Vzdělaný jazyk, který ‚ví, jak má odpovědět zemdlenému‘
„DÁM vám pastýře podle svého srdce a ti vás jistě budou živit poznáním a pochopením,“ slíbil Jehova Bůh. Neosvěží to, starají-li se o nás duchovní pastýři s poznáním a pochopením? — Jeremiáš 3:15.
Pochopení znamená více než jen povrchní zjištění. Vyžaduje hledět pod povrch. U Izaiáše 44:18 je pochopení spojováno se srdcem, tedy s něčím jiným, než je oko. Toto pochopení ze srdce je zejména potřebné, když pastýři jednají se „sklíčenými dušemi“. Izaiáš však naznačil, čeho je ještě třeba: „Sám svrchovaný Pán Jehova mi dal jazyk poučených abych věděl, jak mám slovem odpovědět zemdlenému.“ — Iz. 50:4.
Člověk musí být poučen, vzdělán Jehovou, aby ‚věděl, jak má slovem odpovědět zemdlenému‘. Tím, že se starší dobře obeznámí s Biblí, že ji používají a projevují srdečné pochopení, mohou úspěšně pomoci mnoha sklíčeným osobám. Většina starších vítá návrhy, které jim mohou pomoci v pastýřské práci. Možná, že mají smutné zkušenosti, že i některé dobře míněné snahy mohou zklamat. Následující látka se zabývá tím, jak pomáhat osobám, které propadly sklíčenosti. Zcela jinak budou starší samozřejmě zacházet s některým „nepořádným“ nebo s ‚marnomluvnými‘ ve sboru. — 1. Tess. 5:14; Tit. 1:10–13.
Abychom pochopili správné i nesprávné metody, pomohou nám protikladné příklady.
„OBTÍŽNÍ UTĚŠITELÉ“
Když byl Job sklíčený, doslechli se o jeho bídě tři z jeho druhů a přišli mu „projevit soustrast a utěšit ho“. (Job 2:11) Protože měli nesprávný názor na věci, byli k tomu velice špatně vybaveni. Přišli totiž již s předem vymyšlenou teorií — trpí-li někdo, je to proto, že udělal něco špatného. Proto nakonec nepochopili, v čem spočívají vlastně Jobovy problémy. „Interpreter’s Bible“ jejich ‚utěšování‘ hodnotí slovy:
„Stává se z něho zdroj podráždění. . . Jsou to poznámky z lavice rozhodčích s přidáním trošky dobrých rad. . . jako když někdo v bezpečí na břehu prohodí několik žertovných slov k ubohým duším, které zápasí v temných hlubinách, a obrovské vlny jim vyrážejí dech. Job přece potřebuje soucit lidského srdce! Co dostává, je řada naprosto ‚pravdivých‘ a naprosto krásných náboženských frází a otřepaných mravních průpovídek.“
Které myšlenky například Joba tak podráždily? Elifaz chladně rozumoval: ‚Podívej se, posiloval jsi jiné. Teď, když máš potíže, jsi rozrušený. Neměl bys mít důvěru ve vlastní ryzost?‘ Bildad dodal: ‚Kdybys jen víc vzhlížel k Bohu, obnovil by tě.‘ Jak necitlivé! Zejména proto, že Job v Boha již důvěřoval. Jak by ses byl cítil? Tato zdánlivě dobře míněná slova místo aby Joba utěšovala, „drtila“ ho. Není divu, že vykřikl: ‚Kdybyste tak byli na mém místě!‘ — Job 4:3–6; 8:5, 6; 16:2, 4, 5; 19:2.
Žádný starší křesťanského sboru by nechtěl zrcadlit postoj démony inspirované filozofie těchto „přátel“. (Job 4:15, 16) Přesto si těšící pastýři musí čas od času připomínat, že nesmějí dělat podobné chyby. Snaží-li se pomoci „sklíčené duši“, budou se starší pravděpodobně ptát, proč se osoba cítí tak špatně. Možná, že si sklíčený myslí, že ztratil Božího ducha. Starší vědí z biblických příkladů — například z Davidova — že hříšné chování může vyvolat sklíčenost. (Žalm 38:1–6; 38:2–7, „KB“) Mohou si se sklíčeným přečíst úseky Bible, které pojednávají o křesťanském chování, a pak se třeba zeptají: ‚Vzhledem k tomu, co říká Bible, máš nějaký skutečný důvod cítit, že ti Bůh odňal svého ducha?‘ Místo aby sklíčenému řekli, že neudělal nic nesprávného, nebo snad naznačili, že to udělal, může být blahodárné nechat jej dospět k vlastnímu závěru. Možná, že si uvědomí, že jeho pocity viny nemají podklad. Anebo pokud se zapletl do nesprávného jednání, starší mu pomohou, aby ‚narovnal stezky pro své nohy‘ a opět se těšil z Jehovova schválení. — Žid. 12:12, 13.
Sklíčené osoby se často cítí přemoženy vinou bez nějakého skutečného důvodu. Pochopení pomůže starším rozpoznat takové situace. Jedna sklíčená křesťanka, která si velmi vážila návštěv milujících pastýřů přicházejících na pomoc, byla přesvědčena, že ztratila Božího ducha. „Zamysli se jednou vážně, zda jsi udělala něco špatného,“ řekl starší v jednu chvíli. Žena se prostě rozplakala. „Ale mne nic nenapadá. Chceš snad, abych si něco vymyslela? Pomůže to?“ vzlykala. Starší pochopil a začal zkoušet jiné způsoby, jak pomoci.
Jobovi rádci už předem rozhodli, že Job udělal něco nesprávného. Starší, kteří ‚umějí podepřít zemdleného‘, budou každou situaci řešit „bez předsudků“ a neudělají „nic zaujatě“. (1. Tim. 5:21) Když používají zkoumavých otázek, neobviňují, ale činí to citlivě, skutečně se vžívají do postavení druhého.
RÁDCI S POCHOPENÍM
Elihu byl sice občas přímočarý ve svých radách, ale zároveň projevoval pochopení. Byl dobrým posluchačem. Nebyl z těch, kdo ‚odpovídají dříve, než vyslyší‘, což Bible otevřeně označuje jako „pošetilost a hanbu“. (Přísl. 18:13, „EP“) Chválil Joba pro jeho věrnost a povzbuzoval ho, aby se vyjádřil. Takové pochopení dodalo Elihuovým slovům „přesvědčivost“. — Job 32:4, 11; 33:5–7, 32; Přísl. 16:23.
Jehova je nesrovnatelným příkladem rádce s pochopením. To, jak jednal s prorokem Jonášem, poukazuje na schopnost vžít se správně do postavení druhého a na soucit. Jonáš se rozhněval, když se Jehova rozhodl, že Ninivetské nezničí a tak nesplní prorokovo poselství záhuby. Jonáš pocítil takovou sklíčenost, že chtěl zemřít. Jak s ním nyní Jehova jednal? Řekl snad: ‚Ale Jonáši, ty se prostě příliš zabýváš sám sebou. Cožpak nemáš v srdci žádnou lásku? Jediné, nač myslíš, je to, jak vypadáš v očích druhých‘? Takové prohlášení by snad bylo pravdivé, ale asi by Jonášovi ještě přidalo pocit viny a sklíčenosti. Co však udělal Jehova?
„Rozpálil ses hněvem oprávněně?“ zeptal se Jehova. Ano, prostou otázkou ho chtěl přivést k přemýšlení. Žádné obvinění. Žádné odsouzení. Třebaže Jonáš nereagoval hned, Jehova se nevzdal, ale opatřil mu velikou rostlinu, která by ho chránila před slunečním žárem. Potom použil Jehova znázornění, které se zjevně dotklo Jonášova srdce. Nechal velikou rostlinu uschnout. Když se Jonáš rozhněval nad zánikem rostliny, Jehova mu pomohl vidět, oč mnohem cennější jsou životy Ninivetských než život té rostliny. Neměl by jich litovat více než zániku pouhé rostliny? Prosté, ale účinné! — Jon. 4:1–11.
Když se starší snaží povzbudit sklíčené duše, je třeba, aby napodobovali Jehovu a Elihua. Nešetřete upřímnými pochvalami. Užívejte prostých, přímočarých prohlášení a otázek. Užívejte snadno srozumitelného jazyka. Buďte konkrétní, a přesto se vyhýbejte zastrašujícím otázkám. Je možné použít znázornění, která snad sklíčeného přivedou k přemýšlení a k citovému zaujetí vůči podobné záležitosti (například, jak se Jonáš rozhněval nad zánikem rostliny), a to mu pomůže rozeznat své vlastní chybné uvažování. Ale pamatuj: „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísl. 25:11) Jestliže sklíčená osoba chybně smýšlí, pomozte jí, aby to postupně překonala. Usilujte o vybudování její pokleslé sebeúcty. „Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost.“ — Přísl. 12:25, „EP“.
Jaké návrhy však může starší učinit sklíčenému?
POMOC MODLITEB, KTERÉ MAJÍ SMYSL
„Ačkoli jsem cítil, že Jehova mi plně rozumí, byly doby, kdy byla sklíčenost nebo panika tak velká, že mi připadalo beznadějné modlit se,“ vypráví jedna sklíčená duše. Starší vědí, že takové pocity jsou sice společné mnoha sklíčeným duším, ale mohou je přesto povzbudit k vytrvalosti v modlitbě. Jak se ale modlit?
„Modlila jsem se, aby mi Jehova buď pomohl vytrvat, nebo mě vedl tam, kde najdu pomoc,“ vypráví jedna sklíčená mladá žena. Třiatřicetiletá matka, jejíž manžel byl nevěřící a urážel ji, propadla sklíčenosti. Řekla: „Když jsem pocítila přílišnou úzkost, napětí nebo strach, okamžitě jsem se obrátila k Jehovovi. Někdy i na rukou a na kolenou, plakala jsem a prosila ho, aby mi sklíčenost pomohl překonat. Bylo velmi důležité modlit se konkrétně. Mnohokrát se mi dostalo úlevy okamžitě.“ Jedenačtyřicetiletá manželka řekla: „Když jsem byla sklíčená, bylo mi zatěžko formulovat modlitbu. Ale Římanům 8:26 mi bylo opravdovým zdrojem útěchy. Mohla jsem tedy prostě žádat Jehovu: ‚Pomoz, prosím!‘ “
Starší se mohou modlit se sklíčenou osobou i za ni. Měli by se samozřejmě vyhýbat výrokům, které by ještě zesílily pocit viny. Jistě by bylo budující požádat Jehovu v přítomnosti sklíčeného, aby mu pomohl pochopit, jak velice je milován ostatními, a dokonce i Jehovou. Trpícímu je také možno ukázat úlevu, kterou může přinést vážná modlitba spojená s důvěrou v Jehovu. — 1. Sam. 1:9–18.
POMÁHEJTE ZEMDLENÝM ZÍSKAT SPRÁVNÝ NÁZOR
„Lidé se někdy domnívají, že ztratili víru, a často se proto cítí velmi provinilí,“ vysvětluje dr. Nathan Kline, ředitel oddělení duševní hygieny Rocklandského výzkumného ústavu ve státě New York. „Jsou sice případy duchovního selhání, ale v mnoha případech myslím, že to pravděpodobně není selhání náboženské víry, ale raný příznak deprese.“ Své prohlášení učinil po tom, co si povšiml těchto příznaků u řady svých pacientů, kteří byli hluboce nábožní. Pomoci osobě s vážnou depresí, aby si to uvědomila, znamená často zbavit ji pocitu zbytečné provinilosti.
Jeden svědek, který dopomohl řadě „sklíčených duší“ opět ke zdraví, prohlašuje: „Zbytečná provinilost, kterou se někteří zatěžují, je neuvěřitelná. Cítím se provinilý kvůli nesprávným věcem, jichž jsem se dopustil, ale zároveň věřím, že opatřil-li Jehova výkupné k odstranění mých hříchů, nemohu se přece kvůli nim donekonečna trápit. To je jeden pohled, který se velmi usilovně snažím vštípit těm, kterým pomáhám.“ Je třeba, aby si každý uvědomil, že činí-li opravdové pokání pro nějaký špatný čin, má přitom touhu nikdy jej neopakovat a skutečně se snaží ‚napravit křivdu‘, může mít pevnou důvěru, že výkupné očistí jeho svědomí. Když pomůžeme těm, kteří pociťují ‚zbožný zármutek‘, aby viděli Jehovovo milosrdenství a odpouštění, často tím zmírníme jejich sklíčenost. — Žalm 32:1–5, 11; 103:8–14; 2. Kor. 7:9–11.
I když mysl sklíčené duše pronásledují nesprávné myšlenky, není třeba, aby se cítila bezcenná a „zatracená Bohem“. Bible přece varuje před pěstováním a uskutečňováním takových myšlenek. (Jak. 1:14, 15; Gal. 5:16) Dokud tedy někdo vynakládá úsilí, aby takové myšlenky zahnal, neměl by se cítit překonán vinou.
Do mysli sklíčeného mohou například proniknout hněv nebo rozhořčení. Když starší takové osobě řekne: ‚Tak nesmíš uvažovat‘ nebo ‚Tak bys neměl uvažovat‘, příliš se tím nedocílí. Jde totiž o to, že opravdu uvažuje! Bible realisticky uznává, že každý občas pocítí hněv, ale varuje před jednáním ve vzteku. (Žalm 4:4; 4:5, „KB“; 37:8) Povzbuzuje nás, abychom nesetrvávali v podrážděném stavu. (Ef. 4:26, 27) Starší s rozlišovací schopností tedy může několika jednoduchými otázkami zjistit, proč se trpící osoba hněvá. Když se jí pomůže, aby rozebrala situaci (jako bylo pomoženo Jonášovi), uvidí možná, že pro její hněv není žádný pádný důvod. Také jestliže ji někdo urazil, je možné jí pomoci, aby se řídila určitými biblickými kroky a tím rozhořčení překonala. — Kol. 3:13; Mat. 5:23, 24; Luk. 17:3, 4.
Umí-li být starší vnímavý vůči negativním postojům zemdlených, kdy je deprese v raných stádiích, často je možné je usměrnit. Uchrání je tak, aby nepropadli vážné depresi — chorobnému stavu, který by si možná vyžádal lékařskou pomoc. I zde může starší pomoci sklíčené osobě nebo její rodině, aby si uvědomili, kdy chorobný stav dospěl k bodu, kdy je třeba lékařského dohledu. To neznamená, že by si starší ‚hráli na doktora‘ nebo nařizovali způsob léčby. Mohou postižené odkázat na článek „Vypořádat se s vážnou depresí — odborná léčba“ v čísle z 22. října 1981 anglického vydání časopisu „Probuďte se!“, kde je poukázáno na několik terapií, ale žádná není prosazována.
POMOZTE OPĚT ZÍSKAT ROVNOVÁHU
„Každou minutu den za dnem jsem se držela zuby nehty,“ popisuje jedna čtyřicetiletá křesťanská matka svůj zápas s vážnou depresí. Po zotavení rozebrala jednu z příčin: „Ve snaze nikoho nezklamat a nepolevit sebeméně v kterékoli oblasti svého rodinného života či služby jsem se držela časového rozvrhu, který mě vyčerpával. Dělala jsem to osm let; a nakonec lékař řekl, že jsem ‚dohořela‘. Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že mé důvody pro dodržování takového rozvrhu sice nebyly lehkovážné, ale měla jsem být rozumnější.“
Protože existuje nebezpečí, že někdo začne být nerozumný, starší musí někdy sklíčené osobě pomoci, aby opět získala rovnováhu vzhledem ke své činnosti. Jistě budou povzbuzovat ke službě Bohu celou duší. Někdy se dokonce učinila opatření, aby se ten, kdo trpí těžkou a vážnou depresí a je neschopný podílet se na kázání dům od domu, mohl účastnit biblických rozhovorů vedených jiným svědkem, pokud to stav postiženého dovolil. Sklíčený se potom účastní tak, jak je schopen.
Pamatuj, že apoštol Pavel přikazoval křesťanům, aby „předkládali svá těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť, jako svatou službu se svou silou rozumu“. (Řím. 12:1) Ano, měly při tom působit rozumové schopnosti osoby. Řecké slovo překládané „silou rozumu“ (logikos) doslova znamená být „logický“. Bůh tedy očekává, že budeme dělat to, co je rozumné, logické. Každý má jiné schopnosti, tělesnou zdatnost a životní podmínky. Služba celou duší znamená dělat všechno, čeho je schopna tvoje duše a síla, ne duše a síla někoho jiného. — Mar. 12:30; Kol. 3:23.
Když je někdo nemocen, jeho síla je menší, třebaže si srdcem a myslí může přát, aby konal v Boží službě tolik kolik dříve. Pravda, všichni, kteří chtějí získat věčný život, musejí se ‚velmi namáhat‘, ale taková námaha se vždy neměří množstvím práce, kterou někdo dělá. Množství namáhavé činnosti, kterou mohl vykonat v „Pánově díle“ Epafroditus, když byl nemocen, se nemohlo rovnat tomu, co dělal, když byl zdravý. Přesto byl Pavlem chválen za svou námahu. — Luk. 13:24; Fil. 2:25–30.
Změněné podmínky jako třeba nemoc nám mohou zabránit, abychom nevykonali plně vše, po čem naše srdce touží. Například manželka jednoho cestujícího dozorce upadla do těžké deprese. Vypráví: „Celý život jsem byla velmi aktivní a hluboce jsem se radovala ze své služby Bohu. Ale pak jsem asi devět měsíců bez úlevy měla strašlivý pocit, že jsem ‚v hlubinách‘ země.“ Byli nuceni s manželem zanechat navštěvování sborů a ona se musela podrobit léčbě své choroby. Více než po roce se zotavila natolik, že se mohli opět ujmout tohoto náročného služebního pověření. Nyní píše, stejně celou duší jako dříve: „Opět jsem šťastná ve své službě. Ale dnes, když se cítím příliš unavená a vyčerpaná, zůstanu doma, odpočívám a snažím se dbát na signály svého těla. Rozpoznám teď příznaky a jsem Jehovovi vděčná, že jsem na cestě k uzdravení.“
Ano, jak vděčni můžeme všichni být, že máme Boha, který přijímá naše dary a oběti ‚podle toho, co máme, a ne podle toho, co nemáme‘. To je pravdivé, ať jde o oběti duchovní, hmotné nebo oběti naší tělesné síly. — 2. Kor. 8:12.
Přesto je někdy nutné pomoci sklíčenému, aby měl lepší rozlišovací schopnost v tom, jak užívá své síly. Jedna sestra, která trpěla vážnou depresí, poznamenala. „Byla jsem nevyrovnaná. Neuměla jsem říci ‚ne‘. Kdykoli mě někdo o něco požádal, vždycky jsem odpovídala: ‚Ano, samozřejmě.‘ Musela jsem se naučit říkat ‚Ne, lituji. Opravdu nemohu. Možná, že ti budu moci vyhovět příště.‘ Musela jsem se to naučit, jinak bych byla zešílela.“ Člověk, který se neustále snaží zacházet za hranice svých sil, může skončit v těžké depresi. Moudrý muž radil: „Nestaň se příliš spravedlivým ani se neukazuj jako nadměrně moudrý. Proč by sis měl způsobit zpustošení? Nebuď příliš ničemný ani se nestaň pošetilým. Proč bys měl zemřít, když není tvůj čas?“ — Kaz. 7:16, 17.
Mluvit útěšně ke sklíčeným duším vyžaduje opravdovou snahu. Člověk se musí učit tím, že dbá rady Božího slova. Je také třeba naučit se mít pochopení. Ale výsledky za to stojí.
Představ si tu radost, když vidíš někoho se zlomeným srdcem, kdo v slzách vyjadřuje své pocity — jak se začíná měnit. Slzy postupně nahradí jasný výraz očí. Pak rozehřeje tvář úsměv. Jak vděčná je taková osoba milujícímu, chápajícímu pastýři! A především jakou radost má náš soucitný nebeský Otec, který „těší sklíčené“. — 2. Kor. 7:6, „Nová americká standardní bible“.