Volba mezi dvěma otci

„Už nejsi mým synem! Okamžitě vypadni z tohoto domu a nevracej se, dokud toho náboženství nenecháš!“

ODEŠEL jsem jen v šatech, které jsem měl na sobě. Ten večer vybuchovaly v okolí granáty, a já neměl potuchy, kam jít. Než jsem se zase vrátil domů, uplynulo více než šest let.

Co otce tak rozzuřilo, že vyhodil svého vlastního syna? Dovolte mi, abych vám vysvětlil, jak to začalo.

Vyrůstám ve světě plném nenávisti

Moji rodiče žijí v Bejrútu v Libanonu — v zemi, která byla kdysi známou turistickou atrakcí. Od roku 1975 do roku 1990 však město bylo centrem ničivé války. Narodil jsem se roku 1969 jako první ze tří dětí v rodině Arménů. Moje rané vzpomínky tedy sahají do doby míru.

Rodiče patřili k arménské apoštolské církvi, ale matka nás brávala do kostela jen dvakrát za rok — na Velikonoce a na Vánoce. Naše rodina tedy nebyla moc nábožensky založená. Přesto mě poslali na evangelickou střední školu, kde jsem dostal náboženskou výuku. V tu dobu mě ale náboženství stejně nezajímalo.

Jedna věc, kterou se mnozí Arménci naučili v dětství, byla nenávist k Turkům. Za první světové války Turci povraždili statisíce Arménců a zabrali velkou část Arménie. Zbylá východní část se v roce 1920 stala republikou Sovětského svazu. Jako mladý člověk jsem byl rozhodnut bojovat za dosažení spravedlnosti.

Změna smýšlení

V době dospívání, tedy během osmdesátých let, začalo na mé názory působit to, co mi vyprávěl strýc. Řekl, že Všemohoucí Bůh brzy všechnu nespravedlnost napraví. Vysvětlil mi, že prostřednictvím Království, o něž se podle poučení Ježíše Krista měli modlit jeho následovníci, budou vzkříšeni k životu na zemi dokonce i lidé, kteří byli zavražděni v masakrech. (Matouš 6:9, 10; Skutky 24:15; Zjevení 21:3, 4)

Byl jsem nadšen. Chtěl jsem vědět víc, a proto jsem se vyptával dál. To vedlo k biblickému studiu, které probíhalo v domě jiného svědka.

Jak jsem poznával svého nebeského Otce Jehovu a měl ho čím dál víc rád, začal jsem se obávat, že jednou budu stát před obtížným rozhodnutím — že si budu muset vybrat mezi rodinou a Jehovou Bohem. (Žalm 83:18)

Těžké rozhodování pro sedmnáctiletého chlapce

Nakonec se matka dověděla, že se stýkám se svědky Jehovovými. Velmi ji to rozčililo a nařídila mi, abych s biblickým studiem skončil. Když poznala, že své přesvědčení beru vážně, pohrozila mi, že to řekne otci. Tehdy jsem si z toho nedělal hlavu, protože jsem si myslel, že situaci zvládnu a otci neustoupím. Ale mýlil jsem se.

Když otec zjistil, že se scházím se svědky Jehovovými, rozzuřil se. Hrozil mi, že mě vyhodí z domu, jestliže nepřestanu studovat Bibli. Řekl jsem mu, že s tím neskončím, protože to, co jsem poznal, je pravda. Křičel, řval a klel, ale potom začal plakat jako dítě. Doslova žebral o to, abych se přestal se svědky stýkat.

Byl jsem citově rozerván, váhal jsem mezi dvěma otci — mezi Jehovou a jím. Věděl jsem, že oba mě velmi milují, a oběma jsem chtěl vyhovět; ale zdálo se, že to možné není. Takový tlak jsem nedokázal snést. Řekl jsem otci, že udělám, co chce, a zdůvodnil jsem si to tak, že až budu starší, mohu začít znovu studovat a stát se svědkem. Bylo mi tehdy teprve sedmnáct let.

V následujících dnech jsem se styděl za to, co jsem udělal. Cítil jsem, že to Jehovu nepotěšilo a že jsem nedůvěřoval slovům žalmisty Davida, který řekl: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ (Žalm 27:10) Byl jsem však ještě na střední škole a rodiče platili výdaje na má studia.

Pevnější postoj

Více než dva roky jsem svého strýce nenavštívil a se svědky jsem neměl žádný kontakt, protože jsem věděl, že rodiče mě sledují na každém kroku. V roce 1989, kdy mi bylo dvacet let, jsem náhodou potkal jednoho svědka, kterého jsem znal. Velmi vlídně mě pozval, abych ho navštívil. O studiu Bible se vůbec nezmínil, a proto jsem se u něj nakonec zastavil.

Časem jsem začal studovat Bibli a navštěvovat shromáždění svědků Jehovových v sále Království. Studoval jsem v zaměstnání, protože mě tam nikdo nerušil. Díky tomu všemu jsem začal mít větší ocenění pro Jehovovu láskyplnou osobnost a také jsem lépe chápal, jak cenné je mít k němu za všech okolností blízký vztah. V srpnu toho roku jsem dokonce začal o tom, co jsem poznal, mluvit s jinými lidmi.

Do té doby moje rodina nic nevěděla. Za několik dnů jsem však opět stál tváří v tvář svému otci, ale tentokrát jsem byl na takovou konfrontaci lépe připraven. Otec se snažil klidně zeptat: „Synu, je pravda, že se ještě stýkáš se svědky Jehovovými?“ Se slzami v očích čekal na mou odpověď. Matka a sestra tiše plakaly.

Vysvětlil jsem otci, že se svědky jsem se začal stýkat teprve nedávno a že jsem rozhodnut stát se jedním z nich. Nato dostaly události rychlý spád. Otec na mě zařval slova, která jsou v úvodu tohoto článku. Potom mě popadl a křičel, že z domu neodejdu živý. Dokázal jsem se mu vytrhnout, a když jsem utíkal po schodech dolů, slyšel jsem, jak se ho můj mladší bratr snaží uklidnit. „Od této chvíle jsi mým Otcem ty,“ modlil jsem se k Jehovovi. „Zvolil jsem si tebe, a tak tě prosím, starej se o mě.“

Represálie

Po několika dnech přišel můj otec do strýcova domu v domnění, že mě tam najde. Napadl strýce a chtěl ho zabít, ale zabránili mu v tom svědkové, kteří tam byli na návštěvě. Otec odešel s hrozbou, že se vrátí. Krátce nato se skutečně vrátil s ozbrojenými milicionáři. Strýce, který byl velmi nemocný, i ostatní svědky odvedli na vojenské velitelství.

Tím se rozpoutalo pátrání po dalších svědcích v této oblasti. Milicionáři vpadli také do domu jednoho z nich. Na ulici dali na jednu hromadu knihy včetně Biblí a zapálili je. To ale nebylo všechno. Zatkli šest svědků a rovněž několik lidí, kteří s nimi pouze studovali. Všechny je umístili do jedné malé místnosti, vyslýchali je a potom je zbili. Některé z nich pálili cigaretami. Zpráva o těchto událostech se do okolí rozšířila rychlostí blesku. Milicionáři mě hledali všude. Otec je požádal, aby mě našli a změnili mé názory bez ohledu na to, jakou metodu budou muset použít.

O několik dnů později milicionáři vtrhli do sálu Království, kde měl jeden sbor právě shromáždění. Celý sbor — muži, ženy i děti — museli sál opustit. Milicionáři zabavili všechny Bible a všichni v sále museli jít na velitelství milice, kde byli vyslýcháni.

Útěk do Řecka

Po celou tu dobu se o mě starala jedna rodina svědků daleko od místa, kde se tyto věci děly. Za měsíc nato jsem odešel do Řecka. Po příjezdu jsem svůj život zasvětil Jehovovi Bohu a na znamení svého zasvěcení jsem byl pokřtěn.

V Řecku jsem pociťoval láskyplnou péči duchovních bratrů, k nimž patřili lidé mnoha národností — včetně Turků. Poznal jsem pravdivost Ježíšových slov: „Nikdo neopustil dům ani bratry ani sestry ani matku ani otce ani děti ani pole kvůli mně a kvůli dobré zprávě, aby nyní, v tomto časovém období nedostal stonásobně domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováními, a v budoucím systému věcí věčný život.“ (Marek 10:29, 30)

Následující tři roky jsem žil v Řecku. Několikrát jsem otci napsal, ale neodpověděl mi. Později jsem se dověděl, že kdykoli se některý z mých přátel u nás zastavil a zeptal se na mě, otec řekl: „Nemám syna tohoto jména.“

Shledání po šesti letech

Do Bejrútu jsem se natrvalo vrátil v roce 1992, potom, co skončila válka. Po svém příteli jsem otci vzkázal, že bych se rád vrátil domů. Odpověděl, že budu vítán — ale pouze když se vzdám své víry. Následující tři roky jsem tedy bydlel v pronajatém bytě. V listopadu 1995 potom otec nenadále přišel do mého zaměstnání a chtěl mě vidět. Já jsem tam tehdy nebyl, a tak mi nechal vzkaz, že chce, abych přišel domů. Zpočátku bylo těžké tomu uvěřit. Potom jsem ho velmi zdráhavě šel navštívit. Bylo to opravdu dojemné shledání. Otec řekl, že již nemá námitky proti tomu, že jsem svědek, a že chce, abych se vrátil domů!

Dnes sloužím v arménském sboru jako křesťanský starší a jako celodobý služebník. Často se setkávám s lidmi, jako je můj otec, kteří brání rodinným příslušníkům, aby sloužili Jehovovi. Uvědomil jsem si, že když se otec postavil proti mému uctívání, byl upřímně přesvědčen o tom, že jedná správně. Bible křesťany dokonce připravuje na to, že mohou očekávat odpor ze strany rodiny. (Matouš 10:34–37; 2. Timoteovi 3:12)

Doufám, že můj otec a ostatní příbuzní budou jednoho dne sdílet mou biblickou naději na budoucí lepší svět. Pak již nebudou žádné války ani masakry, a lidé již nebudou vyháněni ze své vlasti ani nebudou pronásledováni pro spravedlnost. (2. Petra 3:13) Potom si již nebudou muset volit mezi dvěma vztahy, které jsou jejich srdci velmi drahé. (Zasláno)