Obhajovat pravdy Bible
KDYŽ cestoval kočárem na jihovýchod, úředník dělal to, co byste pravděpodobně dělali i Vy ve vlaku, autobuse nebo letadle. Četl. Četl Bibli a měl před sebou problém, který snad jste poznal i Vy.
Zpráva, kterou čteme v biblické knize Skutků apoštolů, říká, že evangelista Filip přistoupil a zeptal se etiopského cestujícího: „Rozumíš tomu, co čteš?“ Odpověď zněla: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ — Sk. 8:27–31, „Bič“.
Většina lidí, kteří dnes čtou Bibli, pociťuje potřebu vedení. Tato potřeba je zesilována tím, že církve, které používají Bibli, zastávají velmi mnoho rozporných nauk. Jistě ne všechna tato učení mohou být biblická pravda. (1. Kor. 14:33) Kde však člověk může získat hodnotnou pomoc při hledání a poznávání pravdy z Bible?
Aby mohl takovým potřebným lidem poskytnout pomoc, začal v roce 1879 vycházet časopis „Strážná věž“. Hájil důležité pravdy Božího slova. Čelní strana prvního čísla jasně ukazovala, že časopis není určen k rozšiřování rozporných církevních nauk, ale k šíření pravd z Písem, které jsou užitečné „k napravování věcí, k výchově ve spravedlnosti“. (2. Tim. 3:16, 17) Vyskytne se například závažná otázka:
JSTE NESMRTELNÝ, NEBO NE?
Dostáváme-li se k tomu, co je v Bibli, většina lidí myslí především na to, co asi Bible říká o nich a o jejich budoucnosti. Často jim přichází na mysl, že každý člověk má v sobě nesmrtelnou duši; většina církví to učí. Mnozí lidé tedy doufají, že když zemřou, jejich duše půjde do nebe, aby byla s Bohem.
Schvalovala „Strážná věž“ tyto rozšířené názory? Naopak, hájila pravdu Božího slova. Už v dubnu roku 1881 říkal článek „Vzkříšení“:
„Kterákoli bytost je vhodně nazývána duše neboli osoba. To je biblický smysl a použití slova duše. . . O stvoření Adama čteme — ‚A Pán Bůh vytvořil člověka z prachu země a vdechl do jeho chřípí dech života (ruah — stejný dech, jaký dostala zvířata, ptáci a ryby) a člověk se stal živou duší,‘ (bytostí). — 1. Mojž. 2:7.“ — Str. 1.
Článek ukázal s rozsáhlou biblickou podporou, že při smrti duše — osoba — umírá. (Žalm 33:19; Iz. 53:10–12; Ezech. 18:4) V biblickém smyslu, když osoba (duše) umírá, je bez vědomí, ve stavu podobném spánku až do budoucího vzkříšení. Zázrakem vzkříšení někdo může dostat nesmrtelný život v nebi, jako Ježíš, nebo vyhlídku dokonalého života na rajské zemi. — Kaz. 9:5, 10; 1. Kor. 15:12–16, 50–53.
Někteří z těch, kdo četli takové pravdy na stránkách tohoto časopisu v minulém století, byli snad pohoršeni, protože jejich církevní vůdci je těmto věcem neučili. Doba se mění. Duchovenstvo a teologové celého světa zvýšenou měrou připouštějí tyto pravdy Bible, které „Strážná věž“ již dlouho obhajuje. Povšimněte si těchto příkladů:
Oscar Cullmann, profesor teologické fakulty na univerzitě v Basileji a na pařížské Sorbonně, píše:
„Kdybychom se dnes zeptali řadového křesťana. . . , jaké je podle jeho názoru učení Nového zákona o osudu člověka po smrti, kromě několika výjimek bychom dostali odpověď: ‚Nesmrtelnost duše.‘ A přece je tato všeobecně uznávaná myšlenka jedním z největších neporozumění křesťanství.“ — „Nesmrtelnost duše, nebo vzkříšení ze smrti“, (1958), str. 15, angl.
Baptistický teolog dr. Robert Laurin vysvětluje:
„Nový zákon neučí o nesmrtelnosti od těla oddělené ‚duše‘ z platónské nauky. Konečné určení člověka je v těle na zemském dějišti.“ — „Expository Times“, únor 1961, str. 132.
Robert Koch, katolický profesor Starého zákona v Římě, píše:
„Duše neexistuje jako nezávislá podstata v těle, jakoby ve vězení, z něhož by byla osvobozena při smrti. ‚Duše‘ je člověk ve svém celku. Člověk nemá duši, on je duše.“ — „Teologia della redenzione in Genesi 1–11“ (1966), str. 69.
„Fráter“ Pierre Pascal píše ve francouzském časopise „La Vie Catholique“:
„Bible učí, že když člověk umírá, umírá celá jeho osoba. Má však přece slib, že se vynoří z nicoty smrti a že bude znovu přiveden k životu vzkříšením na konci času.“ — Červenec 1975, str. 37.
Někteří lidé jsou snad překvapeni tím, že duchovenstvo připouští takové věci. Tyto biblické pravdy však hájí tento časopis už 100 let.
JAKÝ TO MÁ VZTAH K PEKLU
Pojďme dále. Jestliže duše není nesmrtelná a mrtví jsou bez vědomí a očekávají vzkříšení, jak by mohla být pravdivá církevní nauka, že Bůh posílá zlé lidi do pekla, aby tam podstoupili mučení? Skutečnost je taková, že Bible tyto věci neučí. „Strážná věž“ často obhajovala biblickou pravdu v této věci; zde je příklad:
„Zjišťujeme, že [peklo] je překlad hebrejského slova šeol, které jednoduše znamená stav smrti. Není v něm ani nejmenší myšlenka posmrtného života nebo utrpení; . . . [Duchovní] však dále káží tuto falešnou nauku o pekle, což není nic jiného než pomluva osobnosti Boha.“ — Listopad 1883, str. 4.
Přijímá nyní duchovenstvo biblický názor na peklo? Ačkoli snad někteří váhají říkat to přímo, když jejich předáci připouštějí to, co Bible říká o „duši“, ukazují, že „pekelný oheň“ nemá biblický podklad. Například dánský pastor Kai Jensen uznal:
„Řeč o věčné zkáze je pošetilá. To není křesťanství. Bylo to v minulých dobách, kdy kazatelé pekla hřměli z kazatelny o ďáblu a o neuhasitelném ohni. Tato doba je však pryč.“ — „Hvor gaar vi hen?“ (Kam jdeme?), str. 119.
Ačkoli většina lidí snad slyší ve své církvi ještě mnoho o pekelném ohni, pravděpodobně žádný neví, co o této věci říká Bible. Mnozí jsou jako tajemník kanceláře presbyteriánské církve v Austrálii, který řekl: „Vyhýbáme se nebi a peklu, protože to mate příliš mnoho lidí. Nebylo by mi příjemné, když si s někým povídám, abychom se dostali přímo k mému vlastnímu názoru.“
KOHO UCTÍVÁŠ?
Jiná biblická pravda, kterou „Strážná věž“ hájila, souvisela s osobností pravého Boha, jehož uctíváme. Milióny lidí stále opakují takzvanou „Pánovu modlitbu“, kterou učil Ježíš. (Mat. 6:9–13) Přemýšlejí však o významu slov „Buď posvěceno tvé jméno“, nebo povšimli si, jak Ježíš stále nabádal ke vzdávání úcty Božímu jménu? (Jan 12:28; 17:6) Nebo je jim toto jméno neznámé, protože se mu duchovní vyhýbají a překladatelé je nahrazují výrazy „Pán“ a „Bůh“?
Mnoho vědců nyní připouští důležitost tohoto jména. Katolický teolog John L. McKenzie píše v „Biblickém slovníku“ (1965, angl.):
„Bůh Izraele je nazýván svým osobním jménem mnohem častěji než všemi jinými tituly dohromady; jméno nejen dokazuje totožnost osoby, ale odhaluje její charakter.“ — str. 316.
J. A. Motyer, rektor Trinity College, Anglie, dodává:
„Je velmi na škodu, jestliže se při čtení Bible zapomínáme dívat na náhradní slovo [Pán nebo Bůh] k samotnému osobnímu, důvěrnému Božímu jménu. Tím, že Bůh oznámil svému lidu své jméno, zamýšlel mu odhalit svou nejvnitřnější osobnost.“ — „The Lion Handbook to the Bible“ (1973), str. 157.
„Strážná věž“ důsledně používala božské jméno. Po vysvětlení, že hebrejské slovo el znamená „bůh“, se například ve vydání z října 1881 (str. 9) dále říkalo:
„Jehova je nejvyšší ‚el‘ a vládce nad všemi ostatními el — mocnými. A mělo by být všem známo, že JEHOVA je jméno, které nepoužíval nikdo jiný než Nejvyšší Bytost — náš Otec, ten, jehož Ježíš nazýval Otcem a Bohem.“
A vydání z 1. ledna 1926 předložilo důležitý námět „Kdo bude ctít Jehovu?“ Toto obhajování Božího jména pokračuje. Od té doby, co se objevil „Překlad nového světa“ (1950–1961), je v tomto časopise nejčastěji citován, protože používá Boží jméno i v „Novém zákoně“ tam, kde lze pro to najít důkazy. Profesor G. Howard nedávno hovořil o používání Božího jména v „Novém zákoně“. Je zajímavé, že podotkl:
„Je rozumné věřit, že pisatelé N[ového] Z[ákona], když citovali z Písem, zachovávali v biblickém textu tetragram [Boží jméno v hebrejštině].“ — „Journal of Biblical Literature“, 1977, str. 63–83.
„Strážná věž“ učinila totéž již před lety.
Profesor Howard také řekl, že když bylo Boží jméno později odstraněno a nahrazeno výrazem „Pán“, pravděpodobně to způsobilo zmatek v rozlišování mezi Pánem Ježíšem a Pánem Jehovou; to přispělo k nauce o trojici, které se nyní všeobecně věří.
TROJJEDINÝ BŮH?
Rčení „Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý“ snadno splývá s jazyka mnohých. Toto vyznání shrnuje jejich názor, že v jednom Bohu jsou tři sobě rovné a stejně věčné osoby.
„Strážná věž“ však po celé století povzbuzovala čtenáře, aby zkoumali, co o této věci skutečně říká Boží slovo. Vždyť stále znovu ukazuje, že Ježíš není rovný svému Otci, ale je menší než Jehova a je Jehovovi poddán. (Jan 14:28; 17:3; 1. Kor. 11:3) Například v roce 1882 bylo spolu s podpůrnými texty řečeno:
„My tedy věříme v jednoho Boha a Otce a také v jednoho Pána Ježíše Krista. . . Jsou to však dvě bytosti a ne jedna. . . Zamítáme učení, že [Jehova, Ježíš a Boží duch jako účinná síla] jsou tři Bohové v jedné osobě, jako zcela nebiblické. . . Nauka o trojici vznikla ve třetím století.“
Skutečnost, že trojice není uvedena v Bibli, ale že byla později rozvinuta církví, se připouští stále víc. Ve švýcarském „Biblickém slovníku“ (1954, str. 72, franc.) je uvedeno: „Žádné spisy Nového zákona nedávají výslovné ujištění o trojjediném Bohu.“ Londýnský „Observer“ uvedl 3. prosince 1978:
„Rev. dr. Geoffrey Lampe, jeden z britského vedení anglikánských teologů, . . . pronesl ostrou námitku proti historické křesťanské nauce o trojici. . . Řekl o trinitářské nauce — Bůh se skládající se ze tří ‚osob‘ —, že ‚nemá velkou‘ budoucnost.“
ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÝ KRISTŮV NÁVRAT
Se vzkříšením Ježíše, které provedl Bůh, je spojena nejdůležitější událost pro všechny křesťany. Je to Kristův návrat neboli druhý příchod. Ježíš stavěl tento důležitý námět svým následovníkům před oči, a oni jej netrpělivě očekávali. Krátce před jeho smrtí jej úpěnlivě prosili: „Pověz nám, kdy to bude a co bude znamením tvé přítomnosti [řecky: parousia] a skonávání systému věcí?“ (Mat. 24:3; Sk. 1:6) Bible končí Ježíšovými povzbudivými slovy: „Ano, přijdu rychle!“, na něž apoštol Jan vroucně odpovídá: „Přijď, Pane Ježíši.“ — Zjev. 22:20; 1:7.
Luteránská encyklopedie se zmínila o tom, jak je toto učení životně důležité:
„Všechny vyhlídky do budoucnosti byly ovládány jistotou, že Pán se vrátí a bude se svým sborem navždy, . . . Tato naděje dávala prvním křesťanům neotřesitelnou jistotu, že všechny moci a všechny změny v tomto světě jsou pouze dočasné; Kristus přijde!“ — „The Encyclopedia of the Lutheran Church“, sv. III. str. 2149.
Jakým otřesným opakem jsou však vlivné názory moderních teologů. Nedávno například shrnul dr. A. C. Thiselton z univerzity v Sheffieldu, Anglie, ty hlavní:
Katolický teolog Teilhard de Chardin „má málo co říci o parousia [neboli přítomnosti]“. Paul Tillich stanovuje „teologii budoucnosti, v níž parousia nehraje skutečně žádnou roli“. Rudolf Bultmann „pohlíží na parousia jako na eschatologický mýtus“. A J. A. T. Robinson tvrdí, že ‚sám Ježíš neočekával, že by měl být nějaký druhý příchod‘. — „Tyndale Bulletin“, 1976, str. 27–53.
Protože duchovní snižují Kristův návrat, tato důležitá pravda má v životě většiny věřících malý význam. Uvažuj na jednom příkladě, jak je to vážné: Kristův návrat zahrnuje konečné vítězství spravedlnosti nad špatností. Co je tedy potom s lidským zájmem o spravedlnost, když duchovní vůdci tvrdí, že se snad Ježíš nikdy nevrátí?
Ovšem ve shodě s Písmem a podle vzoru prvních křesťanů od svého prvního čísla v roce 1879 „Siónská Strážná věž a hlasatel Kristovy přítomnosti“ (jak se původně jmenovala) oznamovala a hájila Kristův návrat a jeho přítomnost.
A to, co jsme viděli v době svého života — války, hladomor, zemětřesení, bezzákonnost ve světovém měřítku — je dostatečným důkazem pro to, že my NYNÍ vydáváme svědectví o ‚znamení Kristovy přítomnosti‘, kterou prorokoval Ježíš. (Mat. 24:3–14) To znamená, že závěr systému věcí je blízko! Jistě tato pravda i jiné pravdy Bible zasluhují, aby byly obhajovány. Je to zejména proto, že Ježíš řekl o těch, kteří se chtějí líbit Bohu, že „budou uctívat duchem a pravdou“. — Jan 4:24.
[Obrázek na straně 13]
NEBE
PEKLO
DUŠE
VZKŘÍŠENÍ
JEŽÍŠ
KRISTŮV NÁVRAT
TROJICE
BOŽÍ JMÉNO