„Láska nikdy neselhává“

VYPRÁVÍ SAMUEL D. LADESUYI

Jsem naplněn úžasem, když se ohlížím nazpět na všechna ta léta a na všechno, co bylo vykonáno. Jehova působí podivuhodné věci na celém světě. Bylo nás jen několik, když jsme v nigerijském městě Ilesha roku 1931 začali kázat, a nyní je zde 36 sborů. Když v roce 1947 přijela do Nigérie první skupina absolventů biblické školy Strážné věže Gilead, bylo v zemi přibližně 4000 zvěstovatelů, ale jejich počet vzrostl tak, že je jich dnes přes 180 000. Na počátku jsme takový rozmach nejen neočekávali, ale ani jsme o něm nesnili. Jak jsem vděčný, že mám na tomto úžasném díle podíl! Budu vám o tom vyprávět.

MŮJ otec jezdil od města k městu a prodával zbraně a střelný prach; doma býval zřídka. Pokud vím, měl sedm manželek, ale ne všechny s ním žily. Mou matku otec zdědil po svém bratrovi, který zemřel. Stala se jeho druhou manželkou a já bydlel s ní.

Jednoho dne se otec vrátil domů z návštěvy své první manželky, která žila v sousední vesnici. Tam se dověděl, že můj nevlastní bratr chodí do školy. Nevlastnímu bratrovi bylo deset let, stejně jako mně. Otec tedy rozhodl, že také já musím chodit do školy. Dal mi devět pencí, tři na učebnici a šest na břidlicovou tabulku. Bylo to v roce 1924.

Je založena skupina studia knihy

Už od mládí jsem miloval Boží slovo, Bibli. Ve škole jsem měl rád hodiny, kdy se Bible vyučovala, a učitelé z nedělní školy mě stále chválili. A proto jsem v roce 1930 využil možnost navštívit přednášku, kterou měl hostující badatel Bible, jeden z prvních, kteří kdy v Ileshe kázali. Po přednášce mi dal knihu Harfa Boží v jorubštině.

Pravidelně jsem chodil do nedělní školy. Nyní jsem si bral s sebou Harfu Boží a používal ji k vyvracení některých nauk, které se ve škole vyučovaly. To vedlo k hádkám, a duchovní mě často varovali, abych toto ‚nové učení‘ nenásledoval.

V příštím roce jsem se jednou procházel po ulici a přišel jsem ke skupině lidí, kteří naslouchali nějakému muži, jenž je vyučoval. Přednášejícím byl J. I. Owenpa, badatel Bible. Poslal ho sem William R. Brown (často mu říkali „biblický“ Brown), který tehdy z města Lagos dohlížel na dílo kázání o Království.a Dověděl jsem se, že v Ileshe byla založena skupina studia knihy a že se studuje Harfa Boží, a tak jsem se ke studiu připojil.

Ve skupině jsem byl nejmladší — bylo mi kolem šestnácti let, byl jsem pouhý školák. Za normálních okolností bych pociťoval rozpaky až obavy, kdybych se měl scházet s muži ve věku třiceti nebo více let. Oni však byli velmi rádi, že jsem s nimi, a povzbuzovali mě. Chovali se ke mně, jako bych byl jejich syn.

Odpor duchovenstva

Brzo jsme museli čelit silnému odporu ze strany duchovenstva. Katolíci, anglikáni a členové jiných náboženství, kteří dříve proti sobě navzájem bojovali, se spojili proti nám. Spojili se s místními náčelníky a nastrojili akci, která nás měla zbavit odvahy. Vyslali policii, aby zabavila naše knihy s tím, že jsou pro lidi škodlivé. Ale oblastní velitel je upozornil, že nemají právo brát nám knihy, a za dva týdny nám byly knihy vráceny.

Potom jsme byli předvoláni na jedno setkání, kde byl oba neboli nejvyšší náčelník a několik jiných významných lidí z města. Tehdy nás bylo asi třicet. Důvodem setkání byla snaha přimět nás k tomu, abychom přestali číst „nebezpečné“ knihy. Ptali se nás, zda jsme cizinci, ale po tom, co si pečlivě prohlédli naše obličeje, řekli: „To jsou naši synové, i když jsou mezi nimi i lidé odjinud.“ Řekli nám, že nechtějí, abychom studovali knihy o náboženství, které nám uškodí.

Beze slova jsme odešli domů, protože jsme se rozhodli, že těmto předním lidem nebudeme věnovat žádnou pozornost. Většina z nás byla velmi šťastná díky tomu, co jsme se učili, a byli jsme pevně rozhodnuti ve studiu pokračovat. Třebaže se několik z nás nechalo zastrašit a někteří se od nás oddělili, většina ve studiu, které probíhalo v truhlárně, pokračovala. Studium nikdo nevedl. Začínali jsme modlitbou a pak jsme se prostě střídali ve čtení odstavců z knihy. Asi po hodině jsme se opět pomodlili a šli domů. Byli jsme však sledováni a náčelníci spolu s náboženskými vůdci si nás každých čtrnáct dnů předvolávali a varovali nás, abychom literaturu badatelů Bible nestudovali.

Mezitím jsme se snažili používat své nevelké znalosti a pomáhat lidem. A mnoho lidí s námi souhlasilo. Připojovali se k nám po jednotlivcích. Byli jsme velmi šťastní, ale o náboženství, se kterým jsme byli spojeni, jsme stále mnoho nevěděli.

Začátkem roku 1932 přijel jeden bratr z Lagosu, aby nám pomohl s organizací díla, a v dubnu přijel i „biblický“ Brown. Když bratr Brown viděl, že je nás asi třicet, ptal se na to, jaké pokroky jsme udělali ve svém čtení. Řekli jsme mu všechno, co jsme znali. On řekl, že jsme připraveni na křest.

Bylo období sucha, a proto jsme museli cestovat k řece vzdálené čtrnáct kilometrů od Ileshy a asi třicet nás bylo pokřtěno. Od té doby jsme se považovali za způsobilé pro kázání o Království a začali jsme chodit dům od domu. Předtím jsme ani netušili, že to budeme dělat, ale nyní jsme se s dychtivostí dělili s druhými o to, co víme. Museli jsme se dobře připravovat, abychom mohli pomocí Bible vyvracet falešné nauky, jimž věřili ti lidé, se kterými jsme se setkávali. A tak jsme při našich shromážděních hovořili o naukách a navzájem jsme si pomáhali tím, co jsme věděli.

Naše kazatelská činnost

Naším kázáním bylo naplněno celé městečko. Lidé se nám posmívali a pokřikovali na nás, ale nám to nevadilo. Měli jsme velkou radost z toho, že známe pravdu, i když jsme se museli ještě mnoho učit.

Každou neděli jsme chodili dům od domu. Lidé se nás ptali a my se jim snažili odpovídat. V neděli večer jsme pořádali veřejnou přednášku. Neměli jsme sál Království, a proto shromáždění probíhalo pod širým nebem. Shromáždili jsme lidi, přednesli přednášku a vyzvali je, aby se ptali. Někdy jsme kázali v kostelech.

Cestovali jsme také do míst, kde lidé nikdy o svědcích Jehovových neslyšeli. Většinou jsme jeli na kolech, ale někdy jsme si najali autobus. Když jsme přijeli do nějaké vesnice, hlasitě jsme zatroubili na klakson. Slyšela nás celá vesnice! Lidé spěchali, aby se dověděli, co se děje. Pak jsme přednesli své poselství. Když jsme skončili, lidé se k nám hrnuli, protože chtěli dostat naše publikace. Vždy jsme rozšířili hodně literatury.

Dychtivě jsme čekali na příchod Božího Království. Vzpomínám si, jak jsme dostali Ročenku 1935 a jeden bratr, když viděl rozbory denních textů na celý rok, se zeptal: „Znamená to, že to bude trvat ještě další celý rok, než přijde Armagedon?“

Bratr, který nás vedl, mu odpověděl: „Bratře, kdyby přišel Armagedon zítra, myslíš si, že přestaneme číst Ročenku?“ Bratr řekl, že ne, a dostal další otázku: „Co tě tedy znepokojuje?“ Očekávali jsme a stále dychtivě očekáváme Jehovův den.

Válečná léta

V době druhé světové války byl dovoz našich knih zakázán. V Ileshe jeden bratr nevědomky nabídl knihu Bohatství jednomu policistovi. Policista se zeptal: „Komu patří tato kniha?“ Bratr řekl, že je jeho vlastní. Policista řekl, že to je zakázaná kniha, a vzal bratra na stanici, kde ho zavřel.

Šel jsem na policejní stanici, trochu jsem se poptal a zařídil, aby bratra pustili na kauci. Potom jsem zatelefonoval bratru Brownovi do Lagosu a řekl mu, co se stalo. Ptal jsem se také, zda existuje zákon, který by zakazoval šířit naše knihy. Bratr Brown mi řekl, že byl zakázán pouze dovoz, a ne šíření našich knih. Za tři dny poslal bratr Brown jednoho bratra z Lagosu, aby zjistil, co se děje. Tento bratr rozhodl, že následujícího dne bychom měli všichni vyjít s časopisy a s knihami do kazatelské služby.

Rozešli jsme se různými směry. Asi za hodinu jsem se dověděl, že většina bratrů byla zatčena. Bratr, který nás navštívil, šel tedy společně se mnou na policejní stanici. Chtěli jsme vysvětlit, že naše knihy nejsou zakázané, ale policie nás odmítla vyslechnout.

Všech třiatřicet zatčených bratrů bylo posláno k hlavnímu magistrátnímu soudu v Ife a já je doprovázel. Lidé z města, kteří viděli, jak nás odvážejí, nadšeně pokřikovali: „Dneska s nimi skoncovali. Už se tady neukážou.“

Obvinění bylo předloženo hlavnímu magistrátnímu soudci, který byl Nigerijec. Byly mu ukázány všechny knihy a časopisy. Zeptal se, kdo pověřil policejního náčelníka, aby tyto lidi zatkl. Náčelník policie odpověděl, že jednal podle instrukcí oblastního velitele. Policejní soudce si do své kanceláře zavolal náčelníka policie a čtyři naše zástupce včetně mě.

Zeptal se, kdo je pan Brown. Řekli jsme mu, že zástupce Watch Tower Society v Lagosu. Potom řekl, že dostal ohledně nás od pana Browna telegram. Pak náš případ odročil a bratry propustil na kauci. Příštího dne zprostil bratry obžaloby, úplně je propustil a policii nařídil, aby knihy vrátila.

Do Ileshy jsme se vrátili se zpěvem. Lidé znovu pokřikovali, ale tentokrát jinak: „Už jsou tu zase!“

Jehovovy zásady týkající se manželství objasněny

Roku 1947 přijeli do Nigérie první tři absolventi Gileadu. Jeden z těchto bratrů, Tony Attwood, dodnes slouží v nigerijském betelu. Od té doby jsme viděli velké změny v Jehovově organizaci v Nigérii. Jedna velká změna se týkala našeho názoru na polygamii.

V únoru 1941 jsem si vzal za manželku Olabisi Fashugbovou a měl jsem dost velké poznání na to, abych věděl, že si nemám brát další manželky. Ale až do roku 1947, kdy přišli misionáři, byla polygamie ve sborech běžná. Polygamním bratrům jsme říkali, že více než jednu manželku si vzali v nevědomosti. A tak, když měli dvě, tři, čtyři nebo pět manželek, mohli si je ponechat, ale nesměli si už brát další. To byl tehdy náš postup při řešení takových záležitostí.

Mnoho lidí dychtivě toužilo se k nám připojit, zvláště ze společnosti Cherubim and Seraphim v Ileshe. Tito lidé říkali, že svědkové Jehovovi jsou jediní, kdo vyučují pravdu. Souhlasili s našimi naukami a ze svých kostelů chtěli udělat sály Království. Velmi jsme usilovali o to, aby to bylo možné. Dokonce jsme měli střediska, ve kterých jsme školili jejich starší.

Pak přišel nový pokyn ohledně polygamie. Jeden z misionářů přednesl na krajském sjezdu v roce 1947 přednášku. Mluvil o dobrých zvycích a dobrém chování. Dále citoval 1. Korinťanům 6:9, 10, kde je řečeno, že nespravedliví nezdědí Boží Království. Potom řečník dodal: „A polygamní osoby nezdědí Boží Království!“ Lidé v hledišti začali vykřikovat: „Cože? Polygamní nezdědí Boží Království?“ Nastalo rozdělení. Bylo to jako válka. Mnoho lidí, kteří se s námi nově spojili, se oddělilo. Říkali si: „Díky Bohu, že jsme nezašli příliš daleko.“

Většina bratrů však začala měnit svou rodinnou situaci tak, že propouštěli své manželky. Dávali jim peníze a říkali: „Když jsi mladá, jdi si najít jiného manžela. Udělal jsem chybu, že jsem si tě vzal. Teď musím mít jen jednu manželku.“

Brzy nastal další problém. Někteří bratři učinili rozhodnutí, že si ponechají jednu manželku a že ostatní propustí, ale později si to rozmysleli a rozhodli se vzít si zpět jednu z manželek, které předtím propustili, a propustit tu, kterou si dosud ponechali! A tak nastaly další potíže.

Z ústředí v Brooklynu přišel další pokyn založený na Malachiášovi 2:14, který mluví o ‚manželce tvého mládí‘. Pokyn spočíval v tom, že manžel by si měl ponechat tu manželku, kterou si vzal jako první. Tím byla nakonec tato otázka vyřešena.

Služební výsady

Roku 1947 začala Společnost posilovat sbory a organizovat je do krajů. Měli být jmenováni způsobilí bratři, kteří měli velké poznání. Bratři měli zastávat úřad ‚služebníků bratří‘ — dnešních krajských dozorců. Bratr Brown se mě zeptal, zda bych takové jmenování přijal. Řekl jsem, že pokřtít jsem se dal proto, abych činil Jehovovu vůli, a dodal jsem: „Dokonce ty sám jsi mě křtil. Když je teď možnost sloužit Jehovovi více, myslíš si, že to odmítnu?“

V říjnu toho roku bylo sedm z nás zavoláno do Lagosu, abychom byli vyškoleni a potom posláni do krajské služby. Kraje byly tehdy obrovské. Celá země byla rozdělena jen do sedmi krajů. Sborů bylo málo.

Naše práce služebníků bratří byla náročná. Každý den jsme ušli mnoho mil, často napříč parným tropickým pralesem. Každý týden jsme museli cestovat z vesnice do vesnice. Občas jsem měl pocit, že moje nohy už dochodily. Někdy jsem se cítil, jako kdybych umíral! Bylo s tím však spojeno také mnoho radosti, zvláště když jsem viděl rostoucí počet lidí, kteří přijímali pravdu. Vždyť za pouhých sedm let se počet zvěstovatelů v zemi zčtyřnásobil!

Na krajské službě jsem se podílel do roku 1955, kdy mě špatné zdraví přimělo vrátit se do Ileshy, kde jsem byl jmenován městským dozorcem. Když jsem byl doma, mohl jsem se více věnovat rodině, abych jí duchovně pomáhal. Dnes věrně slouží Jehovovi všech šest mých dětí.

Pravá láska nikdy neselhává

Když vzpomínám na všechny ty roky, je toho hodně, za co mohu být vděčný. Zažil jsem zklamání, obavy a nemoc, ale také mnoho radosti. Během let se naše poznání rozvíjelo a rostlo naše porozumění biblické pravdě. Ze zkušenosti jsem se však naučil, co znamená výrok v 1. Korinťanům 13:8, kde je řečeno: „Láska nikdy neselhává.“ Jestliže milujete Jehovu a vytrváváte v jeho službě, on vám pomůže přestát těžkosti a bohatě vám požehná.

Světlo pravdy je stále jasnější. Když jsme začínali, mysleli jsme si, že Armagedon přijde rychle; proto jsme spěchali, abychom stihli, co jsme mohli. Ale to všechno bylo k našemu užitku. Proto souhlasím se slovy žalmisty: „Chci chválit Jehovu po celý svůj život. Chci hrát melodie svému Bohu, dokud jsem.“ (Žalm 146:2)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Samuel s Miltonem Henschelem v roce 1955

[Obrázek na straně 24]

Samuel se svou manželkou Olabisi