Předobraz nadcházejícího ‚velkého soužení‘

„Tehdy bude velké soužení, jaké nebylo od počátku světa, až dosud, ano, jaké nikdy více nebude. Vskutku, kdyby nebyly tyto dny zkráceny, nebylo by zachráněno žádné tělo; ale pro vyvolené budou ty dny zkráceny.“ — Mat. 24:21, 22, NS.

1. Kdy a po jakých událostech, jež byly ve spojení s Jeruzalémem, byl Daniel poučen o nejhorší době soužení v celých lidských dějinách?

PŘED více než dvěma tisíci pěti sty lety, totiž po pádu mocné, světové velmoci babylónské, bylo řečeno letitému proroku Danielovi, že přijde doba soužení, jaké ještě nikdy nebylo v celých lidských dějinách. (Dan. 10:1 až 12:1) Neměl však proto ztratit svůj vnitřní klid. (Dan. 12:13) Daniel byl tehdy již více než osmdesát let zajatcem v modlářském Babylóně, který ležel na Eufratu na Blízkém východě. Tam přežil zničení svatého města Jeruzaléma, jež způsobil babylónský král v roce 607 př. n. l. (Dan. 1:1 až 2:1, 14) Krátce potom, kdy mocná babylónská říše sama byla rozvrácena, obdržel však Daniel z Božího Slova ujištění, že město Jeruzalém bude opět vybudováno. Zpustošení mělo trvat podle předpovědi proroka Jeremiáše, Danielova přítele, jen sedmdesát let. (Dan. 9:1–3) Kromě toho Boží anděl ujistil Daniele, že dlouho očekávaný „Mesiáš, Vůdce“ (NS) přijde k tomuto obnovenému městu Jeruzalému. To se však již nemělo stát v době letitého Daniele.

2. a) Kdy se měl Jeruzalému ukázat „Mesiáš, Vůdce“ podle toho, co bylo řečeno Danielovi, a jaký časový úsek tím měl započít? b) Co se potom mělo stát s obnoveným Jeruzalémem?

² Kdy se to mělo stát? Boží anděl řekl Danielovi, že Jehova Bůh určil ve spojení s příchodem tohoto „Mesiáše, Vůdce“ sedmdesát týdnů let neboli 490 (7 × 70) let. Na konci šedesátého devátého z oněch týdnů let neboli po 483 letech měl se Danielovu lidu ukázat Mesiáš. Kdy měly začít tyto týdny let? Až vyjde příkaz k opětovnému vystavení jeruzalémských hradeb. Sedmdesátý týden let měl tedy započít tím, že se objeví Mesiáš. Uprostřed tohoto týdne neboli po třech a půl letech měl být Mesiáš určitým způsobem „odříznut“, a to tak, že měl způsobit, aby v Jeruzalémě přestaly „zápalné oběti a obětní dary“. Po uplynutí sedmdesáti týdnů let mělo Jeruzalému nadejít hrozné soužení následkem „ohavnosti“, jež způsobí „zpustošení“. (Dan. 9:24–27, NS) Mělo mít toto soužení nějakou spojitost s největším soužením, jež mělo přijít na lidstvo? Daniel zemřel dříve, než obdržel odpověď na tuto otázku.

3. a) Jak a kdy se Mesiáš objevil přesně v pravý čas? b) Kde se nacházel uprostřed „sedmdesátého týdne“ a s kým byl společně?

³ Titul Mesiáš znamená „pomazaný“. Na podzim roku 29 n. l. byl pomazán jeden muž, a to nikoli člověkem, nýbrž Bohem, a ne olejem pomazání, nýbrž Božím svatým duchem. Bůh přesně dodržel čas a provedl toto pomazání v pravou chvíli na počátku sedmdesátého týdne let. Pomazal Ježíše, svého Syna v lidské podobě, bezprostředně poté, kdy jej Jan Křtitel pokřtil v Jordánu. Tímto pomazáním svatým duchem se Ježíš stal „Mesiášem, Vůdcem“. Tak se objevil Mesiáš a nadešel sedmdesátý týden let plný událostí. V souladu s účelem svého pomazání začal Mesiáš kázat Boží mesiášské království. Tím si vzbudil v Jeruzalémě a Judeji i v přilehlých provinciích mnoho nepřátel. Uprostřed sedmdesátého týdne let, totiž brzo na jaře roku 33 n. l., byl Ježíš, Mesiáš, spolu se dvanácti apoštoly, jež vyvolil, v Jeruzalémě.

4. Co řekl ctitelům v jeruzalémském chrámě o jejich „domu“ a dokdy jej již neměli vidět?

⁴ V úterý 11. nisana, tři dny před slavností pasach, navštívil obnovený chrám v Jeruzalémě. Zničení obnoveného Jeruzaléma již předpověděl. Nyní řekl věřícím, kteří konali své uctívání v Jeruzalémě, že jejich „dům“, to znamená jejich chrám, jim bude zanechán zpustošený. Potom připojil: „Neboť pravím vám: od nyní mne již v žádném případě neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Buď požehnán, který přichází ve jménu Jehovově!‘“ (Mat. 23:37–39, NS) Opustil chrám a již nikdy v něm nebyl viděn.

5. a) Co řekl Ježíš o chrámových kamenech? b) Jakou otázku mu položili jeho učedníci onoho dne o něco později na Olivetské hoře?

⁵ Když Ježíš vyšel, upozornili jej jeho apoštolové na chrámové budovy a jeho kameny. Potom jim oznámil, jak hrozný výsledek bude mít skutečnost, že chrám bude zanechán jeruzalémskému lidu. Řekl: „Nevidíte toto všechno? Vpravdě vám pravím, v žádném případě zde nezůstane kámen na kameni, aniž by nebyl zbořen.“ (Mat. 24:1, 2, NS) Později onoho dne se spolu se svými apoštoly díval na chrám s vrchu Olivetské hory. Když shlíželi dolů na Jeruzalém a jeho chrám, apoštolové si vzpomněli na to, co Ježíš řekl. To je vedlo k položení otázky: „Pověz nám, kdy budou tyto věci a co bude znamením tvé přítomnosti a skonávání systému věcí?“ — Mat. 24:3, NS.

6. Proč dali apoštolové otázku skládající se ze tří částí?

⁶ Kdy se měly stát tyto věci, jimiž měl být zpustošen Jeruzalém a jeho chrám? Ježíš přece řekl obyvatelům Jeruzaléma, že jej již více neuvidí, dokud mu neřeknou: „Buď požehnán, který přichází ve jménu Jehovově!“ Kdy se tedy měl vrátit z místa, kam šel, a opět zde být? Kdy měl nadejít konec systému věcí, bez nějž se tyto věci nemohly stát?

7. Co všechno zahrnovala otázka apoštolů a co se chtěli z její odpovědi v prvé řadě dovědět?

⁷ Apoštolové zřejmě nevěděli, co všechno zahrnovaly tyto tři věci, na něž se Ježíše ptali. Ježíš to však věděl, a proto jim dal podrobnější odpověď, než jakou mohli očekávat, odpověď, která se týkala doby vzdálenější, než se pravděpodobně domnívali. Je však naprosto jasné, že chtěli v první řadě vědět, kdy bude zpustošen Jeruzalém a jeho chrám. Stane se to ještě za jejich života, v jejich generaci? Ježíš proto zodpověděl jejich trojnásobnou otázku nejprve z tohoto hlediska, neboť mluvil o doslovném Jeruzalému a jeho chrámu. Řekl:

8, 9. Budou svůdci, které Ježíš předpověděl, tvrdit, že jsou Ježíšové a proč měli získat u Židů velkou oblibu?

⁸ „Dejte pozor, aby vás někdo nesvedl; neboť mnozí přijdou na základě mého jména a řeknou: ‚Já jsem Kristus‘ a svedou mnohé. Budete slýchat o válkách a zprávy o válkách; hleďte abyste nebyli zděšeni, neboť tyto věci musí nastat, ale ještě není dokonalý konec.“ — Mat. 24:4–6, NS.

⁹ Tito svůdci nepřijdou, aby řekli: „Já jsem Ježíš“, ale přisvojí si titul Mesiáše a řeknou: „Já jsem Kristus.“ Aby mohli svést Židy, nesměli být tito údajní mesiášové pohany; museli to být Židé. Vzhledem k nadcházejícímu zničení Jeruzaléma měli vystupovat jako osvoboditelé nebo jako ochránci svatého města a proto mohli mít pro Židy značnou přítažlivost a mohli svést mnohé. Budou oznamovat pravý opak toho, co oznamoval Ježíš, pravý „Mesiáš, Vůdce“, který oznámil zničení města Jeruzaléma a jeho chrámu. Na základě těchto výstrah mohli Ježíšovi učedníci rozpoznat tyto údajné Kristy, kteří nebyli pomazáni Božím duchem, jako falešné Kristy.

10. Co dokazuje, že Ježíš nedal žádnou falešnou předpověď?

¹⁰ Ježíš nepronesl nepravdivou předpověď, neboť dějepisec Flavius Josephus podává zprávu o třech falešných mesiáších, jejichž činnost byla jednou z příčin povstání proti římské říši, jež vedlo ke zničení Jeruzaléma.

„VÁLKY A ZPRÁVY O VÁLKÁCH“

11. Kdy měli apoštolové slyšet o „válkách a zprávy o válkách“?

¹¹ Neměli se však objevit pouze falešní Kristové (což mělo dokázat, že Ježíš Kristus není přítomen v těle), ale apoštolové měli též „slýchat o válkách a zprávy o válkách“. Některé z těchto válek se měly odehrát v jejich nejbližším okolí, takže mohli bezprostředně slyšet válečnou vřavu a nejen dostávat zprávy o vzdálených bitvách. Kdy se to mělo stát? Protože Ježíš těmito prorockými slovy uvedl svůj popis zničení pozemského Jeruzaléma, musely tyto války nastat v době mezi pronesením tohoto proroctví a zničením svatého města, především proto, že apoštolové o tom měli „slyšet“.

12. a) Jaká otázka vzniká vzhledem k těmto válkám a mezinárodním sporům, o nichž je zmínka v dalším (sedmém) verši? b) Co usuzovali někteří komentátoři z toho, že Lukáš na tomto místě přerušuje svou zprávu?

¹² Jak je tomu však s válkami, které Ježíš předpověděl v následujícím verši, verši 7, slovy: „Neboť národ povstane proti národu a království proti království a budou nedostatky potravin a zemětřesení na jednom místě za druhým.“? Jsou to jiné války, než ty, o nichž bylo dáno proroctví v předcházejících slovech? V souběžné zprávě evangelisty Lukáše nacházíme na tomto místě přerušení. Po uvedení Ježíšových slov: „Mimo to, až uslyšíte o válkách a nepokojích, nelekejte se. Neboť nejdříve se musí stát tyto věci, ale konec nepřijde ihned“ Lukáš pokračuje ve své zprávě slovy: „Potom pokračoval a řekl jim: ‚Národ povstane proti národu a království proti království; a budou velká zemětřesení a po místech morové nákazy a nedostatek potravin; a budou děsivé úkazy a velká znamení z nebe.‘“ (Luk. 21:9–11, NS) Z tohoto přerušení v Lukášově zprávě vyvozovali někteří komentátoři, že Ježíš zde začal mluvit o něčem novém. Je však tento závěr rozumný, máme-li na paměti skutečnost, že Ježíš stále ještě uváděl svůj popis zničení Jeruzaléma?

13. a) Co si apoštolové neměli myslet, když slyšeli o těchto válkách? b) Byly takové války ve dnech apoštolů?

¹³ Tímto proroctvím Ježíš v prvé řadě nepochybně poukázal na mezinárodní války, které měly být vedeny před nadcházejícím zničením Jeruzaléma. Tím, že dále řekl, že národ povstane proti národu a království proti království, vysvětlil svým apoštolům, proč uslyší o válkách a zprávy o válkách. Těmito válkami se však neměli znepokojovat, neboť nebyly znamením toho, že bezprostředně nadchází konec. Světové dějiny potvrzují, že v době mezi Ježíšovým nanebevstoupením a zničením svatého města byly skutečně vedeny takové války. Byly to například Parthské války v jihozápadní Asii a povstání v římské provincii Gallii a ve Španělsku. Asinaeus a Alinaeus vedli válku proti Parthům na východě Římské říše. Parthové vyhlásili válku králi Izatesovi ze země Adiabene.a

14. a) Povstávaly tehdy národy proti sobě v takovém rozsahu, že by tím byli postiženi Židé? b) Co se mělo dít podle výroků jistých rabínů, když povstávalo království proti království a národ proti národu?

¹⁴ Je pravda, že tyto války neměly přímý vztah k Jeruzalému; nesmíme však zapomenout, že Ježíš prostě předpověděl, že národ povstane proti národu a království proti království; tím mohly být míněny i výlučně nežidovské války. Židé tehdy neměli pod nadvládou Římské říše žádné království. Přece však povstávali proti jiným národům a jiné národy — například Syřané a Samaritáni — povstávali proti nim, takže desetitisíce Židů bylo pobito. Židé museli v oné době mnoho trpět. Někteří rabíni jim říkali, že až bude království povstávat proti království a město proti městu, je to prý znamením doby Mesiášovy, doby, kdy se objeví.

15. Co lze říci o zemětřeseních v tehdejší době?

¹⁵ Dějiny podávají zprávy i o zemětřeseních, která tehdy byla. Za vlády císaře Klaudia došlo k zemětřesení na ostrově Krétě. Další zemětřesení bylo ve Smyrně, Hierapoli, v Kolossech, na Chiosu, v Milétu a na Samosu. Za vlády císaře Neróna zničilo zemětřesení město Laodiceu. Podle zprávy římského dějepisce Tacita byl zemětřesením postižen dokonce i Řím a Josephus ve svých Dějinách židovské války (Čtvrtá kniha, 4. kapitola, odstavec 5) podává zprávu o hrozném zemětřesení v samotné Judeji.

16. Byl tehdy také hladomor a nákazy?

¹⁶ V tehdejší době byly i hladomory. O jednom z nich, který předpověděl prorok Agabus a k němu došlo za vlády císaře Klaudia, je zpráva ve Skutcích apoštolů, kapitole 11, ve verších 27 až 30. Podle této zprávy padli mnozí Židé v Jeruzalémě za oběť tomuto hladomoru. Nedostatek potravin a podvýživa vedly přirozeně k nemocem a nákazám. Stalo se to přesně tak, jak předpověděl Ježíš.

17. a) Za co neměly být tehdy považovány tyto věci? Jaký účinek však měly mít na učedníky? b) Před čím byli učedníci varováni a jaké dílo mělo být všude prováděno?

¹⁷ Tyto věci však neměly být bezprostřední předzvěstí zničení Jeruzaléma, „města velkého krále“. Když Ježíš předpověděl tyto věci, připojil slova: „Všechno to je počátek tísnivých bolestí.“ (Mat. 24:8, NS) Pokud tyto věci měly určitý vztah k Jeruzalému, byly počátkem tísnivých bolestí, jež měly přijít na toto město a na provincii Judeu. Neznamenaly však bezprostřední konec svatého města a zpustošení Judeje. Byl to pouze počátek tísnivých bolestí. Tato skutečnost však neměla vést křesťany k domněnce, že mají dost času a mohou si ještě trochu odpočívat, protože „ještě není konec“. (Mat. 24:6, NS; 5:35, NS) Měli ještě vykonat rozsáhlé dílo a k tomu bylo třeba velkého úsilí a vytrvalosti v pronásledování pro víru. Ve verších 9 až 13 proto Ježíš varoval své apoštoly před pronásledováním ze strany Židů i pohanů a upozornil je na vzrůst bezzákonnosti a nutnost křesťanské vytrvalosti a potom dodal: „A toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi, všem národům na svědectví; a potom přijde konec.“ — Mat. 24:14, NS.

18. a) Jaký další příkaz dal vzkříšený Ježíš svým učedníkům krátce před svým nanebevstoupením? b) Co lze říci o provedení tohoto díla před zničením Jeruzaléma?

¹⁸ O několik týdnů později, po svém vzkříšení z mrtvých, ale ještě před svým nanebevstoupením, dal Ježíš svým učedníkům příkaz: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtíce je ve jménu Otce, i Syna i svatého ducha, učíce je zachovávat všechny věci, které jsem vám přikázal.“ (Mat. 28:19, 20, NS) Za několik dnů, totiž o letnicích, začali věrní učedníci plnit tento příkaz. Jaký byl výsledek? Někdy v roce 60 nebo 61 n. l. mohl apoštol Pavel jako zajatec v Římě napsat křesťanskému sboru v Kolossech (Malá Asie) o jejich naději tato slova: „. . . Naděje onoho dobrého poselství, které jste slyšeli a které bylo kázáno celému stvoření pod nebem.“ (Kol. 1:23, NS) Pavel měl tehdy v úmyslu cestovat i do Španělska, aby tam jako průkopník oznamoval dobré poselství o Božím království. (Řím. 15:23, 24) Boží království tedy bylo již deset let před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l. kázáno na obydlené zemi. „Konec“ nemohl přijít před ukončením tohoto díla. — Mat. 24:14, NS.

KONEC JERUZALÉMA V PRVNÍM STOLETÍ

19. Jaká událost však měla být příznačná pro dobu, kdy se mělo jednat co nejrychleji, a proč?

¹⁹ Ihned po slovech o nadcházejícím „konci“ mluvil Ježíš o svatém městě, jehož konec měl nastat v prvním století n. l. Podle slov u Matouše 24:15–22 (NS) řekl: „Proto, když spatříte ohavnost působící zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, jež stojí na svatém místě, (čtenář nechť použije schopnosti úsudku), potom nechť ti, kteří jsou v Judsku, počnou utíkat k horám. Nechť ten, kdo je na střeše, nesestupuje, aby si vzal věci ze svého domu; a kdo je na poli, nechť se nevrací do domu, aby si vzal svůj svrchní oděv. Běda těhotným ženám a těm, které kojí děcko v těch dnech! Modlete se neustále, aby k vašemu útěku nedošlo v zimní době nebo v sobotním dnu; neboť tehdy bude velké soužení, jaké nebylo od počátku světa až dosud, ano, jaké nikdy více nebude. Vskutku, kdyby nebyly tyto dny zkráceny, nebylo by zachráněno žádné tělo; ale pro vyvolené budou ty dny zkráceny.“

20. Proč bylo vzhledem k tomu, že Židé měli utéci z Judeje, vhodné, že jim Ježíš dal tak přesné pokyny?

²⁰ Ježíš zde mluvil jednoznačně o provincii Judeji. Dal svým učedníkům pokyn, aby utekli z této provincie, což nezbytně znamenalo utéci také z Jeruzaléma, svatého města Židů. V Judeji, kde platil zákon o sabatu a nebylo proto v sabatu možno daleko cestovat ani nosit zavazadla ani utečencům otvírat městskou bránu, bylo by cestování v takovém dnu obtížné a především těhotné ženy nebo kojící matky by měly těžkosti při rychlém pěším útěku. Také zimní doba se špatnými povětrnostními podmínkami by velmi ztížila útěk takovým ženám i všem ostatním lidem. Jakmile by byla vidět tato Ježíšem předpověděná znamení, měl každý utíkat a co nejrychleji opustit Judeu — kdyby to bylo nutné i přes střechy domů nebo z polí mimo město.

21. Které okolnosti měly způsobit, že útěk měl být co nejspěšnější?

²¹ Proč bylo třeba tak neobvykle spěchat? Protože nyní byl blízko „konec“. „Velké soužení“ již bylo zde, soužení, v němž by nebylo zachráněno „žádné tělo“, kdyby tyto dny nebyly zkráceny. Pro Boží vyvolené však mají být ony dny zkráceny. Za těchto okolností bude zachráněno tělo jen malého počtu judských obyvatel. Kdo se tedy nechtěl vydávat do nebezpečí, že by patřil k těm mnohým, jejichž tělo nebude zachráněno v onom „velkém soužení“, musel uposlechnout Ježíšova pokynu opustiti Judeu a utéci do hor.

22, 23. a) Na kterém „svatém místě“ neměla nikdy stát ohavnost působící zpustošení? b) Jak vyplývá ze souběžné zprávy Lukášovy, že to bylo skutečně „svaté místo“?

²² Co však bylo ono „svaté místo“, na němž měla stát „ohavnost, působící zpustošení“? Nuže, co bylo pro celou Judeu „svatým místem“? Svaté město Jeruzalém a jeho nejbližší okolí. Na tomto „svatém místě“ neměla v žádné době stát „ohavnost, působící zpustošení“. (Mar. 13:14–20, NS) Evangelista Lukáš dokonce ve své zprávě o tomto Ježíšově proroctví přímo jmenuje Jeruzalém. U Lukáše 21:20–24 (NS) čteme:

²³ „Dále, až uvidíte Jeruzalém obklíčený utábořenými vojsky, pak srozumějte, že se přiblížilo jeho zničení. Pak nechť ti, kteří jsou v Judeji, začnou utíkat k horám, a kteří uprostřed něj, nechť odejdou, a ti, kteří jsou v okolí, nechť do něj nevcházejí; neboť to jsou dny pro vykonání spravedlnosti, aby se splnilo všechno, co bylo napsáno. Běda těhotným ženám a těm, které kojí dítě v těch dnech! Neboť bude velká nouze na zemi a hněv nad tímto lidem; a budou padat ostřím meče a budou vedeni jako zajatci mezi všechny národy a Jeruzalém bude pošlapáván národy, dokud se nenaplní ustanovené časy národů.“

24. a) Jak se stalo, že židovští křesťané viděli Jeruzalém obklíčený vojsky? b) Co z toho mohli poznat?

²⁴ Kdy viděli židovští křesťané v Judeji „Jeruzalém obklíčený . . . vojsky“? V roce 66 n. l., když po vzpouře Židů vytáhli proti Jeruzalému Římané, vedeni vojevůdcem Cestiem Gallem v době svátku stánků (19. až 25. října). To bylo přesně třicet let poté, kdy v roce 36 n. l. skončil Danielem předpověděný sedmdesátý týden let. 30. dne židovského měsíce Tišri neboli kolem 3. nebo 4. listopadu vedl vojevůdce Gallus své vojsko do města. Pět dnů útočili Římané na chrámovou hradbu a šestého dne se jim podařilo hradbu podkopat. Potom však Gallus z nepochopitelných důvodů dal svým vojákům povel, aby odtáhli. Židé je pronásledovali a způsobili jim těžké ztráty. Pro Židy v Jeruzalémě a v Judeji tedy v oné době ještě nenadešlo bezpříkladné „velké soužení“. Židovští křesťané však nyní věděli, že je toto soužení blízko.

25. a) Co tedy viděli učedníci v Judeji stát na místě, kde by to stát nemělo? b) Jak byla u Daniele 9:26, 27 (NS) předpověděna tato věc a zpustošení, které způsobí?

²⁵ Když římští vojáci stáli na území kolem města, jež lidé považovali za svaté, a dokonce podkopali i chrámovou hradbu, viděli židovští křesťané „ohavnost působící zpustošení“ stát na „svatém místě“, kde „státi neměla“. To byla „ohavnost“ předpověděná u Daniele 9:27 (NS). Jak čteme v tomto verši, když Daniel popsal události sedmdesátého týdne let, řekl: „A na křídle ohavnosti bude to, co způsobí zpustošení; a až do vyhlazení bude se pak i na ležící ve zpustošení vylévat právě to, co bylo rozhodnuto.“ Toto zpustošení obnoveného města Jeruzaléma je popsáno v předcházejícím verši (26b, NS) těmito slovy: „A město a svaté místo uvede do zkázy lid vůdce, který přijde. A konec toho bude záplavou. A až do konce bude válka; co je rozhodnuto, je zpustošení.“ Ježíš řekl, že Daniel předpověděl tuto „ohavnost“.

26. a) Kdo byl tento předpověděný „vůdce“, kdo byl „lid“ a kdy byla země zaplavena? b) Jak unikli židovští „vyvolení“ v Judeji této záplavě?

²⁶ Kdo byl tím přicházejícím „vůdcem“, jehož „lid“ měl způsobit zkázu ‚městu a svatému místu‘? Byl to vojevůdce Titus, syn vojevůdce Vespasiána, který se stal v roce 69 n. l. římským císařem. V Hebrejských písmech je vojsko často označováno jako „lid“. O vojsku je také řečeno, že zaplavuje zemi, do níž vniklo. K tomuto zaplavení Jeruzaléma válečným „lidem“ „vůdce“, vojevůdce Tita, došlo teprve na jaře roku 70 n. l. Od odchodu vojska pod vedením vojevůdce Galla v listopadu roku 66 až do časného jara roku 70 n. l. uplynulo tedy více než tři roky a pět měsíců. Tohoto příznivého mezidobí využili židovští křesťané v Jeruzalémě a v Judeji k tomu, aby utekli na „hory“ mimo tuto provincii odsouzenou k záhubě, neboť nyní věděli podle Ježíšových slov, že je blízko zpustošení Jeruzaléma. Takovým způsobem unikli křesťanští „vyvolení“.

27. a) Byl odsunut začátek „velkého soužení“, jež přišlo na Jeruzalém? b) Kdo byli židovští křesťané, kteří tehdy byli v nebezpečí a které chtěl Jehova přivést do bezpečí?

²⁷ Na jaře a v létě roku 70 n. l. propuklo předpověděné „velké soužení“ pro Jeruzalém a mnozí Židé při tom přišli o život. Podle Ježíšova proroctví ustanovil Bůh určitý okamžik pro „velké soužení“, které přišlo na Jeruzalém. Neodložil okamžik začátku tohoto soužení. Způsobil, aby útok Cestia Galla, přerušený v roce 66 n. l., sloužil jeho ohroženým „vyvoleným“ jako výstražné znamení k útěku. Cestius Gallus mohl lehce útokem dobýt Jeruzalém, ale nevyužil této příznivé příležitosti. Ještě nepřišel Boží čas. Jeho „vyvolení“ nebyli tehdy všichni v ohrožené oblasti. Již tehdy byly stovky židovských křesťanů mimo provincii Judeu a v územích uvnitř i mimo Římské říše. Ti nebyli ohroženi nadcházejícím zničením Jeruzaléma. V nebezpečí byli pouze židovští křesťané v Judeji. Tyto ohrožené „vyvolené“ chtěl Bůh uvést do bezpečí dříve, než mělo pro Jeruzalém nadejít „velké soužení“, jehož počátek předem určil. Proč by měl byť i jeden z nich zahynout v době, kdy měl být nad nevěrným Jeruzalémem a Judeou vykonán jeho odvetný rozsudek? Nezasloužili si zničení.

28. a) „Tělo“ kterých Židů bylo tehdy v nebezpečí, že nebude „zachráněno“? b) Co mohl Jehova učinit vzhledem k Judeji a Jeruzalému, když všichni jeho „vyvolení“ opustili nebezpečnou oblast a byli v bezpečí?

²⁸ Protože židovští křesťané již v té době utekli z Jeruzaléma a Judeje, nebyli v nebezpečí, že by je postihlo „velké soužení“, jež přišlo na Jeruzalém. Nevěřící Židé obklíčeni ve městě byli v nebezpečí zničení. Všemu „tělu“ Židů v Jeruzalémě hrozilo zničení, kdyby soužení trvalo příliš dlouho. Tito nekřesťanští Židé se shromáždili ve městě, aby tam 14. nisana slavili slavnost pasach a na ni navazující týdenní slavnost nekvašených chlebů. V oné době přistoupil vojevůdce Titus se svým válečným „lidem“ k útoku proti městu odsouzenému k záhubě. Obklíčil je a uzavřel v něm odbojné Židy. Přikázal také svému „lidu“, aby postavili kolem města asi osm kilometrů dlouhou hradbu z kůlů, aby byly obleženým Židům odňaty všechny možnosti útěku. Protože se Jehova Bůh postaral o to, aby v této době již byli všichni jeho „vyvolení“ mimo odsouzené území, mohl rychle vykonat svůj odvetný rozsudek nad Judeou a Jeruzalémem, to znamená, že mohl v krátké době vykonat rozsudek intenzivním zničením.

29. Jak dlouho trvalo obklíčení Jeruzaléma a co přispělo k tomu, že bylo zkráceno?

²⁹ Obležení Jeruzaléma netrvalo dlouho, pouze od 14. nisana do 6. elul (6. září podle Gregoriánského kalendáře) neboli necelých šest měsíců na rozdíl od obležení Jeruzaléma Babylóňany v letech 609 až 607 př. n. l., jež trvalo osmnáct měsíců. Jehova Bůh nechal spolupůsobit různé věcib, aby v roce 70 n. l. zkrátil obklíčení.

30. a) Jaké hrozné následky mělo obklíčení, ačkoli netrvalo dlouho? b) Co se dále stalo s Jeruzalémem a jak dlouho se to mělo dít?

³⁰ Ačkoli obklíčení bylo krátké, bylo dosti hrozné, i když nebylo největším soužením, jaké kdy lidstvo zažilo nebo jaké ještě mělo zažít v budoucnosti. „Ohavnost působící zpustošení“ přivodila na základě Božího vlastního rozhodnutí hromadné zničení. Židovský dějepisec Flavius Josephus podává zprávu, že bylo zabito nebo zemřelo 1 100 000 Židů. Protože však dny onoho „velkého soužení“, jež přišlo na Jeruzalém, byly „zkráceny“, bylo zachráněno „tělo“ některých Židů. Josephus píše o tom, že přežilo 97 000 Židů a že byli odvedeni jako zajatci do Egypta nebo do jiných římských provincií.c Město a jeho chrám byly úplně zpustošeny, jak to Ježíš předpověděl. Jeruzalém byl tedy nadále v doslovném smyslu pošlapáván pohany (nežidovskými národy), jak tomu bylo již od jeho prvního zničení a zpustošení Judeje Babylóňany v roce 607 př. n. l.d Jednoho dne však měly tyto časy pohanů neboli národů uplynout, a to 2 520 let po započetí na podzim roku 607 př. n. l., neboli v roce 1914 n. l. — Lukáš 21:24.

[Poznámky pod čarou]

Když vojevůdce Titus po dobytí města prohlížel jeruzalémské hradby, cítil, že musí za svůj úspěch děkovat Bohu. Řekl: „Bojovali jsme s Boží pomocí! On to byl, který vyhnal Židy z těchto pevností — neboť co by zmohly lidské ruce nebo stroje proti takovým věžím?“ (Dějiny židovské války od Flavia Josepha, Šestá kniha, 9. kapitola, odstavec 1, přeloženo do němčiny od dr. Heinricha Clementze).