William Tyndale — Prozíravý muž

William Tyndale se narodil v Anglii, „na velšských hranicích“, pravděpodobně v Gloucestershire, ačkoli přesné místo a datum zjistit nelze. V říjnu 1994 Anglie oslavovala pětisté výročí narození muže, který „nám dal anglickou Bibli“. Za toto dílo Tyndale zemřel mučednickou smrtí. Proč?

WILLIAM TYNDALE vynikal ve studiu řečtiny a latiny. V červenci roku 1515, kdy mu bylo pouhých jedenadvacet let, získal na Oxfordské univerzitě hodnost mistra svobodných umění. V roce 1521 byl již ordinovaným římskokatolickým knězem. V Německu v té době panoval v katolické církvi nepokoj vyvolaný činností Martina Luthera. Anglie však byla katolickou zemí až do roku 1534, kdy došlo k rozkolu mezi králem Jindřichem VIII. a Římem.

V Tyndalově době byla sice obecným jazykem angličtina, ale na školách se vyučovalo pouze latinsky. Latina byla církevním, ale i biblickým jazykem. V roce 1546 Tridentský koncil znovu potvrdil, že používat se má výlučně Jeronýmova latinská Vulgáta z pátého století. Tu však mohli číst pouze vzdělanci. Proč by měla být anglickému lidu odpírána Bible v angličtině a právo svobodně ji číst? Tyndale tvrdil: „Jeroným přeložil Bibli do své mateřštiny: proč to neuděláme také?“

Skutek víry

Po studiu v Oxfordu a snad také po dodatečném studiu v Cambridge strávil Tyndale dva roky v Gloucestershire jako vychovatel synů Johna Walshe. Tehdy v jeho srdci rostla touha přeložit Bibli do angličtiny a bezpochyby měl možnosti rozvinout své překladatelské umění pomocí nového Erasmova biblického textu, který uváděl řecké i latinské znění v souběžných sloupcích. V roce 1523 Tyndale od Walshovy rodiny odešel a odcestoval do Londýna. Chtěl pro svou překladatelskou práci získat povolení od londýnského biskupa Cuthberta Tunstalla.

Tunstallovo povolení bylo nezbytné, protože v roce 1408 na sněmu v Oxfordu byla přijata takzvaná Oxfordská nařízení, mezi něž patřil i zákaz překládat Bibli a číst ji v místních jazycích. Výjimku mohl udělit biskup svým povolením. Tento zákaz se odvažovali porušovat cestující kazatelé známí jako lolardi, a mnozí z nich byli upáleni jako kacíři. Lolardi četli a rozšiřovali Bibli Jana Viklefa, který přeložil do angličtiny Vulgátu. Tyndale cítil, že nadešel čas, aby byly křesťanské spisy přeloženy z řečtiny, aby byl pro potřeby církve a anglického lidu pořízen nový, autentický překlad.

Biskup Tunstall byl učenec, který velmi pomohl Erasmovi. Tyndale Tunstallovi své překladatelské schopnosti doložil tím, že mu předložil ke schválení překlad jedné z Isokratových řečí, což je obtížný řecký text. Tyndale věřil, že mu Tunstall nabídne přátelství, vezme jej pod ochranu a udělí mu souhlas k překladu Písma. Jak se biskup zachoval?

Odmítnut — Proč?

Přestože Tyndale měl průvodní list, Tunstall jeho návštěvu nepřijal. Tyndale musel o přijetí žádat písemně. Není známo, zda se Tunstall nakonec uvolil Tyndala přijmout, ale vzkaz, který mu poslal, zněl: ‚V mém domě pro Vás není místo.‘ Proč byl Tyndale tak nepokrytě odbyt?

Lutherovo reformační dílo působilo katolické církvi na evropském kontinentu velké starosti a jeho dopad byl cítit i v Anglii. Roku 1521 zveřejnil král Jindřich VIII. zanícené pojednání na obranu papeže před Lutherem. Papež Jindřichovi z vděčnosti udělil titul „Obránce víry“.a Jindřichův kardinál Wolsey také nezahálel — ničil Lutherovy knihy, které byly do Anglie nelegálně dovezeny. Tunstall, jakožto katolický biskup věrný papeži, králi a svému kardinálovi, byl vázán povinností potlačovat veškeré myšlení, které snad jevilo známky sympatií k rebelantu Lutherovi. A Tyndale byl osobou nanejvýš podezřelou. Proč?

Během pobytu u Walshovy rodiny Tyndale neohroženě vystupoval proti nevzdělanosti a pobožnůstkářství místních duchovních. Jedním z nich byl John Stokesley, který Tyndala znal ještě z Oxfordu. Stokesley časem nahradil Cuthberta Tunstalla v úřadě londýnského biskupa.

Odpor vůči Tyndalovi se projevil také při Tyndalově konfrontaci s vysoce postaveným duchovním, který řekl: „Raději buďme bez Božího zákona než bez zákona papežova.“ Tyndale na to reagoval pamětihodnými slovy: ‚Kladu papeži i všem jeho zákonům výzvu. Nechá-li mne Bůh naživu, za nemnoho let dokáži, že chlapec, který chodí za pluhem, bude vědět z Písma víc než vy.‘

Tyndale se musel dostavit k administrátorovi Worcesterské diecéze kvůli falešnému nařčení z kacířství. „Silně mi vyhrožoval a spílal mi,“ vzpomínal později Tyndale, a dodal, že s ním bylo zacházeno jako se „psem“. Neexistovaly však žádné průkazní materiály, které by Tyndala usvědčovaly z kacířství. Historikové se domnívají, že všechny tyto záležitosti byly tajně oznámeny Tunstallovi, aby ovlivnily jeho rozhodnutí.

Po ročním pobytu v Londýně Tyndale usoudil: „V londýnském paláci mého pána není místo pro překládání nového Zákona, a nejen to . . . v celé Anglii není pro takovou práci místo.“ Měl pravdu. Který tiskař by se v tom ovzduší represí vyvolaných Lutherovým dílem odvážil vyrobit anglickou Bibli? V roce 1524 proto Tyndale přeplul průliv La Manche. Už nikdy se do Anglie nevrátil.

Pobyt v Evropě a nové problémy

William Tyndale nalezl útočiště v Německu, kam se uchýlil se svými drahocennými knihami. Vezl si s sebou deset liber, které mu laskavě daroval jeho přítel Humphrey Monmouth, vlivný londýnský kupec. V těch dobách to byl obnos tak velký, že by stačil na vytištění Řeckých písem, které Tyndale hodlal přeložit. Monmouth byl za pomoc poskytnutou Tyndalovi a za údajné sympatie k Lutherovi nakonec zatčen. Byl vyslýchán a vězněn v londýnském Toweru. Propuštěn byl teprve potom, co požádal o milost kardinála Wolseyho.

Kde konkrétně Tyndale v Německu pobýval, to není s jistotou známo. Některé okolnosti svědčí o Hamburku, kde možná strávil jeden rok. Setkal se Tyndale s Lutherem? Ani to není jisté, ačkoli v obvinění vzneseném proti Monmouthovi bylo uvedeno, že se s ním setkal. Jedno však jisté je: Tyndale se plně věnoval překladu Řeckých písem. Komu svěří do tisku svůj rukopis? Dal jej Petru Quentellovi v Kolíně.

Vše se dařilo, dokud se o věci nedozvěděl Tyndalův odpůrce Jan Dobneck, známý též jako Cochlaeus. Cochlaeus o svém zjištění neprodleně informoval jednoho blízkého přítele Jindřicha VIII., který pohotově obdržel zákaz na Quentellovo vydání Tyndalova překladu.

Tyndale se svým pomocníkem Williamem Royem si zachránili život útěkem. U sebe měli již vytištěné strany Matoušova evangelia. Plavili se po Rýnu do Wormsu, kde práci dokončili. Časem bylo vyrobeno 6000 výtisků prvního vydání Tyndalova New Testament (Nového zákona).b

Úspěch — Navzdory odporu

Přeložit a vytisknout Bibli bylo něco zcela jiného než ji dopravit do Británie. Církevní i světské úřady byly rozhodnuty, že posílání Biblí přes La Manche zabrání, ale kupci spříznění s Tyndalem věděli, jak na to. Skryli knihy do balíků látek a mezi jiné zboží a propašovali je k anglickým břehům a na sever do Skotska. To bylo pro Tyndala povzbuzením. Ale jeho boj teprve začal.

Dne 11. února 1526 přišel kardinál Wolsey v doprovodu třicet šesti biskupů a jiných církevních hodnostářů k londýnské Svatopavelské katedrále, aby se „podíval, jak jsou do ohně házeny velké koše knih“. Mezi těmito knihami bylo i několik výtisků Tyndalova drahocenného překladu. Do dnešní doby se dochovaly pouze dva výtisky tohoto prvního vydání. Jediný kompletní výtisk (chybí jen titulní strana), je uložen v Britské knihovně. Ironií osudu je, že druhý dochovaný výtisk, jemuž chybí jedenasedmdesát stran, byl objeven v knihovně Svatopavelské katedrály. Jak se tam dostal, to nikdo neví.

Tyndala to od práce neodradilo. Dále pracoval na nových vydáních svého překladu — a angličtí duchovní je systematicky zabavovali a pálili. Pak Tunstall změnil taktiku. Uzavřel dohodu s kupcem Augustinem Packingtonem. Packington měl kupovat všechny Tyndalovy knihy, včetně jeho Nového zákona, a ty pak měly být páleny. Packington však již měl uzavřenou dohodu s Tyndalem. Halleova Chronicle uvádí: „Biskupové měli knihy, Packington měl poděkování a Tyndale měl peníze. Byly vytištěny další Nové zákony a ty se rychle a ve velkém množství dostaly do Anglie.“

Proč duchovenstvo proti Tyndalovu překladu tak horlilo? Zatímco latinská Vulgáta svatý text zamlžovala, Tyndalův překlad z původní řečtiny poprvé tlumočil anglickému lidu biblické poselství srozumitelným jazykem. V 13. kapitole 1. Korinťanům se Tyndale například rozhodl, že řecké slovo agape přeloží jako „láska“ místo „dobročinnost“. Trval na slovu „sbor“ (congregation) místo „církev“ (church), aby se pozornost nepoutala na církevní budovy, ale na lidi. Pro duchovenstvo bylo poslední kapkou Tyndalovo použití slov „starší“ místo „kněz“ a „pokání“ místo „dostiučinění“. Tyndale tak zbavil duchovenstvo kněžské moci, kterou si uzurpovalo. David Daniell o tom řekl: „Chybí tam očistec; není tam ušní zpověď ani dostiučinění. Dvě opěry církevního bohatství a církevní moci se zbortily.“ (William Tyndale—A Biography) Tyndale svým překladem zasel semeno sváru. Novodobá věda však plně potvrzuje, že slova, která Tyndale volil, byla přesná.

Antverpy, zrada a smrt

V letech 1526 až 1528 se Tyndale přestěhoval do Antverp, kde se mezi anglickými kupci mohl cítit v bezpečí. Zde napsal The Parable of the Wicked Mammon, The Obedience of a Christian Man a The Practice of Prelates („Podobenství o ničemném mamonu“, „Křesťanova poslušnost“ a „Jednání prelátů“). Tyndale pokračoval ve své překladatelské práci a byl prvním, kdo v anglickém překladu Hebrejských písem použil Boží jméno Jehova. Toto jméno se v Tyndalově překladu objevuje více než dvacetkrát.

Dokud byl Tyndale v Antverpách u svého přítele a dobrodince Tomáše Poyntze, byl v bezpečí před intrikami Wolseyho a jeho špehů. Stal se známým svou péčí o nemocné a chudé. Časem si však Tyndalovu důvěru úlisně získal Angličan Henry Phillips. Výsledkem bylo, že roku 1535 byl Tyndale zrazen a dopraven do vilvoordského hradu, ležícího asi deset kilometrů severně od Bruselu. Zde byl šestnáct měsíců vězněn.

Nelze s jistotou říci, kdo Phillipse najal, ale stín podezření padá na biskupa Stokesleyho, který měl tehdy plné ruce práce s upalováním „kacířů“ v Londýně. V roce 1539 se Stokesley na smrtelné posteli „radoval z toho, že za svého života upálil padesát kacířů,“ říká W. J. Heaton v knize The Bible of the Reformation (Bible v dobách reformace). Mezi těmito padesáti byl svým způsobem i William Tyndale, který byl zardoušen a jehož tělo bylo v říjnu roku 1536 veřejně spáleno.

V komisi, která Tyndala soudila, byli tři prominentní doktoři teologie z lovaňské katolické univerzity, kde Phillips studoval. Přítomni byli i tři kanovníci z Lovaně a tři biskupové a jiní hodnostáři. Postarali se o to, že Tyndale byl obviněn z kacířství a zbaven kněžského úřadu. Všichni se radovali z jeho smrti. Tyndalovi bylo pravděpodobně čtyřicet dva let.

„Tyndale,“ řekl více než před sto lety jeho životopisec Robert Demaus, „byl stále nápadný svou neohroženou upřímností.“ Johnu Frithovi, svému spolupracovníkovi, kterého dal Stokesley v Londýně upálit, Tyndale napsal: „Jedinou slabiku Božího slova jsem proti svému svědomí nezměnil, a neudělal bych to, ani kdyby mi dnes nabízeli všechny požitky, pocty a poklady světa.“

William Tyndale obětoval svůj život, aby mohl dát lidu Anglie srozumitelnou Bibli. Jakou cenu zaplatil — a jaký drahocenný dar po sobě zanechal!

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 29]

PRVNÍ PŘEKLADY

Tyndalovo volání po překladu Bible do jazyka prostého lidu nebylo nerozumné a Tyndale ani nebyl první, kdo o něco takového usiloval. Překlad do anglosaského jazyka se objevil již v desátém století. V druhé polovině patnáctého století se Evropou bez zábran šířily tištěné Bible přeložené z latiny: německá (1466), italská (1471), česká (1475), holandská (1477) a katalánská (1478). V roce 1522 vydal Martin Luther v němčině svůj „Nový zákon“. Tyndale se jen ptal, proč by Anglie nesměla udělat totéž.

[Podpisek obrázku na straně 26]

Bible v pozadí: © The British Library Board; William Tyndale: s laskavým svolením ředitele, členů a učenců z Hertford College, Oxford