Jehova mi pomohl vychovat mých pět dětí

Vyrůstala jsem na malé farmě s rodiči, dvěma bratry a dvěma sestrami. Všechno, co jsme potřebovali, jsme si vypěstovali a měli jsme taky slepice, prasata a krávy. Museli jsme tvrdě pracovat, ale byli jsme šťastní.

Chodívali jsme do metodistického kostela. Tatínek nádherně zpíval, a tak byl v pěveckém sboru a jezdíval zpívat i do kostelů v okolí. Často jsem ho doprovázela a pamatuju si, že to byly velké kamenné budovy, kde v zimě bývalo dost chladno. Tatínek stál v přední části kostela a zpíval. Já jsem musela sedět úplně vzadu, protože přední lavice byly vyhrazené pro významné lidi. I tak jsem ho ale moc ráda poslouchala.

Moje babička, tatínkova maminka, k nám jezdila každou neděli. Jenže když mi bylo asi 16, tak zemřela. Hrozně mě to vzalo. Chtěla jsem vědět, kde je a jestli ji ještě někdy uvidím. Proto jsem několikrát zašla za paní, která údajně uměla mluvit s mrtvými. Její dům byl studený a špinavý a připadal mi strašidelný. Chtěla jsem jenom vědět, kde je babička, ale ta paní mi to stejně nedokázala říct.

O několik let později mě jeden tatínkův příbuzný, který byl svědek Jehovův, pozval na jejich shromáždění. Rozhodla jsem se, že tam půjdu, i když jsem slyšela, že svědkové jsou divné náboženství. Na shromáždění se mě jedna milá paní zeptala, jestli bych s ní chtěla studovat Bibli. A tak jsem začala poznávat Jehovu. Ze začátku jsem používala jenom Bibli krále Jakuba, protože maminka říkala, že svědkové používají nepřesný překlad, a já jsem tomu věřila. Brzy jsem ale zjistila, že to není pravda.

Z toho, co jsem se při studiu Bible dozvídala, jsem měla obrovskou radost. Hlavně z toho, když jsem zjistila, že moje babička vlastně jenom „spí“ a že ji budu moct zase vidět, až bude vzkříšená.a Uvědomila jsem si, že o Bohu nebo o Bibli jsem předtím nevěděla skoro nic. A tatínek, který celé ty roky chodil do kostela, na tom nebyl o moc líp. Mockrát jsme zpívali církevní píseň „Guide Me, O Thou Great Jehovah“ („Veď mne, veliký Jehovo“), a přitom jsme ani nevěděli, o kom zpíváme.

Manželství a problémy

Mého kluka Iana to taky zajímalo, a tak i on začal studovat Bibli. Udělal nějaké změny, a dokonce přestal kouřit. V září 1971 jsme se vzali. Krátce nato ale nečekaně zemřela moje tchyně a naše víra prošla zatěžkávací zkouškou. V souvislosti s pohřbem naši příbuzní a blízcí přátelé pořádali různá setkání a chtěli, abychom tam byli taky. Hodně se tam pilo a kouřilo a Ian byl pod obrovským tlakem, aby se k tomu všemu vrátil.

Bohužel to bylo silnější než on a on ten tlak neustál. Už nestudoval pravidelně a začal vynechávat shromáždění a bylo pro něj čím dál těžší držet se toho, co Bible říká. Já jsem studium, shromáždění a službu milovala. Když jsem se 9. března 1972 dala pokřtít, Ian byl u toho. Postupně mi ale začal kvůli pravdě dělat problémy. Nejdřív doma nechtěl vidět naše publikace. Potom nechtěl, abych chodila do služby. A nakonec trval na tom, abych s ním chodila do místní hospody na vánoční a narozeninové oslavy. Pokaždé, když jsem s ním šla, abych mu ukázala, že ho respektuju jako hlavu rodiny, jsem si dávala pozor, abych se tam nepřidala k něčemu, co by se Jehovovi nelíbilo.b Vždycky jsem odešla na toalety a tam jsem se opakovaně modlila, aby mi Jehova pomohl zůstat mu věrná a udržet si čisté svědomí. A on mě v tom nikdy nenechal.

S Ianem jsme měli tři syny: Philipa, Nigela a Andrewa. Můj manžel byl většinu týdne pryč, protože jezdil dálkové trasy s kamionem. Hodně jsem se snažila být dobrá manželka a zároveň co nejvíc sloužit Jehovovi. A tak jsem chodila do služby během týdne, když byl Ian pryč, a o víkendech jsem trávila čas s ním. Taky jsem si dávala pozor, abych o něm před dětmi nikdy nemluvila negativně.

Ve sboru jsem si našla hodně přátel a některé z nich jsem brala na návštěvu i k mým rodičům. Ti si je postupně oblíbili. Když zemřel jeden bratr z našeho sboru, kterého jsme měli moc rádi, maminka přišla do sálu Království na jeho pohřeb. Netrvalo dlouho a maminka, tatínek, můj bratr Stanley a jeho žena Averil začali studovat Bibli a dali se pokřtít.

Stanley a Averil měli syna a dceru. Rády jsme s Averil chodily do služby a braly děti s sebou. Ani jedna z nás neměla auto, a tak jsme ve službě nachodily s kočárky spoustu kilometrů. Moc jsme si to užívaly. Andrew se vždycky vezl v kočárku, Nigela jsem posadila navrch a Philip šel vedle a držel se madla.

Vedu děti k Jehovovi

S Ianem jsme pak měli ještě dvě dcery: Caroline a Debbie. Moc mi záleželo na tom, abych svoje děti vychovala tak, že budou chtít sloužit Jehovovi. Chtěla jsem se co nejvíc řídit všemi radami, které Bible rodičům dává. Zasvětila jsem Jehovovi svůj život a chtěla jsem, aby moje děti viděly, že ten slib beru vážně. Proto jsem se snažila všechno dělat tak, jak se to líbí jemu.

Jeden z prvních veršů, které jsem si zapamatovala, byl 1. Korinťanům 15:33: „Špatná společnost kazí dobré zvyky.“ Jednou na sjezdu jedna sestra vyprávěla, že svoje děti vede k tomu, aby se spolužáky trávily čas jenom ve škole a pak už ne. Tak jsem to chtěla dělat stejně, ale bylo to hrozně těžké. Někdy se kluci vyplížili z domu, aby si s kamarády ze školy zahráli fotbal. Většina z nich byla fajn, ale nesloužili Jehovovi, a to se projevilo na tom, jak mluvili a jak se chovali.

Takže jsem našim klukům navrhla, že když si budou chtít po škole zakopat, půjdu s nimi já. To ale moc nefungovalo, protože ve fotbale jsem byla úplně nemožná. I tak jsem to ale nevzdávala a snažila jsem se pomoct klukům pochopit, že si musí kamarády dobře vybírat. Nakonec našli způsob, jak se zabavit a nebýt přitom s lidmi, kteří neslouží Jehovovi.

Další verš, na který jsem často myslela, byl 1. Jana 2:17, kde se píše: „Svět pomíjí a stejně tak i jeho touhy, ale ten, kdo koná Boží vůli, zůstává navždy.“ Věděla jsem, že Satanův svět skončí, a tak mi moc záleželo na tom, aby si moje děti dávaly duchovní cíle, měly rády Jehovu a mohly mu sloužit navždy. Když přišly problémy, i kdyby to byly maličkosti, vždycky jsem se modlila o pomoc a hledala jsem, co k tomu říká Bible. Když jsem potom dětem ukázala, co jsem našla, viděly, že to, co po nich chci, není z mojí vlastní hlavy, ale že to je od Jehovy. Snažila jsem se je vést slovy i vlastním příkladem a fungovalo to moc dobře. Tak třeba už od malička se každý z nich ve službě staral o své vlastní opětovné návštěvy. To jim dělalo radost a motivovalo je to, aby se snažily dál.

Věděla jsem, že hodně důležitá jsou shromáždění. Jednu dobu bývaly děti na shromážděních v týdnu unavené. Tak jsem to vyřešila tak, že jsem je v ten den vyzvedla ze školy, dala jim svačinku a potom jsme si všichni zdřímli. A bylo po problému. Do sálu jsme nešli, jenom když byl někdo z nás nemocný. V takovém případě jsme si shromáždění udělali doma a televizi jsme nezapínali, dokud jsme to všechno neprobrali. Někdy se ale stalo, že nečekaně přišel domů Ian. To jsme potom všechno rychle poschovávali a televizi jsme zapnuli.

Moc důležité pro nás bylo i rodinné uctívání. Někdy jsme si povídali o betelu a o tom, v kterém oddělení by se dětem líbilo pracovat.

Naším cílem byla průkopnická

Když mému nejstaršímu synovi Philipovi bylo 16, dostal nabídku pracovat na plný úvazek jako automechanik. Mohl ale taky na zkrácený úvazek umývat okna. Do toho se mu ale nechtělo a argumentoval tím, že kdyby dělal na plný úvazek, mohl by přispívat do rodinného rozpočtu. Vysvětlila jsem mu, že postarat se finančně o rodinu je tátova odpovědnost, a ne jeho. Taky jsem mu řekla, že jsme vždycky měli dost peněz, abychom vyšli. Navíc kdyby na zkrácený úvazek myl okna, mohl by rovnou začít s průkopnickou.

Philip se do pravidelné průkopnické služby přihlásil hned po tom, co dokončil školu, a já začala s pomocnou. Když se i můj druhý syn Nigel hned po škole pustil do pravidelné průkopnické, šla jsem do toho s ním. Říkala jsem si, že kdybych to zvládla aspoň rok, podpořila bych kluky a mohla bych jít na průkopnickou školu. A to se mi splnilo. Na tu školu jsem šla společně s Nigelem.

Průkopnickou jsem si už od začátku zamilovala. A taky jsem věděla, že tím dávám dobrý příklad dětem. Díky Jehovovi můžu takhle sloužit už 35 let. Kdyby o tom věděl Ian, snažil by se mi v tom bránit, ale já jsem vždycky chodila do služby v týdnu, když byl na cestách. Když se pak na víkend vrátil domů, mohla jsem se mu věnovat.

Nigel si později podal přihlášku do betelu a vzali ho. Našel tam spoustu dobrých přátel a dostal skvělé školení, a to mu pomohlo duchovně vyzrát. Philip a Andrew absolvovali školu služebního vzdělávání.c Přišlo mi, že tam šli jako kluci, ale domů se mi vrátili jako zralí muži. (1. Petra 5:10) To, jak Jehova školí svůj lid, je prostě úžasné. Jsem jemu i jeho organizaci moc vděčná, že moji kluci z toho mohli mít užitek.

Náročné situace

Během těch let jsem zažila chvíle, kdy to vůbec nebylo lehké. Hodně těžké bylo vyrovnat se s nevěrou mého manžela, který mě po 33 letech opustil kvůli někomu jinému. Taky bylo náročné sledovat, jak moji rodiče stárnou. Tatínek bohužel v březnu 1997 zemřel. Maminka zůstala sama a bylo jí hodně smutno. Navíc neuměla řídit, a tak jsem jí vždycky zavolala a zeptala se, jestli by se nechtěla projet a udělat se mnou nějaké opětovné návštěvy. Po několika letech se rozhodla, že se ke mně v průkopnické přidá. Zase měla pro co žít a s radostí v téhle službě pokračovala celých deset let až do své smrti.

Vychovat pět dětí v pravdě vůbec nebylo jednoduché. Vždycky jsem věděla, že se musí rozhodnout samy, jestli budou Jehovovi sloužit, nebo ne. Nemohla jsem ovlivnit, co nakonec udělají, ale mohla jsem ovlivnit, co budu dělat já. A tak jsem prostě poslouchala rady od Jehovy a snažila se co nejlíp děti učit tím, co jsem říkala a co jsem dělala. Jsem na svoje děti moc pyšná, že se rozhodly sloužit Bohu.d Jehova mi opravdu pomohl je vychovat.