Nežij v ústraní

VE VĚTŠINĚ situací je izolace nepřirozená. Soustavně se držet v ústraní je nekřesťanské. Jehova Bůh je úplný sám v sobě a nepotřebuje společenství, a přece považoval za vhodné obklopit se miliardami duchovních synů. (Job 38:4–7; Dan. 7:10) To byl aktivní projev jeho lásky. Táž láska jej vedla k tomu, že později vytvořil svého pozemského syna, Adama. Nebeští duchovní synové dostali podivuhodně promyšlenou schopnost dorozumívat se. (1. Kor. 13:1) Bůh nevytvořil tyto inteligentní bytosti pouze proto, aby od nich něco dostával, ale spíše proto, aby jim dával. Měl potěšení z těchto synů a oni měli radost, že mohou být s ním a ve vzájemném společenství. — Srovnej Přísloví 8:30, 31.

Nejvyšší také rozhodl, že by nebylo dobré, aby Adam byl stále sám. Proto mu opatřil družku. (1. Mojž. 2:18) První lidská dvojice měla splnit Jehovův příkaz a naplnit zemi. Tak měla po celé zemi existovat lidská rodina, která se měla vzájemně dorozumívat. (1. Mojž. 1:28) Je tedy naprosto zřejmé, že lidé neměli trpět špatnými následky osamění.

Není tedy divu, že většina biblických zmínek o různých formách izolace má vztah k negativním okolnostem. (Žalm 25:16; 102:7) Když Kain zavraždil svého bratra a byl poslán do vyhnanství, měl být izolován od ostatní lidské rodiny. Považoval to za trest, který bylo obtížné snášet. — 1. Mojž. 4:11–14.

PROTILÉK

Co však může dělat ten, kdo má pocit, že je osamělý, že jej nikdo nemá rád a že jej nikdo nepotřebuje? Neměl by se litovat a čekat, že druzí něco podniknou, neměl by očekávat, že něco dostane. Měl by se sám chopit iniciativy a aktivně projevovat lásku jiným. Tak bude napodobovat Boha a Krista. Kdo se izoluje, ať již úmyslně nebo neúmyslně, jedná proti předsevzetí, které má Bůh s lidstvem. Není div, že izolace přináší problémy. Protilékem tedy je činit to, co pro nás zamýšlel stvořitel. Přál si, abychom měli radost ze společenství s ostatními lidmi. Jedna kdysi osamělá žena začala oceňovat tuto myšlenku. Řekla: „Nakonec se mi rozbřesklo. Vzchopila jsem se tedy a přestala jsem přemýšlet jen sama o sobě. Začala jsem tvrdě pracovat a pracuji tvrdě až dodnes.“

Co poznáváme z této zkušenosti? Člověk nemusí. být osamělý. Může v té věci udělat něco konkrétního. Může uplatňovat základní křesťanské zásady. Je vůbec možné, aby někdo byl křesťanem a zároveň samotářem? Ne, protože láska k bližnímu vyžaduje, abychom pro lidi ve svém okolí činili dobro, abychom aktivně napodobovali stvořitele. (Mat. 22:37–39; 7:12) A dáváme-li milosrdně lidem, kteří to potřebují, působí nám to radost. Takové dávání zapuzuje neradostný pocit, který často mají lidé žijící osaměle.

OCHRANA

Je ovšem třeba úsilí, máme-li se začít aktivně stýkat s jinými. Nesmíme se nechat odradit, máme-li pocit, že na to nestačíme. Není snadné překonat osamělost, a proto je dobré, snažíme-li se, abychom se nestali obětí tohoto neduhu. I když se snad v některých lidech zklameme, musíme dát pozor, abychom se od lidí neodtahovali. Bible říká: „Nikdo z nás nežije sám sobě.“ (Řím. 14:7, „Ekumenický překlad“) Jakmile se někdo začne izolovat, je v nebezpečí, že začne ke své škodě přemýšlet nemoudře, a dokonce pošetile. Biblické přísloví to vyjadřuje slovy: „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat svou sobeckou žádost, bude vybuchovat proti každé skutečné moudrosti.“ — Přísl. 18:1.

Povšimni si, co se stalo jedné mladé ženě, která začala náruživě sledovat v televizi pornografické filmy vysílané pozdě v noci. Pod takovým nezdravým vlivem se brzo přestala modlit, přestala číst Bibli a účastnit se křesťanských shromáždění. Zakrátko začala mít dojem, že její manžel pro ni není dost dobrý, a začala se litovat. Dala se cestou, kterou by o několik měsíců dříve byla rychle zavrhla jako pošetilou. Podlehla svým nesprávným žádostem, opustila manžela a malou dcerku a začala žít s jiným mužem. Našla skutečně štěstí? Ne. Později se přiznala jedné přítelkyni, že její nový partner ji bil a že jí bez jejího dítěte bylo velmi zle. Tato žena ublížila sama sobě, svému manželovi, svému dítěti i svým spolukřesťanům a uvedla velkou potupu na stvořitele — to všechno proto, že se uchýlila do ústraní.

DRŽET SE V ÚSTRANÍ JE NEKŘESŤANSKÉ

Držet se v ústraní je skutečně nekřesťanské. Vede to k nesoudržnosti, tlumí se nadšení v křesťanských skutcích a omezuje se výměna myšlenek. Člověk, který se oddělí od ostatních, může podléhat sklíčenosti a pochybnostem o důvěryhodných lidech, začne pochybovat dokonce i o Bohu a o Bibli. Učedník Juda ukazuje, že v jeho době si někteří neuvědomovali, že i andělé si škodili, když se přestali stýkat s Bohem a s věrnými anděly a věnovali se svým nesprávným žádostem. — Juda 6, 8, 10, 20–22.

Celý duch Bible směřuje proti izolaci a jejím nežádoucím následkům — nečinnosti, nesdílnosti a neprojevování lásky. Bible učí pozitivnímu jednání a podněcuje k němu. Používá k tomu mnoha slov, která vyjadřují činnost. Jsme vybízeni, abychom ‚činili‘ jiným, abychom ‚šli. . . a činili učedníky‘, abychom ‚prosili a bude nám dáno‘, abychom ‚neustále klepali‘ a bude nám otevřeno, abychom ‚milovali svého bližního‘, abychom se ‚shromažďovali s jinými křesťany‘, abychom ‚šli cestou pohostinnosti‘. To všechno jsou léky proti otupělosti, sebelítosti, proti pocitu, že nikomu na nás nezáleží a že nás nikdo nepotřebuje. Křesťanství vyžaduje, aby člověk projevoval soucit tím, že polituje jiné, že v někom jiném vyvolá pocit, že o něj někdo stojí a že je užitečný, místo aby se cítil neužitečným. Dáváme-li z celého srdce, můžeme si být jisti, že od našeho nebeského Otce dostaneme hojnou měrou. (Mat. 6:1–4) Dáváním získáme v druhých lidech přátele, a to zapudí pocity osamělosti.

Někdy samozřejmě potřebujeme soukromí. Ježíš Kristus měl sice mnoho práce, když pomáhal jiným, ale přece si vyhradil čas, aby byl sám. Když slyšel zprávu o smrti Jana Křtitele, odebral se „na opuštěné místo“. (Mat. 14:13) Pro ty, kteří jsou obvykle ve společnosti jiných, může být samota osvěžující změnou a může jim poskytnout dobrou příležitost k přemýšlení. Boží Syn jednou řekl svým učedníkům: „ ‚Pojďte sami soukromě na osamělé místo a trochu si odpočiňte.‘ Mnozí totiž přicházeli a odcházeli a oni neměli ani kdy se najíst.“ (Mar. 6:31; 3:20) Tehdy potřebovali právě samotu.

Strávíme-li čas, kdy jsme o samotě, užitečným přemýšlením, můžeme posílit svou víru. Takové přemýšlení nás může více přiblížit k Bohu. Může nás přimět k tomu, abychom ve své modlitbě vyjádřili ocenění, a to podporuje náš osobní vztah k Všemohoucímu. Ale takové situace jsou přechodné. Nikdy bychom neměli chtít žít do té míry v ústraní, že bychom žili jako v klášteře. — Srovnej Jan 17:15.

Máme opravdu zdravé důvody, proč se vyhýbat životu v ústraní. Je to skutečně škodlivé. Osamělost může nepříznivě ovlivnit křesťanskou činnost, společenství i dorozumění. Proto plně využívejte Božích duchovních opatření. Čtěte denně jeho Slovo. Nezanedbávejte modlitbu. Stále naplňujte mysl zdravými myšlenkami. Pěstujte pravidelně společenství s lidmi téže vzácné víry. Zůstávejte plně zaměstnáni hodnotnými skutky, když vyučujete Božímu slovu, a také jinými způsoby reagujete na potřeby lidí ve svém okolí. Budete-li se pevně držet Jehovy a jeho Slova a připustíte-li, aby na vás působil jeho duch, „zabrání vám, abyste nebyli ani nečinní ani neplodní vzhledem k přesnému poznání našeho Pána Ježíše Krista“. (2. Petra 1:5–8) Neuchyluj se do ústraní.