Jehova mi dal sílu

VYPRÁVÍ EKUMBA OKOKA

NARODIL jsem se do „křesťanské“ domácnosti v jedné středoafrické zemi a vyrůstal jsem s láskou k Bohu. Můj otec byl horlivý laický kazatel a často jsem s ním chodil, když vyučoval v kostele nebo na modlitebních shromážděních v soukromých domech. Jevil jsem se jako oddaný mladý chlapec, a tak mě ostatní laičtí kazatelé vybrali, abych sloužil po boku kněze při mši. Dokonce mi říkali, že jednou budu sám nejspíš studovat na kněze.

Večer jsem však byl vedoucím zpěvákem a tanečníkem v místním orchestru Matumba–Ngomo. V té úloze jsem se s mladými muži a ženami z okresu připojoval k nemravnostem všeho druhu. Stále jsem se však těšil, že budu mít jen jednu manželku a nakonec půjdu do nebe žít se „svatými“. Neviděl jsem potřebu vyčistit svůj život, protože podle katolického učení mi byly všechny hříchy každou sobotu večer po zpovědi prominuty.

Začínají potíže

V roce 1969, zatímco jsem studoval na vysoké škole, jsem začal mít bolesti v kloubech. Nevěděl jsem, co je působí, ale během následujících měsíců se zhoršovaly. Přestože byli rodiče známí katolíci, rozhodli se, že mě vezmou k různým fetišistům, kteří říkali, že mě někdo očaroval, ale že se dík jejich modlitbám a lékům uzdravím. Přesto jsem začal kulhat a v roce 1970 jsem už sotva chodil, dokonce i když jsem se opíral o hůl. Tehdy jsem si myslel, že brzy nebudu chodit vůbec.

V únoru 1972 se otec konečně rozhodl, že mě vezme do nemocnice ve Wembo Nyama. Byl jsem v nemocnici tak dlouho, že mi začali říkat pan domácí. Lidé přicházeli do nemocnice, léčili se, odcházeli a pak po nějaké době zase přicházeli s jiným neduhem, a já tam byl stále. Otec musel jet domů sklízet rýži, ale v té době jsem již byl ženatý a měl jsem dvě děti. Má drahá manželka, přestože jí bylo teprve jedenadvacet, o ně pečovala a našla si zaměstnání, aby se mohla starat o naše potřeby.

Přesto jsem byl celou situací velmi sklíčen. Ve čtyřiadvaceti letech mi bylo stále hůř, zatímco se mým přátelům dařilo dobře a mnozí už měli stálé zaměstnání. Zdálo se mi, že by bylo pro všechny nejlepší, kdybych se zabil. Rozdal jsem tedy všechno, co jsem měl, svým dětem a bratrům, ale neřekl jsem jim, co mám v úmyslu. Nechal jsem si jen svou oblíbenou košili, v níž jsem chtěl být pohřben.

Začínám nový život

Tu byl přijat na sousední postel jeden svědek Jehovovův. Přestože byl na jedno oko slepý a hrozila mu ztráta druhého, rychle mi začal z Bible vydávat svědectví o Jehovovi a Království. Po několika dnech z nemocnice odešel, ale svěřil mě do péče nějakých svědků, kteří ho navštívili. Po dalších rozhovorech museli odejít i oni, ale jeden se mnou stále studoval písemně. Dával mi také různé biblické studijní publikace a já jsem je s velkým potěšením četl.

Tak jsem dostával duchovní pokrm a má sklíčenost se postupně změnila ve štěstí. Zdálo se mi, že mi má církev dávala pít „kyselinu“, ale nyní jsem zdarma dostával vodu života. V srdci jsem děkoval Jehovovi, že mě osvobodil od pověrečných představ jako trojice, nesmrtelnost duše, strach z mrtvých a uctívání předků.

To už jsem chtěl z nemocnice odejít. Potom jsem se dozvěděl, že budou do Wembo Nyama přiděleny dvě rodiny služebníků plným časem, a tak jsem se rozhodl na ně počkat. Jak jsem byl šťastný, když mě konečně vyhledali na mém nemocničním lůžku! Mohl jsem pokračovat ve studiu osobně a ne poštou.

Po několika dnech jsem se zeptal, zda mají shromáždění v sálu království, jak jsem četl v časopisech. Laskavě mi řekli, že všechna svá shromáždění konají v malé chýši, kde jeden z nich bydlel. Říkali také, že mě tam rádi dovezou na kole. Přes kruté bolesti páteře a všech kloubů jsem se radostně účastnil všech shromáždění. Když jsem dosáhl způsobilosti, mohl jsem dokonce každý měsíc podávat zprávu jako nepokřtěný zvěstovatel, počínaje dubnem 1974.

Po třech měsících jsem symbolizoval svou oddanost Jehovovi ponořením ve vodě. Vydával jsem svědectví zdravotnickému personálu v nemocnici, pacientům, protestantským misionářům, kteří přicházeli na návštěvu, a členům své rodiny — přes její zarytý odpor. Tou dobou jsem vydával svědectví vleže na lůžku nebo na invalidním vozíku, který mi půjčila nemocnice, dokud si nebudu moci koupit vlastní.

Vytrvalost přinesla prospěch

Přes odpor rodiny jsem dál chodil Jehovovou cestou a měl jsem bohaté požehnání. Má manželka zaujala postoj pro pravdu a dala se pokřtít v roce 1975. Rozhodli jsme se žít v Katako–Kombe, kde již byl zřízen sbor. Rodiče si o nás dělali starosti, protože jim někdo řekl, že všichni svědkové budou v roce 1975 zabiti. Když jsme odmítli vzdát se svého společenství, přestali nám posílat jídlo a upadli jsme do velké hmotné nouze. Vzpomínám si, že můj synek jednou omdlel hlady, když jsme byli den a půl bez jídla. Pak nám ale naši křesťanští bratři přinesli ryby a mouku. Později nám rodiče zase začali pomáhat, ale naši bratři nám nikdy nepřestali poskytovat hmotnou pomoc.

V únoru 1975 mi ochrnula pravá paže a začala usychat. Zachoval jsem si však víru a byl jsem odhodlán dál s radostí sloužit Jehovovi. Jsem šťastný, že mi ruka později zase zesílila a dosud jí mohu hýbat, takže mohu otevřít Bibli a používat publikace Společnosti.

Odvážný před autoritami

V roce 1977 mě místní komisař obžaloval před krajskou komisí, která právě zatkla zvláštního průkopníka v nedalekém sboru. Jednoho dne si pro mě přišel voják s předvoláním. Pomodlil jsem se s rodinou, povzbudil sbor a pak jsem s ním šel. Díky Jehovovu duchu jsem byl schopen dát odvážnou odpověď na obvinění a po dlouhém rozhovoru s civilními i vojenskými autoritami jsem byl spolu se zvláštním průkopníkem propuštěn.

Za několik měsíců jsem byl předvolán jiným komisařem a opět jsem mohl s Jehovovou pomocí s radostí a odvahou hájit dobré poselství. Měl jsem s tím mužem dlouhý rozhovor a na konci mě propustil a sám vytlačil můj invalidní vozík ze své kanceláře. Pak tiše řekl: „Přijďte dnes večer ke mně.“ Po několika návštěvách jsem s ním mohl zahájit biblické studium. Časem jsem vedl sedm domácích biblických studií s různými úředními osobami. Většina jich chodila na shromáždění v místě.

Zvláštní služba

Prosil jsem Jehovu, aby mi přes mou nemoc pomohl plnit můj slib, že mu budu sloužit celou silou. Aniž jsem se oficiálně přihlásil, pokusil jsem se splnit požadavky na pomocného průkopníka. Jehova mi pomohl, aby se mi to podařilo, a tak jsem vyplnil přihlášku do této služby na měsíce od června do října. Potom Společnost přijala mou přihlášku za pravidelného průkopníka a zahájil jsem tu službu v listopadu 1976. V září 1977 byla má radost úplná, když jsem dostal přidělení jako zvláštní průkopník při sboru v Katako–Kombe.

Jak jsem to mohl dokázat? Propracovával jsem obvod na svém invalidním vozíku s pomocí své drahé manželky a bratrů ve sboru. Někdy jsem se vydal i sám o berlích. Jednou nebo dvakrát jsem upadl. Potom jsem prostě ležel na zemi a čekal, dokud mi nějaký kolemjdoucí nepomohl vstát a nepodal mi berle. Vždy jsem vzpomínal na odhodlání Ježíšových apoštolů a učedníků. (Skutky 14:21, 22; Hebrejcům 10:35–39) Pokaždé, když jsem upadl, modlil jsem se, aby mě Jehova nenechal ztratit odvahu, ale raději mi dal sílu mu dál sloužit. Stále jsem vzpomínal na podivuhodný slib zaznamenaný v Izajášově proroctví, že „bude chromý šplhat jako jelen“. — Izajáš 35:6.

Čím více jsem rozšiřoval svou službu, tím víc jsem byl schopen překonávat své tělesné potíže. V roce 1978 jsem měl přednost zúčastnit se Školy služby království v Lubumbashi, což znamenalo cestovat celkem 2 000 kilometrů nákladním autem, lodí a vlakem. Pro tuto cestu Jehova skutečně v mém případě rozhojnil svou moc. (Izajáš 12:2; 40:29) Nyní mohu dokonce ujít — velmi nesnadno — až 100 metrů bez pomoci berlí. Jsem přesvědčen, že Jehova tenkrát v roce 1973 vyslyšel mou modlitbu, aby mi dal sílu odhodlaně mu sloužit.

Nové přidělení

V roce 1984 jsem po sedmi letech ve sboru v Katako–Kombe obdržel nové přidělení, abych pracoval se sborem Lodja–střed. Po roce jsem zahájil nové studium knihy ve vzdálenosti 12 kilometrů a brzy další 30 kilometrů daleko. To druhé bylo brzy uznáno jako izolovaná skupina a v roce 1988 přijato jako sbor, kde v současnosti sloužím jako starší.

Průkopnická služba pro mě byla velmi dobrá duchovně i tělesně. Venku ve službě o berlích jsem dokázal zvládnout cvičení, které mi doporučovali lékaři. Jsem nyní mnohem silnější, než když jsem začínal jako průkopník, a toužím v tomto díle vytrvat až do konce. Dychtím vidět, jak mi Jehova pomůže, abych ‚šplhal jako jelen‘ v čase, kdy již nebudu muset snášet prudké bolesti tohoto onemocnění.

Z celého srdce děkuji našemu nebeskému Otci, který mi dal sílu, odvahu a službu plným časem. Je mi teď třicet šest let a po jedenácti letech v průkopnické službě doufám pokračovat, ať budoucnost přinese cokoli. Jsem odhodlán používat všechnu svou životní sílu ke ctění a chvále velkého Boha Jehovy.