman sedmkrát vykoupal v Jordánu. Naaman se cítil prorokovým jednáním a jeho radou dotčen. Proč prorok nemohl přijít a osobně s ním promluvit a proč místo toho poslal svého sluhu? A navíc kterákoli syrská řeka by určitě byla stejně dobrá jako Jordán! Naamanovým problémem byla pýcha. Jak to dopadlo? K dobru Naamana však zvítězila moudrá rada. „Na to sestoupil a začal se ponořovat do Jordánu, sedmkrát, podle slova muže pravého Boha; poté se mu vrátilo maso podobné masu malého chlapce, a stal se čistým.“ (2. Královská 5:14)

Někdy stačí trocha pokory a přinese to velký užitek.

Daň za zpupnost

Daň, kterou musíme zaplatit za pýchu, však může být mnohem vyšší než to, že pouze nebudeme mít z něčeho nějaký užitek či zisk. Jiným stupněm pýchy je nepřiměřená hrdost neboli přehnané sebevědomí, což mnohdy přináší trest. Tato vlastnost je obsažena v řeckém slově hybris, a znalec řečtiny William Barclay o tomto slově píše, že „vyjadřuje zároveň pýchu a krutost. . ., zpupné pohrdání, které působí, že [člověk] necitelně zraňuje city svých bližních“.

Jeden výrazný příklad takové nepřiměřené hrdosti je vidět z Bible. Jedná se o případ ammonitského krále Chanuna. Kniha Hlubší pochopení Písma vysvětluje: „Nachaš projevil Davidovi milující laskavost, a když tedy Nachaš zemřel, vyslal David posly, aby Chanuna utěšili. Ale Chanun, kterého jeho knížata přesvědčila o tom, že David chce úskokem prozkoumat město, pokořil Davidovy služebníky tím, že jim dal oholit polovinu jejich vousů, ustřihl jim oděvy v půli až u zadků a pak je poslal pryč.“a V komentáři k tomuto incidentu učenec Barclay uvádí: „Toto jednání bylo vlastně hybris. Spojovalo v sobě urážku, potupu a veřejné pokoření.“ (2. Samuelova 10:1–5)

Ano, pyšný člověk je opravdu schopen povýšeně urážet, nestoudně tupit a pokořovat jiné lidi. Těší ho, když necitelným, neosobním jednáním někomu ublíží, a pak se škodolibě raduje ze sklíčenosti a potupy toho člověka. Podkopávání a ničení něčí sebeúcty je však dvojsečný meč. Vede k tomu, že člověk ztratí přítele a velmi pravděpodobně si z něho udělá nepřítele.

Jak vůbec může pravý křesťan projevovat škodlivou pýchu, když mu jeho Pán přikázal, aby ‚miloval svého bližního jako sám sebe‘? (Matouš 7:12; 22:39) Je to prostě v rozporu se vším, co říká Bůh a Kristus. Z toho důvodu učenec Barclay uvádí tento důležitý postřeh: „Hybris je pýcha, která působí, že se člověk postaví proti Bohu.“ Z pýchy někdo říká: „Není žádný Jehova.“ (Žalm 14:1) Nebo jak je vyjádřeno v Žalmu 10:4: „Ničemný ve své povýšenosti nezkoumá; všechny jeho myšlenky jsou: ‚Bůh není.‘ “ Takovou pýchou či povýšeností se člověk odcizuje nejen přátelům a příbuzným, ale také Bohu. Musí zaplatit opravdu vysokou daň.

Nenechte se rozleptávat pýchou

Pýcha může mít mnoho podob, může pramenit z nacionalismu, z rasismu, z třídních a kastovních rozdílů, a důvodem může být i vzdělání, bohatství, prestiž a moc. Pýcha se může bez obtíží připlížit mnoha cestami a pak rozleptávat vaši osobnost.

Mnohdy se z toho, jak někdo jedná s nadřízenými nebo i se sobě rovnými, zdá, že je pokorný. Co se však děje, když se takovýto zdánlivě pokorný člověk dostane do vedoucího postavení? Náhle se z něho stává despota, který svým údajným podřízeným značně znepříjemňuje život. Některým lidem se to možná stane, když si obléknou uniformu nebo si připnou odznak na znamení moci. Dokonce vládní pracovníci mohou zpychnout, protože jsou v kontaktu s veřejností, a tak si možná myslí, že veřejnost má sloužit jim, a ne oni veřejnosti. Pýcha z vás může udělat tvrdé, bezcitné lidi; pokora z vás může udělat lidi laskavé.

Ježíš mohl být ve společnosti svých učedníků pyšný a tvrdý. Byl to dokonalý člověk, Syn Boží, a jednal s nedokonalými, impulzivními, vznětlivými následovníky. K čemu však vyzýval ty, kdo mu naslouchali? „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírné povahy a ponížený v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Vždyť mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ (Matouš 11:28–30)

Snažíme se vždycky jednat podle Ježíšova příkladu? Nebo zjišťujeme, že jsme tvrdí, neústupní, despotičtí, nemilosrdní, pyšní? Zkusme jednat tak, abychom jiné lidi občerstvovali jako Ježíš, a ne je skličovali. Odolávejme ničivým účinkům pýchy.

Jak je to v souvislosti s předchozími odstavci s hrdostí? Je podobně jako pýcha nesprávná?

Sebeúcta versus domýšlivost

Hrdost je „rozumná či oprávněná sebeúcta“. (Webster’s Ninth New Collegiate Dictionary) Máte-li sebeúctu, znamená to, že máte úctu sami k sobě. Znamená to, že vás zajímá, co si o vás myslí jiní lidé. Dbáte o svůj vzhled a o svou pověst. Pravdivě to vyjadřuje španělské přísloví: „Pověz mi, s kým chodíš, a já ti povím, kdo jsi.“ Pokud dáváte přednost společnosti nepořádných, líných, nevychovaných a neslušně mluvících lidí, pak se jim začnete podobat. Jejich postoje se přenesou i na vás a budete mít nedostatek sebeúcty stejně jako oni.

Hrdost může samozřejmě vést k jinému extrému, totiž k domýšlivosti či marnivosti. Znalci Zákona a farizeové v Ježíšově době byli hrdí na své tradice a na svůj okázale nábožný vzhled. Ježíš před nimi varoval: „Všechny skutky, které činí, činí proto, aby se na ně lidé dívali; rozšiřují totiž pouzdra obsahující text Písma, která nosí jako ochranný předmět, a prodlužují třásně svých oděvů [aby vypadali zbožněji]. Mají rádi nejvýznamnější místo na večeřích a přední sedadla v synagógách a pozdravy na tržištích a aby je lidé nazývali Rabbi.“ (Matouš 23:5–7)

Vyrovnaný člověk je tedy hrdý v rozumné míře. Také si vzpomeňte, že Jehova se dívá člověku do srdce, nejen na jeho vnější vzhled. (1. Samuelova 16:7; Jeremjáš 17:10) Samospravedlnost není Boží spravedlnost. Nyní však ještě zbývá otázka: Jak si můžeme vypěstovat pravou pokoru, abychom nemuseli platit vysokou daň za pýchu?

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 4]

Trocha pokory přinesla Naamanovi velký užitek