Oživit ducha obětavosti
„Chce-li někdo jít za mnou, nechť se zřekne sám sebe.“ — Luk. 9:23, NS
1. Jakými slovy vybízel Ježíš Kristus své bližní, aby šli cestou obětavosti?
ZAKLADATEL křesťanství jednou řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, nechť se zřekne sám sebe a béře den co den na sebe svůj mučednický kůl a následuje mne neustále. Neboť kdo chce zachránit svou duši, ztratí ji; kdo však ztratí svou duši pro mne, zachrání ji. Vskutku, co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí sám sebe nebo utrpí škodu? Neboť kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude Syn člověka stydět, až přijde ve své slávě a v slávě Otcově a svatých andělů.“ Těmito slovy, která jsou zaznamenána u Lukáše 9:23–26 (NS), vyzýval Ježíš Kristus své bližní, aby šli cestou obětavosti.
2. Jaké otázky mohou vyvstat ve spojitosti s touto výzvou?
2 Je tato výzva časová ještě dnes? Kdo se v našich dnech ještě zajímá o to, aby šel cestou obětavosti, když obětavý člověk je velmi málo vážen a svět nabízí tolik lákavých věcí? Kdo by se chtěl ‚zříci sám sebe‘, když lidé všude trvají na svém právu a žádají stále větší svobodu? Lidé by chtěli mít stále více dobrých věcí, které nabízí tento svět, a domnívají se, že mají právo přivlastnit si je násilím, když k nim nemohou přijít jinak. Proč by se nesnažili získat „celý svět“ nebo alespoň jeho značnou část? Můžeme skutečně zachránit svůj život, jdeme-li ‚pro něj‘ cestou obětavosti? Bible a nedávné dějiny pravého křesťanství podávají několik povzbudivých odpovědí na tyto otázky. Vzhledem k nedostatku poctivosti, ryzosti a obětavosti v dnešním světě se musí o odpověď na tyto otázky zajímat i člověk, který připisuje jen malou cenu duchovním věcem.
3. K jakému světu se někdo obrací zády, jestliže nastoupí cestu obětavosti?
3 Je však svět skutečně tak špatný? Je jeho způsob jednání tak zavrženíhodný, že se od něj máme skutečně úplně odvrátit? Ano, a nikdo by neměl být překvapen, jestliže se svět jako celek stává stále více požitkářským a hmotařským. Tuto situaci předpověděl jeden z nejspolehlivějších proroků, apoštol Pavel. Jeho proroctví zaznamenané v 2. Timoteově 3:1–5 (NS), zní: „To však věz, že v posledních dnech nastanou kritické časy, jimž bude těžko odolávat. Neboť lidé budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou povýšení, pyšní, rouhači, neposlušní rodičů, nevděční, neloajální, bez přirozené náklonnosti, nepřístupní jakékoli dohodě, pomlouvači, bez sebeovládaní, prudcí, bez lásky k dobrému, zrádci, svéhlaví, nadutí pýchou, milující více zábavy než Boha, kteří mají způsob oddanosti Bohu, ale vzhledem k její síle se prokazují jako falešní. A od takových se odvracej.“ Když se podíváme kolem sebe, vidíme všude, jak se toto proroctví splňuje. Ano, řekneme-li, že lidé touží stále více po požitcích a jsou stále více hmotařsky zaměřeni, je to jen mírné vyjádření. Ve skutečnosti pozorujeme všude ducha vzpoury a anarchie.
4. Kdo je ochoten přinášet oběti a jak to bylo předpověděno?
4 Jsou však ještě lidé, kteří se snaží rozvíjet ducha obětavosti? Ano, činí to Jehovovi praví služebníci, a to bylo rovněž předpověděno. V Žalmu 110:3 čteme: „Lid tvůj dobrovolný v den boje tvého v ozdobě svatosti, z života hned v svítání jako rosa plod tvůj bude.“
5. Za co se v jejich očích vyplatí přinášet oběti?
5 Pro tyto křesťany musí být tedy něco, pro co se dnes vyplatí přinášet oběti, a toto něco také existuje. Praví křesťané vědí, že Boží království bylo zřízeno v nebi a že nyní již nějakou dobu vládne. Čas konce již velmi pokročil a přítomný starý svět nebude příliš dlouho trvat. Až Bůh zakročí prostřednictvím svého krále Ježíše Krista, aby očistil zemi od těch, kteří nechtějí jednat podle jeho vůle, nebude již možné dostat se na Boží místo bezpečí. Ze světových událostí, které splňují biblická proroctví, je jasně patrné, že tomuto zlému světu zbývá již jen několik málo let. Mohlo by tedy být ještě něco výhodnějšího, pro co bychom mohli přinášet oběti, než Boží království pod Kristem a dílo, které spočívá v tom, povzbuzovat spravedlivé lidi, aby se nyní rozhodně postavili na stranu tohoto království? Není nic lepšího!
6. Proč bychom se měli zajímat o poznání biblického stanoviska k této věci?
6 Je tedy naléhavě nutné, abychom oživovali ducha obětavosti. Dobré poselství o tomto království musí být kázáno a proto je třeba věrných, horlivých Božích služebníků. Jestliže víme, co všechno zahrnuje tato obětavost, budeme spíše moci zůstat věrní. Nesmíme v tom vidět pouhou formalitu, nýbrž musíme být proniknuti duchem pravé obětavosti.
CO MÁ BÝT OBĚTOVÁNO?
7. Co rozumíme obětavostí a co není obětavost?
7 Mluvíme-li zde o obětech, pak tím nemyslíme, že se mají obětovat jiní nebo že se má obětovat něco, co patří někomu jinému, nýbrž máme tím na mysli, že máme být my sami ochotni přinášet oběti. Šílený diktátor je ochoten obětovat tisíce lidských životů, aby dosáhl svých zištných cílů, a často jsou takoví diktátoři ještě pevně přesvědčeni, že se zastávají spravedlivé věci. Totéž lze říci o podněcovatelích nepokojů v takzvaných svobodných zemích, kteří působí škody na majetku a životech, a stejně i o anarchistech a revolucionářích. Pravou křesťanskou obětavostí však rozumíme, že jsme ochotni sami přinášet oběti, ne že k tomu podněcujeme nebo zavazujeme jiné.
8. a) Čeho bychom se měli ochotně vzdát? b) Proč by pro nás nemělo být příliš těžké zříci se těchto věcí?
8 Obětovat něco znamená vzdát se toho. Nezřídka to znamená, že se vzdáme určitých hmotných věcí, které působí přitažlivě na tělo a brání nám, abychom plně sloužili Jehovovi. Některá tato pozemská lákadla nebo tělesné žádosti by nás mohly přimět k tomu, abychom povolili hříšnému neboli padlému tělu, a to je něco, co Boží Slovo výslovně odsuzuje a před čím varuje. Mezi tyto věci patří i nemírné jedení a pití, rovněž i účast na hrách štěstěny nebo úzké spojení s podniky, které tyto hry provádějí. Patří sem i nedovolený důvěrný styk s někým z jiného pohlaví. Vzdát se věcí, na které nemáme žádné právo, není nijak zvlášť obtížné. Obvykle jsou tyto věci škodlivé pro naše tělesné nebo duchovní blaho. Proto se lidé všeobecně rádi těchto věcí vzdávají, a ten, kdo by se chtěl stát křesťanem, to dokonce musí udělat.
9. Které jsou to věci, jichž se tak lehko nezřekneme nebo je nám zatěžko věnovat jim méně času?
9 Jak je to však s radostmi, které patří k „normálnímu“ životu? Nesmíme snad žít jako každý jiný slušný člověk v naší zemi nebo v našem kraji? Bible nám přece nakonec zaslibuje pozemský ráj, v němž budeme moci žít tak, jak by chtěli žít normální přirození lidé. Je nesprávné mít byt, který je tak velký, že se v něm dobře cítíme? Nesmíme si snad udělat žádný čas pro poučnou zábavu, podívat se na lepší program televize nebo udržovat tělesnou sílu a zdraví plaváním, veslováním, lyžováním, turistikou a podobně? To všechno budeme nepochybně dělat v Božím novém pořádku po Armageddonu. Proč bychom se tedy nesměli věnovat takovým vhodným a zdravým činnostem?
10. Proč mohou být tyto věci nebezpečím, ačkoli samy o sobě nejsou nesprávné?
10 Proti těmto věcem jako takovým není možno nic namítat. Nejde však o to, co je dovoleno, nýbrž o to, co je nejlepší. Provozujeme-li tyto věci v rozumné míře, mohou být velmi prospěšné. Měli bychom však vidět věc v pravém světle. Jde o to, abychom co nejlépe využili času, který nám ještě zbývá. Musíme umět správně hodnotit věci, abychom posoudili nebo rozhodli, co se skutečně vyplatí a co je nejužitečnější, ba která činnost se dnes opravdu zvlášť vyplatí. Co se vyplatilo dělat ve dnech Noemových? U Matouše 24:38, 39 (NS) čteme: „Neboť jako byli v těch dnech před potopou, když jedli a pili, muži se ženili a ženy se vdávaly, až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nepovšimli si, dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla . . .“ Ježíš tím nechtěl říci, že všechno, co ti lidé dělali, bylo nesprávné. Měli jen ještě naslouchat tomu, co jim Bůh říkal prostřednictvím Noema, svého ‚kazatele spravedlnosti‘. Neměli se nechat těmito věcmi, které patří k „normálnímu“ životu, zaneprázdnit natolik, že nedělali to, co Bůh tehdy od lidí vyžadoval. Ani my bychom se dnes neměli nechat příliš zaneprázdnit věcmi, které patří k normálnímu životu, protože Jehova má pro nás rovněž něco daleko důležitějšího. Vzdát se těchto věcí může být za určitých okolností nemalou zkouškou naší obětavosti. — 1. Kor. 7:29–31.
11. Co musíme umět, abychom byli v tomto ohledu vyrovnaní?
11 Musíme být s to vidět ve správném světle vztah mezi tím, čeho se nyní vzdáváme, a tím, co získáváme. To nám připomíná Ezau. Ten neposuzoval správně hodnoty. Byl ochoten vzdát se svého vzácného prvorozeneckého práva za pokrm z čočky. (1. Mojž. 25:29–34) Ježíš neměl místo, kde by mohl složit svou hlavu, ale vytrvával ve své ryzosti a byl ochoten ke každé oběti, aby obdržel odměnu, jež mu byla zaslíbena. Viděl věci ve správném světle a dovedl správně posoudit hodnoty. Také apoštol Pavel viděl věci ve správném světle. Napsal podle Filippenským 3:8 (NS): „Ano, proto skutečně také pokládám všechny věci za ztrátu pro vynikající cenu poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem přijal ztrátu všech věcí a dívám se na ně jako na hromadu smetí, abych získal Krista.“
12. a) Čeho se kromě toho ještě musí zříci člověk, který se chce stát křesťanem? b) Jak nám pomáhají slova apoštola Pavla k získání správného názoru?
12 Život křesťana však vyžaduje obětavost ještě z jiného důvodu: pro mínění, které o nás lidé budou mít, je-li známé, že jsme se připojili k Jehovovu lidu. Každý by chtěl požívat dobrou pověst. Kdo by chtěl, aby se na něj jiní dívali shora, a k tomu ještě nespravedlivě? Kdo je však známý jako služebník Boží, nezískává v tomto světě žádnou vážnost. Musí být tedy ochoten vzdát se jí. Není lehké nést opovržení. V 1. Korintským 4:13 (NS) čteme: „Stali jsme se jako smetí světa, odpad všech věcí až dodnes.“ Pavel popisuje druh lidí, kteří zpravidla přijímají pravdu, a pak vhodně líčí názor, který má svět všeobecně o Jehovových služebnících: „Neboť vidíte, jak vás povolal, bratři, že bylo povoláno ne mnoho moudrých podle těla, ne mnoho mocných, ne mnoho vznešených, ale Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré lidi, a Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné. A Bůh vyvolil nízké věci světa a to, na co se dívají svrchu, to, co není ničím, aby zmařil to, co je, aby se nechlubilo před Bohem žádné tělo. Ale on to způsobil, že jste v jednotě s Kristem Ježíšem, který se stal pro nás moudrostí u Boha, též spravedlností a posvěcením a osvobozením skrze výkupné; aby tomu bylo tak, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, nechť se chlubí v Jehovovi.‘“ — 1. Kor. 1:26–31, NS.
NENÍ LEHKÉ ZAPŘÍT SÁM SEBE
13. a) Shledávají někteří obtížným změnit se? b) Jak bychom měli být místo toho zaměřeni?
13 Někteří považují za obtížné změnit se tak dalece, aby byli jiní než svět. Je to pro ně příliš velká oběť. To však není správné. Měli bychom se naopak chopit příležitosti, abychom zřetelně dokázali, proč jsme jiní. Být jiní není pro nás žádná překážka, nýbrž poskytuje nám to příležitost, abychom se zastávali své víry. Právě mladí křesťané, kteří ještě chodí do školy, mají často příležitost, aby se zastali toho, co poznali jako správné, a vydali tak účinné svědectví. Snad to pro tebe znamená, že se neúčastníš různých módních pošetilostí, nechodíš na obvyklé večírky, vzdáš se všeobecné oblíbenosti a upustíš od vysokoškolského vzdělání. Tím se však můžeš stát povzbuzujícím příkladem pro některé, kteří jsou nakloněni k spravedlnosti. Matky a hospodyně nejsou snad brány svými sousedkami vždy zcela vážně, to však není tak důležité. Důležité je, abychom se nekompromisně zastávali pravdy, bez ohledu na to, co si snad o tom myslí nebo co o tom říkají jiní. Totéž platí rovněž pro otce a manžely na jejich pracovišti.
14. Jak se někteří dívají na sebezapření?
14 Někteří považují nejen za obtížné, nýbrž dokonce za nemožné, že by se změnili. Snad studují nějaký čas s některým svědkem Jehovovým a potom studium přeruší. Vědí přesně, že je to pravda; ale poznali též, čeho všeho by se museli vzdát, a domnívají se, že to nemohou udělat. Jiní se dokonce oddali Bohu, dali se pokřtít a sloužili věrně Bohu po určitou dobu, ale pak odpadli. Věrnost je na této cestě sebezapření nezbytná, chceme-li postupovat k zralosti. Apoštol Pavel pro to ztratil jednoho ze svých cestovních druhů. „Démas mne opustil, protože miloval přítomný systém věcí.“ (2. Tim. 4:10, NS) Jaká je to škoda, když se něco takového stane poté, co někdo udělal tak dobré pokroky!
15. Je omluva pro to, jestliže někdo sejde s cesty obětavosti nebo sebezapření?
15 Kdo je však vinen, jestliže někdo opustí křesťanskou cestu sebeobětování a odebere se opět na světskou cestu požitkářství? Zcela jistě ne Bůh. Ten nepřipustí, aby pokušení byla tak velká, že by odpadnutí bylo nevyhnutelné. Naopak, v 1. Korintským 10:13 (NS) čteme: „Žádné pokušení vás nepostihlo než to, jež je obecné lidem. Bůh však je věrný a nepřipustí, abyste byli pokoušeni nad to, co můžete snést, nýbrž opatří s pokušením i východisko, abyste je mohli snést.“ Jehova pomáhá, neklade nikomu překážky do cesty. Je nepochybně mnoho pokušení, jež by mohla někoho přimět, aby opustil cestu obětavosti nebo sebezapření a vrátil se do hmotařského světa. Bůh však tím není vinen, jestliže se to stane.
16. a) Kdy bychom měli začít s výchovou k sebezapření? b) Jak o tom smýšlejí mnozí rodiče? Jaký postoj je však nejlepší?
16 Kdy bychom měli začít se sebezapřením? Čím dříve, tím lépe. Dětství je pro to nejlepší dobou. Rodiče, kteří ukládají svým dětem užitečné práce v domě a okolo domu, docilují nejlepších výsledků. Neměli by děti zaměstnávat zbytečnými věcmi, ale přidělit jim nějakou práci, která prospěje celé rodině, aby se tak naučily přejímat odpovědnost. Mnozí rodiče, kteří museli ve svém dětství tvrdě pracovat a neměli mnoho ze života, chtějí, aby se jejich dětem vedlo lépe. Říkají, že jejich děti se nemusejí zříkat toho, čeho se museli zříkat oni. Snad se museli ve svém dětství obejít s ošumělými šaty, měli jen málo hraček nebo vůbec žádné, museli mnoho pracovat a měli vždy velmi jednoduché jídlo. Není však nutné, aby se dítě mělo v každém ohledu lépe. Má být dobře oblečené, má mít možnost hrát si v rozumné míře a dostávat zdravé jídlo. Proč mu však nedávat žádnou práci? Příliš mnoho volného času není pro dítě nikterak dobré. Takové dítě není správně vychovávané a správně připravované na život čilého, obětavého Jehovova služebníka. Není lehké odložit nabyté zvyky a lenost se může skutečně stát zvykem. S jakými následky? „Žádost lenivého zabíjí jej, nebo nechtí ruce jeho dělati.“ — Přísl. 21:25.
17. a) Jak dnes smýšlejí mnozí rodiče, kteří museli být ve svém dětství skromní? b) Co může být za určitých okolností jednou z nejcennějších věcí, kterou mohou rodiče dát na cestu svým dětem?
17 Mnozí rodiče, kteří museli ve svém mládí tvrdě pracovat a mnohé si odříci, mluví ještě dnes rádi o té době. Vědí, že to pro ně bylo v mnohém směru dobré; jsou rádi, že se jim dostalo takové výchovy a že vyrostli v těchto poměrech. V Příslovích 22:6 čteme výzvu: „Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní.“ Rodiče, když vychováváte své syny a dcery k obětavosti, dáváte jim pravděpodobně na cestu něco velmi cenného. Pomyslete též na to, že vaše ústní poučování by mělo být podepřeno vaším příkladem.
18. a) Před čím varoval Bůh Izraelity? b) Čemu se z toho můžeme naučit?
18 Není těžké opět sejít z cesty sebezapření. Bůh věděl, že nedokonalý člověk má od přírody sklon odbočovat. Aby před tím chránil svůj lid, Izraelity, varoval je před následky, které by pro ně mohl mít hmotný blahobyt v „zemi oplývající mlékem a medem“. Po překonání obtíží čtyřicetiletého putování pouští jim bylo řečeno: „Kdyžkoli jísti budeš a nasytíš se, dobrořečiti budeš Jehovu Boha svého za zemi výbornou, kterouž dal tobě. Aniž se kdy toho dopouštěj, abys se měl zapomenouti na Jehovu Boha svého, a neostříhati přikázání a soudů jeho i ustanovení jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, aby, když bys jedl a nasycen byl, a domů krásných nastavěje, v nichž bys bydlil, a volové a ovce tvé rozmnoženy byly by, stříbra také a zlata měl bys mnoho, a hojnost ve všech věcech svých, nepozdvihlo se srdce tvé, a zapomenul bys na Jehovu Boha svého, kterýž tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby.“ (5. Mojž. 8:10–14) Ano, kdo zbohatne v hmotném ohledu, může lehce zapomenout na Boha. Začíná spoléhat sám na sebe a nedůvěřuje již v Jehovu. Stále víc a víc odbočuje a nakonec se úplně vzdá pravdy. To měl Ježíš mimo jiné na mysli, když řekl: „V pravdě vám pravím, že bude obtížné pro boháče, aby vešel do království nebeského. Opět vám pravím: snáze projde velbloud uchem jehly, nežli boháč vejde do království Božího.“ (Mat. 19:23, 24, NS) Kdo chce zůstat věrným Jehovovým služebníkem, musí být nanejvýš opatrný při nabývání pozemského bohatství. To vysvítá i ze slov, která Bůh adresoval Izraelitům.
19. Co je dobrou protiváhou k pozemským statkům?
19 Každý člověk má určitou míru času a síly. Používá-li obou těchto cenných věcí převážně k tomu, aby zbohatl nebo aby spravoval své pozemské statky, nemůže se již zabývat duchovními věcmi. Používá potom celý svůj čas a všechnu svou sílu pro hmotné věci a jeho duch se v této době zabývá neužitečnými věcmi. Může být v mnohém ohledu požehnáním, nemáme-li příliš statků tohoto světa, nýbrž jen to, co je nutné. (Přísl. 30:8) Zbývá nám pak více času a síly pro zájmy království a můžeme se jimi též intenzivněji zabývat.
20., 21. Co znamená, že doporučovaná služební opatření nejsou již tak ztrnulá jako dříve, a co to neznamená?
20 Nedoporučovala však Společnost v posledních letech sborům, aby byly přizpůsobivé v souvislosti s časovým plánem pro kazatelskou činnost a vzhledem k jiným služebním záležitostem, a nebylo řečeno, že sbory nemají stanovit pro zvěstovatele žádná strnulá pravidla nebo činit neměnná opatření, nýbrž že bratři se mohou účastnit služby tehdy, kdy je to pro ně nejpříhodnější? Nebylo zřetelně poukázáno na to, že můžeme například provádět dodatečné návštěvy nebo vést domácí biblická studia beze všeho v neděli a že se nemusíme nezbytně podílet na svědecké službě? Neukazuje to, že se nemusíme nutit jít do služby, jestliže nemáme žádnou chuť, a že se nemusíme tolik namáhat, protože kazatelské a učitelské dílo bude provedeno tak jak tak?
21 Jdeme-li věci na kloub, zjišťujeme, že tyto podněty nebyly dány proto, aby zvěstovatelé nechali zemdlít své ruce, nýbrž aby byla činěna taková opatření, aby každý mohl podle své libosti vykonat ještě více. Jednotlivci to umožňuje, aby vyvinul více iniciativy v Jehovově službě, a Pavel řekl: „Neboť víte, že od Jehovy obdržíte náležitou odměnu, dědictví.“ (Kol. 3:23, 24, NS) Mnozí Boží služebníci, kteří pochopili ducha těchto podnětů, tráví dnes nejen více času v kazatelské službě, nýbrž stali se též výkonnějšími. Jako Bohu oddaní křesťané bychom měli být nadále obětaví, ba měli bychom být ve skutečnosti ještě obětavější.
22. K jakému závěru přicházíme vzhledem k obětavosti nebo sebezapření?
22 Cesta obětavosti nebo sebezapření není lehká cesta. Musíme se namáhat a být bdělí. Protože však víme, kdo nás zve, abychom šli touto cestou, a protože též víme, na jakou odměnu máme vyhlídku, můžeme říci, že se vyplatí jít touto cestou. Správný postoj k této věci a patřičné ocenění pro ni se projeví jako požehnání pro všechny, kteří zůstanou na této cestě.