Používáš Boží jméno při uctívání?

Každý, kdo je obeznámen se Svatým písmem, ví, že Bůh má osobní jméno. Bůh se sice označuje v Bibli též tituly jako „Bůh“, „Pán“, „Otec“, „Všemohoucí“ a „Nejvyšší“, ale jeho osobnost a jeho vlastnosti jsou dokonale shrnuty a vyjádřeny pouze jeho vlastním jménem, které má pouze on. Bůh řekl: „Já jsem Jehova. To je mé jméno; a žádnému jinému nedám svou vlastní slávu.“ — Iz. 42:8, NS; Žalm 83:19.

„Jehova“ je nejznámější výslovnost Božího jména, ačkoli většina znalců hebrejštiny dává přednost tvaru „Jahwe“. V nejstarších hebrejských rukopisech se vyskytuje jméno jako čtyři souhlásky, které jsou obyčejně nazývané tetragrammaton (z řeckého tetra — čtyři a gramma — písmeno). Tato čtyři hebrejská písmena odpovídají našim čtyřem písmenům JHVH (v jiných řečech YHWH, YHVH, nebo JHWH).

Avšak snad se někdo zeptá, proč je jméno Jehova tak zřídka používáno v církvích i kazateli i členy náboženských obcí, když je to přece Boží jméno? Používáš na příklad ty Boží jméno při uctívání? Je důležité, abys to dělal?

ZATAJENÍ JMÉNA POVĚROU

Důležitý důvod, proč tolik lidí nezná Boží jméno, je ten, že před mnoha stoletími vznikla mezi židovským obyvatelstvem pověrečná myšlenka. Podle této pověry bylo špatné vyslovovat Boží vlastní jméno. Co způsobilo, že si Židé přivlastnili tuto myšlenku, není přesně známo. Někteří lidé mají za to, že se objevila nauka, že jméno je příliš svaté, než aby smělo být vyslovováno nedokonalými rty. Podle jiného názoru byl úmysl zabránit nežidovským národům, aby poznaly jméno a aby je nemohly zneužít. A ještě jiní tvrdí, že účelem bylo ochránit jméno, aby nebylo používáno v magických obřadech.

Kdy vznikla tato pověra o vyslovování Božího jména? V tom nemáme jistotu. V mnohých příručkách je řečeno, že jméno není používáno již asi od roku 300 př. n. l. Opírají svůj závěr o to, že Boží jméno chybí v řecké Septuagintě, prvním překladu Svatého písma z hebrejštiny do řečtiny, který vznikal okolo roku 280 př. n. l. Je to pravda?

Nejúplnější nyní známé rukopisné opisy Septuaginty se skutečně řídí zvykem nahražovat jméno Jehova (Jahwe) řeckým slovem Kýrios (Pán) nebo ho Theós (Bůh). Ale tyto význačnější rukupisy dosahují pouze do čtvrtého nebo pátého století našeho letopočtu. Nedávno však se nalezly mnohem starší rukopisy, i když pouze fragmenty, které dokazují, že nejstarší exempláře Septuaginty obsahovaly Boží jméno.

Je to na příklad fragment papyrového svitku Fouad označený pořadovým číslem 266. Obsahuje druhou polovinu páté knihy Mojžíšovy a tam je pravidelně používán tetragammaton napsaný hebrejskými znaky. Vědci datují tento papyrus do druhého nebo prvního století před naším letopočtem, tedy čtyři nebo pět set let dříve než již zmíněné rukopisy Septuaginty, které neobsahují Boží jméno.

Dr. Paul E. Kahle se vyjadřuje o jiném nálezu starého papyru: „Zlomek papyru, který obsahuje části Levitiku ii-v, je psán rukopisem velmi podobným rukopisu papyru Fouad 266, charakteristickým — jak již byla zmínka — skutečností, že Boží jméno je podáno tetragrammatonem v hebrejských čtverhraných písmenech (יהוה) a nikoli výrazem Kýrios, jako v pozdějších křesťanských rukopisech Bible. — Káhirská geniza, 1959, str. 222, 224, angl.

Jsou tedy rozumné důkazy, které mluví proti myšlence, že Boží jméno, alespoň v psané formě, přestalo být užíváno v období před naším letopočtem.

KDY ZAČALA POVĚRA

V prvním století n. l. se poprvé objevují některé náznaky vývoje pověrčivého postoje vůči Božímu jménu. Josephus, židovský dějepisec prvního století, který pocházel z kněžské rodiny, když mluvil o tom, jak Bůh oznámil Mojžíšovi své jméno, dodal: „Toto jméno však nesmím vyslovit.“ (Židovské starožitnosti, II. kniha, 12. kap., odst. 4) Josephovo vyjádření je však nejasné. Neukazuje zřetelně, jaký byl všeobecný, v prvním století rozšířený názor na vyslovování nebo používání Božího jména.

Židovská Mišna, sbírka rabínských nauk a tradic, je poněkud jasnější. Její sestavení je připisováno patriarchovi rabbi Judovi, který žil v druhém a třetím století našeho letopočtu. Část obsahu Mišny se vztahuje jasně na poměry před zničením Jeruzaléma a jeho chrámu v roce 70 n. l. Je však nutno přiznat, že historická cena tradic Mišny je pochybná. Nicméně některé tradice Mišny nám poskytují pochopení tehdejšího židovského názoru na vyslovování Božího jména.

Ve spojení s každoročním dnem smíření čteme v Joma VI, 2: „Jakmile kněží i lid stojící v chrámovém dvoře uslyšeli jméno zřetelně vyslovené ústy velekněze, poklekli, sklonili se a padli na tváře a řekli: Buď požehnáno jméno slávy jeho království po celou věčnost.“

O denních kněžských požehnáních čteme v Sota VII, 6: „V chrámě vyslovovali Jméno tak, jak bylo napsáno, ale v provinciích náhradním slovem.“

V Sanhedrin X, l jsou uvedeni ti, „kteří nebudou mít účast na příštím světě“ a mezi jiným „Abba Saul praví: Také ten, který vyslovuje Jméno písmenami.“

Avšak vzdor oběma negativním názorům nacházíme v prvním díle Mišny též výslovný příkaz, že „muž má pozdravit svého bližního Jménem [Božím]“ a pak je uveden příklad Bóze (Rut 2:4) — Berankóth, 9, 5.

Díváme-li se na tyto tradiční názory jako na to, co skutečně jsou, dokazují nám, že nějaký čas před zničením jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. vznikl pověrečný sklon vyvarovat se používání Božího jména. Nemáme důkazy, že taková pověra byla rozšířena před naším letopočtem. Důkazy, které máme, ukazují, že se tato pověra začala vyvíjet nejdříve v prvním nebo druhém století našeho letopočtu. V Ježíšových dnech proto mohli mnozí Židé beze všeho používat Boží jméno.

Avšak přišla doba, že když židovský čtenář četl Hebrejská písma v původním jazyku, používal buď slova Adonai (Pán) nebo Elohim (Bůh), místo aby vyslovoval Boží jméno vyjádřené tetragrammatonem. To je patrné z toho, že když se začly v šestém nebo sedmém století n. l. používat samohlásky, židovští opisovači dosazovali samohláskové tečky za Adonái nebo Elohím, když psali tetragrammaton, zřejmě, aby upozornili čtenáře, aby použil tato slova místo aby vyslovil Boží jméno. Použil-li čtenář pozdější exempláře překladu Hebrejských písem řecké Septuaginty, nalezl pochopitelně místo tetragrammatonu pouze řecký titul Kýrios a ho Théos.

Překlady v jiných řečech, jako latinská Vulgata, následovaly příkladu těchto pozdějších opisů Septuaginty. Proto ani v Kralické bibli, ani v katolické Bibli české není uvedeno Boží jméno Jehova.

Překladatelé Amerického standardního překladu (1901) důrazně odhalili nesprávný podklad pro zakrývání svatého Božího jména Jehova, když v předmluvě tohoto překladu říkají: „Američtí revidenti došli po pečlivém zkoumání k jednomyslnému názoru, že židovská pověra, která považovala Boží jméno za příliš svaté, než aby mohlo být vyslovováno, neměla by již být směrodatná v anglických nebo jakýchkoli jiných překladech Starého zákona, jak tomu naštěstí též není v mnohých překladech moderních misionářů. Toto památné jméno, které je v 2. Mojžíšově iii. 14, 15 vysvětleno a jako takové vždy znovu vyzdvihováno v originálních textech Starého zákona, označuje Boha jako osobního Boha, jako Boha smlouvy, Boha zjevení, Osvoboditele, přítele svého lidu, tedy nikoli pouze jako abstraktního ‚Věčného‘, jak jej nazývají některé francouzské překlady, nýbrž jako věčně živého pomocníka těch, kteří jsou v nouzi. Tomuto osobnímu jménu [Jehova] spojenému s množstvím posvátných věcí je nyní ve svatém textu vráceno místo, na něž má nesporně právo.“

Ano, jak se můžeme pro nějakou pověru zdržovat toho, abychom užívali při uctívání Božího jména, když čteme o jeho vlastním zjeveném záměru, že musí být jeho jméno „oznamováno po celé zemi“ a že jeho jméno „bude velké mezi národy“? (2. Mojž. 9:16, NS; Mal. 1:11) V Malachiášově knize (3:16) je popsána „kniha pamětná“, která je před Bohem psána pro ty, „kteříž se bojí Jehovy a myslí na jméno jeho“. Jsi též v této „pamětné knize“? ‚Nemyslíš‘ pouze na toto jméno, ale vyslovuješ je při své bohoslužbě? Jen tak může být někdo počítán k ‚lidu pro Boží jméno‘, o němž mluvil křesťanský učedník Jakub podle Skutků apoštolů 15:14–18. Znát Boha jménem, vážit si tohoto jména a žít v souladu s tím, co Bůh dal o svatém jménu zapsat ve svém Slově — to pro tebe znamená věčný život.