Tvá víra je ve středu pozornosti — v listu Římanům
CO musíš udělat, aby ses líbil Bohu?
Snad předložíš různé odpovědi: Žít dobrým životem. Neškodit druhým. Přinášet Bohu určité oběti. Poslouchat jeho zákony. Konat dobré skutky. Přijmout Krista a být upřímný v uctívání.
Tyto odpovědi mají své dobré stránky, protože se dotýkají věcí, které musíš činit, abys dosáhl Božího schválení. Ještě jiná věc je však tak důležitá, že všechno, co zde bylo uvedeno, je bez ní neúčinné. Je to VÍRA.
Snad si řekneš: ‚Mám víru a vím, že víra je důležitá.‘ A přece bude pro nás všechny dobré, budeme-li uvažovat o myšlence, kterou nám znovu a znovu předkládá kniha Římanům. Toto spojené téma najdeš v Římanům 1:16, 17. Apoštol Pavel nám zde říká, že ‚dobré poselství je skutečně Boží mocí k záchraně‘ a že ‚spravedlivý bude žít vírou‘. Je tedy záchrana dostupná pro každého, kdo má víru? Má za následek, že křesťanské skutky nejsou nutné? Pavlův dopis Římanům nám odpovídá.
Četl jsi už list Římanům? Nebo, četl jsi tuto knihu vždy znovu? Tato druhá otázka je lepší, protože bylo řečeno, že v dopise Římanům nacházíme Pavlovo nejzevrubnější předložení dobrého poselství. Dopis Římanům si tedy zaslouží, abychom jej četli vždy znovu. Čím více o něm přemýšlíš, tím je „výživnější“.
Pro všechny je záchrana skrze víru
Pro všechny křesťany v prvním století vyvstala důležitá otázka: Mohou získat Boží schválení Židé i pohané a může je Bůh prohlásit za spravedlivé? Bůh inspiroval Pavla, aby v dopise Římanům psal o této důležité věci. To, co napsal, může být velmi důležité i pro náš život, protože projevujeme víru a hledáme záchranu. Obsahuje pro nás také cenné poučení v případě, že máme sklon považovat v nějakém směru jeden lid nebo jednu národnost za lepší než jiné.
Abychom mohli lépe pochopit důkazy, které Pavel rozvíjí, shrňme si většinu obsahu této knihy. Budeš-li mít při čtení Římanům toto shrnutí při ruce, budeš mít jasný přehled a pochopíš tak způsob, jak se rozvíjí dokazování. Tak ti neunikne obraz v širším měřítku, což se může stát, pokud se prostě čte verš po verši.
Po úvodu a vřelém prohlášení, že touží navštívit sbor v Římě, přistupuje Pavel přímo k tomuto ústřednímu námětu: Bůh je nestranický a poskytuje možnost záchrany „pro každého, kdo má víru“ — ať je to Žid nebo pohan. Otázka, jak se asi Bůh dnes dívá na Židy nebo na pohany, není sice dnes tak ožehavá jako tehdy, ale Pavlovy poznámky zdůrazňují naši víru. Proč je to důležité pro každého? — Řím. 1:1–17.
Ve skutečnosti jsou všichni lidé hříšníci, kteří si zaslouží Boží hněv. To je možné snadno vidět na případě Nežidů, kteří neomluvitelně přehlížejí důkazy o pravém Bohu. Často uctívají stvořené věci a (protože mají nesprávné názory na Boha) oddávají se hanebným zvykům. (Řím. 1:18–32) To však stejně platí i o lidech, jako byli Židé, kteří snad hříšné pohany odsuzují nebo kritizují. Ti i oni mohou být souzeni. Proč? Židé mají Boží zákon a tvrdí, že mu učí. Pohané mají svědomí, které je podněcuje, aby činili to, co je správné, a proto nesou odpovědnost. Obřízka ani neobřízka těla není tedy to nejdůležitější. — Řím. 2:1–29.
Kdybys byl tehdejším židovským křesťanem, pravděpodobně bys oceňoval Pavlovo uznání, že Židům bylo svěřeno Boží slovo. A přece nebylo možné uniknout pravdě potvrzené v Písmu, že hříšnost spočívá na všech. Proto je nezbytně nutný nějaký způsob, jak by se lidé mohli stát spravedlivými. Bůh splnil tuto potřebu tím, že poskytl nový prostředek k dosažení spravedlnosti — víru v Ježíše. Chtěl bys obdržet důkaz, že víra převyšuje skutky zákona? Uvažuj o příkladu, který dal Abrahám. Bůh jej považoval za spravedlivého na základě víry ještě dříve, než byl tento muž obřezán nebo než byl v Izraeli vydán zákon. A nemůžeme přehlížet skutečnost, že slib, který z toho vyplýval pro Abraháma, znamenal požehnání pro všechny, bez ohledu na to, z jaké rasy pocházejí. — Řím. 3:1 až 4:25.
Chápeš tedy, jak je pro křesťany důležitá víra? V případě těch, kteří jsou určeni pro život v nebi, přichází nejprve víra, a teprve pak jsou prohlášeni za spravedlivé a obdrží pomazání svatým duchem. Ale jak vděčni můžeme být všichni za to, že můžeme získat Boží schválení skrze svou víru! Lidé, kteří žili před vydáním zákona, byli hříšníci, a proto zemřeli. Když Mojžíš dostal zákon, hřích se stal ještě patrnějším. Co mohlo působit proti účinku Adamova hříchu, který na nás přenesl nedokonalost? Ježíšův věrný životní běh a usmiřující moc jeho vykupující oběti. Věříme-li v to, můžeme mít „vyhlídku na věčný život“. — Řím. 5:1–21.
Žít podle víry
Budeš-li dále číst dopis Římanům, uvidíš, že se Pavel zabývá nesprávným závěrem, který by někdo mohl vyvodit z jeho výroků. Jak to? Nuže, někdo by mohl vyvozovat, že člověk může klidně dále hřešit, když Bůh může reagovat na hřích tím, že prokazuje nezaslouženou laskavost. Jaká chyba by to byla! Pavel vysvětluje, že křesťané, jimž byly odpuštěny hříchy, by již neměli připouštět, aby nad nimi panoval hřích. Jako kdyby hřích byl předtím naším otrokářem, jehož jsme poslouchali; ale nyní jakoby náš dřívější pán zemřel a jeho příkazy je možné přehlížet. Máme nového pána — Boha. S vírou bychom měli být „otroky spravedlnosti“ a měli bychom mít „ovoce ke svatosti a nakonec věčný život“. — Řím. 6:1–23.
Je třeba úsilí, abychom žili jako křesťané v souladu s vírou. Toto úsilí nesměřuje k tomu, abychom se snažili zachovávat nějaký zákoník, protože ti, kteří dříve byli pod zákonem, nemohli jej dokonale zachovávat a nyní jej byli zproštěni, stejně jako manželka je zproštěna zákona svého manžela, jakmile manžel zemře. Můžeme však vyvodit povzbuzení z Pavlova upřímného doznání: Připouští, že nebyl schopen vyhnout se hříchu, i když si to přál. A přece cítil, že jej Ježíš zachránil. Podobnou záchranu můžeme zažít i my. — Řím. 7:1–25.
Ti, které Bůh přijal za duchovní syny, budou vládnout v nebi spolu s Ježíšem Kristem. To jim poskytuje naději a mělo by to ujistit všechny věrné křesťany, že Bůh pomůže těm, kteří se na něj spoléhají. Ano, jsme-li mu věrní, nic nás nemůže oddělit od lásky, která je skrze Ježíše. (Řím. 8:1–39) Nemusíme pochybovat o tom, že Bůh pracuje k dobrému. Má právo i schopnost rozhodovat věci tak, jak chce, jak to ukázal tím, že vybral Jákoba, a také svým jednáním s faraónem. Protože většina Židů klopýtla a nepřijala Mesiáše, rozhodl Bůh, že může být zachráněn každý, kdo projevuje víru. To je rozhodně dobrá zpráva! Znamená však pro nás odpovědnost, abychom projevovali víru tím, že oznamujeme dobré poselství, aby lidé z národů mohli slyšet a získali víru. — Řím. 9:1 až 10:15.
Měli bychom vyvodit poučení z toho, k čemu to vedlo. Ačkoli přirození Židé měli před Bohem příznivé postavení a byli první, kteří mohli získat nebeský život jako „Boží izrael“, neudrželi si své místo. Byli odťati jako přirozené větve na pěstěném olivovníku, a tak bylo poskytnuto místo pohanům (přirovnaným k větvím planého olivovníku), kteří přijali Krista. Všichni, jimž bylo prokázáno Boží milosrdenství tím nebo oním způsobem, by měli rozhodně s oceněním dále projevovat víru, aby mohli dosáhnout záchrany. — Gal. 6:16; Řím. 10:16 až 11:36.
Jak můžeš projevovat víru kromě toho, že činíš veřejné prohlášení k záchraně a tak pomáháš jiným, aby poznali dobré poselství? Některé odpovědi najdeš v Římanům 12:1 až 13:14. Jako křesťan můžeš dávat pozor, aby ses nepřizpůsoboval tomuto ničemnému světu; můžeš pěstovat skromnost, projevovat pohostinnost a přemáhat zlo konáním dobra. Při čtení této pasáže ovšem najdeš i jiné znamenité rady, včetně těch, které se vztahují na tvou relativní podřízenost vládním „nadřazeným autoritám“.
Jinou křesťanskou povinností je brát ohledy na osoby, jež mají slabé svědomí, být ochotni se vzdát přípustných věcí, jen abychom nepřivedli ke klopýtání tyto jiné osoby. Jestliže takto neseme slabosti těch, kteří nejsou silní, místo abychom se líbili sami sobě, napodobujeme vzor, který dal Kristus. Také tím podporujeme pokoj a jednotu. — Řím. 14:1 až 15:16.
Až budeš číst závěrečné dvě kapitoly Římanům, uvidíš, že Pavel jistě žil v souladu se svou vírou. Jeho služba platila obzvláště lidem v pohanských národech, a Pavel byl intenzívně zaměstnán plněním této služby. Pavel doufal, že kromě návštěvy sboru v Římě bude cestovat dokonce i do Španělska. To byla hlavní západní výspa Římské říše, a z Pavlova stanoviska to bylo nedotčené území. Pavlovy četné osobní pozdravy křesťanům v Římě jsou dalším důkazem, že měl živou a činnou víru.
Kniha Římanům nám nad každou pochybnost pomáhá pochopit, že víra je vyšší než skutky zákona. Naprosto jasně ukazuje, že Bůh je nestranický a je ochoten přijmout všechny, kteří projevují víru, a že je ochoten poskytnout jim vyhlídku stát se spravedlivými a dosáhnout nekonečného života. Buďme si proto stále vědomi toho, že musíme mít pevnou víru a žít v souladu s ní.