Sklíčenost můžeš překonat
SKLÍČENOST znají všichni lidé z vlastní zkušenosti. Vyskytne-li se pouze příležitostně, není důvod k znepokojení. Spíše nás to podněcuje, abychom udělali něco, čím bychom ji zahnali. Tato krátká období, ve kterých se snad cítíme „na dně“, nejsou normálně tou pravou depresí. Neštěstí, jako je smrt milované osoby, ztráta zaměstnání, nedostatek finančních prostředků, nehody a podobně, jsou většinou lidí obyčejně překonány v poměrně krátké době. V některých však vyvolají skutečnou depresi.
Článek o sklíčenosti v časopise Science World z 16. prosince 1975 cituje dr. Nathana S. Klinea, profesora psychiatrie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, který říká, že nejčastější společný příznak pravé deprese není sklíčenost sama, ale anhedonie (z řečtiny), kterou definuje jako „nedostatek radosti a veselí. Neschopnost oceňovat věci, které dělají život opravdu hodnotným.“
Článek pokračuje dále a říká, že ztráta zájmu o jídlo, jež vede k závažné škodě, je jeden příznak deprese. Člověk shledává, že má těžkosti se spaním, a i když se dobře vyspí, cítí se stále unaven. Nemůže se soustředit a ztrácí schopnost pracovat. Jiní na druhé straně spí příliš a tráví většinu svého času na lůžku. Spánek se pro ně stává únikem ze života.
Abys mohl se sklíčeností bojovat, nejprve se pokus rozebrat příčiny svého stavu a zkoumej své vlastní nejvnitřnější pocity a pohnutky. Podívej se, zda je tvoje situace skutečně „tak špatná“, zda tě okolnosti opravňují k pocitům sklíčenosti. A protože deprese může mít i fyzickou příčinu, ověř si, zda nemáš případně poruchu látkové výměny, nízkou hladinu cukru v krvi, anémii (chudokrevnost), mononukleózu (virové onemocnění lymfatických uzlin), cukrovku nebo nějakou jinou chorobu, která by mohla přispívat k slabosti a zbavovat tě odvahy. Přemýšlej o tom, do jaké míry spočívá tvoje sklíčenost v tvém vlastním duševním postoji a jaké vlivy na tebe působí, že se cítíš „skleslý“. Snad dokonce shledáš, že jde u tebe o „únikovou reakci“, nebo že máš i chorobný „požitek“ ze svého stavu sklíčenosti. Jsi sebelítostivý.
CO MŮŽEŠ DĚLAT
Co můžeš udělat, zvláště když nenajdeš žádné lékařské vysvětlení svého depresivního stavu? Psychiatrie sice může v některých případech pomoci, ale naprosto nejlepší a skutečně trvalou pomoc můžeme obdržet z Bible a od křesťanského sboru. Proč? Protože lidské tělo a mysl stvořil Bůh, a ten také ví, jak je člověk utvořen. Žalmista říká: „Zkoumáš mne, Jahve, a znáš, ty víš, zda sedím či vstávám, a z dálky rozumíš myšlenkám mým. Znáš moji stezku, i když odpočívám, a cesty mé jsou ti známy.“ (Žalm 139:1–3, Šrámek) Boží rada je tedy nejlepším duševním lékem.
Sklíčený člověk se především potřebuje modlit k Jehovovi Bohu. Boží služebník David byl více než jednou v těžce depresívním stavu. Někdy pro vlastní provinění, jindy kvůli svým nepřátelům, kteří se jej chystali obklíčit a dychtili po tom, aby ho zabili. V takových situacích se vždy vroucně modlil. Při jedné příležitosti vyjádřil svou sklíčenost v prosbě k Bohu:
„Projev mi přízeň, Jehovo, neboť chřadnu. Uzdrav mne, Jehovo, neboť mé kosti jsou rozrušené. Ano, má vlastní duše je velmi rozrušená, a ty, Jehovo — jak dlouho? Navrať se přece, Jehovo, vysvoboď přece mou duši. Zachraň mne pro svou milující laskavost. Neboť ve smrti není o tobě zmínka; kdo tě bude chválit v šeolu? Umdlel jsem svým vzdycháním; po celou noc zaplavuji své lůžko, slzami nechávám přetékat svou vlastní pohovku.“ — Žalm 6:2–6; 6:3–7, KB.
Z biblické zprávy víme, že Bůh odpověděl na Davidovy modlitby a posílil ho, aby dále jednal a dosáhl něčeho cenného. I když cítíme, že nikdo nemá pochopení, Jehova je má. Říká o sobě: „Jeho porozumění nemůže být prozkoumáno. On dává unavenému sílu a působí, že ten, který nemá dynamickou energii, překypuje plnou silou. . . ale ti, kteří doufají v Jehovu, znovu získají sílu. Vznesou se na křídlech jako orli. Poběží, a neumdlí, budou chodit, a neunaví se.“ — Iz. 40:28–31.
Apoštol Pavel radí: „Setrvávejte v modlitbě a přitom zůstávejte bdělí s díkůvzdáním.“ (Kol. 4:2) Můžeš se však cítit přemožen, protože tě zdánlivě všechno tíží. Je-li to tak, připomeň si, jak se Jonáš topil v moři a kolem hlavy se mu ovíjely mořské rostliny. Jeho ‚duše umdlévala‘. Modlil se však. Jednou později se velmi rozhněval a byl velmi sklíčen svým chybným postojem. Cítil, že by bylo lepší zemřít než žít. Nicméně se modlil. V obou případech byl osvobozen. — Jon. 2:5–7; 4:1–8.
Můžeš však být tak sklíčený, že cítíš, že se nemůžeš modlit k Bohu. Máš pocit, že nemáš právo k Bohu se přiblížit. Pro naši útěchu v takové situaci apoštol Jan napsal:
„Podle toho budeme vědět, že pocházíme z pravdy, a ujistíme před ním své srdce vzhledem k tomu, z čehokoli by nás mohlo odsuzovat naše srdce, protože Bůh je větší než naše srdce a zná všechno. Milovaní, jestliže nás naše srdce neodsuzuje, máme volnost řeči k Bohu, a o cokoli žádáme, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a děláme věci, které se líbí jeho očím. Vskutku to je jeho přikázání, že věříme ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milujeme se navzájem, tak jak nám dal přikázání.“ — 1. Jana 3:19–23.
Jan nám zde říká, že když se nám zdá, že nás vlastní srdce odsuzuje, když se cítíme neschopní nebo nehodní, abychom se pomodlili k Bohu, Bůh nás podle toho neposuzuje. Bůh může vidět a rozumět neutěšenému stavu, do něhož jsme se dostali. Ví, že nechceme být takoví. Uvědomíme-li si to, překonáme své pochybnosti nebo strach a přiblížíme se k Bohu a svěříme se mu se svými bolestmi. S účastí nás vyslechne a bude jednat, aby naše mysl byla opět náležitě vyrovnaná. — 1. Jana 4:17, 18; 1. Petra 3:12.
Jestliže se však nemůžeš modlit, požádej o pomoc starší křesťanského sboru. Ježíšův nevlastní bratr Jakub nám říká: „Je mezi vámi někdo nemocný [v duchovním ohledu]? Ať k sobě zavolá starší muže sboru a ať se nad ním modlí a potírají ho olejem v Jehovově jménu. A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne. Také když hřešil, bude mu odpuštěno.“ — Jak. 5:14, 15.
Připoj ke své modlitbě prospěšnou, vyrovnanou moudrost a útěchu, kterou načerpáš každodenním čtením a přemýšlením o Božím slově. Jestliže nerad čteš, popros někoho, aby ti četl. Rozhovor o přečteném ti velmi pomůže, aby se tvá nálada pozvedla. — Joz. 1:8; Žalm 63:6, 7; 63:7, 8, KB; 77:12; 77:13, KB.
JE ZAPOTŘEBÍ ÚSILÍ
Při tom všem musíš ovšem také sám chtít zotavit se ze své sklíčenosti. I když ti druzí pomáhají a modlí se za tebe, ty sám musíš vyvinout určité úsilí v souladu se svou vírou. Ježíš řekl Petrovi, když mu předpovídal, že ho v budoucnosti zapře a že pak Petr zakusí nesmírnou sklíčenost: „Já jsem však za tebe úpěnlivě prosil, aby se tvá víra nevyčerpala, a ty, až se jednou vrátíš, posiluj své bratry.“ (Luk. 22:32; srovnej s Luk. 22:54–62.) Petr musel mít také soucit se svými křesťanskými bratry, kteří po Ježíšově smrti potřebovali povzbuzení a pomoc, a musel mít přání pomáhat jim. Zájem o druhé je jednou z nejlepších pomocí k překonání sklíčenosti. Mysli na ty, kteří jsou blízko tebe, uvažuj o jejich potřebách a o své odpovědnosti k nim. Do jisté míry také trpí, jako ty trpíš pro svou sklíčenost Jen pomysli, jak budou šťastní, když se uzdravíš ze své sklíčenosti.
Nikdy by sis neměl myslet, že tvůj případ je odlišný od případu kohokoli jiného a že tvé břemeno, ať je jakékoli, je těžší, než můžeš unést. Nemysli si, že je nemožné čelit situaci s nadějí na úspěšný výsledek. Apoštol Pavel popsal situaci, jež ho hluboce sklíčila. „V oblasti Asie,“ říká, „jsme byli pod krajním tlakem nad naši sílu, takže jsme si byli velmi nejistí i svými životy. Vskutku, cítili jsme v sobě, že jsme přijali rozsudek smrti. Bylo to proto, abychom důvěřovali nikoli v sebe, ale v Boha, který křísí mrtvé.“ (2. Kor. 1:8, 9) Pavel ujistil korintské křesťany, kteří rovněž snášeli utrpení, že je možné, aby soužení přežili: „Žádné pokušení vás nepostihlo kromě toho, jež je běžné u lidí. Ale Bůh je věrný a nepřipustí, abyste byli pokoušeni nad to, co můžete snést, ale spolu s pokušením opatří také východisko, abyste je mohli vydržet.“ (1. Kor. 10:13) Neexistuje situace, z které by nás Bůh nemohl osvobodit, jestliže projevujeme víru.
I kdyby sis myslel, že nikdo nerozumí tvé situaci, jestliže se cítíš velmi opuštěn, potěš se Davidovými slovy: „I kdyby mne opustili můj vlastní otec a má vlastní matka, přece by se mne Jehova ujal.“ (Žalm 27:10) Bratři v křesťanském sboru se tě samozřejmě nechystají opustit. Je pravda, že se ti může zdát, že se jejich rada míjí cílem, protože nerozumějí tvým pocitům. Snad se ti zdá, že jednají příliš rozhodně, když se tě snaží povzbudit, abys vyvinul určité úsilí a pomohl si sám. Pamatuj si však, že ti chtějí pomoci a že ty jsi ve své sklíčenosti náchylný k tomu, aby ses urazil. Naslouchej, co říkají, oceňuj jejich zájem a snaž se jednat podle návrhů, které ti dávají, a navíc velmi usiluj o společenství se spolukřesťany. Mají Božího ducha a mohou tě podnítit k lásce a k znamenitým skutkům. Kde je Jehovův duch, tam je svoboda — svoboda od otroctví sklíčenosti. (Žid. 10:24; 2. Kor. 3:17) Vyhni se tomu, abys byl sám. (Přísl. 18:1) Pozvi své přátele, aby tě navštívili. Navštěvuj křesťanská shromáždění. — Žid. 10:25.
Poněvadž deprese je stav, ve kterém chybí radost, sklíčený člověk se musí snažit, aby se radoval z dobrých věcí, které má, a ze svých zážitků. Zdržuj se u toho, za co bys měl být vděčný a z čeho by ses měl radovat, nezabývej se negativními a chmurnými myšlenkami. (Fil. 4:8) Pomůže ti to, aby ses vyhnul nemoci, kterou může deprese vyvolat, anebo jsi-li sklíčen pro nemoc, takové zdravé uvažování může zmírnit tvé utrpení. Snad by ti pomohlo, kdybys strávil několik dnů nebo týdnů v jiném prostředí, na příjemném místě, kde ti nejsou stále připomínány věci spojené s tvými obtížemi. V lékařských kruzích je známo, že „srdce, které je radostné, působí dobro jako léčitel, ale duch, který je zkroušený, vysušuje kosti“. Je také pravda, že „radostné srdce dobře působí na vzezření, ale pro bolest srdce je duch sklíčený“. — Přísl. 17:22; 15:13.
KE SKLÍČENÝM MUSÍME BÝT SHOVÍVAVÍ
Příbuzní a přátelé sklíčeného člověka musí pamatovat na to, že je pro něj těžké, aby si sám pomohl. Je také důležité, abychom byli trpěliví a nemysleli si, že se nás sklíčený člověk pokouší dráždit nebo popudit. Mluv s ním vždy vlídně a laskavě. Jsou ovšem chvíle, kdy je snad nutné, abys mluvil pevně a přesvědčil sklíčeného, že se sám musí namáhat.
Členové křesťanského sboru by měli udělat vše, co mohou, aby potěšili deprimovaného člověka a pomohli mu. Jednej rozumně vzhledem k tomu, kdy a jak často máš za ním zajít. Nedej se však odradit, jestliže tvé úsilí ihned nepřináší ovoce. Nenechej sklíčeného v domnění, že mu nic nepomůže. Mezi ranými křesťany byli sklíčení lidé, kteří podnítili apoštola Pavla, aby napsal: „Vybízíme vás, bratři: kárejte nepořádné, utěšujícím způsobem mluvte ke sklíčeným duším, podporujte slabé, buďte shovívaví ke všem“, a: „Pozdvihněte zemdlené ruce a posilněte zesláblá kolena.“ — 1. Tess. 5:14; Žid. 12:12.
V podstatě chce být každý šťastný. Jestliže to pochopíme, budeme mít soucit s tím, kdo je nešťastný, a uvědomíme si, že mu ve štěstí brání zcela reálná překážka. Je-li to možné, pokusíme se zjistit, o jakou překážku jde, a s vážným přáním pomoci uděláme vše, co můžeme, abychom obnovili jeho štěstí. Na druhé straně se musí nešťastný, sklíčený člověk snažit o veselou mysl a přijímat pomoc v tom duchu, v jakém je nabízena, a usilovat o uzdravení, nejprve skrze modlitbu a potom podle toho, co je potřebné.
[Praporek na straně 261]
„Neexistuje situace, z které by nás Bůh nemohl osvobodit, jestliže projevujeme víru.“
[Praporek na straně 261]
„Nikdy by sis neměl myslet, že tvůj případ je odlišný od případu kohokoli jiného a že tvé břemeno, ať je jakékoli, je těžší, než můžeš unést.“