Nepokoušet příliš Boží trpělivost

APOŠTOL PETR nám říká, co můžeme odpovědět lidem, kteří chtějí žít tak, jak se jim líbí, bez ohledu na Boží omezení. Protože nevěří, že Bůh bude svět volat k odpovědnosti za jeho skutky, říkají: „Kde je ta jeho zaslíbená přítomnost [Jehovova ‚dne‘]? Ano, ode dne, kdy naši předkové upadli do spánku smrti, zůstávají všechny věci přesně, jako od počátku stvoření.“ — Tím vlastně říkají, že „Bůh je mrtev“.

Petr řekl těmto lidem: „Neboť podle jejich přání tato skutečnost uniká jejich pozornosti, že ve starých dobách byla nebesa a země celistvě vystupující z vody a uprostřed vody [suchá země vystupující z moře a ohromný baldachýn vodní páry v atmosféře země] slovem Božím; a tím tehdejší svět utrpěl zničení, když byl zaplaven vodou.“

Pak používá apoštol toto znázornění na přicházející zničení přítomného světa a udává důvod pro zdánlivý odklad, když říká: „Jehova není pomalý ve svém zaslíbení, jak to někteří pokládají za pomalost, ale je k vám trpělivý, protože si nepřeje, aby byl někdo zničen, ale přeje si, aby všichni dospěli k pokání.“ — 2. Petra 3:3–10.

KDY JE U KONCE BOŽÍ TRPĚLIVOST

Jak je tomu dlouho, co Bůh vykonal svůj rozsudek na jednom národu? V roce 1972 je tomu 1902 roky. Tolik let uplynulo od doby, kdy byl v roce 70 n. l. zničen Jeruzalém. Jaká to je trpělivost! Ale nezneužívejme této dobré Boží vlastnosti, protože když je patrné, že nějaký jednotlivec nebo dokonce celý národ se nezmění, pak běda tomuto jednotlivci nebo národu! Bůh nemění své zásady. Stále znovu se potvrzují slova: „Muž, který je opětovně kárán, ale zatvrzuje svou šíji, zlomí se náhle, a to bez vyléčení.“ — Přísl. 29:1; 28:14.

Než byl zničen Jeruzalém, Ježíš Kristus oslovil město: „Jeruzalém, Jeruzalém, který zabíjí proroky a kamenuje ty, kteří jsou k němu posláni — jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá vylíhnutí kuřata pod svá křídla, ale vy jste [to] nechtěli! Hle, váš dům je vám zanechán.“ — Luk. 13:34, 35.

Jehova Bůh, stvořitel, již projevil větší trpělivost než jakýkoli člověk. Ale nemyslíš, že poměry postoupily tak daleko, že jeho trpělivost musí být brzy u konce? A nemůže to být řečeno především o národech, které se nazývají křesťanské? Je už dosti na tom, když jsou národy bezbožné. Ale není ještě horší považovat se za Boží lid a současně být hlavním podněcovatelem válek, mít se za Boží lid a současně být hlavním podněcovatelem válek, mít největší zločinnost, být mravně veskrze zpustlý, znesvěcovat Boží jméno a pak si říkat, že Bůh je pomalý, protože zadržuje potrestání. Nepokoušelo tím křesťanstvo až k nejzazší mezi Boží trpělivost?

PROVINĚNÍ IZRAELE A JUDY

Obraťme se nyní k nápadnému příkladu, který v jednotlivostech přesně odpovídá tomu, co se stalo v údajně křesťanských národech. I tento příklad pramení z dějin izraelského národa, ale z dřívější doby. Začalo to v roce 997 př. n. l. Izraele byl tenkrát jedním národem pod jedním králem, totiž Roboámem, synem Šalomounovým. Izrael měl pod králem Davidem a zpočátku i králem Šalomounem dobrou vládu. Ale ke konci své vlády dal Šalomoun dvanácti kmenům špatný příklad, protože se obrátil k modloslužbě. — 1. Král. 11:4–13.

Roboám, který následoval po svém otci na trůně, byl k lidu velmi přísný. Nakonec se odtrhlo deset kmenů pod vedením Jeroboáma a zřídilo severní království, jehož hlavním městem se stalo Samaří. Kmeny Juda a Benjamin zůstaly věrné Davidově královské linii a způsobili mužové z kmene Lévi sloužili dále v chrámu v Jeruzalémě. — 1. Král. 12:1–21, 31.

Od té doby se začala v severním království provozovat modloslužba; zdánlivě sloužili Jehovovi, ale uctívali zlatá telata, místo aby chodili do chrámu v Jeruzalémě, na který Jehova vložil své jméno. Bylo to stále horší a horší, protože většina králů byla velmi zkažených. Proto Bůh připustil, aby v roce 740 př. n. l. byli odvedeni obyvatelé tohoto království do vyhnanství do Asýrie. — 1. Král. 12:28–30; 2. Král. 17:18–23.

Avšak co se stalo s jižním královstvím, známým jako „Juda“? Nebylo bez viny na náboženských proviněních severního království pro to, co se stalo na konci Šalomounovy a na začátku Roboámovy vlády, která pak vedla k odtržení deseti kmenů. Tak byl Juda částečně odpovědný za provinění „izraelského domu“. V Judsku bylo sice několik spravedlivých králů, ale ti museli neustále bojovat proti modloslužebným sklonům národa. Tyto sklony se projevily vždy silněji, když byli u moci špatní králové.

A tak i Judsko — ačkoli se neodtrhlo od Davidovy královské linie, kterou zřídil Jehova — propadlo tak modloslužbě, že pro ně nebylo vyléčení. Proto i Judsko se provinilo od doby národního rozdělení v roce 997 př. n. l. Ale pro úsilí dobrých králů, jako Azy, Jozafata, Ezechiáše a Joziáše, dovolil Bůh, aby jižní království existovalo ještě 133 roky po pádu Samaří, až do roku 607 př. n. l.

V roce 613 př. n. l. bylo Ezechielovi v Babylóně řečeno, že se stane ‚znamením izraelskému domu‘, pokud jde o Boží vykonání rozsudku proti národu. Bůh mluvil k Ezechielovi ve vidění z nebeského vozu. Řekl mu: „A ty, synu člověka, vezmi si cihlu a položíš ji před sebe a vyryješ na ni město, ano, Jeruzalém. A oblehneš je a postavíš proti němu obléhací zeď a nasypeš proti němu obléhací val a rozbiješ proti němu tábory a všude kolem proti němu postavíš bořící berany. A ty si vezmi železný plech na pečení a postavíš jej jako železnou stěnu mezi sebe a město a upřeš svou tvář proti němu a ocitne se v obležení a oblehneš je. Je to znamení izraelského domu.“ — Ezech. 4:1–3.

390 DNÍ, V NICHŽ SE MĚLO MÉST PROVINĚNÍ IZRAELE

Je obzvláště zajímavé, že tímto obrazem byl předem označen přesný rok, v němž měl být rozbořen Jeruzalém. Z úředních záznamů v Jeruzalémě mohlo být bez jakékoli pochybnosti určeno, kdy došlo k rozdělení království. Ezechiel, který byl v Babylóně, mohl mít dostatek údajů, aby si vypočetl rok, v němž mělo přijít neštěstí na Jeruzalém, když měl šest let před jeho pádem vidění. Doba je objasněna tím, co Jehova řekl dále:

„A ty si lehni na levý bok a položíš na něj provinění izraelského domu. Tolik dnů, po které na něm budeš ležet, poneseš jejich provinění. A já sám ti dám roky jejich provinění v počtu tří set devadesáti dnů a poneseš provinění izraelského domu. A vyplníš je.“ — Ezech. 4:4–6a.

Bůh trpěl od roku 997 př. n. l. v Izraeli vzpoury a modloslužbu. Vzpurné severní království netrvalo tři sta devadesát let. Jeho zničení v roce 740 př. n. l. bylo bezprostředním trestem, že se odvrátilo od uctívání Jehovy, svého Boha. Ale pro Jehovu tím nebyla věc ještě vyřízena. Muselo být v určité míře ještě vyúčtováno s Jeruzalémem, mateřským hlavním městem. Proto Jehova dále nařídil Ezechielovi:

„A v druhém případě si lehni na pravý bok a poneseš provinění judského domu čtyřicet dnů. Den za rok jsem ti dal, den za rok. A upřeš svou tvář k obležení Jeruzaléma, s obnaženou paží, a budeš proti němu prorokovat. A hle, dám na tebe provazy, aby ses nemohl obrátit z jedné strany na druhou, dokud nevyplníš dny svého obležení.“ — Ezech. 4:6b-8.

Když Ezechiel při své hraném obležení Jeruzaléma ležel (na břiše) s hlavou k východu, pak byl jeho levý bok obrácen k severu, k dřívějšímu severnímu izraelskému království, a jeho pravý bok k jihu. Proto bylo vhodné, že ležel na pravém boku, když nesl „provinění“ jižního judského království. Tak spočívalo celé břemeno na jeho pravém boku. Ezechiel ležel čtyřicet dní na pravém boku, když byl předtím ležel na levém boku tři sta devadesát dní; a to by znamenalo, že ležel čtyři sta třicet dní jako při obležení.a

ČTYŘICET DNÍ PROVINĚNÍ JUDY

Při skutečném vyplnění na tehdejším Jeruzalémě mělo čtyřicet dní „provinění judského domu“ probíhat současně s posledními čtyřiceti dny třista devadesáti dnů „provinění izraelského domu“. Časová jednotka, kterou udal Jehova Ezechielovi, byla „den za rok“ a byla zdůrazněna několika opakováními. A proto čtyřicet let „provinění judského domu“ muselo probíhat společně s posledními čtyřiceti lety 390ti letého období „provinění izraelského domu“. Posledních čtyřicet let tohoto období začalo v roce 647 př. n. l. Obě časová období musela skončit ve stejném roce, protože starý Jeruzalém byl rozbořen pouze jednou, totiž v roce 607 př. n. l.

Ale nyní se naskýtá otázka: Byl začátek čtyřiceti let „provinění judského domu“ něčím označen, co by poukazovalo na začátek náboženského provinění? Ano, první rok tohoto období byl třináctým rokem vlády dobrého krále Joziáše v Jeruzalémě a to byl rok, ve kterém Jehova jmenoval Jeremiáše za proroka v judské zemi. (Jer. 1:1–3; 25:3) Ale neobnovil tehdy dobrý král Joziáš Jehovovo čisté uctívání v celé judské zemi? Proč by tedy měl Jehova počítat „provinění judského domu“ od toho roku?

PROČ NEMOHLO BÝT ODVRÁCENO POTRESTÁNÍ

Judsko se tak těžce provinilo, že již nebylo uzdravení. Pod králem Manassesem, dědem krále Joziáše, dopustilo se tolika a tak hrozných hříchů, že Jehova je nemohl vyškrtnout ze svého účtu, který měl proti krví poskvrněnému, modlářskému městu Jeruzalému. Čteme:

„Pouze na Jehovův příkaz se to stalo Judsku, aby je odstranil od svých očí pro hříchy Manassesovy, podle všeho, co učinil; a též pro nevinnou krev, kterou prolil, takže Jeruzalém naplnil nevinnou krví a Jehova nesvolil poskytnout mu odpuštění.“ — 2. Král. 24:3, 4; 21:16.

I po ušlechtilém úsilí krále Joziáše dodržovat přísně Jehovův zákon v Judsku a Jeruzalémě čteme:

„A žádný král před ním nebyl jako on, který se navrátil k Jehovovi svým celým srdcem, a svou celou duší a svou celou životní silou, podle celého Mojžíšova zákona; ani po něm nepovstal žádný jako on. Nicméně Jehova se neodvrátil od velkého vzplanutí svého hněvu, kterým jeho hněv hořel proti Judsku pro všechny urážlivé věci, jimiž ho vinou Manassese uráželo. Ale Jehova řekl: ‚Judsko též odstraním ze svého dohledu, stejně jako jsem odstranil Izrael; a jistě zavrhnu toto město, které jsem vyvolil, totiž Jeruzalém, i dům [chrám], o němž jsem řekl: „Mé jméno tam zůstane.“‘“ — 2. Král. 23:25–27.

Je pozoruhodné, že Jehova měl takovou trpělivost s oběma izraelskými domy. Tři sta devadesát let je dlouhá doba k projevování shovívavosti — to je déle, než na příklad existují Spojené státy jako národ. Tento příklad by nám měl pomoci ještě lépe poznat a rozumět této výborné Boží vlastnosti. A také by nás to mělo povzbudit, abychom měli více trpělivosti s druhými.

Ale čemu se můžeme naučit ze skutečnosti, že Boží trpělivost nakonec skončí?

MÍT UŽITEK Z BOŽÍ TRPĚLIVOSTI, DŘÍVE NEŽ SKONČÍ

Můžeme použít této zásady na křesťanstvo, na národy, které se nazývají křesťanské. Křesťanstvo nebylo založeno Ježíšem nebo jeho apoštoly, nýbrž vzniklo ve čtvrtém století za Konstantina Velikého spojením odpadlého křesťanství s pohanským náboženstvím a politikou. Proto křesťanstvo nikdy neprovádělo pravé křesťanství. Římský císař učinil „křesťanství“ z politických důvodů státním náboženstvím. Po tom, co předsedal náboženskému koncilu v Niceji, dal zabít svého nejstaršího syna i svou vlastní ženu Faustu. Tak bylo založení křesťanstva poskvrněno krví. Jeho „přestoupení“ začalo bezprostředně po jeho založení. — Encyclopaedia Britanica, 11. vyd., svazek 6, strana 989, odstavec 4, angl.

Během 1600 let kapala z oděvu křesťanstva krev. Svědectvím toho jsou křižácké války, náboženská inkvizice, třicetiletá válka a konečně dvě světové války tohoto století.

Nikdo nemůže říci, že Bůh nedal křesťanstvu dosti dlouhou příležitost, aby projevilo svou skutečnou povahu. Ale jeho trpělivost nebyla marná.

Jistě by nikdo z nás nechtěl zemřít, ale chtěli bychom všichni žít. Stvořitel, Jehova Bůh, projevuje tak podivuhodnou trpělivost, protože nechce, aby někdo zemřel. Jaká by to byla škoda, kdybychom museli zemřít a nemohli zažít všechno to dobré, co Bůh způsobí těm, kteří oceňují jeho trpělivost! Jehova říká lidem křesťanstva, jako řekl svému domnělému lidu v Ezechielových dnech: „Proč byste měli umírat, izraelský dome? Neboť nemám zalíbení ve smrti umírajícího. . . Obraťte se a zůstaňte živi.“ — Ezech. 18:31, 32.

Nejen že je Bůh trpělivý, ale poskytuje též pomoc všem, kteří se chtějí odvrátit od cesty křesťanstva, jež pohoršuje Boha, nebo od ostatních falešných náboženství a světských ideologií. Svědkové Jehovovi se nezajímají pouze o to, aby sami získali život, ale chtěli by pomoci i tobě. Přijmi jejich nezištnou pomoc a využij tohoto času, kdy Bůh projevuje trpělivost poctivě smýšlejícím lidem. — 2. Kor. 6:1, 2.

[Poznámka pod čarou]