Hranice Božího království
1. O jakých dvou požadavcích pro Boží království se mluví u Matouše 5:3, 19?
JEŽÍŠ zdůraznil ve svém známém Kázání na hoře nutnost hledat Boží království v přímém spojení s jeho hranicemi, totiž lidmi, kteří budou jeho součástí. Nejprve vysvětlil, že dědicové království musí projevovat skromnost a pokoru, když řekl: „Šťastni jsou ti, kteří jsou si vědomi svých duchovních potřeb, protože jim patří nebeské království.“ Varovnými, ale také povzbudivými slovy kladl důraz na to, že dědicové království se musí držet uvnitř hranic Božích příkazů: „Proto každý, kdo porušuje jedno z těchto nejmenších přikázání [mosaického Zákona] a učí lidstvo v tom smyslu, bude nazván ‚nejmenším‘ [proto nevhodným] vzhledem k nebeskému království. Každý, kdo je činí a učí je, ten bude nazván ‚velikým‘ vzhledem k nebeskému království.“ — Mat. 5:3, 19.
2. Jak můžeme a máme používat na sebe prosby obsažené v modlitbě „Otče náš“?
2 Dále si povšimni úvodních slov vzorné modlitby, která tvořila část tohoto kázání: „Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mat. 6:9, 10) To nejsou všeobecné prosby. Ve skutečnosti tvoří hranice nebo vodítko, které musíme osobně na sebe vztahovat. Musíme posvěcovat Jehovovo jméno ve svém srdci a mysli i celým svým chováním. Tak to o našem jednání napsal apoštol Pavel: „To je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva; aby každý z vás věděl, jak se ujmout vlády nad svou vlastní nádobou ve svatosti a cti . . . Neboť Bůh nás povolal nikoli s dovolením k nečistotě, nýbrž ve spojení s posvěcením. Kéž vás zcela posvětí sám Bůh pokoje.“ Nemáme mít pouze přání, abychom zažili, až se bude všude na zemi dít Boží vůle, ale musíme se nyní upřímně snažit poznat Boží vůli a konat ji ve vlastním životě, a tím projevovat svou lásku k němu. To znamená naši oddanost. Apoštol Jan napsal: „Nemilujte svět ani věci ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska . . . svět pomíjí a taktéž jeho žádost, ale kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ — 1. Tess. 4:3–7; 5:23; 1. Jana 2:15–17.
3. Co bychom měli podle Ježíšových slov ještě hledat kromě království a proč mnozí lidé v tomto ohledu zklamali?
3 Později varoval Ježíš ve své řeči před nebezpečím hmotařství, o něž „chtivě usilují národy“, a pak říká: „Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho [Boží] spravedlnost a všechny tyto ostatní věci vám budou přidány.“ (Mat. 6:32, 33) I když se to zdá zvláštní, poukázal zde Ježíš na jednu z hlavních překážek, na niž narazí při hledání Boha nejen Židé, ale lidé všeobecně. Většina lidí se snaží ospravedlňovat se a zdát se v právu aspoň v očích svých přátel. To dělají, když si vytyčují svá vlastní měřítka, která jsou velmi rozdílná mezi různými národy, a to zvláště v dnešní společnosti, která vše dovoluje. Židé se všeobecně snažili vytvořit si svou vlastní spravedlnost a spoléhali se přitom na svou schopnost dodržovat Zákon daný Mojžíšem. Jak řekl Pavel: „Mají horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání, neboť, protože nepoznali spravedlnost Boží, ale snažili se zavést svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží. Neboť Kristus je konec Zákona, aby každý, kdo projevuje víru, byl ospravedlněn.“ — Řím. 10:2–4; viz též Galatským 3:10–14.
4. Jaká je příčina tohoto problému? Jak se projevuje a jak ji můžeme přemoci?
4 Pýcha, protiklad pokory, je jistě příčinou tohoto problému. První, kdo projevil pýchu, byl satan, „bůh tohoto systému věcí“, a pýcha je prostředek, jímž „zaslepil mysli nevěřících, aby neprosvitlo osvícení slavného dobrého poselství o Kristu, který je obraz Boží“. Pýcha je překážkou v našem hledání pravého Boha. Obrací naše srdce na nás, takže obdivujeme sami sebe. Tak dochází k otupení naší duševní síly a ztrácíme víru, a to působí jako závoj. „Ale nastane-li obrat k Jehovovi [v pokoře a upřímnosti], je závoj sňat.“ Je možné, že pýcha je částí naší povahy, ale jak říká Pavel, musíme ‚svléknout starou osobnost‘ a ‚obléci se pokorou mysli‘. — 2. Kor. 4:4; 3:13–16; Kol. 3:9, 12.
5. a) Jak popsal Ježíš předpoklady, které jsou nutné k získání života, a co tím myslel? b) Je cesta světa spojena s pravou svobodou?
5 Na konci svého Kázání na hoře v Galileji Ježíš uvedl konečné hranice pro ty, kdo hledají život: „Vcházejte těsnou branou, protože široká a prostranná je cesta vedoucí ke zkáze a mnoho je těch, kteří na ni vcházejí, ale těsná je brána a úzká cesta vedoucí do života a málo je těch, kteří ji nalézají.“ (Mat. 7:13, 14) Nedej si vzít odvahu. Ježíš neřekl, že to je Boží vůle, aby bylo jen málo těch, kteří ji najdou. Můžeš náležet k těm, kteří najdou těsnou bránu a úzkou cestu vedoucí do života, jsi-li ochoten splnit požadavky pro učedníky. (Luk. 9:23, 24) Mohli bychom dodat, že cesta světa, cesta nevázanosti a sebeurčení, která zdánlivě nemá hranice, protože je „široká a prostranná“, je ve skutečnosti cestou otroctví, která je ohraničena hříchem a sobectvím a vede ke zklamání a k zničení. — Řím. 6:16, 21.
6. Před čím nakonec varoval Ježíš a jaké působivé podobenství použil k vysvětlení?
6 Nakonec vyzdvihl Ježíš ještě jednou nutnost být poslušný a varoval před zdánlivým hledáním Boha, když řekl: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ Skončil působivým podobenstvím, kterým vysvětlil, co se stane s tím, „kdo slyší tato má slova a činí je“ a co s tím, „kdo slyší tato má slova a nečiní je“. — Mat. 7:21–27; 15:7–9.
OCENĚNÍ PODPORUJE DOBRÉ POHNUTKY
7. a) Které vlastnosti jsou nezbytné při hledání Boha a k jakému dobrému výsledku vedou? b) Jak to můžeme poznat v případě Ábela, Enocha a Noema?
7 Máme-li na mysli tato Ježíšova slova, můžeme lépe porozumět, že při hledání Boha musíme být ochotni a snažit se přizpůsobit se všem jeho požadavkům. Víra a oddanost jsou nezbytně nutné. To nejsou abstraktní vlastnosti. Když se správně pěstují, pomohou nám, abychom se přiblížili k Bohu a dospěli do úzkého vztahu k němu a chodili s ním. Tak tomu bylo s věrnými muži a ženami, kteří jsou jmenováni v 11. kapitole Židům. Jako Ábel, i Enoch „měl svědectví, že se líbil Bohu“. Jako další, Noe „projevil zbožnou bázeň a postavil koráb k záchraně své domácnosti“. O těchto lidech je řečeno, že „chodili s pravým Bohem“. Nemusíme přirozeně někoho hledat, když již s ním chodíme, že ano? Pro tyto muže skončilo hledání, ačkoli se v každé době snažili zachovat si Jehovovu přízeň a schválení. Všichni tito předkřesťanští svědkové dokázali svou víru a oddanost svými skutky, svou věrností a vytrvalostí. — Žid. 11:5, 7; 1. Mojž. 5:22; 6:9; Jak. 2:17; 1. Jana 3:18.
8. Která pravda je vysvětlena v Židům 11:6 a proč máme dnes daleko pádnější důvody věřit?
8 Vezmi si k srdci základní pravdu, kterou Pavel vyjádřil v této souvislosti: „Bez víry je nemožné líbit se mu, neboť kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že existuje a že se stává dárcem odměny těm, kteří jej vážně hledají.“ (Žid. 11:6) Máme skutečně dnes daleko pádnější důvody věřit, než měli oni první svědkové. Máme úplné Boží slovo s jeho mnoha naučeními a zkušenostmi. Máme také výborné zkušenosti velkého zástupu dnešních svědků, které jsou uváděny v Ročence svědků Jehovových. Kromě toho prožíváme v dnešní době splňování mnohých Bohem inspirovaných proroctví, která byla zapsána věrnými muži starých dob. Jak bylo předpovězeno, všechny skutečnosti ukazují, že Ježíš Kristus, nebeský Král, byl v roce 1914 n. l. dosazen na trůn. Dnes jsou rozdělováni lidé všech národů, jako když pastýř rozděluje ovce od kozlů. Brzy přijde Armageddon a pak tisíciletý den soudu, kdy bude Bůh „soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti“ tím, kterého ustanovil a za nějž se zaručil, totiž Synem člověka. Žijeme v době, po které toužili Ábel a Enoch a která byla předstíněna Noemovými dny. Ježíš řekl: „Když se to začne dít, vzpřimte se a pozdvihněte hlavy, neboť se přibližuje vaše vysvobození . . . [protože] uvidíte, že království Boží je blízko.“ — Skut. 17:31; Luk. 21:28–31; viz též 1. Mojž. 3:15; Mat. 24:37–39; Juda 14, 15; Zjev. 20:1–3.
9. Jak spojuje Jakub víru s vytrvalostí a jakou dává další radu?
9 Abychom prohloubili své ocenění, svůj smysl pro hodnoty, aby nás srdce hnalo jít dále po správné cestě, měli bychom dbát praktické rady, kterou dal Jakub: „Pokládejte to jen za radost, moji bratři, jestliže přicházíte do různých zkoušek, neboť víte, že vyzkoušená jakost vaší víry působí vytrvalost.“ Jestliže někdo „neustále vytrvává ve zkoušce . . . obdrží korunu života, kterou Jehova zaslíbil těm, kteří jej neustále milují“. Jakub také zdůraznil, že je nutná pokora, a rozhodné jednání, hledáme-li Boha: „‚Bůh odporuje pyšným, ale pokorným poskytuje nezaslouženou dobrotivost.‘ Poddejte se proto Bohu, ale vzepřete se ďáblu a uteče od vás. Přibližte se Bohu a on se přiblíží k vám.“ K dosažení tak hlubokého ocenění, které nás pudí jít po cestě neotřesitelné oddanosti, je zapotřebí trpělivosti, jak vysvětluje Jakub: „Rolník neustále čeká na vzácné plody země a je vzhledem k nim trpělivý, dokud neobdrží časný a pozdní déšť. Vy buďte rovněž trpěliví; upevňujte svá srdce.“ — Jak. 1:2–4, 12; 4:6–8; 5:7, 8.
10. Podle které zásady, spočívající na oboustrannosti, jedná Bůh a vůči komu?
10 Jakub nebyl první, kdo mluvil o zásadě oboustrannosti, podle níž Bůh jedná a podle níž těm, kteří mají přání se k němu přiblížit, vychází na půl cesty vstříc. Již o staletí dříve byl David inspirován, aby svého syna povzbudil a napomenul slovy: „A ty, Šalomoune, synu můj, poznej Boha svého otce a služ mu nerozděleným srdcem a rozradostněnou duší; neboť Jehova zkoumá všechna srdce . . . Budeš-li jej hledat, dá se ti nalézt; opustíš-li jej však, zavrhne tě navždy.“ Prorok Chanani řekl králi Azovi později něco podobného: „Neboť pokud jde o Jehovu, jeho oči bloudí po celé zemi, aby projevil svou sílu ve prospěch těch, jejichž srdce je vůči němu nerozdělené. Jednal jsi v tom pošetile [když ses spoléhal na syrského krále místo na Jehovu], protože od nynějška budou proti tobě vedeny války.“ — 1. Par. 28:9; 2. Par. 16:9.
11. Jak a proč může být tato zásada oboustrannosti použita také v opačném smyslu?
11 Ano, tato zásada oboustrannosti může být použita ještě v opačném smyslu. Jehova se projevuje svým duchem, svou neviditelnou účinnou silou a ukazuje svou moc ve prospěch těch, kteří mají správný postoj srdce. Bůh, „který zná srdce“, dá svého svatého ducha těm, kdo o něj upřímně prosí. Avšak může vzdálit a vzdálí svého ducha, když se někdo srdcem od něho odvrátí, jak tomu bylo u Šalomouna. O něm je psáno: „A v době, kdy Šalomoun stárnul, stalo se, že jeho ženy naklonily jeho srdce k jiným bohům, a jeho srdce se však neukázalo být úplně s Jehovou, jeho Bohem, jako srdce jeho otce Davida.“ — Skut. 15:8; Luk. 11:13; 1. Král. 11:4.
12. a) Nač kladl Bůh ve svých slovech o Šalomounovi zvláštní důraz a jaká dobrá pohnutka tím měla být podporována? b) Co se však nakonec stalo se Šalomounem a proč?
12 Povšimni si, jaký důraz je kladen na nutnost poznat Boží příkazy a zůstat uvnitř teokratických hranic. Bezprostředně před slovy uvedenými v 1. Paralipomenon 28:9 sdělil David Šalomounovi, co mu řekl Bůh: „Jistě upevním jeho království na neurčitý čas, když bude pevně rozhodnut vykonávat mé příkazy a má soudcovská rozhodnutí jako v tomto dni.“ Nato připojil David sám několik povzbuzujících slov a skončil tím, že dal svému synovi toto důrazné napomenutí: „Postarej se nyní, neboť sám Jehova tě vyvolil, abys postavil dům jako svatyni. Buď odvážný a jednej.“ Vyplnil tento úkol, ale později zklamal v životně důležité zkoušce, aby zachoval Jehovovi pravou oddanost srdce. K čemu to vedlo? „Jehova nyní řekl Šalomounovi: ‚Proto, že se ti to stalo [že jsi chodil za cizími bohy] a ty jsi nedodržel mou smlouvu a má ustanovení, která jsem ti uložil jako rozkaz, určitě odtrhnu od tebe království a jistě je dám tvému služebníku.‘“ — 1. Par. 28:7, 8, 10; 1. Král. 11:9–11.
13. Jakou výzvu vyřkl Jehova prostřednictvím Malachiáše a jak se tato slova splnila v malém i ve velkém?
13 Na Šalomouna se hodila zásada oboustrannosti v negativním smyslu, k jeho potupě a hanbě. Ale tak tomu nemusí vždy být. Ačkoli izraelský lid měl v Malachiášových dnech většinou špatnou minulost, obrátil se Jehova na národ s přímou a positivní výzvou: „Ode dnů svých předků jste se odvraceli od mých ustanovení a nedodržovali jste je. Navraťte se ke mně, a já se navrátím k vám.“ V konečném dni soudu nad Izraelem se vrátil ostatek a jeho členové se stali učedníky Ježíše Mesiáše. Podobně v tomto dni soudu nad křesťanstvem, které je hlavní částí Velikého Babylóna, ostatek pravých křesťanů byl vytříben a pročištěn a jeho členové dokázali, že jsou křesťanští svědkové Jehovovi. Povšimni si, čím se liší. „‚A jistě se stanou mými,‘ řekl Jehova vojsk, ‚v ten den, kdy vytvořím zvláštní vlastnictví . . . A vy jistě opět uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a zlým, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo mu neslouží.‘“ — Mal. 3:2–4, 7, 17, 18; viz též Luk. 12:8, 9.
14. a) Jaká nádherná stavitelská činnost začala o letnicích 33 n. l.? b) Jaké celosvětové shromažďovací dílo se dnes provádí? c) Co je nutné podle Petrových slov, aby bylo dobře stavěno?
14 Šalomoun měl jistě velkolepý úkol vystavět chrám, Boží svatyni, ale my dnes máme ještě větší přednost. Budovy, za něž byl Šalomoun odpovědný, byly vystavěny ze dřeva a z kamene. Od letnic 33 n. l. je však křesťanský sbor ztotožňován s ‚Boží stavbou‘. „Ježíš Kristus sám je základním úhelním kamenem. V jednotě s ním roste celá . . . stavba ve svatý chrám . . . kde Bůh přebývá duchem.“ Jakou vznešenou představu poskytují tato slova o ‚Boží stavbě‘, sestávající z ‚živých kamenů‘! Dnes, kromě ostatku křesťanského sboru, Jehova zahájil celosvětové shromažďování, jehož se můžeš zúčastnit a jehož výsledkem je „velký zástup“, který zaujímá postavení na straně Boha a jeho království v úzkém spojení s ostatkem královských dědiců. Petr označuje Ježíše Krista jako základní ‚živý kámen‘ a cituje Izaiášovo proroctví: „Proto takto pravil Pán Jehova: ‚Zde pokládám jako základ na Sionu kámen, vyzkoušený kámen, vzácný roh jistého základu . . . A učiním právo měřítkem a spravedlnost olovnicí.‘“ Jak je důležité dbát hranic, které jsou vyznačeny v tomto dni soudu Božím „měřítkem“ a „olovnicí“! — 1. Kor. 3:9, 17; Ef. 2:20–22; 1. Petra 2:4–6; Iz. 28:16, 17.
SPRAVEDLNOST — HLAVNÍ HRANICE
15. Jak můžeme definovat spravedlnost a jakými dvěma vlastnostmi se vyznačuje Boží spravedlnost?
15 V protikladu k přítomnému zlému světu říká Petr: „Jsou však nová nebesa a nová země . . . a v těch má přebývat spravedlnost.“ (2. Petra 3:13) Spravedlnost označuje něco, co je přímé, po právu a slušné. Avšak u lidí je názor na to, co je spravedlivé, velmi rozdílný a je často ovlivněn, ne-li veden, prospěšností. V urputných konfliktech o územní hranice mezi národy tvrdí každá strana, že je v právu, ale výsledek pak většinou odpovídá starému přísloví: ‚Každý má tolik práva, kolik má moci.‘ Ale u Jehovy tomu tak nikdy nebylo. Je pravda, on je „Bůh, Všemohoucí“. Je také nekonečně moudrý. Má všechny vlastnosti v nejvyšší míře a v dokonalé vyrovnanosti. Avšak jeho spravedlnost se vyznačuje zvláště láskou a smyslem pro právo. Je „skála, dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou spravedlnost. Bůh věrnosti, u něhož není žádná nespravedlnost; je spravedlivý a přímý.“ Jeho svrchovanost zesiluje jeho lásku a smysl pro právo podivuhodným způsobem zvláště ve spojení s Královstvím pod Kristem, který dal svůj život jako výkupní oběť. — Zjev. 16:14; 5. Mojž. 32:4; viz též Mal. 3:6.
16. a) Je možné, abychom přizpůsobili svůj život Božím měřítkům, a jestliže ano, jak? b) Jaké nádherné uspořádání učinil Bůh, aby nám pomohl zůstat uvnitř hranic?
16 Čím více to poznáváme, tím více je naplněno naše srdce hlubokou vděčností, a cítíme nutnost přizpůsobit svůj život tomuto vzoru. Pavel řekl: „Máte být obnoveni v síle, která podněcuje vaši mysl, a máte obléci novou osobnost, která je stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrnosti.“ Zvláště pokud jde o lásku, měli bychom mít stále na mysli, že nám byla uložena jako zákon a jako příkaz, a ne pouze jako vyzvání. (Ef. 4:23, 24; viz též Mat. 22:36–40; Jan 13:34; Jak. 2:8; 1. Jana 4:7–12) Aby ti pomohl a vedl tě, Jehova shromáždil svůj lid do pevně spojené jednoty, jako by žil ve městě biblických dob, které bylo pro ochranu obehnáno silnou zdí. Tato myšlenka je vyjádřena krásnými slovy u Izaiáše 26:1–4, 7: „Máme silné město. Záchranu, tu On klade k hradbám a k baště. Otevřete brány, aby mohl vstoupit spravedlivý národ, který se stále chová věrně . . . Důvěřujte Jehovovi po všechny časy, protože v Jah, Jehovovi je ta skála neurčitých časů. Stezka spravedlivého je přímost. Protože jsi přímý, urovnáš dokonce i dráhu spravedlivého.“ — Viz též Zjev. 22:15–21.
17. Jak nám pomáhá Boží slovo a povzbuzuje, máme-li pocit, že měřítko je pro nás příliš vysoké?
17 Snad jsi trochu zbaven odvahy, protože věříš, že toto měřítko je pro tebe osobně příliš vysoké. Snad říkáš, že se sám příliš dobře znáš. Je-li tomu tak, nezapomínej, že Jehova tě zná daleko lépe než ty sám sebe. „Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, tak prokázal Jehova milosrdenství těm, kteří se jej bojí. Protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni, a pamatuje na to, že jsme prach.“ Mnoho těžkostí, ano, mnoho špatnosti je možno připsat neznalosti Božího záměru a jeho milujících opatření. Vzpomínáš si na slova, která pronesl Pavel k soudu na Areopágu? „Bůh sice přehlédl časy takové nevědomosti, ale nyní říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání.“ To není prázdné tvrzení. Doba nevědomosti přešla, nyní je zde doba pro pokání. Písmo opětovně ukazuje, že každý člověk stojí nejen před odpovědností, nýbrž že má také možnost osobně se rozhodnout. Tvá minulost a tvá osobnost mohou dokazovat, že máš vrozené slabosti nebo dokonce něco horšího, a ty si myslíš, že to nemůžeš překonat. Ale skutečnost, že Bůh i zlé opětovně vyzýval k rozumu, ukazuje, že žádný případ není beznadějný, pokud se někdo vědomě nepostaví proti Bohu a jeho měřítkům, aniž se může omlouvat nevědomostí nebo aniž projeví lítost. To, že Bůh varoval a napomínal Kaina, dokazuje, že v té době ještě mohl přijít k rozumu, zvláště kdyby byl prosil o pomoc. — Žalm 103:13, 14; Sk. 17:30; 1. Mojž. 4:6, 7.
18. K čemu jsou v Ezechielově proroctví vyzýváni zlí, jak je vidět z odpovědnosti jednotlivce?
18 V celém proroctví, které obsahuje Ezechielova 18. kapitola, je zdůrazňována odpovědnost jedince. „Duše, která hřeší — ona sama umře.“ Znovu a znovu čteme napomenutí: „Pokud jde o zlého, kdyby se snad odvrátil od všech svých hříchů, jichž se dopustil, a skutečně by zachovával všechna má ustanovení a vykonával právo a spravedlnost, zcela jistě zůstane naživu. Nezemře.“ Podobná výzva byla učiněna celému národu: „‚Obraťte se, ano, odvraťte se od všech svých přestupků . . . a učiňte si nové srdce a nového ducha . . . Nemám totiž zalíbení ve smrti toho, kdo umírá,‘ je výrok Pána Jehovy. ‚Odvraťte se tedy a zůstaňte živi.‘“ — Ezech. 18:4, 20, 21, 27, 30–32; 33:11, 14–19; viz též Joel 2:12–14.
19. Jakou odpovědnost a možnost má každý z nás a jak nám v tom ohledu pomáhá Pavlův příklad?
19 Jak již bylo řečeno, platí též zásada také obráceně. (Ezech. 18:26) V každém případě stojí každý člověk před volbou a odpovědností. Můžeš se nově rozhodnout, správně, a začít ‚hledat Boha, máš-li přání po něm tápat a skutečně jej nalézt.‘ Není příliš vzdálen. Věděl jsi, že Pavel sám je překvapujícím příkladem člověka, který měl neobyčejně špatnou minulost, pokud jde o jeho dřívější osobnost a skutky, ale jak sám říká: „Přece však mi bylo prokázáno milosrdenství, protože jsem byl nevědomý a jednal jsem z nedostatku víry“? — Skut. 17:27; 1. Tim. 1:12–16; Gal. 1:13.
20. Jak zdůraznil Ježíš stejnou možnost a odpovědnost?
20 Totéž hledisko milosrdenství obsahují také Ježíšova slova u Jana 3:16–19: „Tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna . . . ne aby soudil [odsoudil] svět, ale aby byl svět skrze něj zachráněn.“ Tato slova byla míněna vážně. Je jimi nabízena skutečná možnost. Ježíš byl „pravé světlo, které svítí lidem všeho druhu“. Ale jak Ježíš řekl: „Lidé milovali temnotu spíše než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ To byla jejich volba. Dávali přednost tomu, zůstat v temnotě. — Jan 1:9.
21. Jak je popsána v žalmu 24:3–6 generace těch, kteří hledají Jehovu?
21 Ale proč by ses ty osobně nemohl připojit ke generaci, která je popsána v žalmu 24:3–6? „Kdo smí vystoupit na Jehovovu horu? A kdo smí povstat na jeho svatém místě? Každý, kdo má nevinné ruce a je čistý v srdci, kdo Mou duši nevedl k pouhé bezcennosti, ani nepřísahal podvodně. Odnese si požehnání od Jehovy a spravedlnost od svého Boha záchrany. To je generace těch, kteří jej hledají, těch, kteří pátrají po tvé tváři, Jákobův Bože.“
22. Jakou výzvu nalézáme u Izaiáše 55:6, 7?
22 Poslechni výzvu, kterou najdeš u Izaiáše 55:6, 7: „Hledejte Jehovu, pokud může být nalezen. Volejte k němu, pokud prokazuje, že je blízko. Ať zlý člověk opustí svou cestu a škodlivý své myšlenky; a ať se vrátí k Jehovovi, který k němu bude milosrdný, a k našemu Bohu, protože ve velké míře odpustí.“ To může být i tvá zkušenost a požehnání.