„Pane, otevři oči anglického krále“
BYL odsouzen jako kacíř v srpnu 1536. Teprve v říjnu však byl postaven na hranici. Těsně před tím, než byl uškrcen a jeho tělo spáleno, hlasitě vyřkl svá poslední slova: „Pane, otevři oči anglického krále.“
Jmenoval se William Tyndale. Proč byl odsouzen jako kacíř a jeho tělo spáleno na hranici? Co neviděl anglický král? A mohli bychom najít nějaké cenné poučení v tom, co se Tyndalovi přihodilo? Při hledání odpovědi prozkoumejme nejprve pozadí Tyndalovo případu.
Tyndalovo mládí
Tyndale se narodil v gloucesterském hrabství v Anglii okolo roku 1494. Studoval na Oxfordské univerzitě a v roce 1515 obdržel titul mistra svobodných umění. Krátce poté strávil nějakou dobu na univerzitě v Cambridgi.
V roce 1522 byl už Tyndale zpátky v gloucesterském hrabství a stal se vychovatelem dětí Sira Johna Walshe. Brzy se dostal do sporů s význačnými katolickými duchovními a doktory, kteří navštěvovali šlechticovo sídlo. Na podporu svých názorů užíval písem. Lady Walshová se znepokojila a ptala se ho: „Proč bychom měli věřit vám spíše než takovým velkým, učeným a ctěným pánům?“
Tyndale se tedy rozhodl přeložit do angličtiny „Příručku křesťanského vojáka“, dílo učence Desideria Erasma. Odsuzovalo mnohé převládající náboženské zvyklosti a nauky. Erasmus například psal: „Je pro mne vždycky zdrojem ohromení, že si papežové a biskupové tak nerozvážně přejí být nazýváni pány a mistry, když Ježíš obojí zakázal svým učedníkům. . . Výrazy apoštol, pastýř, biskup, jsou pojmy označující úřad nebo službu, ne panování či vládu.“ V tomto díle povzbuzoval Erasmus také k hlubšímu studiu Bible.
Tyndalovi rozhořčení nepřátelé jej brzy obvinili z kacířství. Uvědomoval si sice, v jakém je nebezpečí, byl však stále více přesvědčen, že jedinou cestou k odstranění nevědomosti je překlad Bible do běžné angličtiny jeho doby, aby ji tak zpřístupnil ke čtení prostým lidem.
Brzy se dostal do jiné rozepře s duchovním, který nakonec řekl: „Raději [buďme] bez Božího zákona než bez papežova.“ Tyndale tím byl otřesen a odpověděl: „Neuznávám papeže a všechny jeho zákony. . . Zachová-li mě Bůh naživu, postarám se, aby za několik let znal chlapec od pluhu více textů Písma než ty.“ Tyndale dostál svému slovu. S rozhodnutím, že Bibli zpřístupní pro ‚chlapce od pluhu‘, odjel v roce 1523 do Londýna, aby vyhledal katolického biskupa Cuthberta Tunstalla. Byl pevně přesvědčen, že mu tento Erasmův přítel pomůže.
Jeho překlad se setkává s odporem
Tunstall se však neodvažoval napomoci plánu, který církev tak neschvalovala. Tyndale si však získal přátelství bohatého kupce Humpreyho Monmoutha a několik měsíců u něho bydlil. Uvědomoval si nebezpečí, kterým čelil, a brzy dospěl k závěru, že „v londýnském paláci mého pána [není] místo pro překládání Nového zákona, ale není k tomu místo ani v celé Anglii“. S Monmouthovou pomocí tedy Tyndale vyplul v roce 1524 do Německa. Tam začal překládat Křesťanská řecká Písma (běžně nazývaná Nový zákon), ne z latiny, jak to činil překladatel Bible Viklef, ale z původní řečtiny.
Tištění začalo sice velmi tajně, ale brzy bylo odhaleno Johannem Dobneckem (Cochlaeem), který byl nazván „až dosud nejzavilejším nepřítelem překladů Božího slova do kteréhokoli jazyka“. Dobneck vyburcoval úřední místa a Tyndale musel prchnout z města Wormsu s deseti či více tehdy dokončenými archy. V roce 1526 bylo úspěšně dokončeno vydání nejméně 3000 výtisků jeho překladu a bylo propašováno do Anglie obchodníky známými jako ‚Novozákonníci‘. Nebezpečí spojená s koupí těchto výtisků rostla, když biskup Tunstall a jiní kněží začali po nich pátrat a pálili je u Svatopavelského kříže v Londýně.
V roce 1527 odhalil canterburský arcibiskup William Warham způsob jak vykoupit Tyndalův překlad dřív, než se dostane mezi lidi. Rovněž Tunstall se zapojil do podobné činnosti a tímto způsobem bylo zničeno mnoho svazků. K čemu to však ve skutečnosti vedlo? „Dostanu peníze, zbavím se dluhů, a celý svět bude volat proti pálení Božího slova. Přebytek peněz, které mi zůstanou, použiji k dalším opravám onoho Nového zákona,“ prohlásil Tyndale. Tak měl nakonec víc peněz na tištění dalších výtisků a na revizi. Nic, co dělalo duchovenstvo, nemohlo zabránit šíření Božího slova.
Proč ale byly oči duchovenstva, a dokonce i anglického krále Jindřicha VIII., uzavřeny vůči překladu do běžného jazyka, jako byl Tyndalův? Významný katolický učenec Erasmus uvedl jako jeden z důvodů: „V posvátných svazcích jsou na mnoha místech kárány neřesti pastýřů a knížat, a kdyby si to lidé přečetli, reptali by proti těm, kdo jsou jim nadřízeni.“ Námitky však nevyvolávala pouze myšlenka na překlad do běžného jazyka. Král se stavěl proti „zhoubným glosám“, okrajovým poznámkám, v Tyndalově překladu. Také duchovenstvo mělo námitky proti okrajovým poznámkám, které považovalo za podvratné vůči katolické víře. Jejich odpor ovšem bránil prostým lidem, aby se jejich oči otevřely pravdě Božího slova.
Tyndale se při překladu věrně držel svých slov, používal pojmy, kterým mohl rozumět ‚chlapec od pluhu‘; „starší“ nebo „senior“ místo „kněz“; „sbor“ místo „církev“; „láska“ místo „dobročinnost“ a podobně. Používání takových slov místo starých církevních pojmů bylo však v očích tak ortodoxních katolíků, jako byl Sir Thomas More, kacířské.
Tyndale zatím napsal několik dalších ‚protikněžských‘ publikací. Například jeho „Poslušnost křesťanského člověka“ zpochybňovala papežovu autoritu, odsuzovala bohatství duchovenstva a odhalovala jiné příčiny a zlé návyky. Na obranu překladu do běžné angličtiny tam napsal: „Říkají, že se nedá překládat do našeho jazyka, protože je příliš hrubý. Není tak hrubý, jako jsou oni falešnými lháři. . . Toto vyhrožování a zakazování prostým lidem, aby četli Písmo, není z lásky k vašim duším. . . vždyť dovolují. . . abyste četli Robina Hooda. . . a bajky o lásce a rozpustilostech. . . tak nečisté, jak si jen lze představit, a tím se kazí mysli mladých.“
Tak se začalo pohlížet na Tyndala jako na kacíře a na jeho překlad Křesťanských řeckých písem jako na kacířskou publikaci.
Hebrejská písma
Tyndala se také již nějaký čas učil hebrejsky, a jakmile toho byl schopen, začal překládat Hebrejská písma do angličtiny. Začal překládat Pentateuch (knihy Mojžíšovy). Pak se lodí vydal z belgických Antverp do německého Hamburku, aby jej nechal vytisknout. U nizozemského pobřeží však ztroskotal a přišel o všechny své knihy a spisy. Nakonec se roku 1529 dostal do Hamburku a setkal se tam se starým známým, Milesem Coverdalem, který mu pomohl přeložit celý Pentateuch. V roce 1530 byl konečně vytištěn. Ale vůči tomuto překladu byly oči duchovenstva a krále zavřeny ještě pevněji.
Tyndalovy okrajové poznámky u knih Mojžíšových byly ještě provokativnější než jeho poznámky k Řeckým písmům. Chopil se příležitosti vyjádřit to, co cítil jako rozpor mezi některými zvyklostmi církve a Božími zákony. Povšimni si následujících příkladů: 4. Mojžíšova 23:8 — „‚Jak mám proklínat koho Bůh neproklíná‘ [okrajová pozn.: Papež ví, jak]“; 5. Mojžíšova 23:18 — „‚Nevnášej plat nevěstky ani cenu psa do domu Pána Boha svého‘ [okraj. pozn.: Ale papež od nich příspěvky bere a biskupové a opati netouží po lepších nájemcích]“; 5. Mojžíšova 11:19 — „‚Mluv o nich (mých slovech), když sedíš ve svém domě‘ [okraj. pozn.: mluv o Robinu Hoodovi, říkají naši preláti]“.
Rozšíření Biblí a Tyndalových i Lutherových spisů dosáhlo v Anglii takového rozsahu, že v květnu 1530 svolal král Jindřich VIII. asi 30 předních biskupů a kněží včetně Mora a Tunstalla. To vedlo k tomu, že do králova prohlášení bylo včleněno odsouzení těchto spisů. Byly popsány jako „rouhavé a zhoubné anglické knihy“, jež podvracejí víru a rozněcují vzpouru.
Od té doby se nespalovaly jen knihy. V následujících dvou letech bylo na hranici upáleno deset „kacířů“. Některé z nich Tyndale znal. Jiní doznali, že vlastní jeho knihy, odvolali a zaplatili pokutu.
V roce 1533 byl Tyndale opět v Antverpách. Revidoval tam své vydání Křesťanských řeckých písem a pracoval na další části Hebrejských písem. V rukopise dokončil úsek od Jozua do Druhé Paralipomenon.
Zrada, soud a smrt
Z Anglie byly vyvíjeny velké snahy nalézt a zatknout Tyndala, ale až do května 1535 marně. Na obědě u antverpských kupců se Tyndale seznámil s Jindřichem Phillipsem. Nebyl si vědom žádného nebezpečí a pozval ho do domu, kde zůstával, třebaže jeho hostitel Tomáš Poyntz měl zřejmé podezření. Phillips si získával Tyndalovu důvěru. A vzápětí informoval úřady. Nebylo však prozíravé zatknout Tyndala v domě. Phillips ho tedy navštívil a pozval na hostinu. Společně opustili dům a kráčeli úzkou uličkou, Phillips za Tyndalem. Když z ní vycházeli, byl Tyndale označen, stráže se ho chopily a zatkly ho.
Tyndale byl uvězněn na hradě Vilvorde, asi 10 kilometrů od Bruselu, a zůstal tam 16 měsíců. Výslechy před zvláštní komisí mu daly příležitost svědčit s hojnou podporou Písma o tom, čemu věří. Vznikla z toho dlouhá rozepře s teology z nedaleké Lovaňské katolické univerzity. Nakonec byl odsouzen jako kacíř. Těsně předtím, než byl uškrcen a upálen, vyřkl slova: „Pane, otevři oči anglického krále.“
Jeho modlitba vyslyšena
Tyndale se nikdy nedozvěděl, jak brzy byla jeho předsmrtná modlitba vyslyšena a Bible zpřístupněna prostým lidem. Pak se také mohly oči mnohých otevřít pravdám, jež obsahovala.
Rok před Tyndalovou smrtí vydal Miles Coverdale první úplnou tištěnou anglickou Bibli, jejíž část byla založena na Tyndalově práci. Na titulní straně je dřevořezový ornamentální lem připisovaný německému malíři Hahsi Holbeinovi, nahoře s Jehovovým jménem v podobě hebrejského tetragrammatonu. Právě Tyndale jako první uvedl jméno „Jehova“ do anglického jazyka ve svém překladu knih Mojžíšových, a to ve 2. Mojžíšově 6:3.
Další revize Johna Rogerse, užívajícího jména Thomas Matthew (a proto známá jako Mattheowa Bible), byla přeložena králi Jindřichu VIII. v roce 1537 a dostala královské povolení. Přesto je ironií, že byla převážně Tyndalovým překladem a obsahovala dokonce jeho rukopis až do druhé Paralipomenon. Na konci Malachiáše se objevují jeho začáteční písmena „W. T.“ „Tak byl [arcibiskup] Crammer přiveden k tomu, aby při souborném vydání pod pseudonymem schválil překlady, které byly odsouzeny Konvokací, když se objevovaly jednotlivě; tak dal král své povolení dílům, která svými dřívějšími Prohlášeními odsoudil.“ — „Dějiny anglické církve“ od R. W. Dixona, svazek 1., str. 521, angl.
O rok později vydal generální vikář Tomáš Cromwell výnos, který pověřoval duchovní, aby do každého kostela opatřil jednu Bibli největší velikosti pro pohodlí farníků a bezpečně ji zajistili řetězem. Měli při tom „výslovně podněcovat, pobízet a nabádat každého, aby ji četl jakožto velice živé Slovo Boží“. Bylo to provedeno tak důkladně, že v roce 1539 muselo být vydáno další nařízení, aby lidé přestali hlasitě číst Bibli v kostele, když probíhají bohoslužby. Duchovenstvo zřejmě zaraženě zjišťovalo, že jejich kázání je přehlíženo, zatímco se mnozí raději shromažďují ke čtení Bible.
Byly otevřeny i tvé oči?
Pokud šlo o zpřístupnění Bible prostým lidem, byla Tyndalova předsmrtná modlitba vyslyšena. Ale jak je to dnes?
Mnozí řeknou: ‚Já Bibli mám.‘ Ale stačí to, aby měl člověk oči otevřeny? „Mají oči, ale nevidí,“ řekl Bůh o svém lidu ve starověké Judeji, který mu přestal být věrný. (Jeremiáš 5:21) ‚Vidění‘ se tedy může vztahovat k obraznému zraku, neboli k duševnímu vnímání. Je sice pravda, že milióny lidí mají doma Bibli, ale v mnoha případech stojí na polici a usazuje se na ní prach. Řekl bys, že jsou oči takových osob skutečně otevřeny k vnímání biblické pravdy?
‚Ale já svou Bibli čtu‘, odpovědí třeba někteří. Ano, ale znamená pouhé čtení Bible, že byly tvé oči otevřena? Ne nezbytně. Mnozí, kteří čtou Bibli, na ni pohlížejí pouze jako na zajímavou literaturu. Ale, písma nám říkají, že je třeba, abychom měli otevřené ‚oči svého srdce‘. (Efezským 1:18) Aby byly naše oči skutečně otevřeny, musíme rozumět tomu, co v Bibli čteme, brát si to k srdci a uplatňovat to ve svém životě.
A co ty? Byly tvé oči skutečně otevřeny? Jsi přesvědčen, že to, co je v Bibli napsáno, stojí za čtení a za uplatňování v životě? Pokud by sis v tom přál nějaké přispění, svědkové Jehovovi ti rádi pomohou.
Jakmile budou tvé oči otevřeny, musíš je udržovat otevřené. Jak se říká v biblické knize Přísloví: „Můj synu věnuj přece pozornost mým slovům, nakloň své uch k mým výrokům. Ať neuniknou tvým očím. Udržuj je uprostřed svého srdce.“ — Přísloví 4:20, 21.