Ukazňování, které může přinést pokojné ovoce

„Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ — HEBREJCŮM 12:11.

1, 2. a) Co ve své lásce Bůh opatřuje podle Hebrejcům 12:9–11? b) Uveď jeden ze způsobů ukázňování a k čemu může vést.

VZPOMEŇ si na své dětství. Pamatuješ si, že tě rodiče ukázňovali? Většina z nás si na to určitě vzpomíná. Jak můžeme číst v Hebrejcům 12:9–11, apoštol Pavel toho použil jako znázornění, když mluvil o ukázňování od Boha.

² Boží otcovské ukázňování, které může zapůsobit na náš duchovní život, může mít různé podoby. Jednou z nich je opatření, že je z křesťanského sboru vyloučena osoba, která si již nepřeje žít podle Božích měřítek nebo to odmítá. Ten, kdo je tak přísně potrestán nebo ukázňován, bude snad činit pokání a obrátí se. Tím je uděleno také ukázňování sborům věrně oddaných, když se dovídají, jak je důležité odpovídat Božím vysokým měřítkům. — 1. Timoteovi 1:20.

3. Jak reagují někteří na myšlenku odnětí pospolitosti?

³ Někdo se snad zeptá: ‚Není to drsné vyloučit někoho a pak s takovým člověkem nechtít mluvit?‘ Takový názor se projevil nedávno při soudním případu jedné ženy, jež byla vychována rodiči, kteří byli svědky Jehovovými. Její rodiče byli kdysi vyloučeni. Ona vyloučena nebyla, ale dobrovolně opustila společenství, když se v dopise vyjádřila, že si nepřeje mít nic společného se sborem. Sbor byl tudíž pouze informován, že tato žena již není svědkem Jehovovým. Odstěhovala se, ale po letech se vrátila. Shledala, že s ní místní svědkové nemluví. Předložila věc soudu. K čemu to vedlo, a jak to na tebe může působit? Abychom správně věc pochopili, podívejme se, co o námětu odnětí pospolitosti říká Bible.

Proč takový rozhodný postoj?

4. Co se občas stává některým osobám ve sborech? (Galaťanům 6:1; Juda 23)

⁴ Většina pravých křesťanů se věrně a oddaně zastává Boha a jeho spravedlivých zákonů. (1. Tesaloničanům 1:2–7; Hebrejcům 6:10) Někdy se však stane, že někdo odbočí z cesty pravdy. Může například nekajícně porušovat Boží zákony, ačkoli mu křesťanští starší pomáhají. Nebo může odmítnout víru tím, že učí falešné nauky, nebo tím, že opustí společenství sboru. Co by se pak mělo udělat? Takové věci se stávaly i za života apoštolů; podívejme se proto, co o tom napsali.

5, 6. a) Jakou moudrou radu jsme dostali o tom, jak se chovat k lidem, kteří se dopustili těžkého hříchu, ale nečiní pokání? (Matouš 18:17) b) Jaké otázky vznikají?

⁵ Když jeden muž v Korintě nečinil pokání ze svého nemravného chování, řekl Pavel sboru: „[Přestaňte se] směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, abyste s takovým ani nejedli.“ (1. Korinťanům 5:11–13) Totéž se mělo stát s odpadlíky, jako byl například Hymeneus: „Člověka, který podporuje nějakou sektu, po prvním a druhém napomenutí zavrhni, protože víš, že takový člověk sešel z cesty a hřeší.“ (Titovi 3:10, 11; 1. Timoteovi 1:19, 20) Bylo by rovněž vhodné vyhýbat se někomu, kdo zavrhuje sbor: „Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli našeho druhu, zůstali by s námi. Ale odešli, aby se ukázalo, že všichni nejsou našeho druhu.“ — 1. Jana 2:18, 19.

⁶ Lze však doufat, že bude takový člověk činit pokání, aby mohl být opět přijat zpět. (Skutky apoštolů 3:19) Mohou se s ním však mezitím křesťané do jisté míry stýkat, nebo je nutné důsledně se mu vyhýbat? Jestliže ano, proč?

Úplně přerušit styky?

7. V čem se liší naše chování vůči dvěma druhům hříšníků?

⁷ Křesťané se od lidí neoddalují. Normálně se stýkáme se sousedy, spolupracovníky, spolužáky a s jinými lidmi a vydáváme jim svědectví, i když jsou někteří z nich ‚smilníci, chamtivci, vyděrači nebo modláři‘. Pavel napsal, že se jim nemůžeme zcela vyhýbat, protože ‚jinak bychom skutečně museli vyjít ze světa‘. Něco jiného však bylo, kdyby se choval nepřístojně nějaký „bratr“. Pavel dal pokyn, „abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když [se vrátil k takovému jednání]  . . , abyste s takovým ani nejedli.“ — 1. Korinťanům 5:9–11; Marek 2:13–17.

8. Jakou radu dal apoštol Jan ohledně toho, že se máme určitým lidem vyhýbat?

⁸ Ve spisech apoštola Jana nacházíme podobnou radu, která zdůrazňuje, jak důkladně se mají křesťané takovým lidem vyhýbat: „Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha . . . Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svého domu ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví [řecky: cháiro], podílí se na jeho ničemných skutcích.“a — 2. Jana 9–11.

9, 10. a) Co se stalo v Izraeli nekajícím přestupníkům Zákona a proč? b) Co bychom si měli dnes myslet o opatření, které se týká jednání s lidmi vyloučenými za hřích, z něhož nečiní pokání? (2. Petra 2:20–22)

⁹ Proč je takový rozhodný postoj vhodný i dnes? Uvažujme o tom, že Boží zákon, který dostal Izrael, zahrnoval přísné opatření v podobě ‚odříznutí‘. V některých závažných případech byli svévolní přestupníci popraveni. (3. Mojžíšova 20:10; 4. Mojžíšova 15:30, 31) Když se to stalo, nemohli již ani příbuzní mluvit s tím, kdo přestoupil zákon a byl nyní mrtev. (3. Mojžíšova 19:1–4; 5. Mojžíšova 13:1–5; 17:1–7) Věrně oddaní Izraelité byli lidé jako my a měli stejné city. Věděli však, že Bůh je spravedlivý a láskyplný a že jeho Zákon je k ochraně jejich morální a duchovní čistoty. Mohli tedy pochopit, že když měl být přestupník odříznut, bylo to v zásadě dobré a správné opatření. — Job 34:10–12.

¹⁰ Můžeme si být stejně jisti, že je pro nás moudrou ochranou Boží opatření, aby křesťané odmítli společenství s někým, kdo byl vyloučen za hřích, z něhož nečiní pokání. „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, jako že jste nezkvašeni.“ (1. Korinťanům 5:7) Jestliže se tedy křesťané vyhýbají lidem, kteří na základě vlastního rozhodnutí opustili společenství, jsou chráněni před možnými kritickými a nerozumnými výroky nebo před různými odpadlickými názory. — Hebrejcům 12:15, 16.

Jak je to s příbuznými?

11, 12. a) Jak zapůsobilo na izraelské příbuzné, když byl přestupník odříznut? b) Znázorni, jaké dobrodiní přináší poslušnost.

¹¹ Bůh bezpochyby ví, že uplatňování jeho spravedlivých zákonů ohledně ‚odříznutí‘ hříšníků se často vztahuje na příbuzné a že se jich dotýká. Jak již bylo uvedeno, když byl nějaký izraelský přestupník popraven, nebylo již možné pěstovat s ním žádné rodinné společenství. Jestliže byl například nějaký syn opilec a poživačný člověk, měli ho jeho rodiče přivést před soudce, a pokud nečinil pokání, měli se rodiče podílet na jeho popravě, aby ‚bylo odklizeno, co je špatné, ze středu Izraele‘. (5. Mojžíšova 21:18–21) Jistě chápeš, že to pro ně nebylo snadné. Představ si také, co asi cítili bratři, sestry nebo prarodiče přestupníka. Jestliže však dali loajalitě vůči spravedlivému Bohu přednost před rodinnou náklonností, mohlo to pro ně znamenat záchranu života.

¹² Vzpomeň si na případ Koracha, vůdce vzpoury proti vedení, které Bůh vykonával prostřednictvím Mojžíše. Jehova se svým dokonalým smyslem pro právo viděl, že Korach musí zemřít. Ale všichni věrně oddaní dostali radu: „Odbočte, prosím, z místa před stany těch ničemů a nedotýkejte se ničeho, co jim patří, abyste nebyli smeteni v celém jejich hříchu.“ Příbuzní, kteří nepřijali Boží výstrahu, zemřeli se vzbouřenci. Ale někteří z Korachových příbuzných se moudře rozhodli zůstat loajální vůči Jehovovi, což pro ně znamenalo záchranu života a budoucí požehnání. — 4. Mojžíšova 16:16–33; 26:9–11; 2. Paralipomenon 20:19.

13. Jak budou reagovat věrní a oddaní křesťané, jestliže je odňata pospolitost přímému členu rodiny nebo jestliže sám opustí společenství?

¹³ Být odříznut od křesťanského sboru neznamená okamžitou smrt, a proto rodinná pouta trvají dále. Může se tedy stát, že muž, který je vyloučen nebo který sám opustí společenství, žije dále v domácnosti s křesťanskou manželkou a věrnými dětmi. Úcta k Božím soudním výrokům a ke sborovému opatření podnítí manželku a děti, aby uznaly, že svým způsobem jednání změnil duchovní pouto, které mezi nimi existovalo. Jeho vyloučení však nepřerušuje jejich pokrevní pouta ani manželský vztah, a proto může dále v rodině pokračovat normální jednání a pocit rodinné sounáležitosti.

14. Jaká božská rada by měla ovlivnit naše styky s příbuzným, který nežije v našem nejužším rodinném kruhu a jemuž byla odňata pospolitost nebo který sám opustil společenství?

¹⁴ Situace je jiná, jestliže vyloučený nebo ten, který opustil společenství, je příbuzný, který nežije bezprostředně v rodinném kruhu a domácnosti. S takovým příbuzným je možné nemít téměř žádné styky. I kdyby byly nějaké rodinné záležitosti, které vyžadují kontakt, je zpravidla možné udržovat jej na minimální úrovni, v souladu s božskou zásadou: „Abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec [nebo se proviní jiným těžkým hříchem] . . . , abyste s takovým ani nejedli.“ — 1. Korinťanům 5:11.

15. Jak mohou příbuzní v takových případech ovládat své city? (Žalm 15:1–5; Marek 10:29, 30)

¹⁵ Je pochopitelné, že to může být obtížné, protože jsou zde citová a rodinná pouta, například láska prarodičů k vnukům. Je to však zkouška věrné oddanosti vůči Bohu, jak o tom mluvila sestra, jejíž slova jsou citována na stránce 22. Každý, kdo pociťuje zármutek a bolest, kterou tak způsobil vyloučený příbuzný, může získat útěchu a povzbuzení z příkladu některých z Korachových příbuzných. — Žalm 84:10–12; 84:11–13, KB.

Soudní rozhodnutí

16–18. K jakému rozhodnutí dospěl soud v případě, o němž se hovořilo dříve? Jaké další odůvodnění soud uvedl?

¹⁶ Snad budeš chtít vědět, jak dopadl soudní případ, který se týkal ženy, jež se rozčilovala, protože s ní bývalí známí nechtěli mluvit, když se rozhodla zavrhnout víru a opustit společenství sboru.

¹⁷ Než došlo k projednávání tohoto případu, jeden federální okresní soud vynesl rozsudek v neprospěch této ženy. Rozsudek byl založen na pojetí, že se soudy nevměšují do církevních kázeňských záležitostí. Odvolala se. Jednomyslný rozsudek federálního odvolacího soudub byl založen na širším právním základě z prvního doplňku (americké ústavy): „Vyhýbání se [určitým osobám] patří k víře svědků Jehovových, a proto shledáváme, že ustanovení ústavy Spojených států ohledně ‚svobodného provádění [náboženství]‘ vylučuje, aby [tato žena] spor vyhrála. Obžalovaní mají ústavou chráněné právo uplatňovat vyhýbání se osobám. Potvrzujeme tudíž“ předcházející rozsudek soudu první instance.

¹⁸ V odůvodnění rozsudku bylo řečeno: „Vyhýbat se osobám je zvyk, který pěstují svědkové Jehovovi podle svého výkladu kanonického textu, a my nemáme právo tento text interpretovat nově . . . obžalovaní mají právo svobodně pěstovat své náboženské přesvědčení . . . soudy všeobecně nezkoumají podrobně vztahy mezi členy [nebo dřívějšími členy] nějaké církve. Církvím je poskytnuta velká volnost, když ukládají kázeňská opatření členům nebo bývalým členům. Souhlasíme s názorem soudce Jacksona [dříve u Nejvyššího soudu Spojených států], že ‚náboženská činnost, která se týká pouze členů, je nebo má být svobodná — téměř tak absolutně svobodná, jak je to jen možné‘ . . . Členové církve, kterou se [tato žena] rozhodla opustit, došli k závěru, že již s ní nechtějí pěstovat společenství. Zastáváme názor, že k takovému rozhodnutí mají právo.“

19, 20. Proč nemůže ten, kdo byl odříznut od sboru, soudně vymáhat žádné finanční odškodné?

¹⁹ I když se tato žena cítila dotčena, protože se její dřívější známí rozhodli s ní nemluvit, odvolací soud uznal, že „dovolit jí, aby získala nějakou náhradu za nehmotné nebo citové poškození, by v rozporu s ústavou omezovalo svědky Jehovovy ve svobodném pěstování náboženství . . . Ústavou zaručené svobodné vykonávání náboženství vyžaduje, aby společnost snášela takový typ poškození, jaké utrpěla [ona], a to jako cenu za zachování práva na rozdílnost náboženských názorů, které mají všichni občané.“ Toto rozhodnutí získalo po svém vydání v určitém smyslu ještě větší váhu. Jak to? Ta žena podala později žádost k Nejvyššímu soudu země, aby se ujal případu a snad změnil rozsudek vynesený proti ní. Ale v listopadu 1987 to Nejvyšší soud Spojených států zamítl.

²⁰ Tento důležitý případ tudíž rozhodl, že ten, komu byla odňata pospolitost nebo kdo opustil společenství, nemůže u soudu vyžadovat od svědků Jehovových náhradu za to, že se ho straní. Sbor reagoval na dokonalé pokyny, které můžeme číst všichni v Božím slovu, a uplatnil je, a tak si takový člověk uvědomuje škodu, kterou si způsobil svým vlastním jednáním.

Kázeň — velmi užitečná

21. Proč je nutná vyrovnanost v názoru na odnětí pospolitosti?

²¹ Když slyší o odnětí pospolitosti někteří nezúčastnění lidé, mívají někdy sklon sympatizovat s přestupníkem, který již nemůže mluvit s členy křesťanského sboru. Není však taková sympatie nevhodná? Uvažujme o tom, jaký užitek může mít z tohoto opatření přestupník i jiní lidé.

22, 23. Znázorni, jaký význam a jakou cenu má poslušnost vůči Bohu, pokud jde o náš postoj k vyloučeným.

²² Například na stránce 22 jsme uvedli Lynettina slova o tom, že se rozhodla ‚úplně přerušit veškeré společenství‘ se svou sestrou Margaretou, které byla odňata pospolitost. Ona a její křesťanští příbuzní ‚věřili, že Jehovova cesta je nejlepší‘. A tak to skutečně je.

²³ Lynettina sestra jí později řekla: ‚Kdybys byla brala odnětí pospolitosti na lehkou váhu, vím, že bych nebyla učinila kroky k znovupřijetí tak rychle. Když je člověk úplně odříznut od milovaných a od blízkého styku se sborem, vzniká v něm silná touha po pokání. Uvědomila jsem si, jak nesprávný byl můj způsob jednání a jak vážné je obrátit se k Jehovovi zády.‘

24. Jak působila reakce, kterou projevila jedna sestra vůči odnětí pospolitosti, na ni samotnou a na jiné?

²⁴ V jiném případě byla odňata pospolitost Lauriiným rodičům. Říká: ‚Mé společenství s nimi nikdy nepřestalo, naopak vzrostlo. Během doby jsem ve své činnosti stále více ochabovala. Dospělo to tak daleko, že jsem již ani nechodila na shromáždění.‘ Pak četla články ve Strážné věži, které zdůrazňovaly radu z 1. Korinťanům 5:11–13 a 2. Jana 9–11. „Jako kdyby se mi v hlavě rozsvítilo,“ píše. ‚Věděla jsem, že budu muset podniknout některé změny. Nyní lépe chápu význam Matouše 10:34–36. Mé rozhodnutí nebylo snadné pro mou rodinu, protože můj syn, kterému je pět let, je jediný chlapec v rodině a všichni jej velice milují.‘ Lze doufat, že ztráta takového společenství se dotkne srdce rodičů, jak se to stalo v případě Margaretině. Pro Laurii však byla kázeň v každém případě pomocí: „Chodím opět do kazatelské služby. Mé manželství a má rodina se na základě změn, které jsem podnikla, upevnily a já jsem silnější.“

25. Jak smýšlela o Božím způsobu ukázňování jedna žena, jež byla znovu přijata?

²⁵ Uvažujme také o tom, co cítí člověk, kterému byla odňata pospolitost, ale později byl opět přijat. Sandi napsala: „Chtěla bych vám poděkovat za velice užitečné a poučné články [zmíněné výše] ohledně kárání a odnětí pospolitosti. Jsem šťastná, že Jehova natolik miluje svůj lid, že se stará o to, aby jeho organizace zůstávala čistá. Nezúčastněným se něco může zdát drsné, ale je to nutné a je to vlastně projev lásky. Jsem vděčná za to, že náš nebeský Otec je milující a odpouštějící Bůh.“

26. Jaké spravedlivé ovoce může přinést přijetí ukázňování? (Žalm 94:10, 12)

²⁶ A tak nám Bůh, který vyžaduje, aby byl nekajícný přestupník vyloučen ze sboru, také láskyplně ukazuje, že může být hříšník opět do sboru přijat, jestliže činí pokání a obrátí se. (Ten, kdo opustil společenství, může podobným způsobem požádat, aby mohl opět patřit do sboru.) Křesťané, kteří chtějí dokazovat svou lásku k němu, ho potom mohou utěšit. (2. Korinťanům 2:5–11; 7:8–13) Je to tak, jak to napsal Pavel: „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ — Hebrejcům 12:11.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 22]

„Úplně přerušit společenství s [mou vyloučenou sestrou] Margaretou byla pro nás zkouška věrné oddanosti vůči Jehovovu uspořádání. Dostali jsme tak jako rodina příležitost ukázat, zda opravdu věříme, že Jehovova cesta je nejlepší.“ — Lynette.