Filemon a Onesimos — Sjednoceni jako křesťanští bratři

JEDEN z dopisů apoštola Pavla, které inspiroval Bůh, pojednává o choulostivém problému týkajícím se dvou mužů. Jedním z nich byl Filemon, tím druhým Onesimos. Kdo byli tito muži? Co Pavla přimělo k tomu, aby se o jejich situaci zajímal?

Filemon, příjemce dopisu, žil v Kolosech v Malé Asii. Na rozdíl od mnoha jiných křesťanů v té oblasti Filemon Pavla znal a dobrou zprávu přijal díky apoštolově kazatelské činnosti. (Kolosanům 1:1; 2:1) Pavel ho znal jako ‚milovaného spolupracovníka‘. Filemon byl příkladem víry a lásky. Byl pohostinný a pro spolukřesťany byl zdrojem občerstvení. Filemon zjevně neměl nedostatek prostředků, protože jeho dům byl dost velký na to, aby v něm místní sbor mohl konat shromáždění. Bývá uváděno, že Apfia a Archippos — jimž je Pavlův dopis adresován také — mohli být jeho manželka a syn. Filemon také měl přinejmenším jednoho otroka, Onesima. (Filemonovi 1, 2, 5, 7, 19b, 22)

Uprchlík v Římě

Písmo nám neříká, proč byl Onesimos více než 1 400 kilometrů od svého domova s Pavlem v Římě, kde byl dopis Filemonovi asi roku 61 n. l. napsán. Avšak Pavel Filemonovi psal: „Jestliže ti [Onesimos] nadto udělal něco nesprávného nebo ti něco dluží, zatěž tím můj účet.“ (Filemonovi 18) Z těchto slov je jasné, že Onesimos měl s Filemonem, svým pánem, nějaké neshody. Pavlův dopis byl napsán, aby tyto dva muže smířil.

Bývá uváděno, že Onesimos Filemona nejdříve okradl, aby mohl zaplatit svou cestu do Říma. Údajně se tam chtěl ztratit mezi davy lidí.a V řeckořímském světě byli uprchlíci velkým problémem nejen pro majitele otroků, ale také pro veřejnou správu. O samotném Římu se říká, že byl „nechvalně znám jako obvyklé útočiště“ zběhlých otroků.

Jak se Pavel s Onesimem setkal? Bible nám to neříká. Když vyprchalo počáteční opojení ze svobody, Onesimos si pravděpodobně uvědomil, že se dostal do velmi prekérní situace. Zvláštní policejní jednotky v Římě chytaly zběhlé otroky, kteří pak obdrželi trest, který byl ve starověku jedním z nejkrutějších. Podle Gerharda Friedricha byli „chycení zběhlí otroci obvykle ocejchováni na čele. Často byli mučeni . . . , předhazováni zvěři v cirku nebo ukřižováni, což měla být výstraha otrokům, aby nenásledovali jejich příklad.“ Pan Friedrich považuje za pravděpodobné, že když Onesimovi došly ukradené peníze a neúspěšně hledal úkryt nebo práci, požádal o ochranu a přímluvu Pavla, o němž slyšel ve Filemonově domě.

Jiní znalci věří, že Onesimos úmyslně utekl k jednomu z přátel svého pána a doufal, že díky jeho vlivu by mohl obnovit dobré vztahy se svým pánem, který byl na něj z nějakého jiného důvodu oprávněně rozhněván. Historické prameny ukazují, že toto bylo „běžné a časté východisko pro otroky v nouzi“. Bylo-li to tak, pak Onesimova krádež byla „pravděpodobněji spáchána k usnadnění jeho cesty k prostředníkovi, Pavlovi, spíše než jako součást plánu na útěk,“ uvádí učenec Brian Rapske.

Pavel podává pomocnou ruku

Nehledě na to, co bylo příčinou útěku, Onesimos zjevně vyhledal Pavlovu pomoc, aby se se svým rozzlobeným pánem usmířil. To představovalo pro Pavla problém. Šlo o bývalého nevěřícího otroka, který byl zločincem na útěku. Měl by se apoštol snažit pomoci mu tím, že by naléhal na svého křesťanského přítele, aby neuplatnil své právo vykonat přísný trest? Co měl Pavel dělat?

V době, kdy Pavel Filemonovi psal, byl už Onesimos zjevně nějakou dobu u apoštola. Pro Pavla to bylo natolik dlouho, aby mohl říci, že Onesimos se stal „milovaným bratrem“. (Kolosanům 4:9) O svém duchovním vztahu k Onesimovi Pavel řekl: „Vybízím tě ohledně svého dítěte, kterému jsem se stal otcem, zatímco jsem byl ve vězeňských poutech.“ Filemon si jistě nepředstavoval, že celá věc skončí právě takto. Apoštol řekl, že otrok, který byl dříve ‚neužitečný‘, se vrací jako křesťanský bratr. Onesimos pak byl „prospěšný“ či „užitečný“, takže žil podle významu svého jména. (Filemonovi 1, 10–12)

Onesimos byl uvězněnému apoštolovi skutečně užitečný. Pavel by si ho i ponechal, ale tím by jednak porušil zákon, jednak by zasahoval do Filemonových práv. (Filemonovi 13, 14) V jiném dopise, který byl napsán přibližně ve stejnou dobu do sboru, který se scházel ve Filemonově domě, Pavel mluvil o Onesimovi jako o ‚svém věrném a milovaném bratrovi, který je z vašeho středu‘. Z toho je vidět, že Onesimos už prokázal svou důvěryhodnost. (Kolosanům 4:7–9)b

Pavel Filemona vybídl, aby Onesima přijal laskavě, ale nepoužil svou autoritu apoštola k tomu, aby mu to přikázal nebo aby mu nařídil dát otrokovi svobodu. Pavel si byl kvůli jejich přátelství a oboustranné lásce jist, že Filemon ‚udělá dokonce více‘, než o co žádal. (Filemonovi 21) Co měl na mysli tím ‚dokonce více‘, zůstává nejasné, protože jen Filemon mohl po právu rozhodnout, co dělat v souvislosti s Onesimem. Někteří si tato slova vykládají tak, že Pavel takto naznačil přání, aby byl uprchlík ‚poslán zpět, aby mohl Pavlovi nadále pomáhat tak jako předtím‘.

Přijal Filemon Pavlovy přímluvy za Onesima? Sotva se dá pochybovat, že ne, i když to muselo rozladit jiné koloské majitele otroků, kteří by Onesima viděli raději exemplárně potrestaného, což by jejich vlastní otroky odradilo od následování jeho příkladu.

Onesimos — změněný člověk

Do Kolos se však Onesimos vrátil každopádně jako člověk s novou osobností. Jeho způsob myšlení byl přeměněn mocí dobré zprávy a bezpochyby se stal věrným členem křesťanského sboru v tom městě. To, zda Filemon nakonec Onesima propustil na svobodu, Písmo nesděluje. V duchovním ohledu se však bývalý uprchlík stal svobodným člověkem. (Srovnej 1. Korinťanům 7:22.) Podobné změny se dějí i dnes. Když lidé uplatňují biblické zásady ve svém životě, mění se jejich situace a osobnost. Ti, kdo byli dříve považováni za neužitečné pro společnost, dostali pomoc, takže se stali vzornými občany.c

Pravá víra způsobila v Onesimově životě obrovskou změnu. Onesimos, Filemonovi dříve ‚neužitečný‘, teď nepochybně žil podle svého jména jako „prospěšný“ člověk. A jistě bylo požehnáním, že se Filemon a Onesimos sjednotili jako křesťanští bratři.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 30]

OTROCI V DOBĚ ŘÍMSKÉHO PRÁVA

Otrok podléhající římské legislativě v prvním století n. l. byl zcela vydán na milost či nemilost vrtochům, chtíči a náladě svého pána. Podle komentátora Gerharda Friedricha „otrok nebyl v zásadě a podle zákona osobou, ale předmětem, který jeho majitel mohl užívat podle libosti. . . . Byl na úrovni domácích zvířat a nářadí, a z občanského zákona pro něj nevyplývala žádná práva.“ Otrok nemohl usilovat o jakoukoli právní nápravu utrpěných křivd. Jednoduše musel prostě vykonávat příkazy svého pána. Neexistovala žádná hranice, kam až mohl trest od rozhněvaného pána zajít. Dokonce i za otrokův nepatrný přestupek mohl pán rozhodnout o jeho životě či smrti.d

Někteří bohatí lidé mohli vlastnit několik set otroků, a i v poměrně malé domácnosti mohli být dva nebo tři. „Práce vykonávané domácími otroky byly značně různorodé,“ říká učenec John Barclay. „Otroky nacházíme v úloze domovníků, kuchařů, číšníků, uklízečů, poslů, chův, kojných a všemožných osobních sluhů ani nemluvě o různých řemeslnících, které byste mohli vidět ve větších a bohatších domech. . . . Prakticky to znamenalo, že život domácího otroka velmi závisel na pánových rozmarech, které mohly mít dobrý i špatný dopad; mít krutého pána mohlo vést k utrpení na všemožné způsoby, kdežto laskavý a štědrý pán mohl život učinit poměrně slušným a slibným. Z klasické literatury jsou známy případy krutého zacházení, ale mnoho písemných dokladů svědčí také o vřelém vztahu mezi některými majiteli a jejich otroky.“

[Poznámka pod čarou]