Otázky čtenářů

● Vedu biblické studium se ženou, která se mi nedávno svěřila, že se dopouštěla krádeží v obchodě. Musí se pokusit nahradit to, co ukradla, nebo se dokonce přihlásit policii, dříve než bude způsobilá, aby se stala pokřtěnou křesťankou?

Lidé v takovém postavení se musí sami rozhodnout, a to v souladu se svým svědomím, zda mají podniknout před svým křtem některý z těchto dvou kroků.

Písmo nás ujišťuje, že je Boží vůlí, aby „všechny druhy lidí byly zachráněny a přišly k přesnému poznání pravdy“. Proto Bůh poslal svého Syna jako odpovídající výkupné. (1. Tim. 2:4–6) Očistná cena Ježíšovy krve je užitečná lidem, kteří vedli velmi špatný život nebo se provinili těžkými hříchy dříve, než poznali pravdu Bible, činili pokání a obrátili se.

Například okolnost, že židovští občané v Jeruzalémě v roce 33 n. l. podporovali své náboženské vůdce a žádali Ježíšovu smrt, ještě neznamená, že se nikdy nemohli stát křesťany. V den letnic řekl apoštol Petr mnohým z nich: „Ať celý izraelský dům s jistotou pozná, že jej Bůh učinil i Pánem i Kristem, toho Ježíše, kterého jste vy přibili na kůl.“ Ano, nesli alespoň nějakou vinu za tuto vraždu. Zasaženi v srdci se ptali: „Co máme dělat?“ Petr odpověděl: „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn.“ — Sk. 2:36–38.

Stejné to bylo se Saulem, který „sesílal oheň a síru“ proti křesťanům, byl svědkem Štěpánova usmrcení a schvaloval je. (Sk. 7:58; 8:1; 9:1; 22:20) Saul, známější jako Pavel, později připustil: „Kristus Ježíš přišel do světa, aby zachránil hříšníky. Z těch jsem já první. Přesto. . . mi bylo prokázáno milosrdenství.“ — 1. Tim. 1:15, 16.

Je však možné se zeptat, musí-li se člověk snažit, aby odčinil zločiny nebo hříchy, kterých se dopustil, než přijal křesťanství.

Můžeme si vzpomenout, že pod mojžíšovským Zákonem bylo v případech krádeže vyžadováno vrácení a odškodnění. Jestliže Izraelita ukradl býka a byl přistižen, musel jej vrátit a přidat k němu jiného býka, aby odškodnil majitele za to, že mu býk v té době nemohl sloužit. — 2. Mojž. 22:1, 3–9.

Je rovněž možné odvolat se na Lukášovu zprávu o Zacheovi, hlavním výběrčím daní v Jerichu, který zřejmě užíval pochybných metod při vybírání peněz a během času zbohatl. Když se mu dostalo příznivé pozornosti od Ježíše, Zacheus řekl: „Cokoli jsem na někom vynutil falešnou obžalobou, čtyřnásobně navrátím.“ Ježíš schválil tuto upřímnou odpověď, která projevovala víru a pokání, a řekl: „Dnes přišla záchrana na tento dům. . . Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co bylo ztraceno.“ (Luk. 19:1–10) Zacheus mohl samozřejmě vypočítat z daňových záznamů, co byl dlužen, a měl hotové peníze, kterými mohl zaplatit. I když to vláda na něm nemohla vymáhat, svědomí jej pudilo k tomu, aby se snažil navrátit, co vynutil.

Stojí však za zmínku, že zákon v 2. Mojžíšově 22:1, 3b-9 byl dán Izraelitům, kteří byli v zasvěceném vztahu k Bohu. A Zacheus byl „Abrahamův syn“, který měl být zavázán poslušností vůči vysokým měřítkům Bible; jeho splacení dluhu bylo důkazem pokání nad tím, že dříve jednal jinak. Ale co člověk, který se teprve Božím měřítkům učí a který dříve hřešil nebo se podílel na zločinu?

Je skutečností, že dnes lidé nejsou biblicky povinni poslouchat mojžíšovský Zákon včetně 2. Mojžíšovy 22:1, 3b-9. (Řím. 6:14) A Křesťanská řecká písma nenaznačují, že Bůh vyžaduje, aby člověk odčinil všechny své minulé hříchy nebo zločiny dříve, než může být pokřtěn.

To je znázorněno případem Onezima, o němž se mluví v biblickém dopise Filemonovi. Byl otrokem v Kolossech, ale uprchl. To byl trestný čin, který jej činil uprchlým otrokem (lat. fugitivus). Někteří si také myslí, že Onezimus snad okradl svého pána, takže mohl prchnout do vzdálené Itálie. V Římě přišel do styku s apoštolem Pavlem a stal se pokřtěným křesťanem. Pavel nežádal, aby se Onezimus, dříve než mohl být pokřtěn, obrátil na úřady a žádal o potrestání zločinu, ani nevyžadoval, aby se Onezimus nejprve vrátil ke svému majiteli, ačkoli potom, když se stal křesťanem, jej Pavel vyzval, aby tak učinil, a Onezimus byl ochoten jít.

Stejně tak člověk, který dnes přijímá biblické poselství, se snad dříve dopustil nějakého zločinu, nebo byl dokonce pro něj stíhán jako uprchlík. Bible ukazuje, že musí ‚činit pokání a obrátit se, aby byly vymazány jeho hříchy‘. (Sk. 3:19) To jasně znamená, že musí naprosto opustit své dřívější hříšné, trestné chování. Petr napsal křesťanům: „Ať však nikdo z vás netrpí jako vrah či zloděj nebo zločinec nebo jako ten, který se vměšuje do záležitostí jiných lidí.“ — 1. Petra 4:15.

Každý musí rozhodnout sám, zda se bude snažit v rozsahu svých možností splatit těm, kterým ukradl zboží nebo peníze. Láska k bližnímu na to poukazuje. (Mat. 22:39; 7:12) a V mnoha podobných případech bylo přiznání k vlastním dluhům výborným svědectvím, k jakým dobrým výsledkům může vést pravé náboženství.

Avšak při některých příležitostech nezná viník místa nebo lidi, které okradl. Nebo trestný čin může být takový, že jej nelze napravit. Mohl způsobit něčí smrt. Ať jej sebevíc trápí svědomí, nemůže navrátit život — to může jen Jehova. (Jan 5:28, 29) Ale když nemůže opět přivolat minulost, může se spoléhat na Boží milosrdenství a hledat odpuštění na základě Ježíšovy oběti. Bible nám výslovně říká, že to dělali zloději a vyděrači v prvním století: „byli čistě umyti, byli posvěceni a byli ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a duchem našeho Boha“. — 1. Kor. 6:9, 10; 1. Petra 4:1–4.

Je nutné uznat, že když přijímá křesťanství člověk se zločineckou minulostí a před křtem zákonně neurovnal své záležitosti, může se jeho minulost později stát všeobecně známou; může být dokonce zatčen a uvězněn. To by jednak jemu způsobilo špatnou pověst, a také by se to nepříznivě odráželo na křesťanském sboru. I Ježíš byl kritizován, že s hříšníky a výběrčími daní jí a přijímá je jako své učedníky. Jeho odpověď byla, že přišel zachránit hříšníky; přišel uzdravit nemocné, ne zdravé. — Mat. 9:10–13.

Poctiví, přemýšliví lidé mohou sledovat vysoká mravní měřítka u osob v křesťanském sboru svědků Jehovových. Tato vynikající mravnost, která je veřejně chválena lidmi vně, neexistuje proto, že by všichni nynější křesťané byli v minulosti vždy čestní a zásadoví. Je to spíše důkazem změn, které mohou být učiněny, když lidé s každým druhem minulosti pracují, aby přizpůsobili své životy mravnosti, které učí Boží slovo. Tak to právě napsal historik dr. John Lord o raných křesťanech:

„Pravé vítězství křesťanství bylo vidět v tom, že spíše dělalo dobré lidi z těch, kteří vyznávali jeho nauky, než aby navenek měnilo veřejné instituce nebo vlády či zákony, nebo dokonce pozvedalo velkou masu nevěřících. . . Máme svědectví o jejich bezvadném životě, jejich bezúhonné mravnosti, o jejich dobrém občanství. . .“ — „Starý římský svět“, str. 551, 578, angl.

[Poznámka pod čarou]