‚Až uvidíte Jeruzalém obklíčený vojsky‘

POSLEDNÍ obležení Jeruzaléma v 1. století n. l. bylo pro obyvatele uzavřené v městě dobou bezpříkladného utrpení. Židé neměli být překvapeni, protože největší prorok všech dob poukazoval již před desetiletími na tuto dobu. Při myšlence na hrůzy obležení a jeho výsledek dokonce plakal. — Luk. 19:41–44.

To, co se odehrálo před více než 1 900 roky v Jeruzalémě, by nás nemělo jen zběžně zajímat. Ježíš Kristus, prorok, který předpověděl rozboření Jeruzaléma, poukázal také na dobu, kdy mělo přijít ještě větší neštěstí, a to ne jen na určité město nebo určitý národ, ale na celé lidstvo. (Mat. 24:3–37) Proto si můžeme vzít důležité ponaučení z toho, co se stalo se starým Jeruzalémem. Uposlechnutí tohoto poučení nám může zachránit život.

Nejvíce zpráv o této době nám poskytuje židovský dějepisec Josephus. Byl nejen očitým svědkem, ale dokonce se sám účastnil události, kterou popisuje. Na rozdíl od biblických pisatelů nebyl Bohem inspirován. Jeho zpráva zřejmě není zcela spolehlivá, protože na jedné straně nechtěl urazit své římské vládce, a na druhé straně se snažil ospravedlnit, že se sám na začátku židovské války poddal Římanům. Ačkoli se na Josepha nemůžeme zcela spolehnout, podávají nám jeho spisy přece cenné zprávy.

ŽIDOVSKÁ VZPOURA

V roce 66 n. l. se pro celou řadu událostí vyvinula situace, která — jak říká Josephus — učinila válku s Římem nevyhnutelnou. Skupina Židů dobyla pevnost Masadu v blízkosti Mrtvého moře, zničila tamější římskou posádku a nahradila ji svou vlastní. V Jeruzalémě přemluvil Eleazar, velitel chrámové stráže, službu konající kněze, aby již nebrali dary a oběti od Nežidů. To vedlo k tomu, že přes důtklivé přemlouvání předních kněží a vlivných měšťanů se nevykonávaly oběti za Římany a césara.

Ze strachu před římskými odvetnými opatřeními povolali vlivní měšťané, přední kněží a nejváženější farizeové lid na shromáždění a odsoudili vzpouru jako pošetilý podnik. Jejich úsilí však bylo marné. Proto poslali vyslance k místodržiteli Florovi a králi Agrippovi s prosbou o pomoc. Agrippa poslal vojsko. Nato došlo v samotném Jeruzalémě k bojům. Vzbouřenci zvítězili a potom zničili římskou posádku v pevnosti Antonia, blízko chrámového obvodu.

Během tří měsíců sebral Cestius Gallus, římský místodržitel v Sýrii, dvacátou legii římského vojska a značný počet pomocných pluků, aby vzpouru potlačil. Římská vojska, která dorazila pod jeruzalémské hradby během svátku stánků, brzy vnikla až před silně opevněnou chrámovou zeď. Když se zdálo, že vítězství je na dosah ruky, rozkázal Gallus náhle a zdánlivě bez závažného důvodu ustoupit. Jeden židovský vojenský útvar se dal do pronásledování. Jeho útoky přinutily ustupující Římany, aby zanechali na místě větší část svého vozatajstva a těžkých obléhacích strojů. V přesvědčení, že je Bůh osvobodil, začali vítězní Židé razit mince s nápisem „Svatý Jeruzalém“.

TI, KTEŘÍ UPRCHLI

Křesťané žijící v Jeruzalémě a Judeji nesdíleli však tuto radost. Vzpomněli si na to, co řekl Ježíš Kristus: „Až uvidíte Jeruzalém obklíčený utábořenými vojsky, pak rozumějte, že se přiblížilo jeho zničení. Pak ať ti, kteří jsou v Judeji, začnou spěchat k horám, a kteří jsou uprostřed něho, ať odejdou, a ti, kteří jsou v okolí, ať do něho nevcházejí.“ — Luk. 21:20, 21.

Podle podání křesťané uposlechli Ježíšův prorocký příkaz a opustili tehdy Jeruzalém a Judeu. Církevní historik Eusebius, žijící v 3. a 4. stol. n. l., píše, že církev v Jeruzalémě na základě božského zjevení, které dostali zbožní mužové před válkou, opustila město a usadila se v městě Pelle na druhém břehu Jordánu. Také Epifanius, který žil v téže době, podává zprávu, že křesťané, kteří bydleli v Jeruzalémě, přesídlili do Pelly, protože je Kristus varoval před nadcházejícím obležením.

ŘÍMANÉ PRONIKAJÍ S VĚTŠÍM VOJSKEM

Křesťané byli tedy mimo nebezpečí, když císař Nero pověřil vojevůdce Vespasiana, aby potlačil židovskou vzpouru. S výbornou podporou svého syna Tita postupoval Vespasianus s vojskem o 60 000 mužích. Táhl v čele svých legií proti galilejským městům, kde narazil na rozhořčený odpor. Když Římané konečně dobyli některá města, způsobili Židům krvavou lázeň.

To, co se stalo v Tarichejích a Gamale, ukazuje, co se stalo v celé zemi. V Tarichejích, na břehu Galilejského moře, padlo v bojích více než 6 000 Židů. S přežijícími zacházeli Římané nemilosrdně. „Starci a slabí“, v počtu asi dvanácti set, byli pobiti. Více než 30 000 bylo prodáno do otroctví a 6 000 nejsilnějších mladých mužů poslali Neronovi, aby pracovali na prokopávání korintského kanálu. V Gamale, když se stalo postavení Židů beznadějným, vrhali se mnozí muži i s ženami a dětmi s městských hradeb do hluboké propasti pod hradbami, takže tímto způsobem zahynulo 5 000 lidí. Další 4 000 byly pobity Římany.

SITUACE V JERUZALÉMĚ SE ZHORŠUJE

Samo město Jeruzalém se stalo doslova bojištěm mocenských bojů židovských politických stran — zélótů a umírněných. Zélóti obsadili chrám a učinili jej svým opevněním. Odtud plenili a dopouštěli se vražd.

Kněz Ananus podněcoval měšťany proti zélótům. Došlo k rozhořčeným bojům a nakonec byli zélóti obleženi v chrámovém obvodě. Protože Ananus nechtěl dobývat svatý obvod, rozestavěl 6 000 ozbrojenců jako stráže, aby zabránili obleženým zélótům uprchnout.

Zélóti odeslali tajně dva posly z města k Idumejcům a prosili je o pomoc. Krátce nato se dalo na cestu do Jeruzaléma vojsko 20 000 Idumejců. Pod ochranou tmy a uprostřed bouře proplížila se skupina zélótů okolo stráží a otevřela Idumejcům brány. Došlo k strašnému krveprolití, v němž byli umírnění na hlavu poraženi. Ananus byl zabit.

JERUZALÉM BYL POZNENÁHLU OBKLÍČEN

Zatímco Jeruzalém trpěl účinky vnitřních sporů a bojů, postupovali Římané stále vpřed a posilovali svá vojska. Brzy však měla nastat změna.

Římská říše byla ve vážných těžkostech. Provincie se bouřily a silné vojenské oddíly povstaly proti Neronovi. Nakonec byl Nero římským senátem odsouzen k smrti. Místo aby se dal popravit, spáchal v červnu roku 68 n. l. sebevraždu.

Vespasianus se právě chystal vyrazit s armádou proti Jeruzalému, když dostal zprávu o Neronově sebevraždě. To způsobilo, že odložil své plány, protože se chtěl nejprve dozvědět přání nového césara. Tři sokové, Galba, Otho a Vitellius, následovali po sobě v krátké době jako césarové. Když byl Vespasianus svým vojskem provolán za césara (v roce 69 n. l.), upustil od válečného tažení a soustředil se na upevnění svého postavení a zajištění trůnu.

Situace v Jeruzalémě se mezitím nezlepšila. Josephus píše o chování zélótů: „Jejich loupeživost byla nyní bezmezná; prohledávali domy bohatých; bylo jim zábavou vraždit muže a znásilňovat ženy. Ještě zbroceni krví, prohýřili to, co uloupili, a z přesycenosti se beze strachu chovali jako ženy: načesávali si vlasy, oblékali ženské šaty, potírali se vonnými oleji a pro ozdobu si malovali oči. Nenapodobovali však ženy pouze svým strojením, ale dali se též jako ženy používat a v přemíře chlípnosti si vymýšleli protipřirozené vášně; jako v nevěstinci se povalovali po městě a poskvrňovali je samými skutky smilstva. S obličejem ženy vedli rukou smrtící zbraň; přitančili půvabnými kroky a náhle se proměnili v útočící válečníky: ze svých jemně zbarvených svrchních oděvů vytáhli meče a probodli každého, kdo jim stál v cestě.“

Vládly tedy zlé poměry, ale únik z Jeruzaléma byl nemožný. Zélóti dělali vše možné, aby zabránili tomu, aby někdo mohl přejít k Římanům. Každý, kdo opustil město, vydával se v nebezpečí, že za městskými branami bude zabit jednou z nepřátelských stran.

POSLEDNÍ OBLEŽENÍ

I když římská vojska — nyní pod velením Tita — stála v době pasach roku 70 n. l. před jeruzalémskými hradbami, vnitřní boje nepřestaly. Město bylo přeplněno lidmi, kteří slavili pasach. V den pasach, 14. nisana, měli věřící přístup do chrámového obvodu. Byli však neočekávaně obklíčeni ozbrojenými přívrženci jedné z městských nepřátelských stran. Tito muži tajně vnikli dovnitř, když se předtím přestrojili a skryli zbraně. Chtěli se zmocnit vnitřního chrámu a jeho místností se zásobami. To vedlo k násilnostem a velkému krveprolévání.

Krátce nato začali Římané ostřelovat svými obléhacími stroji vnější severní hradbu trojitého opevnění Jeruzaléma. Patnáctého dne obležení se Římanům podařilo tuto hradbu dobýt. O čtyři dny později dobyli druhou zeď. Židé ji však získali protiútokem zpět. Za velkých ztrát se konečně podařilo Římanům během čtyř dnů zahnat Židy od druhé hradby. Zbořili celou severní část hradby. Nyní zbývala jen jedna zeď.

Později měl Titus válečnou radu a navrhl stavbu okružní hradby kolem celého města. Domníval se, že když Židé již nebudou mít možnost uprchnout, spíše se vzdají a bude lehčí dobýt město pro hlad, který tam vypukne. Jeho plán byl přijat. Vojáci byli zorganizováni pro tento podnik. Legie a kohorty pracovaly jako o závod. Jednotliví muži byli pobízeni přáním zalíbit se představeným. V pouhých třech dnech byla zřízena sedm kilometrů dlouhá linie. Tím se splnila Ježíšova slova k Jeruzalému: „Neboť na tebe přijdou dny, kdy tvoji nepřátelé vystaví kolem tebe opevnění ze špičatých kůlů a obklíčí tě a ze všech stran tě budou utiskovat.“ — Luk. 19:43.

Hlad v Jeruzalémě vzrůstal. Josephus píše: „Střechy byly plné vysílených žen a dětí, ulice plné mrtvých starců. Hoši a mladíci, chorobně opuchlí, se potáceli jako strašidla veřejnými náměstími a klesali k zemi, když je přepadl mor. Vysílení lidé nebyli s to pohřbívat své rodinné příslušníky; ti zdatnější se toho báli pro množství mrtvých a nejistotu vlastního osudu. Mnozí umírali na mrtvolách, které chtěli pohřbít, mnozí se ploužili ke hrobům ještě dříve, než je stihl osud. Žádné slzy, žádný nářek nedoprovázel tuto strašnou bídu.“ Protože pro sevření města nebylo již možno získat divoce rostoucí zeleninu, prohledávali někteří „stoky a starý hovězí hnůj . . ., aby tam našli něco, co se dá jíst“. Římané dostali zprávy, podle nichž během obležení bylo vyhozeno z městských bran ne méně než 600 000 mrtvol.

Římané pokračovali v obležení a vybojovali si konečně cestu do chrámového obvodu. Když byla svatyně v plamenech, rozhodli se zapálit i všechno ostatní. Asi 6 000 Židů uprchlo do poslední ještě stojící sloupové síně vnějšího chrámového nádvoří, neboť uvěřili falešnému proroku, který je vyzval, aby se tam odebrali, protože tam uvidí znamení záchrany. Vojáci však zapálili síň zdola. Mnozí Židé se vrhli z ohně do smrti, zatímco jiní zahynuli v plamenech.

Ztráty na lidských životech během obležení byly nesmírné. Asi 1 100 000 Židů zahynulo, většinou morem nebo hladem. Celkový počet ve válce zajatých byl asi 97 000. Největší a nejkrásnější mladíci byli ponecháni pro triumfální průvod. Z ostatních byli mnozí posláni do Egypta nebo Říma na nucené práce; jiní byli věnováni římských provinciím, kde zahynuli v arénách. Nejmladší — pod 17 let — byli prodáni.

Obležení netrvalo ani pět měsíců. A přece, jak Ježíš předpověděl, bylo to skutečně největší soužení, které kdy Jeruzalém postihlo. Celé město i chrám byly zbořeny. Pouze tři věže a část západní městské hradby zůstaly stát. Josephus píše: „Všechny ostatní části městských hradeb srovnali vítězové tak dokonale se zemí, že cizí příchozí stěží mohli uvěřit, že ta místa byla někdy obydlena.“

Zpráva o tomto neštěstí neudivila nikoho z věrných učedníků Pána Ježíše Krista. Mohli si vzpomenout na jeho slova: „A srazí tebe a tvé děti v tobě k zemi a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas, kdy jsi bylo zkoumáno.“ (Luk. 19:44) „Vpravdě vám pravím: v žádném případě zde nezůstane kámen na kameni, který by nebyl zbořen.“ — Mat. 24:2.

Neštěstí, které potkalo Jeruzalém a jeho obyvatele, mělo by nám jistě důrazně připomenout, jak je důležité dbát na biblická proroctví. Zvláště dnes bychom to měli činit, protože žijeme v době, která je v Bibli označena jako „poslední dny“. Což není pravda, že bezzákonnost a násilí jsou dnes stejně rozšířeny jako ve starém Jeruzalémě, dříve než byl rozbořen? (2. Tim. 3:1–5) Jak je však možné uniknout „velkému soužení“, kterým skončí tyto „poslední dny“? Ne tím, že utečeme na jiné zeměpisné místo; nadcházející „soužení“ zasáhne celou zemi. Boží slovo poukazuje na cestu úniku: „Hledejte Jehovu,“ čteme tam, „všichni mírní země, kteří jste činili jeho vlastní soudní rozhodnutí. Hledejte spravedlnost, hledejte mírnost. Pravděpodobně se ukryjete v den Jehovova hněvu.“ — Sof. 2:3.

Snažíš se přizpůsobit se Božímu měřítku spravedlnosti? Podřizuješ se pokorně jeho soudcovskému rozhodnutí? Jestliže ano, pak budeš v nadcházejícím soužení Bohem ochráněn. Nezáleží na tom, v jakém postavení nyní jsi; měl bys ihned podniknout kroky, abys dokázal, že jsi věrný Jehovův služebník. To je nejdůležitější poučení, které si máme vzít z neštěstí, jež potkalo Jeruzalém v 1. stol. n. l. Budeme-li podle toho jednat, může být zachráněn náš život ve „velkém soužení“, které přijde na přítomný bezbožný svět. — Zjev. 7:13–17.