Od zoufalství k radosti

Vypráví Estefan Kalajian

BĚHEM druhé světové války jsme my v Bejrútu, v Libanonu, prožívali těžké časy. Naše sedmičlenná rodina žila v jedné malé místnosti s maličkou kuchyňkou a koupelnou. Byl jsem nejstarší chlapec, měl jsem jednu starší sestru a jednu mladší a ještě dva mladší bratry. Naši rodiče a prarodiče byli Arméni, kteří utekli před postupem Turků v letech 1895–1896 a 1915–1916.

Otec těžce pracoval jako krejčí, aby nás uživil. Místo aby mne poslal do práce, jako mnozí rodiče posílali své děti, byl jsem poslán do školy. Ale po dvou letech jsem byl postižen reumatickou artritidou. Nohy mne neunesly.

Můj strýc, který tehdy žil v Izraeli v Haifě, slyšel o mém stavu a požádal, abych byl k němu poslán na léčení. Za měsíc jsem se vrátil v dobrém stavu, podnebí v Haifě zřejmě přispělo k mému rychlému zotavení, ale za několik let se nemoc objevila znovu a postihla obzvláště krk a páteř. Vrátil jsem se do Haify a opět jsem se tam zotavil.

Nemoc se však vracela a byla stále těžší. Náš drahý otec, který nám jediný poskytoval obživu, zemřel v roce 1951. Bylo mi 16 let a žil jsem s matkou a starší sestrou. Mladší děti byly dány do sirotčince. Brzy nato jsem opět onemocněl. Matka a sestra dělaly všechno, co mohly, aby pro mne našly nějaké léčení, a na péči o mne vynaložily víc než polovinu platu, který měly obě dohromady.

V roce 1952 jsem šel do poslední nemocnice, kam jsem mohl dojít. Vyzkoušeli na mně všechny druhy léčení, dělali pokusy s novými druhy léků, ale bezvýsledně. Strávil jsem v nemocnici šestadvacet dnů a lékaři mi řekli, že mám nohy a záda navždy ochrnuté. Řekli ve skutečnosti mé matce, že budu žít jen několik měsíců — to bylo již před 28 lety!

HLUBOKÉ ZOUFALSTVÍ

Vrátil jsem se domů a čekal jsem na smrt. Ačkoli moji přátelé, příbuzní a sousedé věděli o mém stavu, málokdo mě přišel navštívit. Zdálo se, že mne každý odepsal a ztratil jsem pro ně cenu. Opustili mě obzvlášť moji přátelé, kteří byli se mnou stejně staří.

Na druhé straně někteří starší lidé mi přicházeli poskytovat „útěchu“. Říkali mi, že Bůh mě skutečně miluje a že zkouší moji víru. To můj stav ještě zhoršovalo. Odpovídal jsem jim: „Kdyby mě Bůh raději nemiloval! Kdyby mě nenáviděl, mohl bych být zdravý a chodit.“

Minul rok, a já jsem nezemřel. Nejdříve jsem mohl s oporou sedět na židli s nohama strnule nataženýma před sebou. Mohl jsem používat paží a trochu pohybovat hlavou. Ale časem se nemoc zhoršovala a postupně jsem ztratil možnost používat paží a rukou a nemohl jsem již ani pohybovat hlavou do stran. Posledních 18 let jsem upoután na lůžko.

Život byl nesnesitelný. Rozhodl jsem se spáchat sebevraždu a měl jsem blízko lůžka k tomu účelu ukrytou ostrou břitvu. Ale nikdy jsem k tomu nezískal odvahu. Léta plynula pomalu a neutěšeně.

POČÁTEK NADĚJE

V listopadu 1960 mne navštívily dvě ženy a mluvily se mnou o Bibli. Krátce nato jsem šel opět do nemocnice na šestiměsíční léčení. V dubnu 1961 mě jedna z těchto žen opět navštívila s jinou společnicí. Tehdy jsem si uvědomil, že to jsou svědkové Jehovovi. Vzbudilo to ve mně zvědavost. Chtěl jsem poznat jejich názory na různá náboženství.

Když jsem vyrůstal, byl jsem vystaven vlivu nejrůznějších náboženství. Moji rodiče byli ortodoxního arménského náboženství. Deset let jsem žil mezi maronickými katolíky a letní prázdniny jsem trávil s protestanty. U adventistů sedmého dne jsem dokonce absolvoval kurs formou korespondence a dostal jsem od nich diplom. Přes to všechno jsem však neznal Boží jméno a nevěděl jsem, jak Boha uctívat.

Požádal jsem svědkyně, aby mě opět navštívily. Přišly a začaly se mnou studovat brožuru „Toto dobré poselství o království“. Během pouhých tří nebo čtyř studií jsem se dověděl, že Boží jméno je Jehova a že žijeme v posledních dnech tohoto zlého světa. Také jsem se dověděl o Jehovově novém světě a o naději na věčný život v dokonalém zdraví! To skutečně zaujalo mou pozornost a se zájmem jsem začal studovat.

Svědkové mi řekli, že mám očekávat pronásledování, možná od svých vlastních rodinných příslušníků. Žili jsme všichni pohromadě opět v jedné místnosti. Rozhodl jsem se však, že bych raději žil v sanatoriu, než bych se vzdal biblických pravd, které se pro mne staly tak vzácnými, kdyby se rodina obrátila proti mně. Otevřely se přede mnou dveře ke šťastné budoucnosti a nechtěl jsem připustit, aby je kdokoli zavřel.

Má radost a ocenění pro Jehovu a jeho lid se ještě prohloubily, když jsem jednou zase byl v nemocnici dalších šest měsíců, tentokrát 40 kilometrů za Bejrútem. Opustí mne moji nově nalezení přátelé? Nikdy! Jeden svědek se svou manželkou za mnou pravidelně dojížděli studovat.

Když jsem se vrátil domů z nemocnice, stále více svědků, kteří se dovídali o mém stavu, mě přicházelo navštívit, nejen ti, kteří mluvili arménsky, ale také Libanoňané. Každý měl pro mne skutečně utěšující slovo. Osmého září 1962 mne bratři dopravili na blízkou pláž a byl jsem pokřtěn v moři, čímž jsem symbolizoval svou oddanost Jehovovi Bohu.

RADOSTI V KŘESŤANSKÉ SLUŽBĚ

Nemohl jsem se účastnit sborových shromáždění, a proto mi svědkové vyprávěli, o čem se tam mluvilo. Přál jsem si však účastnit se plněji. Požádal jsem svého bratra, aby mi koupil magnetofon, a on to udělal. Potom jsem se mohl „účastnit“ všech shromáždění, a mohl jsem dokonce mít i přednášky v teokratické škole pomocí magnetofonového záznamu.

Ale jak bych se mohl účastnit kazatelské činnosti? Byl jsem v té době úplně upoután na lůžko, a proto mým „obvodem“ byla samozřejmě moje domácnost. Nepronásledovali mne, naopak jeden za druhým přijímali biblické pravdy, které jsem jim předkládal — nejdříve má mladší sestra, potom můj nejmladší bratr, pak má matka, a nakonec má vdaná sestra. Jen můj další bratr není svědkem, ačkoli jeho manželka ano. A ona zase pomohla řadě svých příbuzných, aby se stali svědky, včetně jejího bratra, který je nyní křesťanským starším. A tak se ukázalo, že můj první obvod byl plodný, a to mi přineslo ohromnou radost.

Další obvod jsem našel mezi těmi několika lidmi, kteří nebyli svědky, ale navštěvovali mne. Cítil jsem však, že musí být nějaký způsob, jak bych mohl vydávat svědectví ještě v širším měřítku. Posílal jsem dopisy na obchodní a firemní adresy, o nichž jsem si myslel, že by se tam jiní svědkové při kazatelské službě těžko dostali. Byl jsem povzbuzován ke kazatelské činnosti plným časem neboli k takzvané průkopnické službě. Od té doby jsem se mohl účastnit pomocné průkopnické služby průměrně třikrát ročně.

POŽEHNÁNÍ NAVZDORY ODPORU

Místní arménské noviny špinily mne a moji rodinu, lživě tvrdily, že jsem vedoucím arménských svědků a že konáme tajná revoluční shromáždění. Silně nám odporoval i můj strýc, který bydlel v sousedství. Rozhodli jsme se proto, že opustíme svůj domov, který měl jen jednu místnost, ale nemuselo se v něm platit nájemné, a že si najmeme větší byt v jiném místě. Ačkoli tento nový byt byl nákladný a působil nám určité finanční těžkosti, ukázalo se, že to bylo pro nás všechny požehnáním.

Nyní máme nejen pohodlnější bydlení, ale v našem domově se mohou konat pravidelně sborová shromáždění. A já se mohu plněji účastnit teokratických činností a plnit své odpovědnosti jako křesťanský starší. Mám veřejné přednášky, sloužím jako dozorce teokratické školy, vedu jedno ze sborových studií knihy a tento rok jsem předsedajícím dozorcem. Odpor vedl jedině ke štěstí a k požehnání.

Stal jsem se známým v celé arménské obci, a proto mě přicházeli navštěvovat mnozí duchovní z různých náboženství, aby mne „uvedli na pravou cestu“. Jejich názory a činy sloužily jedině k tomu, že mne připoutaly těsněji k Jehovovu lidu. Klidně jsem odpovídal na jejich vyzývavé otázky, zatímco oni se rozčilovali a křičeli a vyjadřovali se téměř rouhavě. Nemohl jsem si pomoci, ale viděl jsem, jaký je rozdíl mezi nimi a pokornými svědky, kteří mi přinesli biblické pravdy.

NOVĚ NALEZENÁ RADOST JE ZŘEJMÁ VŠEM

Má radost slouží jako svědectví jiným, i lékařům, kteří mě v průběhu let léčili. V roce 1967 jsem šel opět do nemocnice na dvanáctidenní léčení, tentokrát pro novou nemoc, která s dřívější neměla souvislost. Můj lékař byl velmi laskavý a povšiml si, že jsem přes svůj invalidní stav stále šťastný a optimistický. Řekl mi o jiném svém pacientu, jednadvacetiletém muži, který utrpěl při autohavárii úraz páteře. Ačkoli měl tu nejlepší péči a starali se o něj bohatí rodiče, byl duševně tak rozrušený a náročný, že i jeho vlastní rodiče jím byli znechuceni. Sužoval sestry i služebnictvo.

Lékař řekl: „Ale vy si nikdy nestěžujete. Sestry mi říkají, že nikdy nezvoníte, aby vám někdo posloužil, a že si žádáte pomoc, jen když někdo přijde do pokoje. I vzhled vašeho obličeje je úplně jiný než jeho.“ Nato jsem vyprávěl lékaři o tom, v čem tkví tento rozdíl, a vyjádřil jsem, že doufám ve věčný život na rajské zemi.

Jednoho dne v srpnu 1975 ke mně jeden svědek přivedl návštěvníka. Jako obvykle jsem s ním mluvil o království a o tom, jak budou vyřešeny všechny naše problémy. Za chvíli návštěvník řekl: „Bylo mi řečeno, že jdu navštívit nemocného muže. Očekávalo se, že jej povzbudím. Ale vy jste povzbudil mne!“ Nevěděl jsem, že to byl vydavatel a redaktor místního časopisu. V témž týdnu napsal rozsáhlý článek o víře a zahrnul do něj i moji zkušenost.

VÁLKA MNE NEZBAVUJE RADOSTI

Nové problémy nám nastaly během libanonské občanské války, která začala v roce 1975. Náš byt byl v předposledním patře vysoké budovy. Místní milice převzala vojenské ubikace blízko našeho obytného domu, a tak jsme byli v oblasti těžkého bombardování. Na střechu naší budovy dopadlo mnoho granátů, ale žádný nepronikl naším stropem.

Během těžkého ostřelování ze syrské strany na podzim roku 1978 utekli všichni naši sousedé na bezpečnější místa. My jsme zůstali tam, kde jsme byli. Moje rodina mě nechtěla opustit, protože se mnou nebylo možné hýbat. Všichni jsme v těchto hrozných několika dnech cítili Jehovovu ochranu. I můj malý synovec chodil kolem domu a citoval náš roční text: „‚Já jsem s tebou‘ je Jehovův výrok, ‚abych tě osvobodil‘.“ (Jer. 1:19) Zřejmě se o tom ujišťoval — rozhodně však ujišťoval i nás starší.

Zdálo se, že to je skutečně zázrak, že se nikomu z nás nic nestalo. Tři velké granáty nám dopadly na střechu přímo nad mou postelí a následkem otřesů z výbuchů se v té oblasti rozbily stovky oken. Rakety, které mohly proniknout několika betonovými stěnami, dopadly na střechu, ale odrazily se, takže nedošlo k velké škodě. Laskavá péče ze strany mé rodiny a Jehovova blízkost byly zdrojem radosti i v těchto temných dnech.

OVOCE VYTRVALOSTI

Během 18 let, kdy jsem svědkem, jsem mohl pomoci 16 osobám, aby se staly oddanými služebníky Jehovovými. A nyní studuji s několika dalšími, kteří se těší na křest. Z těch, kteří již byli pokřtěni, slouží čtyři jako služební pomocníci ve sboru. Čtyři jsou univerzitní studenti nebo absolventi.

Jedna z mých bývalých zájemkyň, s níž jsem vedl biblické studium, je novinářka, spisovatelka a bývalá univerzitní profesorka, a řadu let pracovala pro ministerstvo informací. Tam se stále stýkala s vládními úředníky, včetně ministerského předsedy. Měla tak hluboké ocenění pro pravdu, že jednou zrušila schůzku, kterou měla s ministerským předsedou a několika osobnostmi z literárních kruhů, aby se přizpůsobila nenadálé změně v mém programu biblických studií. Byla pokřtěna společně s mojí jinou zájemkyní, která s ní poprvé mluvila o Božím království.

Obvykle vedu měsíčně asi sedm biblických studií a přitom vykonávám jiné teokratické činnosti. To vše působí tak podnětně, že se necítím nemocný. Duchovně jsem uzdraven a vím, že brzy budu uzdraven i tělesně. Plně důvěřuji v Jehovův slib, který dal prostřednictvím svého proroka, že jednoho dne ‚vyběhnu jako jelen‘. — Iz. 35:6.

Všem sklíčeným lidem doporučuji, aby uposlechli Ježíšových slov: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť já jsem mírné povahy a pokorný v srdci a naleznete občerstvení pro své duše.“ (Mat. 11:28, 29) Mně se tato slova osvědčila a mé nejhlubší zoufalství se změnilo v čirou radost.