Jak tvé postavení před Bohem působí na tvé děti?
HISTORICKÉ důkazy, o nichž pojednával předešlý článek, ukazují, že jednání otce nebo matky pronikavě působí na děti a ovlivňuje několik budoucích generací. Správný způsob života rodičů a jejich správný příklad jistě působí k dobru jejich dětí, zvláště tehdy, jsou-li rodiče pravými služebníky Jehovy Boha. Jejich postavení před Bohem znamená pro jejich děti život, pokud své děti svědomitě učí Božím zákonům a vštěpují jim poslušnost vůči rodičovské autoritě.
Jak je tomu však v případě, kdy jeden z rodičů je „věřící“, křesťan, ale druhý není? Je snad věřící takovým spojením znečištěn, pokud trvá a nedojde k odloučení? Jsou snad proto jeho děti nečisté?
Nikoli. Proč ne? Protože Bůh věrně stojí za svými spravedlivými zásadami a projevuje milující dobrotivost těm, kteří mu slouží s výlučnou oddaností. Ty, kteří žijí v rozdělené domácnosti, kde jeden je věřící a druhý není, utěšuje výrokem svého Slova: „Neboť nevěřící muž je posvěcen ve vztahu ke své ženě a nevěřící žena je posvěcena ve vztahu k bratrovi; jinak by skutečně vaše děti byly nečisté, ale nyní jsou svaté.“ — 1. Kor. 7:14.
V hebrejštině a v řečtině, v nichž byla psána Bible, jsou slova, odvozená od hebrejského slova qadháš (se základním významem „být světlý, nový, čistý“) a od řeckého slova hágios, překládána výrazy „svatý“, „posvěcený“ a „oddělený“. V hebrejském i řeckém použití mají tato slova náboženský, duchovní a mravní smysl. Něco posvěceného by tedy bylo čisté, svaté, oddělené pro službu Bohu.
Takové čisté postavení před Bohem vzniká tím, že projevujeme víru v opatření, které Bůh učinil prostřednictvím svého Syna. Kdo neprojevuje takovou víru, nebyl očištěn od své zděděné nedokonalosti a hříšnosti. Takoví lidé, které apoštol Pavel označuje jako ‚nevěřící‘, žijí možná čestně a mravně. Neoddělili se však od nečistého světa. Nepřijali Boží opatření k odstranění svého hříšného stavu a nebyli ještě osvobozeni z otroctví hříchu, protože se nestali pravými následovníky Pána Ježíše Krista. Takoví lidé nejsou sami od sebe čistí v Božích očích. — 2. Kor. 6:17; Jak. 4:4; Jan 8:34–36.
Povšimni si, že apoštolův výrok v 1. Korintským 7:14 neříká, že nevěřící sám je očištěn neboli učiněn svatým na základě manželského pouta. Může to být ve skutečnosti člověk, který se dopouští nesprávných nebo nečistých věcí. Apoštol Pavel však říká, že nevěřící je posvěcen „ve vztahu k“ věřícímu. Takový manželský vztah nebo takové spojení tedy Bůh považuje za čisté, a tak přikazuje milující dobrotivost věřícímu a malým dětem.
Na jakém základě může Bůh prokázat takovou přízeň malým dětem v rodinách, které jsou v náboženském ohledu rozdělené? Manželství je totiž Boží uspořádání a manželský vztah je pro lidi správným uspořádáním. Proto každé správně uzavřené manželství má Boží schválení. Bůh považuje manžele za „jedno tělo“. (Mat. 19:5) Pokud je tedy jeden z manželů věrným křesťanem, pak jej další spolužití s nevěřícím neznečišťuje. Manželství je Bohu přijatelné. Kdyby nebylo přijatelné, děti by byly jako nemanželské. Nyní však jsou považovány za svaté, čisté. Jsou-li oba manželé nevěřící, manželství samo o sobě není odsouzeno, ale děti jsou považovány za stejné jako jejich rodiče, nejsou posvěcené ani svaté pro Boha.
Ale děti, které Bůh považuje za svaté na základě rodičovské zásluhy, jsou ty děti, které ještě nejsou dosti staré, aby mohly plně rozumět všemu, co se očekává od Božích služebníků. Nemohou samy učinit významné rozhodnutí, jež je požadováno od těch, kteří se stávají pokřtěnými učedníky Pána Ježíše Krista. Musíme si však pamatovat velmi důležitou skutečnost, že i takové malé děti musí vědět, co znamená poslušnost. Musejí poslouchat své rodiče. Tyto děti nesmějí být nepoddajné a nesmějí dělat to, co je špatné. (Přísl. 20:11) Proto je naléhavě nutné, aby rodiče nebo ten, který je z rodičů věřící, učili děti poslušnosti a při každé příležitosti aby je poučovali o biblické pravdě.
Je nejen nutné, aby otec vychovával děti ‚v kázni a usměrňoval jejich mysl k Jehovovi‘, ale také děti dostávají přímý příkaz: „Vy, děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je libé v Pánu.“ Dále: „Děti, poslouchejte své rodiče ve spojení s Pánem, protože to je spravedlivé: ‚Cti svého otce i svou matku‘, což je první přikázání se zaslíbením: ‚Aby se ti dobře vedlo a abys setrval dlouhý čas na zemi.‘“ — Efez. 6:1–4, rev. vyd. 1971; Kol. 3:20.
Jestliže je tedy malé dítě vzpurné a jedná proti příkazům a požadavkům svých rodičů, jestliže v době, kdy není se svými rodiči, dělá to, o čem ví, že je proti jejich vůli nebo že to je špatné v Božích očích, chodí-li s druhy, kteří dělají špatné věci, pak jistě nemůže očekávat, že bude mít podíl na dobrodiní rodinné zásluhy. Přichází o zásluhu, kterou snad mají v Božích očích jeho křesťanští rodiče nebo jeden z nich, a je nečisté jako ti, s nimiž dělá špatné věci. — Žalm 50:16–20.
Jakou výhodou je pro poslušné dítě, jestliže má křesťanské rodiče nebo alespoň jednoho z nich? Znamená to, že má Boží přízeň. Má Boží ochranu a pomoc stejně jako jeho křesťanský rodič. Nedostává se pod Boží odsudek, kterým je odsouzen svět. (2. Petra 2:9; srovnej Žalm 37:25, 26.) Až Bůh vykoná soud nad zlými, ušetří takové děti, protože jsou čisté a svaté, jako je svatý ten z jeho rodičů, který je věřící.
Bible naproti tomu prohlašuje: „‚Neboť hle, přichází den, který hoří jako pec, a všichni opovážliví a všichni ti, kteří činí špatnost, se stanou jako strniště. A den, který přichází, je jistě pohltí,‘ řekl Jehova zástupů, ‚takže jim neponechá ani kořen ani větev.‘“ (Mat. 4:1) Když byl v roce 70 n. l. zničen Jeruzalém pro svou nevěrnost Bohu, děti byly pobity spolu se svými rodiči. Křesťané, kteří uposlechli Jehovovu prorockou výstrahu, aby vyšli z odsouzeného města dříve, než je Římané uzavřou bez možnosti úniku, byli zachráněni spolu se svými dětmi.
Stejná zásada bude uplatněna při zničení zlých v přítomném světě: Potomci (větev), kteří sami nezaujmou spravedlivý postoj, budou odsouzeni stejně nepříznivě jako jejich rodiče (kořen).
Jehova Bůh uznává své věrné služebníky a tak zjevuje svou velkou lásku a ocenění vůči těm, kteří jej milují. Zároveň také prokazuje svou moudrost a ‚nechává všechny své skutky spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha‘. (Řím. 8:28) Jehovova spravedlnost je kromě toho vyvýšena tím, že to všechno působí v rámci svých vlastních stanovených zásad.