Ze stopujícího hippie misionář v Jižní Americe

V ROCE 1974 jsem se svou francouzskou dívkou cestoval autostopem do Birminghamu (Anglie). Míjelo nás auto s dvěma svědky Jehovovými, kteří jeli domů z práce. Jeden z nich, John Hyatt, se po nás ohlédl, podivil se a řekl svému společníkovi: „Jak takovíhle lidé poznají pravdu o Bohu?“ O tom, co se v autě odehrálo, jsem se samozřejmě dozvěděl až později. Nicméně nezastavili nám; ani vy byste nezastavili. Vypadal jsem totiž jako typický hippie.

Ale dovolte mi, abych začal od začátku. Narodil jsem se v roce 1948 v Richmondu ve Virginii (USA). Úplně první, co si pamatuji, je, že jsem jako pětiletý kluk nemohl chodit. Měl jsem dětskou obrnu. Když mě matka koupala, ležel jsem ve vaně na nosítkách. Naštěstí jsem se s pomocí rodičů a lékařů po čtyřech nebo pěti týdnech zotavil a zase jsem chodil.

Byli jsme typická jižanská rodina — konzervativci, jižní baptisté. Rodiče vyžadovali, abychom my děti — dva bratři, sestra a já — chodily až do osmnácti let do kostela. V osmnácti jsme z církve odešli. Byl jsem pokřtěn při evangelizační kampani Billyho Grahama, když mi bylo sedm let. Svůj křest jsem bral vážně; nebylo to jen nějaké citové vzplanutí. Přesně si pamatuji, že jsem oddal svůj život Bohu, přestože jsem vlastně nevěděl, kdo to je.

Naši rodiče nám důsledně vštěpovali vysoká mravní měřítka, úctu k autoritě a úctu k Bibli. Tyto zásady, podle kterých mě rodiče vedli v mém útlém věku, ovlivnily rozhodnutí, jež jsem dělal později v životě. Až dodnes jsem za toto rodičovské vedení vděčný.

Pamatuji si, že jsem v šesté třídě přemýšlel nad situací ve světě a říkal jsem si: ‚Takhle to nemůže jít dál.‘ Už tehdy jsem nevěřil, že politické systémy mohou přetrvat.

Když jsem chodil do školy, vyvinula se u mě skolióza, nenormální zakřivení páteře — možná jako následek prodělané obrny. Stal jsem se pokusným králíkem. Lékaři mě od boků po krk uvěznili do sádrového krunýře, který sloužil jako vnější zpevnění těla.

Nebyl to právě vzhled podle mého gusta. Vypadal jsem jako kráčející socha. Ostatní děti ve škole se ke mně chovaly pěkně, ale předposlední ročník střední školy, kdy jsem tento vynález musel nosit, mě poučil: Smiř se s tím, co nemůžeš změnit.

Očekávalo se ode mě, že půjdu studovat na vysokou školu, a tak jsem šel. Byl jsem v ročníku, který končil v roce 1970. V šedesátých letech bylo v plném rozmachu hnutí hippies, a nemravnost a drogy byly na denním pořádku. Já jsem se během studia sám živil a moje práce v kanceláři vyžadovala, abych měl krátké vlasy a nosil oblek. Ale přitahovaly mě svobodomyslnost a nonkonformita mých přátel. Byli znechuceni systémem stejně jako já. Při slavnostním předávání diplomů jsem měl pod talárem džíny.

Ukázalo se, že vzdělání mě neuspokojilo. Pozoroval jsem svého bohatého strýce, a to mě přesvědčilo, že uspokojení nepřinášejí ani peníze. Nebyl šťastnější než chudí lidé. Jakou to má cenu? Přestal jsem se tedy řídit normami společnosti, v níž jsem žil, nechal jsem si růst dlouhé vlasy a začal jsem hledat skutečný smysl života.

Cestoval jsem po Evropě. Jezdil jsem vlakem a autostopem a mým cílem bylo objet autostopem svět. Třeba někde najdu odpovědi. V batohu jsem měl dvoje džíny, tři košile a Bibli.

Sedával jsem v hospodách, pil jsem pivo a četl Bibli. Lidem, kteří seděli okolo, jsem pokládal otázky a dostával jsem všechny možné odpovědi. A tak jsem pátral, hledal, snažil se něco nahmatat — co? To jsem přesně nevěděl.

V Londýně mě zaujaly „Boží děti“. Ale celým poselstvím „Božích dětí“, tak jako všech mladých hippies, byla láska, jakoby dětská, taková, která nedělá rozdíly. To nebylo nic pro mě.

Při prohlídce jednoho velmi krásného anglikánského kostela, bývalé katolické katedrály, se mě zmocnila posvátná bázeň. Zeptal jsem se vikáře, který nás provázel, proč se stal knězem. Zdvihl ruku a třel palcem o prsty — gesto, které znamenalo, že cítil peníze! To mě zdrtilo. Takové pokrytectví! Znechuceně jsem sebral všechnu svou náboženskou literaturu a spálil jsem ji.

V září 1973 jsem byl zase na cestě — jel jsem stopem do Liverpoolu, abych viděl Beatles a slyšel jejich hudbu. Svezl mě Gordon Marler. Oba jsme četli Bibli, a proto se stala námětem našeho rozhovoru; povídali jsme si o známých textech.

Pak se stal Gordon mým spojením s „pravdou“. Dopisovali jsme si a on mi na jaře 1974 napsal, že studuje Bibli se svědky Jehovovými. Na jméno svědkové Jehovovi jsem nereagoval, protože jsem se s nimi v Richmondu nikdy nesetkal. O pár měsíců později přišel dopis s pozváním: „Přijeď ke mně na studium Bible.“ Gordon mi v dopise oznámil, že se toto studium koná ve středu večer. A tak jsem ve středu ráno opět stopoval. Díky tomu, že se mnou byla moje francouzská dívka, bylo pravděpodobnější, že nás někdo sveze.

Šli jsme s Gordonem na jeho studium Bible. Ukázalo se, že hostitelem je John Hyatt, člověk, který nás před několika hodinami minul v autě a říkal si: ‚Jak takovíhle lidé poznají pravdu o Bohu?‘ Když se představil, vykřikl: „Vždyť to je ten pár hippies, který jsme viděli na silnici, ti Yankeeové!“

Tak to tedy začalo. Jelikož jsem Bibli četl, měl jsem spoustu otázek. Na odpovědi nebylo dost času, protože druhý den ráno začínal velký sjezd svědků Jehovových. John mi dal knihu Pravda, která vede k věčnému životu a řekl mi, abych si vybral nějakou kapitolu, připravil si všechny otázky a přišel příští středu. Pozval mě, abych přišel v neděli na sjezd. Ti čistí, zdvořilí lidé na mě udělali dobrý dojem. Moji dívku to nezajímalo. Když jsem jí řekl, že Boha miluji víc než ji, odešla.

Ve středu jsem byl opět u Johna a vybral jsem si kapitolu o Ježíši Kristu. Měl jsem také konkrétní otázky ohledně sexuálního chování a ptal jsem se i na Danielovo proroctví o sedmdesáti týdnech let. John byl zvěstovatelem plným časem a opravdu Bibli znal. Řekl mi, jaký je biblický názor na sex — že sexuální styk je vyhrazen lidem, kteří žijí v manželství, a také mi objasnil sedmdesát týdnů z Daniela. Všechno, co jsem při čtení Bible nechápal, mi začalo do sebe krásně zapadat. Ve dvě hodiny v noci jsem řekl: „Tohle je pravda.“ Měl jsem v úmyslu spát v parku jako už tolikrát předtím, ale John s tím nesouhlasil a přiměl mě, abych přespal v obývacím pokoji na podlaze.

Zdálo se, že to bylo prozřetelné, protože tu noc řádila ve výtahu parta opilých skinheadů. Kvůli svému vzhledu bych byl jistě terčem jejich násilností.

Jak studium pokračovalo, dozvěděl jsem se, že jako dítě jsem měl pravdu. Tento systém nemůže vydržet. Brzy bude zapomenut. Bůh sám dá věci do pořádku prostřednictvím své vlády, Království, o které jsem se modlil, aniž jsem tomu rozuměl. (Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10) Můj odpor k pokrytectví byl oprávněný. Ježíšovi se také nelíbilo. (23. kapitola Matouše) Snažil jsem se nahmatat Boha, a on se mi dal najít. — Skutky 17:27.

O této pravdě jsem říkal každému, koho jsem potkal. Ihned jsem chtěl jet domů, abych se o to, co jsem poznal, podělil se svou rodinou. Když jsem se vrátil do Richmondu, přesně to jsem udělal.

Také jsem zatelefonoval do sálu Království. Telefon zvedl bratr Herbert Lohwasser. Pracoval na novém sále a připravoval jej na zasvěcení. Řekl jsem mu, že chci studovat Bibli, a on mi oznámil, že druhý den je velké shromáždění a celé město je pozváno na biblickou přednášku. Šel jsem tam tedy.

Byl jsem tam velmi nápadný. Můj zjev prozrazoval, že jsem cizím návštěvníkem. Jeden mladý svobodný průkopník, Mike Bowles, se mi představil a pozval mě, abych se posadil vedle něho, na místo úplně vepředu. Když jsem se posadil, davem zašuměla otázka: „Kdo je ta dívka s těmi krásnými dlouhými vlasy, která sedí vedle Mikea Bowlese?“ Byl jsem to já!

Po třetím studiu jsem se dal ostříhat a změnil jsem styl oblékání. Můj vnější vzhled začal odpovídat tomu, co jsem cítil uvnitř. V říjnu jsem se přihlásil do školy teokratické služby a v listopadu jsem začal s veřejnou kazatelskou činností. Brzy jsem vedl biblická studia s dalšími lidmi. V březnu 1975 jsem se dal znovu pokřtít; tentokrát to byl symbol mé oddanosti Jehovovi, Bohu, kterého jsem konečně poznal.

Začal jsem sloužit plným časem, jako sloužili ti, kdo mi tolik pomohli. V květnu 1976 se mým domovem stal brooklynský betel, světové ústředí svědků Jehovových. Měl jsem dva úkoly: obsluhovat výtah a doručovat poštu. Při vykonávání obou činností jsem měl tu výsadu, že jsem mohl denně mluvit s duchovními bratry.

Po dvou letech jsem se vrátil domů do Virginie a nějakou dobu jsem kázal plným časem. Nakonec jsem se stal starším ve sboru. Ta práce byla pro mě radostí, ale uvnitř jsem byl stále trochu nesvůj. Pořád jsem si myslel: ‚Musí být ještě něco víc, co mohu dělat ve službě Bohu.‘ Misionářská služba? Mohlo by to být ono? Přihlásil jsem se do biblické školy Strážné věže Gilead a v zimě 1983 jsem byl přijat, abych se školil na misionáře.

Před graduací mi bylo oznámeno misionářské přidělení: Kolumbie, Jižní Amerika. Zase jsem byl na cestě, ale tentokrát jsem necestoval stopem.

Mou první zastávkou byla odbočka Watch Tower Society v Santa Fé de Bogotá, kde jsem se tři měsíce intenzívně učil španělštinu. Pak jsem byl přidělen do misionářského domova v Medellíně, kde se šest dní v týdnu, denně čtyři hodiny, studovala španělština.

K začátkům kázání v novém jazyce se vztahují nezapomenutelné příhody. Bylo to někdy na začátku. Klepal jsem na dveře zcela sám, jen jedna španělsky mluvící sestra byla na doslech. Nabízel jsem jakési ženě naše křesťanské časopisy za třicet pesos. Žena vypadala pobouřeně a zabouchla dveře! Když jsem se vrátil k sestře, vysvětlila mi to. „Dej si pozor na výslovnost,“ řekla. „Místo pesos jsi řekl besos.“ Požádal jsem tu ženu o třicet polibků!

Kolumbie je krásné místo. Nejvíc mě přitahují zdejší lidé. Jsou vřelí, praktičtější a skromnější než lidé v průmyslovější společnosti. Proto způsob biblického vyučování je zde odlišný. Kolumbijští lidé reagují na příběhy, znázornění, zkušenosti ze života a nepotřebují k tomu složité podrobnosti. Mají větší smysl pro reálný život. Zdejší lidé jsou si bližší. Silně prožívají city a jsou vnímaví. Moji posluchači jsou jako posluchači Ježíše Krista, lidé země; proto se ve způsobu vyučování snažím přesně napodobovat Ježíše. Tito lidé mi připomínají text Efezanům 3:19, kde Pavel mluví o ‚Kristově lásce, která převyšuje poznání‘.

V roce 1989 jsem dostal nové pověření — sloužit jako krajský dozorce. To znamená, že každý týden cestuji k jinému sboru svědků Jehovových a bydlím s nimi, chodím s nimi dveře ode dveří a hledám lidi, kteří chtějí poznat Boha, mám přednášky v sále Království a chodím s místními bratry a sestrami na biblická studia.

Jehova mě dál mnoha způsoby ukázňuje a přečišťuje. Zvlášť živě si vzpomínám na jednu příhodu. Měl jsem sloužit ve sboru Mosquera za Bogotou a bratři mi jako obvykle zajistili ubytování v rodině — u sestry, která má nevěřícího manžela a dvě děti.

Když jsem přijel, zjistil jsem, že dům má jen jednu místnost s jakýmsi stísněným koutem, kde byly palandy a který byl oddělen od zbytku domu jen tenkou záclonou. Poslali mě tam a řekli mi, abych si vybral lůžko. Vybral jsem si to spodní. To bylo v úterý. Když jsem asi v půl desáté večer ležel a četl Bibli, vešly dvě děti, a hupky dupky, byly na horní palandě.

V hlavě se mi honily myšlenky. ‚To snad ne! Potřebuji víc soukromí. Co já, člověk zvyklý na vlastní pokoj (nebo aspoň na soukromé místo v parku), tady vůbec dělám?‘ Rozhodl jsem se, že při příští návštěvě si najdu jiné ubytování, a šel jsem spát. Scéna se opakovala každý večer. Ale ve čtvrtek, když jsem si četl, vykoukla z horní palandy malá hlavička. Byl to devítiletý Andrés. „Bratře Fleete,“ zeptal se, „spíš?“ Mou odpovědí bylo úsečné ne. „Bratře Fleete, už ses pomodlil?“ Opět záporná odpověď.

Pak se Andrés zeptal: „Až se budeš modlit, můžu slézt dolů, aby ses pomodlil i za mě?“ To mě zasáhlo. Můj postoj se změnil. Vlastně jsem se začal dívat jinak na celou svou návštěvu zde. Byl tu malý „chlapec bez otce“, který chtěl, aby se s ním nějaký muž pomodlil. Tím mužem jsem byl já. Pomodlil jsem se s ním a zůstal jsem u této rodiny i při další návštěvě. Malý Andrés mi pomohl, abych se zaměřoval méně na vlastní potřeby a více na osobní potřeby bratrů. Začal jsem hledat ‚chlapce bez otce‘ — ty, kteří se snaží nahmatat Boha jako já, když jsem byl malý. (Žalm 10:14) Andrésův otec nyní chodí do sálu Království a připojil se k nám v kazatelské službě.

Od té doby, co jsem do Kolumbie přijel, tam počet ctitelů Jehovy stoupl z 22 000 na 55 000. Už nezápasím s tím nepříjemným pocitem, že bych měl dělat víc. Jsem spokojen, že jsem na tomto dobrém místě. Navždy budu vděčný milosrdnému Bohu, že pod mým vzhledem hippie viděl člověka, který se snaží najít pravého Boha, jehož jméno je Jehova. — Vyprávěl Richard Fleet.

[Obrázek na straně 19]

Richard v roce 1973

[Obrázek na straně 21]

Richard Fleet, jihoamerický misionář