Filemonovi — doklad křesťanství v praxi

JEDNEJ tak, jak kážeš! Jak důrazně na to poukazuje Ježíš, když otevřeně odsuzuje náboženské vůdce své doby! (Matouš, 23. kapitola) Ale co učitelé v raně křesťanském sboru? Jednali tak, jak kázali? Že tomu tak bylo, ukazuje jasně biblická kniha Filemonovi.

Dopis Filemonovi není adresován sboru, ale jednotlivé osobě a zabývá se soukromou záležitostí. Osobního charakteru mu dodává i to, že jej Pavel napsal vlastní rukou a raději nepoužil tajemníka.

Co bylo důvodem tohoto osobního dopisu Pavla Filemonovi? Pavel posílal Filemonovi zpět jeho otroka Onesima. Onesimus kdysi Filemonovi uprchl, a snad mu dokonce ukradl peníze na cestu do Říma. Nějakým způsobem přišel v Římě do styku s Pavlem, naslouchal jeho kázání a stal se křesťanem. Byl jako křesťan velice užitečný, sloužil Pavlovi a apoštol si ho zcela oblíbil. Nechtěl si však Onesima ponechat bez Filemonova souhlasu. Proto Onesima, který s tím souhlasil, poslal zpátky Filemonovi — ne již jako pouhého otroka, ale jako milovaného bratra v Pánu.

Onesimus byl nyní ceněný bratr obdařený důvěrou, což ukazuje i skutečnost, že mu byly spolu s Tychikem svěřeny Pavlovy dopisy sborům v Efezu a v Kolosech. (Ef. 6:21, 22; Kol. 4:7–9) V obou dopisech radí Pavel otrokům, aby poslouchali své pány. (Ef. 6:5–7; Kol. 3:22, 23) Pavel tedy jednal v souladu se svou radou, když posílal Onesima zpátky. Uznával vlastnictví druhých a žil podle své rady o podřízenosti existujícímu vládnímu uspořádání. — Řím. 13:1–7; 1. Kor. 7:20–24.

Pavel také podle své rady příkladně projevoval pokoru, lásku a zájem o druhé. (Ef. 4:1–3; Fil. 2:3, 4; Kol. 3:12–14) Místo aby Filemona nutil vahou apoštolské autority, aby Onesimovi odpustil a přijal ho jako bratra, pokorně se na něho obracel na základě křesťanské lásky a jejich osobního přátelství. (Filem. 8, 9, 17) Jak znamenitý příklad pro dnešní křesťanské dozorce!

Filemon byl Pavlovi zavázán, protože právě od Pavla se dozvěděl dobré poselství a byl osvobozen z pout pohanství. Podle zákona přesto mohl s Onesimem zacházet špatně a drsně. A důvod hněvat se na něho rozhodně měl. Pavel nejen že povzbuzoval Filemona, aby projevoval laskavost, odpuštění a milosrdenství, ale sám byl také ochoten tak jednat. „Jestliže ti [Onesimus] nadto udělal něco nesprávného nebo ti něco dluží,“ píše Pavel, „přičti to na můj účet. . . splatím to.“ — Filem. 18, 19.

Kniha Filemonovi rozhodně ukazuje, že raní pisatelé a učitelé křesťanství sami žili podle křesťanských zásad. Jednali tak, jak kázali.