‚Díky, mami, že sis mě vzala domů‘

KDYŽ můj manžel Glen létal, byla jsem vždy nervózní a nemohla jsem se dočkat, až přijde domů. Létal většinou pro zábavu. Tentokrát si ho někdo najal, aby udělal několik leteckých snímků. Doprovázel ho náš mladší syn Todd. Glen byl vždy velmi opatrný pilot a nikdy zbytečně neriskoval.

Když v neděli odpoledne 25. dubna 1982 zazvonil telefon, zvedala jsem ho s neblahou předtuchou. Byl to můj švagr: „Glen a Todd měli nehodu,“ řekl. „Sejdeme se v nemocnici.“

Krátce jsme se s mým třináctiletým synem Scottem pomodlili a pospíchali jsme do nemocnice. Když jsme tam přišli, dozvěděli jsme se, že asi 100 kilometrů severně od města New Yorku se Glenovo letadlo zřítilo. (Přesná příčina neštěstí nebyla nikdy zjištěna.) Glen a Todd sice žili, ale oba byli v kritickém stavu.

Podepsala jsem právní prohlášení, jímž jsem nemocnici dala svolení k provedení nezbytné léčby. Jako svědek Jehovův jsem však nesouhlasila s podáním transfúze krve. Bylo by to porušení biblického příkazu ‚zdržovat se krve‘. (Skutky 15:28, 29) Glen měl Dokument pro lékařskou péči, ve kterém jasně uváděl své rozhodnutí v této otázce. Souhlasili jsme však s tím, že lékaři mohou použít bezkrevní náhradní roztoky.a

Glen měl rozsáhlá zranění hlavy a hrudníku. Zemřel během několika hodin. To nejtěžší, co jsem musela ve svém životě udělat, bylo — jít do čekárny a říci svému synu Scottovi, že jeho otec zemřel. Přimkl se ke mně a řekl: „Co teď budu dělat? Ztratil jsem svého nejlepšího přítele!“ Ano, Glen byl nejlepším přítelem obou našich synů, trávil s nimi čas ve chvílích zábavy i ve službě Bohu. Byl to také můj nejlepší přítel a můj manžel. Jeho smrt byla nesmírnou ztrátou.

Zastáváme se svého přesvědčení

Todd měl zlomenou nohu a prst, rozdrcené lícní kosti a těžké poškození mozku. Upadl do bezvědomí. Bylo pro mne velmi těžké vidět svého devítiletého syna, který byl před několika hodinami plný života, v tomto stavu! Todd byl rozkošný živý chlapeček. Byl povídavý a rád si zpíval a hrál. Teď vůbec nevnímal, že tam jsme.

Lékaři se obávali, že u Todda bude nutná operace, a naléhali, abych souhlasila s transfúzí krve. Odmítla jsem. Reagovali na to tak, že si opatřili povolení soudu, že krev mohou podat. Nakonec operace nutná nebyla a Todd rovněž neměl žádné vnitřní krvácení. Po několika dnech mi však lékaři řekli, že mu transfúzi stejně dají. Byli jsme ohromeni! „Prostě mu ji dát musíme!“ — bylo jediné vysvětlení, které nám lékaři poskytli. Ignorovali naše náboženské přesvědčení a dali Toddovi tři jednotky krve. Měla jsem pocit naprosté bezmocnosti.

Řadu dnů po neštěstí jsme byli v tisku na titulních stránkách. Místní noviny se snažily čtenáře přesvědčit, že Glen zemřel proto, že odmítl transfúzi, a aby podpořily tento názor, uvedly dokonce prohlášení místního lékaře, který to potvrdil! To nebyla pravda. Lékař provádějící pitvu později potvrdil, že Glen nemohl rozsáhlé poranění hlavy a hrudníku přežít. Naštěstí bylo několik služebníků z řad svědků pozváno do místní rozhlasové stanice, aby náš biblický postoj vysvětlili. Vysílání mělo na veřejnosti dobrou odezvu a při naší službě dům od domu se postoj svědků Jehovových ke krvi stal běžným námětem rozhovorů.

Snaha přivést Todda k životu

Todd byl stále v bezvědomí. Potom, 13. května, když ho sestřička na posteli otáčela, konečně otevřel oči! Objala jsem ho a snažila jsem se s ním mluvit, ale nereagoval. Nedokázal dokonce ani mrknout nebo stisknout mi ruku. Od té chvíle se však jeho zdravotní stav stále zlepšoval. Když jsme vešli do místnosti, otočil hlavu ke dveřím. Když jsme s ním mluvili, díval se na nás. Uvědomoval si Todd opravdu, že tam jsme? To jsme nevěděli. A tak jsme začali pracovat na tom, aby měl neustále nějaké duševní a tělesné podněty. Od prvního dne jsme na něj mluvili, četli jsme mu a přehrávali kazety s hudbou a biblickými náměty. Dokonce jsem mu hrála na kytaru. Byla to léčba pro nás oba.

Místní sbor svědků Jehovových nám velmi pomáhal. Starší syn Scott nedávno vzpomínal: „Dvě rodiny se o mě prakticky staraly jako o vlastního a braly mě s sebou na dovolenou.“ Dále, někteří svědkové nám posekali trávu, vyprali nám a uvařili pro nás. Přátelé a rodinní příslušníci se také u Todda střídali při noční službě v nemocnici.

Celé týdny však Todd nebyl schopen na takový zájem reagovat — dokonce se nedokázal ani usmát. Pak dostal zápal plic. Doktor mě žádal o svolení, aby mohl Todda opět připojit na umělé dýchání. Hrozilo nebezpečí, že bude muset být na respirátoru trvale. Jen si to představte — rozhodnutí o jeho životě nechali na mně! A to přesto, že když šlo o transfúzi krve, mé přání zcela ignorovali! Nicméně rozhodli jsme se pro respirátor a doufali jsme, že to dopadne dobře.

Ten den odpoledne jsem šla domů, abych si odpočinula. Před naším domem na trávníku stál nějaký státní úředník. Oznámil nám, že dům musíme prodat, protože se bude rozšiřovat silnice. Byla to další velká krize, se kterou jsme se museli potýkat. Vždy jsem druhým lidem říkala, že Jehova nikdy nepřipustí větší utrpení, než jsme schopni snést, a citovávala jsem slova z 1. Petra 5:6, 7: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás vyvýšil v patřičném čase, zatímco na něj uvrhnete všechnu svou úzkost, protože o vás pečuje.“ Nyní byla moje víra a důvěra v Boha vyzkoušena jako nikdy dříve.

Míjely týdny a u Todda se objevovala jedna infekce za druhou. Krevní testy, lumbální punkce, snímky kostí, snímky mozku, biopsie plicní tkáně a nekonečná rentgenová vyšetření zabíraly celé dny. V srpnu začal mít Todd konečně normální teplotu. V tu dobu mu také odstranili kanylu pro umělou výživu a dýchací kanylu! Teď bylo před námi to nejtěžší.

Návrat domů

Lékaři mi řekli, že by bylo nejlepší dát Todda do ústavu. Jeden lékař nám připomínal, že ‚máme se Scottem žít svůj vlastní život‘. Dokonce i přátelé nám v dobrém úmyslu domlouvali podobně. Neuvědomovali si však, že právě Todd tvořil velkou část našeho života! A jestliže se nám podaří zajistit mu péči doma, bude obklopen těmi, kdo jej milují a mají stejnou víru.

Koupili jsme invalidní vozík a nastavitelnou postel. S pomocí přátel jsme zbourali stěnu mé ložnice, instalovali jsme posuvné skleněné dveře a postavili jsme venkovní plošinu a rampu, která Toddovi umožňovala, aby vjel přímo do své ložnice.

Ráno 19. srpna nadešel čas, abych přivezla domů svého syna, který byl stále částečně v bezvědomí. Todd dokázal pouze otevřít oči a nepatrně pohnout pravou nohou a rukou a lékař, který ho ošetřoval, tvrdil, že k dalšímu zlepšení již nedojde. Za několik týdnů jsme Todda vzali k jednomu vyhlášenému neurologovi, kde jsme slyšeli totéž. Přes to všechno — jaký nádherný pocit to byl, když jsme ho přivezli domů! Čekala na nás moje maminka a několik blízkých přátel. Ten večer jsme dokonce všichni společně šli do sálu Království. Na tom jsme si poprvé uvědomili, jaké ohromné úsilí bude představovat péče o Todda.

Pečujeme o Todda doma

Péče o postiženého člověka je nepředstavitelně náročná na čas. Todd potřeboval více než hodinu, aby se najedl. Ještě stále mi trvá skoro celou hodinu, než ho vykoupu, obléknu a umyji mu vlasy. Dobré dvě hodiny mu zabere vířivá koupel. Cestování je veliký úkol, který vyžaduje značnou tělesnou námahu. Přesto, že se Todd v poslední době výrazně zlepšil, bylo pro něj značně obtížné sedět rovně, a to i s pomocí nastavitelného invalidního vozíku; obvykle se musel natáhnout na podlahu. Po celá léta jsem u něj sedávala na podlaze v zadní části sálu Království. To nám však nezabránilo, abychom nenavštěvovali křesťanská shromáždění, a většinou jsme tam byli včas.

Naše trpělivé úsilí se vyplatilo. Nějakou dobu si lékaři mysleli, že Todd při nehodě ztratil zrak a sluch. Nicméně ještě než došlo k neštěstí, začala jsem oba chlapce učit znakovou řeč. První týden, kdy byl Todd doma, začal na otázky, které jsme mu kladli, reagovat posunky ano a ne. Později se naučil ukazovat. Když jsme mu ukázali obrázky přátel a požádali ho, aby identifikoval některé z lidí, udělal to přesně. Dokázal také správně rozpoznat jednotlivá čísla a písmena. Později jsme přešli na rozpoznávání slov. Tato schopnost u něj nebyla narušena! V listopadu — přesně sedm měsíců od nehody, došlo k dlouho očekávané události.

Todd se usmál. A v lednu jeho úsměv provázel smích.

Jak si vzpomínáte, byli jsme nuceni prodat dům. Nakonec se to však prokázalo jako požehnání, protože náš dvoupatrový dům byl malý a výrazně omezoval Toddovu možnost pohybu. S malou hotovostí, kterou jsme měli, bylo obtížné sehnat dům, jenž by odpovídal našim potřebám. Laskavý pracovník realitní kanceláře však jeden takový dům našel. Dům patřil vdovci, jehož manželka byla před smrtí odkázána na invalidní vozík; dům byl upraven s ohledem na její potřeby. Úplně perfektní pro Todda!

Dům samozřejmě potřeboval uklidit a vymalovat. Když jsme byli připraveni na malování, přišlo více než 25 přátel z našeho sboru — se štětkami a válečky v ruce.

Potýkáme se s každodenním životem

O rodinné záležitosti, účty a podobné věci se vždy staral Glen. Začít vyřizovat tyto záležitosti mi dělalo trochu potíže. Glen žel nepokládal za důležité, aby sepsal poslední vůli nebo aby měl vhodnou pojistku. Byli bychom si ušetřili mnoho finančních těžkostí — které máme dodnes —, kdyby si Glen na tyto záležitosti našel čas. Po této zkušenosti si mnoho našich přátel udělalo v těchto věcech pořádek.

Jiným náročným úkolem bylo vyrovnat se s citovými a duchovními potřebami, které jsme měli. Potom, co se Todd vrátil z nemocnice domů, se někteří z našich blízkých začali chovat, jako by krize byla za námi. Scott však dále potřeboval pomoc a povzbuzení. Pohlednice, dopisy a telefonní rozhovory pro nás vždy budou cennou vzpomínkou. Vzpomínám si na dopis od člověka, který nám poskytl finanční pomoc. V dopise stálo: „Tento dopis nepodepíšu, protože nechci, abyste děkovali mně, ale Jehovovi. Je to on, kdo nás podněcuje k tomu, abychom jeden druhému prokazovali lásku.“

Nicméně, naučili jsme se nebýt zcela závislí na podpoře druhých, ale snažili jsme se pomoci si sami. Když cítím, že jsem na dně, často se snažím myslet na druhé lidi. Baví mě vařit a péci a čas od času pozvu přátele nebo prostě něco upeču a dám jim to s sebou. Když jsem úplně vyčerpaná a potřebuji si odpočinout, vždy se objeví nějaké pozvání na večeři, na oběd či na víkend s přáteli. Občas se někdo dokonce nabídne, že u Todda počká, abych si mohla vyřídit různé pochůzky nebo nákupy.

Úžasným požehnáním byl také starší syn Scott. Kdykoli to bylo možné, bral Todda na společenská setkání. Byl vždy ochoten nějakým způsobem mi pomoci s péčí o Todda a nikdy si nestěžoval na to, že má příliš velkou odpovědnost. „Když jsem se někdy přistihl, že bych si přál ‚normálnější‘ život,“ řekl jednou Scott, „rychle jsem si připomněl, že to, co jsem prožil, mne přiblížilo k Bohu.“ Denně děkuji Jehovovi za to, že mi poskytl takového milujícího a duchovně zaměřeného syna. Scott slouží ve svém sboru jako služební pomocník a spolu s manželkou káží plným časem.

A Todd? Ten dále dělá pokroky. Po několika letech začal zase mluvit. Nejdříve to byla krátká slova. Pak věty. Dnes mívá dokonce komentář na křesťanských shromážděních. Velmi se snaží, aby mluvil plynně, a v tom mu pomohla logopedie. Stále rád zpívá — zvláště v sále Království. Je také vždy optimistický. Dnes dokáže s opěrou stát. Před nějakou dobou jsme dostali na sjezdu svědků Jehovových příležitost vyprávět to, co jsme zažili. Když Todd dostal otázku, co by chtěl říci přítomným bratrům a sestrám, řekl: „Nedělejte si starosti. To se zlepší.“

To všechno jsme vydrželi díky Jehovovi. Skutečně, naučili jsme se na něj spoléhat jako nikdy předtím. Všechny ty bezesné noci, ta tvrdá práce při zajišťování Toddových osobních potřeb a jeho pohodlí — všechny ty oběti za to stály. Když jsme nedávno snídali, zvedla jsem oči a zjistila jsem, že Todd se na mne dívá se širokým úsměvem na tváři. Řekl: „Mami, mám tě rád. Díky, že sis mě vzala z nemocnice domů.“ (Vyprávěla Rose Marie Boddyová.)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 13]

Nejtěžší pro mě bylo říci svému synu Scottovi, že jeho otec zemřel

[Obrázek na straně 15]

Se syny